Představitelé členských státu Evropské unie se shodli na zavedení sankcí vůči Rusku. Říkají, že jsou masivní a tvrdé. Mají zasáhnout energetiku, obchod nebo dopravu. Podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové budou mít „absolutní dopad na ruskou ekonomiku a elity“. Je to pravda, třeba ve srovnání s těmi, které Evropa uvalila na Rusko po okupaci Krymu?

Sankční systém, který Evropská unie zavedla proti Rusku v roce 2014, byl — ve srovnání s jinými — velmi mírný. Nové sankce proto budou mít na Ruskou federaci nepoměrně větší dopad. Nicméně ne hned, ale až za delší dobu. V současné chvíli proto sankce nic neřeší. Jsou toliko trestem. Na druhé straně můžeme být rádi, že se evropské státy odhodlaly alespoň k nim.

Sankce mají znemožnit ruské elitě ukládat peníze v Evropě, omezit přístup Ruska na evropský finanční a kapitálový trh nebo zakázat dodávku některých klíčových kompetentů, například pro rafinerie nebo letecký průmysl. A již o několik dní dříve Německo přerušilo schvalovací proces pro plynovod Nord Stream 2. Lze odhadnout, jaké dopady budou mít tato opatření na ruské hospodářství?

Optikou občanů je ekonomická i společenská situace v Rusku již dnes poměrně těžká. Rusové ovšem jsou velmi tvrdí, odolní a schopní pro svoji zemi ledasco zkousnout a vytrpět. Mají s tím ostatně řadu zkušeností. Myslím si, že to nakonec zvládnou.

Nicméně oni nejsou těmi, o které by se opírala moc Vladimíra Putina. Jejím zdrojem nejsou prostí Rusové, ale tamější oligarchové. Na ně sankce dopadnou tvrdě. Efekt se ale, jak už jsem říkal, nedostaví hned. V dlouhodobém měřítku ovšem sankce mohou podnítit změnu režimu.

Řekl jste, že sankce v současné situaci nic neřeší. O jakých opatřeních lze uvažovat do budoucna, jsou-li ta stávající málo účinná?

V tuto chvíli lze přesný dopad sankcí vyhodnotit krajně obtížně. Víme toho zkrátka málo.

A co v posledních dnech často zmiňované odstřihnutí Ruské federace od systému SWIFT (Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci)?

Kdyby se Evropská unie k tomuto kroku rozhodla, řada států — například Německo — za něj tvrdě zaplatí, neboť vážně poškodí jejich ekonomiky. Je proto otázkou, zda by se vyplatil. Řada expertů se navíc domnívá, že Rusko by i vyloučení ze SWIFTu mohlo obejít skrze užší spolupráci s Čínou. To je ekonomická rovina debaty, vedle ní ovšem existuje i rovina symbolická. Evropské státy daly jasně najevo, že do konfliktu nemíní vojensky zasáhnout. A tohle by ukázalo, zda jsou vůbec ochotny přinést nějaké oběti.

Ústavní právník Jan Wintr s odkazem na Chartu Organizace spojených národů (OSN) poznamenal, že členské státy Evropské unie zdaleka nevyužívají všechny možnosti pro zastavení ruské agrese. Souhlasíte?

Rozhodně. Neodvolával bych se ale na OSN, neboť tato organizace nemá reálnou váhu. O podobě sankcí, rozhodují ekonomické a politické zájmy jednotlivých zemí. Evropská unie, respektive čtyři členské státy si situaci vyhodnotily tak, že jim Ukrajina za razantnější akci nestojí. Je to takhle jednoduché.

Kdybych přeháněl, tak by z hlediska mezinárodního práva bylo obhajitelné i to, aby Ukrajina poslala „zvací dopis“ podobně jako syrský prezident Bašár al-Asad, který se obrátil o vojenskou pomoc na Rusko. Když se však ukrajinský prezident Volodymir Zelenskyj zeptal evropských státníků, kdo Ukrajině vojensky pomůže a kdo bude garantovat její vstup do Severoatlantické aliance (NATO), nedostal žádnou odpověď. To je realita.

Tím se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu, a tím je cíl sankcí. Je zřejmé, čeho chce jejich prostřednictvím Evropská unie dosáhnout? Mají donutit Rusko ke stažení vojsk, omluvě a úhradě škod, nebo jde jen o jistou formu výtky, přičemž se smířila s tím, že to s Ukrajinou špatně dopadne?

