V kalendáři má Česká republika uplynulou sobotu určenu k oslavě Dne české státnosti. Církev římskokatolická a s ní také starokatolíci a čeští pravoslavní (ti ovšem většinou podle juliánského kalendáře, takže 11. října) mají slavnost či svátek sv. Václava. Žádné známky státního slavení české státnosti nebyly letos pozorovány. Ústavní činitelé a ostatní politici mají zřejmě jiné starosti.

V Brandýse nad Labem — Staré Boleslavi měli římští katolíci pouť. Nazývají ji tradičně národní poutí. Národ sice neputuje a neslaví, avšak shromáždění zastupující nějaká 3—4 procenta českých obyvatel, kteří chodí aspoň jednou týdně do kostelů této církve, si přejí reprezentovat národ. Národ jako české etnikum, který zde žije vedle jiných etnik? Nebo národ jako souhrn občanů či obyvatel České republiky?

Jediným příznakem zájmu veřejných činitelů o českou státnost byla 28. září účast méně významných politiků ze Senátu a Sněmovny, spíše asi z vlastní iniciativy, ne těmito orgány vyslaných, a pak politiků krajských a obecních. Přivítáni, ač ne jmenovitě, byli také zástupci Karlovy univerzity. Že by šlo o Katolickou teologickou fakultu? Státní punc dala církevní slavnosti přítomnost armády, viditelně v tělese zajišťujícím hudební stránku oslavy.

Je asi omletý argument, který je nutno při této příležitosti každoročně opakovat, že stát se podle vlastního zákona neváže na žádné vyznání a že stát, kraje a obce nevykonávají náboženskou ani protináboženskou činnost. Je však asi marné o tom mluvit. Machiavelistické prosazování zájmů je pro zástupce obou stran asi důležitější než zákony.

↗

Hodnocení knížete Václava a jeho využití novodobými politickými směry je rozporuplné, hlásil se k němu kdekdo. Foto Pixabay

Zajisté je možné, že demokracie, humanita a liberální pravidla mají duchovní kořeny a že se k nim služebníci veřejného zájmu chtějí přihlásit. Co by se dalo proti tomu namítat? Že by však jejich zdrojem byla z dvaačtyřiceti v České republice registrovaných náboženských subjektů zrovna tato jedna církev, která od počátků demokracie na našem kontinentu, tedy od Velké francouzské revoluce, proti humanitě stavěla zbožnost, demokracie pro ni byla rozvratem pravého řádu a hodnoty liberální pro ni dodneška páchnou peklem?

Trochu jiná pouť

V posledních letech se scénář národní pouti změnil. Už se zjevně nedaří přimět hlavu státu promluvit z oltářního prostoru. Solidarita vlasteneckých sil zřejmě už nejde tak daleko jako za bývalého prezidenta Václava Klause.

Sobotní pouť byla opravdu trochu jiná. Bohoslužbě předsedal na pozvání biskupů apoštolský nuncius arcibiskup, původem Američan Charles D. Balvo. Tento diplomat se podle některých náznaků nezdá být jen formálním zástupcem Svatého stolce, ale i svým osobním zaměřením člověkem papeže Františka. Má sociální cítění a věnuje mimo jiné osobní pozornost případům doposud zakrývaného pohlavního zneužívání.

Do televizního přenosu bohoslužby bohužel skandálně zasahovali komentátoři, kteří mluvili do liturgického zpěvu, který je způsobem modlitby. Odváděli tak pozornost televizního účastníka bohoslužby od Boha a přitahovali ji ke svým hodnocením. Překřikovali i předsedajícího bohoslužby. Do bohoslužby dokonce televize vložila samostatný pořad. Nepodařilo se jim však zcela překrýt trochu jiný styl bohoslužby. Byla to sice pořád obvyklá pompa, avšak to, co říkal nuncius Balvo v kázání, bylo nové a neotřelé.

