Oslava neexistujícího samostatného státu v absurdních kulisách

Jiří Pehe

Státní svátek 28. října připomíná neexistující stát. Státní vyznamenání, která prezident v tento den udílí, by si zasloužila důstojnější a skutečně státnické pojetí. Zvážit bychom měli předávat ocenění 17. listopadu či 1. ledna.

Miloš Zeman během svého prezidentského mandátu zřetelně zdůraznil přežilé monarchické prvky úřadu. Foto FB Miloš Zeman - prezident České republiky

Státní svátek, během něhož si 28. října každý rok připomínáme Den vzniku samostatného československého státu, je v mnoha směrech anomálie. Slaví se vznik státu, který už neexistuje — a důraz se tedy klade především na získání samostatnosti. Tu ovšem československý stát nebránil, a v různých podobách o ni přišel.

Nejprve ztratil bez boje části svého území po mnichovské dohodě z roku 1938, aby pak zanikl v březnu 1939 po německé okupaci. Z Čech a Moravy se stal protektorát nacistického Německa. „Samostatným“ státem, se sice stalo Slovensko, ale byl to jen vazal nacistického Německa.

Podivná kontinuita

Československo bylo formálně obnoveno v roce 1945, ale o svoji samostatnost fakticky opět přišlo po komunistickém puči v roce 1948, který jen stvrdil už na jaltské konferenci dohodnutou příslušnost Československa k sovětské sféře vlivu. Více než čtyři dekády vládla v zemi komunistická strana, která byla jen prodlouženou rukou Moskvy. Když se uvnitř strany probudil v roce 1968 k životu reformní proud, vše skončilo sovětskou okupací, která faktickou nesamostatnost Československa podtrhla „dočasným“ umístěním sovětských vojsk na jeho území.

Po roce 1989 si Československo, jehož samostatnost byla obnovena, pro změnu nedokázalo poradit s demokracií. Rozpory mezi českou částí a Slovenskem politici nedokázali řešit demokratickou domluvou, a ani udržet celý proces odluky v rámci předepsaných demokratických procedur, jako bylo kupříkladu uspořádání referenda.

Československý stát se tak 1. ledna 1993 definitivně rozpadl. Pokud bychom opravdu chtěli slavit samostatnost, mnohem příhodnějším datem by byl 1. leden.

Ten je sice též státním svátkem pod jménem Den obnovy samostatného českého státu, ale tento název je poněkud matoucí. O obnovu jakého samostatného českého státu má jít?

Vždyť české království bylo nejen součástí habsburské monarchie, ale v předchozích staletích také Svaté říše římské. Skutečně samostatný stát vznikl teprve v roce 1918, jenže to evidentně není ten samý, o jehož „obnově“ se mluví v názvu státního svátku slaveného 1. ledna.

Privatizace státního svátku

O nějaké koherentní historické vysvětlení toho, co a proč se vlastně 28. října slaví, se politici už ani nepokoušejí. Nejenže nemluví tom, že jde o samostatnost dnes už neexistujícího státu, který navíc během dvacátého století svoji samostatnost několikrát ztratil, ale také dávají prostor k monarchickému pojetí oslav tohoto státního svátku.

Ústřední roli v něm hraje prezident, který od dob T. G. Masaryka sídlí na Pražském hradě. Tradice k němu odkazuje jako k sídlu českých králů, ale už od začátku sedmnáctého století v něm Habsburkové fakticky nesídlili, nemluvě o tom, že se někteří ani korunovat českými králi nenechali. I tak jsou Hrad i výkon funkce prezidenta spojeny především s monarchickými tradicemi, od nichž jsme se získáním samostatnosti údajně odstřihli.

V monarchickém duchu se nese i aranžmá předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále. Navzdory tomu, že se 28. října předávají „státní“ vyznamenání, všichni tři polistopadoví prezidenti pokračovali v monarchickém stylu Masaryka a celou ceremonii fakticky zprivatizovali do vlastních rukou.

Průměrný občan tak ani neví, že prezident sice státní vyznamení udílí, propůjčuje a vedle vlády, Senátu a Poslanecké sněmovny může osobnosti k vyznamenání navrhovat, ale že jejich konečný seznam podléhá kontrasignaci předsedy vlády. I ta ovšem už dávno podlehla monarchickému duchu celé akce, takže žádný premiér od roku 1989 se neodvážil kontrasignaci odmítnout, i když třeba s některými jmény vybranými prezidentem nesouhlasil.

Prezident Miloš Zeman pak zašel v privatizaci oslav státního svátku ještě dál. Jména některých vyznamenaných během prezidentství Václava Havla a Václava Klause byla sice terčem kritiky, ale oba se drželi protokolu a smyslu tohoto svátku přinejmenším v tom, že na předávání vyznamenání zvali všechny přední ústavní činitele bez ohledu na to, jaké s nimi měli vztahy.

Zeman nejenže vyznamenává — v míře mnohem větší než Havel nebo Klaus — své „kamarády“ a loajalisty, ale navíc přestal zvát na hradní ceremonii některé osobnosti, které tam protokolárně patří, pokud máme mluvit o státní oslavě státního svátku, nikoliv o soukromé akci prezidenta. Letos tak skandálně nepozval předsedy obou komor parlamentu a předsedu Ústavního soudu. A na Hradě už tradičně budou chybět někteří rektoři.

Jistá absurdnost, která se s oslavou vzniku samostatnosti státu, který naposledy zanikl v roce 1993, vždy pojila, tedy dostává novou dimenzi. Kdyby šlo vpravdě o oslavu státního svátku, měli by být automaticky pozvání všichni významní ústavní činitelé a představitelé významných institucí, jako jsou univerzity.

