Radost z toho, že se Karel Schwarzenberg nestal prezidentem, již stihla pomalu vyprchat, a tak je nejvyšší čas zabývat se tím, kdo se prezidentem skutečně stal, ačkoli ani ho z nás velká většina na Hradě neuvidí ráda. Jmenuje se Miloš Zeman a příštích pět let bude hlavou naší země. To je danost, před níž nikam neutečeme, v níž budeme muset pracovat a s níž budeme muset žít.

V zápětí budeme hovořit především o důsledcích, avšak o příčinách, proč se ocitá Zeman na Hradě, je zapotřebí ještě ztratit pár slov též. Ačkoli se z ohlasů nyní často zdá, že to vlastně všichni věděli předem a že nebylo vyhnutí, fakt je ten, že jakkoli výsledek druhého kola voleb byl předvídatelný, celkově se Miloš Zeman stal prezidentem spíše souhru nešťastných okolností.

Po celou dobu kampaně si řada institucí dělala modely pravděpodobných výsledků druhého kola pro různé páry postupujících kandidátů. Nebudeme nyní zacházet do podrobností, zůstaňme u závěru, který z nich plynul: Zeman byl jasným favoritem druhého kola pouze proti Schwarzenbergovi. To se také stalo a z přehledných příčin: získal především protivládní voliče, zatímco jeho protivník především voliče tak či onak k vládě a vládním stranám loajální.

Všimněme si fascinujícího nárůstu hlasů ve druhém kole: v případě Karla Schwarzenberga to byl zhruba jeden milion nových hlasů, v případě Miloše Zemana jeden a půl milionu: více nežli dvojnásobek toho, co získal v prvním kole. To všechno byli lidé, pro něž podpořený kandidát nebyl první volbou. Jedná se tedy z převážné části o hlasy negativní — volbu menšího zla. Nárůst zde je, jak v případě Miloše Zemana, tak v případě Karla Schwarzenberga ohromný.

Oba totiž vyvolávali velmi silné záporné emoce. Schwarzenberg je ministrem vlády, která má osm procent podpory, a z velmi dobrých důvodů vyvolává odpor a pohrdání velké části českého obyvatelstva. A Zeman mnoha lidem nevadí ani tak svými názory jako svou nadutostí, sklonem urážet všechny kolem sebe, buranstvím a lidmi, jimiž se obklopuje.

Ani Fischer, ani Dienstbier tak záporné emoce nevzbouzeli. Pokud by stál Zeman proti Fischerovi, tahal by za kratší konec. Fischer by měl jisté prakticky všechny voliče Schwarzenberga, přinejmenším do té doby, dokud ho nezačala likvidovat kampaň českomoravských pravicových liberálů. Útok zprava byla Fischerova Achillova pata. Navíc měl a podržel by si podstatnou část hlasů zleva: nebyl v takové míře spojován s vládou a na rozdíl od Zemana tolik nedráždí svými zápornými vlastnostmi.

Vůbec žádnou, ani nejmenší, šanci by neměl Miloš Zeman proti Jiřímu Dienstbierovi. Toho by jako „menší zlo“ podpořila prakticky kompletní voličská základna Karla Schwarzenberga. A navíc by byl býval rozdělil levici. Není třeba si propočty nějak komplikovat: voliči hlasovali především podle sociálně-ekonomických kritérií, občanské ohledy hrály ne zcela podružnou, ale až sekundární roli. Dienstbier byl skutečně kandidátem, který by byl býval českou společnost sjednotil.

Kdo tedy nese za Zemana na Hradě odpovědnost? Nic nelze vyčítat lidem, kteří Zemana volili jako menší zlo: menším zlem skutečně pro většinu voličů, kteří přišli k druhému kolu, reálně byl. A dodejme, že zcela srozumitelně, oprávněně; v tomto smyslu se stal prezidentem vyloženě demokraticky. Žádné úskoky, ani spor o Beneše, v němž je navíc Zeman blíže pravdě nežli Schwarzenberg (a snad nikdo to nevyložil tak přehledně jako Václav Jamek v diskusi pod článkem Františka Kostlána), nijak závažnou úlohu nesehrály.