Předsedající vedl liturgii překvapivě dobrou češtinou. Tento jazyk, prý jeden z nejtěžších, by se sotva stihl naučit za rok od svého jmenování. Na nunciatuře v Paze však už jednou sloužil a jazyk zvládl možná už tehdy.

Kázání začalo propracovaně hierarchickým nekonečným oslovováním a zdravením církevních činitelů a veřejných činitelů od parlamentu po obce a další instituce. Zdálo se, že jsme stále v prostředí byzantinských nábožensko-politických tahů a gest. Od úlitby mocným a několika málo slov ve stylu oslavné řeči na knížete Václava kazatel rychle přešel do skutečné homilie, do komentáře přečtených biblických textů.

Na slavnost sv. Václava vybrali liturgisté texty připomínající dobrou vládu. Najdeme v nich výzvu připsanou autorsky tradičně králi Šalomounovi, že vládcové se mají naučit moudrosti. Nuncius to tak zdůraznil, že se až zdálo, že tlumočí biblickou výzvu konkrétním osobám. S čtením z Knihy moudrosti koresponduje krátký evangelní úryvek žhavě aktuální pro současnou českou politickou scénu. Slyšeli jsme mimo jiné: „Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“

Nuncius byl mimořádně zdrženlivý k národní mytologii spojené s tímto svátkem rádoby státní církve a pocírkevňovaného státu. Důležitý v jeho proslovu nebyl legendární kníže mučedník jako mnohokrát v minulých letech na stejném místě, ale ten, kterého podle tradovaných příběhů jediný světec na českém trůnu následoval, Ježíš Kristus.

Otazníky kolem Václava

Kolem samé existence, běhu života, osobní motivace, politické koncepce i smrti knížete Václava a pak také kolem hodnocení údajného osnovatele jeho zabití Boleslava I. (který však poněkud paradoxně měl podniknout první kroky k Václavovu svatořečení), je tolik nejasností, že z rozporuplné legendární látky sotva lze vyloupnout solidní historickou informaci.

Kritičtí historici nemusí nutně do detailů sdílet skepsi vůči postavě knížete Václava, jak ji zastupuje Záviš Kalandra, kritik zločinů stalinského režimu, pronásledovaný nacistickým a popravený komunistickým režimem (v procesu s Miladou Horákovou). Můžeme na rozdíl od něj připustit Václavovu existenci, avšak ponecháme otevřené další otázky. Důležitý je beztak spíše druhý Václavův život, jeho příběh jako literární postavy, který shrnuje dějinné zkušenosti.

Hodnocení knížete Václava a jeho využití novodobými politickými směry je rozporuplné. Přihlásil se k němu (v Čapkových Hovorech s TGM) třeba i Masaryk a postavil ho vedle zastánců humanity, Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka, Komenského a králů Jiřího z Poděbrad a Karla IV. Svatováclavská orlice jako protektorátní vyznamenání založené říšským ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem je snad důvodem rozumné opatrnosti ke svatováclavské tradici.

Současné „národní“ pouti bývají manifestacemi konzervativního, autoritativního, protievropského nacionalismu. Poněkud to problesklo v mimořádně dlouhých přímluvných modlitbách pronášených manželskou dvojicí, otcem s nemluvnětem v náručí. Přímluvy podrobně informovaly vševědoucího Boha o naší politické minulosti ze zorného úhlu zdejšího církevního vedení. Nebylo opomenuto ani varování před „zhoubnými ideologiemi“.

Nuncius lehce posunul význam svátku. Tohoto vladaře malého území ve středních Čechách nenazval tradičně patronem národa, takže by opět Morava a Slezsko zůstaly na vedlejší koleji. Mluvil o něm v závěru kázání jako o patronu zemí českých.

Evangelní inspirace politického života našeho státu mohou být přetlumočeny jako hodnoty humanitní. V mytologickém hávu se však takové podněty spíše ztrácejí.