V Zemanově pojetí tomu tak ale už nějakou dobu není a nebude tomu tak ani při jeho posledním vystoupení v roli režiséra oslav. Bylo by nadto s podivem, kdyby v rovině důstojné připomínky státního svátku udržel i svůj projev, který se v minulosti opakovaně zvrhl v útoky na politické oponenty a média.

Co s tím

Nový prezident či prezidentka by se měli důkladně zamyslet nad smyslem tohoto státního svátku i nad jeho hradním aranžmá. Stálo by za úvahu spojit udílení státních vyznamenání buď se vznikem samostatné České republiky 1. ledna, anebo se svátkem demokracie 17. listopadu.

Přesunutí ceremonie na 17. listopadu by mělo i další symbolickou dimenzi. Ukázalo by, že si více vážíme svobody než státu, v němž často panovala nesvoboda.

A namístě by také bylo učinit z předávání vyznamenání důstojný státní akt, nikoliv soukromou show prezidenta s monarchickými prvky. Stačilo by, aby prezidentský seznam vyznamenaných nebyl jen formálně podepisován premiérem, ale skutečně schvalován—třeba v podobě vládního usnesení. Anebo společným rozhodnutím prezidenta, premiéra a předsedů obou komor parlamentu.

Vyznamenání by měla o to větší váhu. A byla by mnohem více „státní“, než je tomu v současnosti, kdy byla degradována do podoby projevu soukromé vůle prezidenta, který, ač je podle ústavy ústavně neodpovědný, si počíná jako monarcha.

Diskuse
DU
October 27, 2022 v 12.16
Vlastně vůbec nesedí nic, co slavíme 28. 10.

Vznik republiky je problematický, jak píše autor, vzhledem k tomu, že jsme jí nedokázali ubránit a v podstatě to čistá republika vzhledem k monarchistickým reziduím nebyla a není.

Samostatnost Českého království, které mělo před tím svůj parlament, zákony, vládu a bylo v nadstátním celku nebo v rámci soustátí to také nebyla. Navíc, České království bylo Československou republikou de iure překryto. Další podstatné části nového státu - Moravské markrabství a Slezské vévodství o svou autonomii přišly, byla omezena a do 30 let zcela zrušena a už nikdy nebyla obnovena.

Nový prezident by neměl řešit jen datum udílení státních vyznamenání, ale také svoje sídlo a především být moderátorem vzniku nové legitimní ústavy. Nebo kdy nastane ta "vhodná doba"?

A státní svátek se může posunout na 11.11., konec Velké války, protože 28. 10. už minimálně od roku 1993 není co slavit.

October 27, 2022 v 15.10
Výročí

Inu, taky mě trochu udivovala oslava vzniku státu, který Česko spolu se Slovenskem zlikvidovaly. Ale pak mě někdo přesvědčil, že se tím přihlašujeme k hodnotám, ke kterým se hlásil československý stát. Říkalo se jim hodnoty humanitní. Byla to idea státu sekulárního, v jistém smyslu plebejského, s otevřeným pluralitním systémem.

Česká ústava se hlásí k celým dějinám české státnosti. Řekl bych, že na tom nic nemění to, že tehdy byl český stát zapojen do Svaté říše římské a dnes do Evropské unie.

Viděl jsem křestní list svého adoptivního otce z r. 1911 a tam v zahlaví bylo: Království české, arcidiecéze pražská, farnost Plzeň...

DU
October 27, 2022 v 20.4
Pane Štampachu,

vidíte, a já podobné hodnoty, které zmiňujete, vnímám zpětně i v Rakousko-Uhersku - na počátku 20. století již to byl právní stát s humanitními hodnotami, občanskou společností a pluralitním demokratickým systémem. Různá vyznání se v něm měla dobře a to již několik desítek let nebyla jen josefínská tolerance. Některé z těchto hodnot byly uplatněny ve starém Rakousku 50 let, zatímco v ČSR jen 20.

Moji předkové z jižní Moravy narození před rokem 1914 měli v rodných listech zase Markrabství moravské a mluvili oběma jazyky (nářečími) tak, že zapsaná mateřština byla mnohdy relativní. Často u bratranců a sestřenic bylo těžké poznat, který z jazyků je vlastně dnešním slovem "výchozí". Spousta babiček a tet sloužila ve Vídni, spousta z těch tet se tam i vdala, jasná spádovost k tomuto hlavnímu městu. Až 28. říjen udělal jednu do té doby umělou hranici a přišli jsme o mnoho mozků, kteří optovali pro Rakousko.

JP
October 28, 2022 v 8.56

K myšlence místo 28. října slavit 17. listopad: hlavní státní svátek se musí nějakým způsobem vztahovat k samotnému principu vlastní národní státnosti - a nikoli k pouhé změně politického uspořádání. Které je vždy pouze relativní, a podléhá vývoji, změnám času. Systém liberální demokracie - který se jejím vyznavačům stále ještě jeví být "koncem dějin" - je založen na příliš plochém, až přímo triviálním pojetí lidské svobody, nežli aby bylo možno očekávat (respektive obávat se), že zde bude skutečně "na věčné časy a nikdy jinak".

MP
October 28, 2022 v 9.48
Davidu Ungerovi

Slezsko nepřišlo o autonomii v roce 1918. Bylo rozděleno v tereziánských válkách a ten malý zbytek, tedy rakouské Slezsko byl vřazen to země Moravskoslezské už za FJ toho jména prvního a posledního. Ta větší část, pruská část, se před 1. světovou válkou také nevyznačovala příliš velkou autonomii.

V roce 1918 jsme přestali být součástí zaostalého impéria a založili jsme docela slušnou demokratickou republiku. Zrušili jsme tehdy celibát učitelek, stabilizovali opravdu všeobecné volební právo, s větším či menším úspěchem jsme provozovali nejvelkorysejší menšinové zákonodárství v tehdejší Evropě, rektorem univerzity se mohl poprvé stát žid a ministr školství se za něj tvrdě postavil proti nacionalistickým antisemitským kraválům.