Ještě jednou a naposledy: Karel Schwarzenberg je ministrem v řadě ohledů skandální a vyloženě opovrženíhodné vlády. Lidé v oblastech nejzávažněji postižených její asociální politikou by byli na hlavu padlí, kdyby si nechali nabulíkovat, že mu mají dát svůj hlas.

Zde je na místě upřít pozornost k faktu, že kromě Zemanových vlastních voličů mu paradoxně v cestě na Hrad zásadně pomohli někteří jeho horliví odpůrci. Mezi nimi vynikají tři skupiny, o nichž je nutné se zmínit. Za prvé je to českomoravský pravicově liberální salón, za druhé jsou to rozpustilí internetoví aktivisti.

Ti i oni, nejprve zlikvidovali antikomunistickou kampaní Fischera, který by se při jejich zdrženlivosti prezidentem nejspíše stal, a obývajíce své virtuální bubliny, podlehli pak klamné iluzi, že „kníže Karel“ je tím, kdo si získá srdce většiny společnosti. Ta iluze kulminovala v okamžiku vyhlášení výsledků prvního kola voleb. A pak se rychle zbortila.

Je vyloženě dobrou zprávou, že tak řečená elita pravicových liberálních majitelů pravdy, slovy nepřekonatelné Lenky Zlámalové „rozhodujících vrstev ve společnosti“, nedokáže ani při tak enormním vypětí a nasazení, a dokonce ani ve spojení s internetovými frikulíny, českou společnost zmanipulovat k libovolnému nesmyslu.

Snad by mohli ti i oni vyvodit určité poučení z faktu, že zde máme již potřetí v řadě prezidenta, který byl zvolen s podporou KSČM. Znovu se ukázalo, že základní tendence české společnosti je a patrně zůstane v nejširším slova smyslu sociálně-demokratická či šířeji řečeno humanitně-demokratická. To nejlepší, co může liberální pravice vykonat na příštích křižovatkách tohoto typu, je vybrat si kandidáta, který bude pro podstatnou, pokud možno pro převážnou část voličů sociální demokracie přijatelný.

Dokud nepochopí, že k získání většiny ve společnosti musí vstupovat do aliance přinejmenším s výraznou částí sociálně-demokratického proudu (a zde máme na mysli spíše elektorát nežli oficiální instituce), bude nadále bezděčně pomáhat instalovat do klíčových pozic představitele české konzervativní aliance, která sahá od KSČM, přes technokratické a oportunistické křídlo ČSSD až po ODS.

Je třeba na tomto místě říci, že svou prvotřídně zápornou roli zde už zase sehrála česká média, s Bakalovým vydavatelským domem v čele, která mylnou iluzi o Schwarzenbergově zvolitelnosti a přijatelnosti živila, často prostředky za hranicemi korektního novinářství.

Celé to je velmi smutná a velmi draze zaplacená lekce z politické zaslepenosti české liberální pravice. Stačilo namísto frenetické podpory pro Schwarzenberga projevit střízlivou podporu Dienstbierovi a prezidentem by dnes byl on.

Máme tu ovšem ještě třetího „spoluviníka“ Zemanovy cesty na Hrad: a tím je vedení ČSSD. Je třeba říci, že je neslýchané, jak vrcholní představitelé ČSSD dovolili, aby členové vlastní strany torpédovali svého kandidáta. Nejedná se pouze o vykřičenou místopředsedkyni Benešovou či notoricky popleteného Valtra Komárka. Každý trochu zasvěcený člověk ví, že proti Dienstbierovi více či méně otevřeně pracovali Michal Hašek, Roman Onderka, Zdeněk Škromach a řada dalších představitelů sociálnědemokratického technokratického oportunismu.

Fakt, že se Bohuslav Sobotka těmto tendencím s veškerou vehemencí nepostavil, že se pak dokonce podvolil nátlaku, aby ihned po prvním kole podpořil Miloše Zemana, a že se nyní dokonce chová, jako kdyby mezi evropským sociálním demokratismem a programovým světem Miloše Zemana neležel rozlehlý prostor programových rozdílů, je mimořádně špatnou vizitkou jak předsedy ČSSD, tak celého vedení strany.

Miloš Zeman od svého odchodu z ČSSD tuto stranu systematicky poškozoval, soustavně oslaboval demokratickou levici, spolupracoval přitom s ODS, ostatně lidé bývalého premiéra Topolánka pracovali nyní na jeho kampani. Vyloženě s úlevou bylo možné brát, že k Zemanovi do jeho obskurního politického uskupení odcházejí z ČSSD další a další postavy s ušmudlanou pověstí.

