Zemanovi a Klausovi se vrátilo jejich poklonkování před Ruskem jako bumerang
Jiří PeheTo, že se Zeman i Klaus nyní postavili k Rusku kriticky, by nemělo znamenat, že se na jejich činy a slova, kterými v očích české veřejnosti legitimizovali chování, na jehož konci je bezprecedentní ruská agrese na Ukrajině, zapomene.
Prezident Miloš Zeman byl ruskou vojenskou invazí na Ukrajině postaven před těžké dilema: buď mohl pokračovat ve zpochybňování tvrdé reakce západních států na ruskou agresi a nepřípustnost ruského počínání relativizovat, tak jak to učinil už několikrát v minulosti, kdy často zněl jako hlas ruské propagandy. Anebo se mohl k ruské vojenské intervenci postavit čelem a jednoznačně ji odsoudit.
Zeman si vybral to druhé, čímž mnohé překvapil. A když už si vybral, nešetřil tvrdými slovy, jak je jeho zvykem. Vyzval k co nejtvrdším sankcím, čímž mimo jiné popřel i svoje minulé výroky, jimiž účinnost jakýchkoliv sankcí opakovaně zlehčoval.
Aby si ale Zeman vytvořil pro sebe v očích historiků, kteří budou jednou hodnotit jeho prezidenství, lepší obraz, nebude jeho, pro mnohé překvapivý, postoj k ruské invazi stačit. Musel by také srozumitelně vysvětlit, proč hájil ruskou politiku v minulosti.
Tedy proč kupříkladu odmítal protiruské sankce po ruské anexi Krymu. Nebo proč v Evropském parlamentu tvrdil, že Krym je jednou provždy ruský, ale snad by Rusko mohlo za něj vyplatit Ukrajině alespoň finanční náhradu.
Spoustu lidí by zajímaly i jeho výlety na Rhodos. Tam se pod patronací Putinova blízkého spolupracovníka, též bývalého agenta KGB, Vladimíra Jakunina, konaly konference, jejichž hlavním cílem bylo obhájit ruské zahraničně-politické postoje.