To je poctivý důvod k oslově a vetší milník v dějinách české státnosti než vyvraždění konkurenční dynastie nebo bula uznávající dědičnost českého královského titulu. A pokud připadá Pehemu vhodnější slavit den, kdy se Československo rozdělilo bez referenda a v zájmu dvou mocichtivým politiků sotva okresního formátu, vypovídá to hlavně o něm.

Váš moravismus Vám ovšem respektuji a jako obvykle - až pro něj získáte dost lidí na Moravě, rád jejich požadavky na autonomii podpořím v referendu.

PK
October 28, 2022 v 12.5
Martinu Profantovi

Pehe píše "Pokud bychom opravdu chtěli slavit samostatnost, ...", přičemž z dikce celého článku je zřejmé, že to "pokud" u něj znamená spíše "ne".

Jinak po těch zhruba letech 100 jsme to dotáhli tak daleko, že máme pompézní oslavy v monarchickém stylu, které jsou jenom dalším projevem zpupnosti a arogance moci, a které slušný člověk ignoruje. Ne že by za to ti pověstní "muži 28. října" mohli.

Ale nějaký pokus o rozbor příčin tohoto stavu české společnosti, a jaktože jsme se octli tam, kde jsme, by to chtělo. Pokud by to ovšem měl být seriózní pokus, předpokládal by nic si nenalhávat, "nefandit si".

DU
October 28, 2022 v 12.43
K panu Profantovi

Nevím, co je moravismus,

ale předpokládám, že to jednou bude nutné řešit s rekonstrukcí celého státu. Jak říkal TGM: "… moravská otázka je a bude opět zkušebním kamenem české politiky. Je proto žádoucí, aby byl Moravě zachován její specifický ráz a aby se jí dostalo rozsáhlé autonomie, nejen politické, ale i kulturní." Vážím si Vaší případné podpory, pokud na ní dojde ještě v naší generaci. Nedávno bylo důstojně pod záštitou Jihomoravského kraje oslaveno 1200. výročí první zmínky o Moravanech v Letopisech Franků mimo jiné koncertem skladeb L. Janáčka.

V podstatě je dobře, že Morava nemá žádnou autonomii, protože nejsou zemské instituce obsazovány diskreditovány a ohýbány, obětí klientelistických praktik a obsazovány populisty jako Babiš, Zeman nebo Okamura.

Rakouské (Moravské, České) Slezsko skutečně přišlo o svou autonomii v roce 1918 a v roce 1927 se proti sloučení s Moravou důrazně ozvalo. Důvod sloučení zemí byl jiný než za Rakouska, nacionální - autonomistické slezské orgány by ovládli čs. Němci a Poláci.

Nikomu neberu radost z dnešního "svátku", který ale ve světě vzhledem k poměru mezi současným a historickým významem snad nemá precedens. Také nejsem pro 1. leden, kdy vznikl současný státní útvar ještě pod názvem Česká socialistická republika (1969) a po rozpadu federace pokračoval zase 1. lednem, tentokrát 1993.

MP
October 28, 2022 v 13.54
Davidovi Ungerovi

Je mi líto, ale moravská otázka nebyla zkušebním kamenem ani za Masaryka, ani dnes.

Pokud jde o kulturu, máme spoustu dobrých věcí, které napsali, natočili, nazpívali lidé z Moravy.

Byl jsem se nedávno podívat v olomouckém Moravském divadle na inscenaci Manon -- napsal ji velký český básník původem z Moravy a hudbu napsal Karel Plíhal (proto jsem tam jel, byl jsem zvědavý, jak si Nezval s Plíhalem sednou a sedli si báječně, celá inscenace je hodně dobrá). Ale ani Plíhal pokud vím z jeho textů neotuží dělat moravské umění. Báječné, že proti Praze stojí dvě velká kulturní centra, Brno a Ostrava, a mezi tím milý Olomouc, ale toto napětí má smysl jen v rámci jedné kultury v Čechách a Moravě.

Pokud jde o politiku, napřed by musel existovat alespoň trochu přesvědčivý pokus o moravskou politiku. Tedy pokus, který nekončil fangličařením a výmluvami korupčníků, že si soudy zasedly právě na ně, protože jsou z Moravy.

Co se týče těch oslav, to je fajn. Oslavy první zmínky o Češích se před čtvrtstoletím neslavily. Naštěstí.

MP
October 28, 2022 v 14.4
Pavlu Kolaříkovi

Ale my nemáme v zásadě žádné oslavy, natož monarchistické. Máme příslušný svátek -- ve skutečnosti jako kompromis mezi amatérsky do historie diletujícími politiky a šlus. Protože se to tak dělalo vždycky, udílí 28. října prezident medajle. Už dost dlouho -- začalo to už za Klause, i když Zeman to dotáhl k virtuozitě -- s pachutí skandálu, ale vesměs si nikdo ani nepřipomene, že ta ostudná nepozvání a vyznamenání normalizační kreatur atd. mají něco společného se vyhlášením samostatného státu.

Ta Pehova věta (on je Pehe podle vzoru soudce a takhle je to správně .-) by dávala smysl, kdybychom v roce 1993 získali samostatnost. Ale tak to nebylo, nebyly jsme součást státu, z něhož jsme se odtrhli.

IH
October 28, 2022 v 16.16

28. říjen považuji za státní svátek pro ČR aspoň stejně dobrý jako jsou 4. červenec pro USA a 14. červenec pro Francii. Nemyslím si, že by třeba Kalifornie nebo Texas měly větší důvod oslavovat osamostatnění původních 13 kolonií než Moravané vznik státu československého, byť z něho dnes zbyla jen "větší polovina na západě". Zhodnocení odkazu pádu Bastily, pozdějšího jakobínského teroru a Napoleonových tažení (končících restaurací) nechám už na čtenáři.