Patří k základům politické kultury, že v politických stranách platí přiměřená míra loajality k rozhodnutím kolektivních orgánů; a je tak například zcela nemyslitelné, aby význační představitelé strany podporovali jiného než vlastního kandidáta.

V každé kompetentní evropské sociálně demokratické straně od Slovenska, přes Rakousko, Německo až po Velkou Británii by Marii Benešovou, Valtra Komárka, Romana Onderku, Zdeňka Škromacha i další otevřené sympatizanty Zemana potkal stejný osud: byli by ze sociální demokracie exemplárně vyloučeni; lišila by se jen doba, jakou by to trvalo, ale nikde by nebyla příliš dlouhá.

Okolnost, že nyní někteří sociálnědemokratičtí vykukové, kteří zjistili, že se volí prezident až někdy v polovině ledna, napadají Jiřího Dienstbiera za to, že před druhým kolem odmítl otevřeně podpořit Miloše Zemana, působí v tomto světle jako hořká ironie. Takže nakonec se v ČSSD bude trestat za odmítnutí podpory dlouholetého nepřítele sociální demokracie, a nikoli za poškozování vlastního kandidáta? Je to ještě politická strana, nebo je to kibuc?

Co bude dál?

Před volbami panovaly obavy, že případné vítězství Miloše Zemana rozdělí levici. Tyto obavy byly samozřejmě oprávněné, protože Zeman řadu posledních let dělal všechno proto, aby ČSSD poškodil. Nyní ale vidíme, že je ještě jedna horší možnost, než že by mohl levici štěpit; a to ta, že ji sjednotí.

Způsob, jímž vedení ČSSD posud přistupuje k Zemanovi, je k neodlišení od chování myšky uhranuté pohledem chřestýše okamžik předtím, nežli skončí v jeho chřtánu.

Mnozí sociální demokraté zde před volbami psali spoustu přesvědčivých slov o tom, proč Miloš Zeman není sociálním demokratem. A jeho výroky o „zelených“, o muslimech, o preventivním úderu na Írán či o Romech jej profilují jako nebezpečného národně-socialistického populistu.

Ještě větším problémem, pokud vůbec možno, je jeho temné zázemí. Vazby na Klause, na Lukoil, na exekutory jsou evidentní. Hrozné dědictví kartelizace české politiky v době opoziční smlouvy se dosud pokouší vydávat za ctnost. Pokud Česká strana sociálně demokratická jasně nevyznačí hranici, kterou se oddělí od toho, co v politickém programu představuje Miloš Zeman, bude to začátek jejího konce.

Dříve či později skončí jako řecký PASOK či socialisté v řadě postkomunistických zemí a demokratickou levici zde začne ve stranické politice reprezentovat subjekt, který bude reálně hájit zájmy takto zaměřených voličů. Byla by to obrovská škoda, protože každý takový otřes vždy přináší ohromné množství rizik, nejistot a především nevyhnutelných ztrát.

Svět, Evropa, české země jsou v hluboké krizi, sociální, ekologické, politické, kulturní, která je zapříčiňována globalizovaným kapitalismem. Její řešení nebude snadné a žádný jednoduchý recept zajisté není znám.

Jasné jsou pouze tendence: buď se bude krotit nadnárodní kapitál, bude se zvyšovat občanská participace, bude se rozvíjet sociální solidarita a pěstovat ekologická osvěta, anebo pod tíhou postupně kolabujícího, nadále neudržitelného neoliberálního modelu převezmou vládu populističtí autoritáři, namnoze ruku v ruce s kapitalismem vyprodukovanou oligarchií, pokoušející se udržet své pozice.

Miloš Zeman stejně jako Václav Klaus jsou výstavními českými exempláři populistických autoritářů. Demokratická levice stojí všude v celém světě proti této tendenci jako její hlavní protivník. Pokud v této své úloze sociální demokracie selže, bude to selhání civilizační a velice těžko napravitelné. Vznik nového politického subjektu, který bude reprezentovat reálný společenský zájem a v prostoru demokratické levice čelit nástupu populistického autoritářství, pak bude nutností.