Sankce jsou tím nejmenším, na co se Evropská unie zmohla. Nikdo soudný nečeká, že mohou s ruskou agresí cokoliv udělat. Evropské státy měly osm let na to, aby Ukrajinu před Ruskem ochránily a odvrátily jej od myšlenek na vojenskou akci. Ty ovšem nevyužily. Chyběla politická vůle. A ta chybí i nadále, což je dobře vidět na tom, že Ukrajinu v zásadě nikdo nechce rychle vyzbrojit. Okno, kdy se tak může stát, se přitom velmi rychle uzavírá. Brzy může být pozdě.

Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek napsal, že sankce jsou slabé, neboť Západ bude nadále od Ruska nakupovat ropu a plyn a neodhodlal se ke zmíněnému vyloučení ze systému SWIFT. Putin proto prý nemusí mít obavu, že by neměl z čeho válku proti Ukrajině financovat. Chová se Evropská unie pokrytecky?

Nejsem si jistý tím, že by dobrovolné odříznutí se od ruského plynu a ropy bylo tím nejlepším řešením, respektive správnou cenou, kterou bychom mohli a měli zaplatit. Věc stojí jinak. Evropské unii chyběla a chybí vůle vytvořit si reálné obranné schopnosti, které by mohla v případně konfliktu použít. To je podle mého názoru ta cena, kterou jsme měli zaplatit.

Nedokážu vyhodnotit, odkud pramení očividný nezájem o Ukrajinu. Pro Spojené státy to samozřejmě není nejpodstatnější konflikt, chápou jej jako problém Evropy. Ta ovšem uvízla v minulosti. Stále je býložravcem ve světě masožravců. Nemá odvahu jít do střetů, které by ji mohly bolet. A když se k zásahu nemá ani Amerika, je zcela bezbranná a bezradná.

Nejde přitom o to, že by lidé nechtěli Ukrajině pomoci, ale nechtějí to byznysem podporovaní a placení politici. Na osudu Ukrajiny jim opravdu nesejde. Měli jsme osm let, abychom Ukrajině pomohli, ale neudělali jsem prakticky nic. A zřejmě ani neuděláme. Výmluvným příkladem je to, že vláda Petra Fialy v rozporu se svými sliby snížila výdaje na obranu.

A co se může stát, až bude zřejmé, že se jednalo o pouhou hru a Evropská unie Ukrajině ve skutečnosti pomoci nechtěla?

Můžeme doufat, že se Evropská unie vzpamatuje a objeví se politikové, kteří nebudou jen mluvit, ale také něco dělat. V minulých letech jsme slyšeli mnohokrát, že se Evropská unie musí rozhodnout, zda se stane geopolitickým aktérem, nebo kolbištěm pro střety mezi Spojenými státy na straně jedné a Ruskem a Čínou na straně druhé. Vést řeči ale nestačí.

Je třeba pracovat na vizi Evropské unie jako silného hráče, jenž bude připravený a schopný zajistit nejen svou vlastní bezpečnost. Ta se ovšem nezrodí v Bruselu, Paříži nebo Berlíně, může ale vzniknout ve Varšavě, Bukurešti, Tallinnu a snad i v Praze. Pokud východní státy nebudou takový plán artikulovat a usilovat o jeho prosazení, nic se nezmění.

Pokud Rusko Ukrajinu obsadí a podřídí svému vlivu, jaký dopad to bude mít na Evropskou unii?

Říkám znovu, Evropská unie měla osm let na to, aby s Ukrajinou řešila, kam budou směřovat její další kroky. Teď je Ukrajina odsouzena k tomu, aby svou budoucnost řešila s Ruskem. Ačkoli není reálné, aby ji dlouhodobě okupovalo, bude chtít ustavit v Kyjevě režim, který mu nebude překážet. Což samozřejmě nemůže vyhovovat evropským zemím, neboť se Rusko bude de facto přibližovat k jejich hranicím.

Co má Evropská unie na pořadu dne, když prováhala příležitost k sobě Ukrajinu těsněji připoutat a zjevně se zatím nemá k tomu ji efektivně pomoci?

Ukrajina ještě není zcela odepsaná. Stále tu existuje prostor pro pomoc, byť se zmenšuje. Lze uvažovat o dodávkách mobilních protitankových a protiletadlových systémů nebo rozsáhlých koordinovaných kybernetických útocích na Rusko.

Evropská unie bojuje o to, aby si zachovala tvář, nepozbyla důvěryhodnosti a udržela si šanci poměry na Ukrajině v budoucnu zvrátit. Kdyby se to nepodařilo a Ukrajina se proměnila v druhé Bělorusko, nezbude jí nic jiného než si postavit na hranice armádu a bránit své území. Průběh konfliktu prozatím ilustruje úpadek moci Západu, který přišel dříve, než by leckdo očekával.

JAN GRUBER