Rozdělení Československa bylo nejen lehkovážné nebo formálně pochybené a napadnutelné, ale navíc, aby toho nebylo málo, vstoupilo v platnost 1. ledna, tedy v den, jenž přirozeně zůstane především začátkem nového roku. Představa, že budeme za největší svátek země považovat první a největší neúspěch nového standardně demokratického režimu po jeho obnovení, mi nepřijde rozumná ani realistická. Totéž bychom si podle mne měli přiznat i o 28. září, 6. červenci, či 17. listopadu.

Samotné neudržení státu v podobě, jak 28. 10. 1918 vznikl, ani jeho neprobojování uvnitř, tedy vlastně jeho nenaplnění nejsou argumentem proti významu jeho proklamace pro náš národ. Spíše právě naopak: jsou výzvou do budoucnosti.

Nepočetní, ale slyšitelní stoupenci (neobnovitelné) habsburské monarchie volbu 28. října ovšem kritizují, s ní však i fakt, že z královského majestátu něco zůstává lpět i na funkci prezidentské. Tuhle výtku jsem chápal řekněme od Petra Uhla, ale konzervativci by měli mít pro tradici a potřebu trochy majestátu více pochopení i v nových poměrech (a s ním klidně i uspokojení). Existence několika takových atributů může v případě hlavy státu hrát i dnes jistou stabilizační roli, záleží ovšem na osobnosti do funkce zvolené.

Nejsem zásadním odpůrcem monarchie. Mám však za zřejmé, že její obnovení neodpovídá ani podstatným potřebám, ani poptávce, ani směřování republikánského světa. Týká se to nejen takových zemí jako je Itálie, neřku-li Německo, ale rovněž Rumunska či Albánie. Nejnadějnější byla pro tenhle experiment situace svého času v Afghánistánu, když zoufale postrádal jednotící element, ale ani tam nedošlo k reálnému pokusu o restituci ne tak dávno ztracených šťastnějších poměrů.

U nás chybějí podmínky k nastolení monarchie v míře vskutku vrchovaté.

JP
October 29, 2022 v 13.14
K principu monarchie

Jen dosti nerad se pouštím do tématu, které pokládám - přinejmenším v jeho aktuální podobě - za dosti obsoletní. Nicméně shodou okolností zrovna v současné době (po dlouhých létech) znovu pročítám Platónovu "Ústavu"; a je nutno říci, že zde je právě na obranu (či přímo glorifikaci) principu monarchismu možno spatřit závažné argumenty.

Předem je nutno poněkud upřesnit: Platónovi se v prvé řadě nejedná o nastolení monarchie v její klasické podobě, nýbrž svými vývody má na mysli především princip aristokracie. Totiž - "aristokracie" v jejím původním významu, totiž jako "vládu těch lepších". Přičemž ovšem tito "lepší" nejsou ke svému prioritnímu postavení kvalifikováni pouhým momentem zrození, tedy svého původu; nýbrž oni si toto své exkluzivní postavení musejí sami vypracovat, a musejí své mimořádné schopnosti prokázat.

Jedná se o to: u Platóna je vše zaměřeno k těm nejvyšším metám, nejvyšším kvalitám, nejvyšším cílům. Krátce řečeno: tito "aristokraté" jsou ti, kteří - na rozdíl od obecného lidu polapeného v profánním, především komerčním modu jeho existence - mají exkluzivní schopnost za prvé vůbec rozpoznat, kde a v čem leží tyto nejvyšší hodnoty, nejvyšší kvality, a tedy nejvyšší dobro jak pro člověka, tak i pro stát. A za druhé jsou - opět díky výjimečnému charakteru jejich osobností - zárukou, že tyto nejvyšší hodnoty či "ctnosti" budou také v daném státě uváděny v život.

V obecné rovině je sotva možno tento Platónův model nějak zásadně zavrhovat; jeho rubem je ovšem přítomnost prvku "elitářství", které je Platónovi vytýkáno. Je skutečností, že v tomto modelu naprostá většina lidu je vyloučena z procesu formulování státní vůle.

Hegel - ten se pokusil tento deficit principu monarchismu odstranit tím, že v jeho modelu monarcha je už jenom víceméně formálním reprezentantem principu "individuální vůle" (jakožto jednoho momentu celkové "ideje svobody"); zatímco lidu jako takovému je přiznáno právo parlamentní.

Nicméně - u Hegela stejně jako u Platóna platí, že skutečné hodnoty, skutečné kvality, a tedy nejvlastnější cíl státu je někde jinde, někde výše nežli kam vůbec může dosahovat omezený horizont "občanské společnosti v materiálním smyslu". Tedy společnosti komerční (v marxistické terminologii: buržoazní).

Jinak řečeno: jak u Platóna tak u Hegela nevládne bezprostředně lid sám, nýbrž vyšší, nadřazená, metafyzicky ukotvená idea (jak řečeno u Platóna především "idea dobra").

Takovéto ukotvení státu v exkluzivních metafyzických výšinách ale nebylo natrvalo udržitelné v novodobé průmyslově dynamické, masové společnosti, s jejím uvolněním imanentních sil širokých vrstev populace. Došlo proto jak k řetězci revolucí občanských, tak ale i k feurbachovsko-marxistickému obratu, kdy za jediný a originální zdroj všeho dobrého byl nyní prohlášen právě onen obecný lid, kterému jak Platón tak i Hegel upírali kompetenci jak vůbec k rozpoznání skutečných hodnot a kvalit, tak schopnost k jejich realizaci.

Nastala tedy éra lidu; kdy tento "lid" ovšem můžeme chápat buďto pozitivně jakožto svébytný a hrdý "démos" - anebo ale také jako stále ještě mravně i intelektuálně nevyzrálý "plebs".

Jako nesporný fakt by se nicméně jevilo, že systém liberální demokracie - který reprezentuje tuto novou moc obecného lidu - je spojen s citelnou degradací oněch vyšších (metafyzicky či přímo ontologicky definovaných a ukotvených) hodnot a kvalit, o které usilovali Platón a Hegel. Onen politický "kopernikánský obrat" tedy sice na jedné straně přinesl obecnou demokracii - ale na straně druhé přivodil zploštění, obsahové vyprázdnění cílů, kterými se takto osvobozená společnost nechává vést.

Není tedy divu, že se stále ještě udržují určité snahy zachovat, či dokonce obnovit princip monarchistický, ve kterém je spatřována reprezentace oněch bývalých tradičních "vyšších hodnot". Nicméně je nutno si znovu připomenout, že podle Platóna onen princip (duchovního) aristokratismu nebyl v žádném případě dán (pouze) rodovou příslušností, nýbrž výhradně prokázanými osobními kvalitami daného jedince. Jinak řečeno: současná - ještě přežívající - rodová monarchie naprosto neskýtá záruku takovýchto kvalit. (Jak je možno na životních počinech a osudech mnohých příslušníků královských rodin sledovat znovu a znovu.)

Princip rodové monarchie se tedy nejeví být řešením současné hodnotové krize společnosti liberální demokracie (nanejvýš v onom ryze formalistickém hegelovském pojetí). Ale - i přesto se skutečně legitimně staví otázka, zde tuto hodnotovou dezorientaci současného světa by nebylo možno či záhodno řešit alespoň určitým návratem k Platónovu principu (intelektuální a hodnotové) aristokracie.

Zda by nestálo za to začít hledat možnosti pro vytvoření takového modelu, který by se vyhnul Platónovu nepopiratelnému elitářství - ale který by zároveň současnou hodnotově tápající společnost pozvedl na vyšší úroveň, vyšší level její existence. Kdy by tedy současná naprostá dominance "hodnot" především ryze komerčního rázu byla přinejmenším zčásti vyvážena renesancí hodnot jak mravního, tak duchovního, tak ale i čistě osobnostního rázu.

DU
October 29, 2022 v 20.37
Panu Profantovi

Jste na omylu, moravská otázka byla prubířským kamenem české politiky, a to hned několikrát. Nebudu zde citovat sliby českých politiků od roku 1848 do roku 1918, že se Moravané nemusí bát o svou autonomii, když se sloučí s českým národem proti německému živlu, jak se vlamují do otevřených dveří. Omezování moravské autonomie nastalo hned po roce 1918 (návrh na župní zřízení).

Zemské uspořádání bylo obnoveno v roce 1927 omezeně, třetina členů zemského zastupitelstva nebyla volena, ale jmenována čs. ministerstvem vnitra. Za Rakouska nemyslitelné. Naznačilo to centralismus ČSR, který se projevoval vůči německé menšině i Slovákům (Nedodržení tentokrát dokonce písemného slibu v Martinské deklaraci). To byla rozbuška ke konci ČSR.

Zrušení zemské samosprávy po roce 1945 (resp. v roce 1948) bylo zase symptomem nastupujícího bolševismu po sovětském vzoru. Slánský tehdy prohlásil, že musel zrušit zemské instituce jako "mamutí úřady, které nešly stranou kontrolovat". Opět prubířský kámen.

Moravské požadavky na autonomii a obnovy zemského zřízení byly masové v době Pražského jara 1968 i těsně po listopadu. V roce 1968 to byl prubířský kámen demokratizace a zpackané federalizace, v letech 1990-1992 zase neschopnosti udržet federaci a vybudovat skutečný decentralizovaný stát, jak o něm Beneše (jen) básnil ve Versailles. A to bylo moravské hnutí opět masové, obnovu zemského zřízení deklarovalo Federální shromáždění i ČNR, v programu jí měla naprostá většina všech významných politických stran.

Když se podívám jen na produkci ostravských a brněnských studií ČST, tak ta kulturní autonomie dost povadla, samozřejmě v jádru jsou finance, 80% prostředků jde na Kavčí hory.

Stále vám věřím, že byste v případném referendu o moravské a slezské autonomii hlasoval pro, i když to v kontextu diskusních příspěvků nepůsobí autenticky. Já s moravskou otázkou problém nemám, ale zdá se mi, že vy ano. Každopádně problém Čech je v tom, že nemá k Praze protiváhu v Čechách samotných a chce jí po moravských městech, jak píšete. Ale paternalisticky - mám déja vu v přístupu Čechů ke Slovensku.

Jinak nevím o korupčníkovi, který by se na Moravu vymlouval. Jinak když vyvěsí téměř 4/5 demokraticky zvolených obecních samospráv na svých úřadech 5.7. moravskou vlajku, byl bych opatrný s označením za "fangličkaření". V dnešní době zkratek jeden z mála efektivních prostředků a v Praze to vlastně nikoho nemusí zajímat, když je vše v pořádku.

U mnohých českých politiků ale problém není ideový, jako u vás, ale spíše rozpočtový. Holt už by nešlo 82% příjmů z daní přes Prahu.

MP
October 30, 2022 v 18.21
Davidu Ungerovi

Stačí trochu zalistovat zpátky v novinách. Před pár dny se jeden moravský korupčník, toho času ministr Fialovy vlády, podivoval, proč že se policie řízená z Prahy tak zaměřuje na brněnské kauzy.

A jinak jak říkám, budu první, kdo bude hlasovat pro moravskou autonomii -- už se těším, jak budete nadávat na Brno, že přerozděluje sedmdesát procent všech daní vybraných na Moravě.

October 31, 2022 v 9.22
Zemské uspořádání?

Že by v zemském uspořádání byla opět dvě města místo jednoho, Frýdek a Místek, to bych ještě chápal. Ale byly by dvě Ostravy? A dvě Jihlavy?

DU
October 31, 2022 v 14.13
Ono se může nadávat

třeba na Olomouc, že si z daní bere třetinu, jak stejně může nadávat Chemnitz s Lipskem na saské hlavní město Drážďany a nenadává, protože třetina není těch 82% jako v našem českém případě.

Jinak pane Štampachu, obnovovaly se země v Západním Německu v roce 1945 v přesných historických hranicích s těmi drobnými hrabstvími a jejich enklávami? Kdepak. Krásně by šly udělat 3+1 země v zásadě podle Povodí (Labe, Morava, Odra) a správních obvodů obcí III. stupně (tzv. malé okresy) a sporné hraniční oblasti vyřešit referendy. V Německu také máte Sasko a Sasko-Anhaltsko. A nebo podvarianta - když Čechy pohrdnou svými tradicemi, tak si mohou ponechat kraje a asymetrická autonomie pro Moravu a Slezsko s moravským Lašskem. Tedy britský model. Ale to není můj sen ani výmysl, to je třeba stanovisko největšího odborníka v oblasti regionální geografie prof. Wokouna, Pražana a bývalého rektora UJEP v Ústí nad Labem.

JP
November 1, 2022 v 11.4
Německé zkušenosti s regionalismem

Osobně jsem vždy preferoval jednotu před separatismem jakéhokoli druhu. (V bývalém Československu jsem například nikdy neměl pochopení pro česko - slovenské resentimenty, jmenovitě pro přezíravý postoj mnohých Čechů vůči Slovákům.)

I po mém příchodu do Německa jsem pokládal německý federatismus za v mnohých ohledech naprosto iracionální: v jeho důsledku Němci (západní) neměli ani společnou policii, ale dokonce ani společné školství! Takže v některých případech docházelo dokonce i k tomu, že student z jedné země měl potíže s uznáním svých studijních rezultátů ve spolkové zemi jiné.

Tato jakási vnitřní averze vůči společnému státu jde dokonce tak daleko, že když se v novinách oznamují výsledky nějakých mezinárodních sportovních soutěží, pak tam nestojí například "Anton Meiler, Německo", nýbrž "Anton Meiler, Berlin" (Leipzig, Stuttgart...)

Pokládal jsem tento iracionální německý regionalismus za nedůstojný vyspělého moderního státu; pak se ale stalo něco, co mě donutilo k zamyšlení. Jak řečeno německé školství není celostátní, nýbrž zemskou záležitostí. A pravidelně se vyhodnocuje úroveň školství (to jest, studijní schopnosti žáků a studentů) ve všech zemích. To pak má ale jednu nemalou výhodu: tento regionalismus umožňuje vyzkoušet různé přístupy ve školství - a jejich porovnáním se pak ukáže, který z nich je ten nejefektivnější, nejprogresivnější. Zatímco centralizované školství by zřejmě pro všechny stanovilo jednou provždy ten samý standard; který by jako takový mohl mít tendenci ke stagnaci.

Vůbec, stojí za zamyšlení, že ekonomicky nejúspěšnější státy mají většinou federativní uspořádání: USA, Německo, ale i Švýcarsko a další. Nelze vyloučit, že to nějakým způsobem souvisí i s touto jejich interní soutěživostí.

Přehodnotil jsem proto alespoň do určité míry svůj původně negativní postoj k regionalismu. Ovšem: je nutno zkoumat případ od případu. Něco jiného je klasické federativní uspořádání, tedy spojením mnoha regionů v jeden celek, a něco jiného by byl asymetrický stav víceméně pouze dvou subjektů. To by mohlo přinášet stejná pnutí, jako svého času asymetrický vztah mezi českou a slovenskou částí federace. Někdy je mnohem lepší nepouštět přílišným zdůrazňováním regionalismu džina separatismu z láhve.

Mimochodem, pro pana Ungera: té finanční "závisti" není ani v Německu nikterak málo, zrovna nedávno si stěžovali představitelé ekonomicky úspěšného Bavorska, kolik musejí - v rámci celostátního přerozdělování - doplácet na méně majetné země federace.

MP
November 1, 2022 v 11.10
Davidovi Ungerovi

Tak tohle Vás není důstojné.

Protože víte dobře, že těch 82% si nebere Praha, ani Čechy, ale Česká republika. A že podstatnou část z nich poměrně striktně přerozděluje.

V důsledku toho přerozdělování má pak školství v chudých krajích na žáka stejně jako v ekonomicky podstatně výkonnější Praze a ve zlínském kraji se staví dálnice a jinde zas železniční koridory (dobře, hlavně se zpronevěřují peníze na jejich dokončení, ale slibují, že do konce roku to bude), shodou okolností je tam síť těch rychlostních tahů hustší než v Čechách. Totéž integrované záchranné systémy, dávky v hmotné nouzi atd.

Ve všech případech díky za to. Rozhodně budu raději posílat vnouče o půl kilometru, tedy o deset ulic, dál do školy v Praze než bych se koukal, jak děti na Vrchovině dojíždějí dvacet kilometrů denně do školy s učiteli, kteří berou polovinu toho, co jejich možná méně schopný protějšek v Praze, Brně nebo Plzni.

Připočtěte k tomu centrální výdaje -- armádu, soudy, kriminály, berňák, horní úřad atd., které jdou vždy ze státního nebo spolkového rozpočtu -- a ono to možná nebude 82% procent daňového příjmu státu, ale určitě to nepořídíte ani za polovinu, natož za třetinu.

DU
November 2, 2022 v 21.4
Pane Profante,

myslím, že byste se měl zamyslet nad porozuměním mých příspěvků a faktem, kolik v nich máte projekcí vlastních témat.

Nikdy jsem nepsal o tom, že Praha zhltne 82% rozpočtu, to samozřejmě nemůže být pravda, jak (zbytečně) argumentujete. Jde o to, kolik přerozděluje centrál, kolik regiony, kolik mají automaticky obce. A jestli ty regiony třeba musí každý rok žebrat o pár miliard na opravy silnic, které nakonec sice dostanou, ale musí si to nahoře pořád žehlit. To je rozdíl, mezi centralismem a regionalismem. V naší podobě jsou kraje průtokovými ohřívači peněz z centra a vy popisujete, kam všude ty peníze jdou a musí nebo nemusí jít.

Rozpad federace byl výsledkem toho paternalistického vnímání u nás rozšířeného a velkého strachu z nějaké hrozby nejednoty. Nepochopení, že síla a jednota je v různosti.

Pan Poláček krásně popisuje to pochopení, ke kterému jsem dospěl i já, já nebyl vždy regionalistou, i když moravský patriotismus je u nás přirozený, dlouho mě nenapadlo s otázkou regionalismu spojovat. Děkuji za něj.

Prostě nemusíme se bát přiznat si, že jsme jeden z nejcentralističtějších států v Evropě (Petr Pithart, i já to před časem doložil čísly), zeptat se sami sebe, proč tomu tak je, a zda to je funkční, jestli třeba v tom Německu, kde spolek přerozděluje opravdu jen třetinu všech daní, to není funkčnější.

IH
November 3, 2022 v 9.23

V ČR není nad(prů)měrný jen centralismus, ale také schopnost vyrovnávat regionální rozdíly.

DU
November 3, 2022 v 22.39
Panu Horákovi

Schopnost vyrovnávat rozdíly, tedy určitá forma kompenzace českého centralismu, jde ze strany Evropské Unie. Tím, že Praha je tak bohatá, že nemá nárok na dotace, tak z toho těží někdy střední Čechy, někdy Brno. To je ale na těch desítek malých periferií a ty dvě velké (Slezsko-Ostravsko a severní Čechy), bohužel, málo. Ty mnohé periferie jsou vytvářeny nešťastně konstituovanými regiony, které mají jedno městské centrum. Tento guberniální a nikoli německo-spolkový model regionů, které jsme měli už ve formě Gottwaldovských KNV v 50. letech, ty periferie takto generuje.

MP
November 4, 2022 v 9.18
Davidu Ungerovi

To se vztahem k EU je pravdu, pokud mluvíme o severních Čechách. Doplácejí na velikost (resp. malost) krajů, rozložené místní vazby a dostředivý tah Prahy -- dojíždět z Liberce denně do Prahy je rychlejší a asi levnější než dojíždět za prací z Vítkova do Ostravy. Výsledkem je snížená schopnost uplatnit se v konkurenci o zdroje z EU a hlavně sociálně a ekonomicky špatné využití těchto zdrojů i v relaci k neutěšenému republikovému stavu.

Oproti tomu moravskoslezské aglomerace dokázaly vytvořit docela silné uskupení a prosadit zvýhodnění regionu prakticky ve všech programech -- jen je to, kromě množství tamních universit, málo vidět, protože se to víc rozkrádá.

Ale neberte tahle upřesnění někdejšího byrokrata, který ty toky musel na centrální (Vy byste řekl "pražské") úrovni nějaký ten pátek sledovat, jako zpochybňování regionalismu. Nikdy bych nezpochybňoval rozhodnutí dospělých odpovědných občanů pro důstojnost:

"Vybereme na daní méně než ti okolo nás a zároveň se podstatně zmenší balíček, kterým se rozdíly mezi chudšími a bohatšími regiony dnes v oblasti infrastruktur, vzdělání a sociálních sítí vyrovnávají. A protože o ty zmenšené zdroje bude pak silnější konkurence, nebudeme už tak úspěšní při jejich čerpání. Takže u nás budou mít učitelé o třetinu méně než v sousedním kraji, ale za to dvakrát tolik žáků ve třídě, k doktorovi se bude jezdit dvakrát tak daleko jako dneska -- ale budeme si o své bídě rozhodovat sami."

Takového postoje si vážím a může být i v dlouhodobém horizontu sociálně produktivní. A podpořím ho tím snáze, že se rozhodně nedotýká mých zájmů obyvatele nejbohatšího regionu v zemi.

DU
November 4, 2022 v 18.31
Panu Profantovi

Rozpočtového určení daní nemá být v tom, že má každý region dostat tolik, kolik se tam na daních vybere. To v současném centralistickém a deformovaném systému ani nejde. Spousta firem z různých koutů státu sídlí v Praze, do Prahy se stahují pracovní síly (ale i třeba do Brna nebo Hradce Králové). Rozumné by bylo nastavit tento systém jako regionalistický a ve prospěch periferií. Systém sdílených daní podle počtu obyvatel, ale nejen to. Třeba Německo má centrální (spolkové) úřady rozesety ve městech po celém spolku. Je to třeba i argument pro obnovení okresů (třeba na podkladě správních obvodů obcí III. stupně) a zrušení nesmyslných malých krajů, které periferie vytvářejí jako centrum, jen v menším měřítku.

Zkrátka jak říká Petr Pithart: "Decentralizovat, decentralizovat, decentralizovat."

MP
November 4, 2022 v 18.53
Davidu Ungerovi

Ale pak to, co chcete není změna rozpočtového určení daní, ale centrální přerozdělování jen jinak. A rozházet úřady s centrální působností po celé zemi? Fajn myšlenka, už teď si člověk docela užije, když pendluje dvěstě kilometrů mezi ministerstvem průmyslu a úřadem pro hospodářskou soutěž. Jen nevím, proč tomu zvyšování administrativního diskomfortu říkáte decentralizace.

IH
November 4, 2022 v 20.13

Schopnost vyrovnávat efektivně regionální ekonomické rozdíly je u nás staršího data. Byla charakteristická i pro období Československa a ČR, kdy jsme nebyli součástí EU. Aspoň z určité části tomu tak bylo v důsledku racionálního řízení z centra. Dlouhodobé výsledky zasluhují převážně uznání. Na ještě další, důslednější unifikaci, zglajchšaltování a "deperiferizaci" celého území republiky bych však byl už opatrný. Celkem kdekoli, kam se v rámci ČR dostanu, vidím realizaci projektů, potvrzujících, že peněz je mnohdy k dispozici zřejmě až moc.

Pokud se jedná o prospěšnost decentralizace, či subsidiarity, pak snad stojí za pozornost, že u nás máme obce malé, některé se nověji dokonce znovu osamostatnily, zatímco leckde jinde jsou administrativně daleko větší, což bývá většinou označováno za výhodnější.

Souhlasím, že starý systém větších krajů s okresy měl své klady a byl zrušen převážně z politických důvodů.

DU
November 6, 2022 v 15.35
Tři plus jedna země

Pane Profante,

kdybyste dobře četl, co píšu, věděl byste, že přímo jsem nenavrhl to, co funguje v Německu, ale u nás se to realizovat dá, po důkladné digitalizaci, ke které jsem u nás ovšem skeptický. Přesně toto ale před asi dvěma lety navrhovalo hnutí STAN. V podstatě třeba v soudní oblasti je dnes Brno sídlem nejvyšších soudních a právních institucí, včetně Úřadu pro hospodářskou soutěž, a nic strašného se nestalo. Dala by se tím docela dobře řešit nezaměstnanost na oněch periferiích. V Praze totiž dnes ti propuštění úředníci práci snadno najdou, na Jesenicku nebo Děčínsku již obtížněji.

Panu Horákovi,

systém velkých krajů zavedli komunisté po poznání, že Gottwaldovy kraje ve stejné velikosti jako ty dnešní prostě nefungují. Dle návrhu třeba paní Horské z NERVu tímto směrem zřejmě stejně nakonec půjdeme.

Ale je podle mě výhodnější zřídit místo 14 krajů nikoli 8 komunistických, ale prostě 4 regiony evropského formátu.

Ano, to co navrhuji, je kompetenční změna. Centrální vláda úsporná, bohaté rušení centrálních úřadů, 4 silné zemské vlády s kompetencemi podobnými německým spolkovým zemím (s vlastními daňovými příjmy ze sdílených daní) a cca 90 okresů, v podstatě po nějaké racionalizaci a optimalizaci současné obvody obcí III. stupně, které by řešily záležitosti nejblíže občanovi. A samozřejmě redukci počtu obcí, v tom s vámi naprosto souhlasím. Na zemský (krajský) úřad by občan v podstatě téměř nikdy nemusel jet, a v menších městech či větších vesnicích by byly okresní kontaktní centra.

Doporučuji tento materiál, který racionálnost podrobně odborně i s mapkami zdůvodňuje: https://zamoravu.eu/wp-content/uploads/2021/02/Vize_pro_prosperitu.pdf

MP
November 7, 2022 v 13.31
Davidovi Ungerovi

Jsem rád, že se tak staráte o propuštěné úředníky. Ale o ty opravdu nejde. Ti se buď v těch městech, kam je obvykle z deseti procent příslušného regionu horší dopravní dostupnost než do Prahy, jsou nebo tam stejně budou dojíždět z Prahy (resp. ti vyšší z Pražska, těch středočeských příměstských umělohmotových sídel pro lesklou bídu, která se chce cítit střední třídou) Brna a Ostravy.

Na místní zaměstnanost má přenesení centrálního orgánu vliv jen sekundární -- obchody a služby. Ale ani ta nebude nijak významná.

Jinak o není otázka, zda to, že je ústavní soud v Brně něčemu, kromě vyšší výdajů na cestovné, uškodilo, ale zda to něčemu prospělo.

PK
November 7, 2022 v 15.23
Martinu Profantovi

Jenom maličkost k celkem pousmání: Jaktože sídlo ÚS v Brně znamená vyšší výdaje na cestovné?

Proč předpokládáte, že k ÚS se jezdí jenom z Prahy do Brna?

Přece kdyby byl ÚS v Praze, jezdilo by se k němu z Brna do Prahy, a taky z Ostravy do Prahy.

Naopak bych skoro řekl, že z Ostravy do Brna to vyjde levněji než do Prahy. I když je pravda, že z Plzně to zase vyjde do Brna dráž než do Prahy.

Obnovení českého, moravského a slezského zemského uspořádání je jenom sen, jeho čas dávno minul.

Nejen že by se na severní Moravě zvedl odpor proti samosprávnému Slezsku, protože by to byla umělá, dávno smazaná hranice. Není tam ani žádné Moravanství, které jediné by (snad) mohlo takové členění nějak odůvodňovat.

Tady čerstvý článek ostraváka Kechlibara, ve kterém je mimo jiné mapka "moravanství" = otázka Brna a okolí.

https://kechlibar.net/2022/11/05/kolebka-ma-i-hrob-muj-aneb-o-jednom-meste-na-vychode/

V Ostravě jsme Češi, ctíme Republiku, a kraj v rámci ČR je v pohodě.

Jinými slovy -- i přes rozpad za mě vznik Československa rozhodně jako datum hlavního státního svátku.

A pokud možno v duchu, který v jednom ze svých příspěvků zmiňuje pan Profant.

+ Další komentáře