V pátek přepraví vládní speciál do Prahy ostatky Josefa Berana, kardinála, a nominálně v létech 1946—1969 římskokatolického pražského arcibiskupa. Prakticky mu však od roku 1949 komunistický režim zabránil tuto službu vykonávat. Do roku 1963 byl internován, po propuštění se nesměl zdržovat v Praze a posléze diplomacie Svatého stolce dohodla s režimem, že roku 1965 mohl odejet do Říma, ovšem bez možnosti návratu.

Občas se proti poctě vzdávané ostatkům namítá, že to je morbidní kult smrti. Že u osobností, které si to zaslouží, se má spíše oceňovat, a je-li to možné, i následovat jejich život. Že jejich činy jsou cennější než mrtvoly. Snad se k tomu dá poznamenat, že člověk je celistvou bytostí. Duchovní odkaz není odloučen od těla. Tělo vyjadřuje ducha. Lidské tělo je činy a postoji člověka zduchovňováno. Pocta, která se mu vzdává, může (nebo by alespoň měla) být uznáním náhledů, postojů, rozhodnutí a činů ctěné postavy.

Beranovy ostatky mají být přivítány jako připomínka občana, jeho občanských postojů, za které ho dva totalitní režimy pronásledovaly. Před komunistickou internací byl v létech 1942—1945 vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau.

↗

Odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho

svědomí, a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody. Repro Česká televize

Není jasné, proč má Berana jménem republiky symbolicky přivítat a položením rudé růže na rakev uctít právě ministryně obrany. Je-li kněz či biskup služebníkem Kristovým, služebníkem Knížete pokoje, jsou vojenské pocty nevhodné. Vynesení rakve čestnou jednotkou a modlitba vojenského kaplana by byla na místě u válečného hrdiny. Z hlediska evangelia je válka vždy zlo. Pouze můžeme připustit, že snad někdy nutné zlo.

Proslov předsedy senátu Milana Štěcha je jistě přiměřený, i když se nemůžeme vyhnout otázce, byla-li by stejná pocta vzdávána postavám pronásledovaným dvěma příbuznými totalitními režimy, které nezdobil za života purpur, které neměly nic společného s římskou církví, a dokonce s žádnou církví či jinou náboženskou společností. Tito zapomínaní nemají mocného přímluvce. Za ně nikdo na stát netlačí. Nelze zapřít obavu, že návratem ostatků a jejich uložením si buduje pomník kardinál Duka.

Církevní část oslavy navráceného těla kardinála Berana je podle očekávání. Jen by snad ceromenie kolem mrtvého těla měly být více v souladu s tím, co Josef Beran zastával. Kdyby totiž dnes žil a činil by to, co ve své době, byl by blízko pojetí církve jako sloužící a chudé ve smyslu současného papeže Františka. Podle vzpomínek pamětníků by tomuto skromnému a prostému člověku současný pompézní a mocenský styl biskupské služby připadal trapný a komický.

Svoboda svědomí

Po příchodu do Říma se Beran zapojil do díla II. vatikánského sněmu, jehož čtvrtý a poslední rok (s posledními schůzemi pléna na podzim) tehdy probíhal. Dne 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem o svobodě svědomí, v němž odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící jednat člověka proti jeho svědomí, a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody.

Prohlášení sněmu o svobodě vyznání pod latinským názvem Dignitatis humanae (Důstojnost člověka), k němuž se Beran právě vyslovil, spolu s prohlášením o vztahu této církve k mimokřesťanským náboženstvím (Nostra aetate), vyvolal nejvíc odporu a jeho definitivní přijetí vedlo prakticky k odchodu ultrakonzervativního křídla reprezentovaného biskupy Marcelem Lefébvrem a Pierrem Ngô Đình Thụcem z církevních struktur.

V proslovu ke svobodě svědomí řekl Beran mimo jiné toto: Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru.

Podle historika a religionisty Víta Machálka to bylo právě na Beranův podnět a v souvislosti s jeho připomenutím Jana Husa, že do deklarace o náboženské svobodě byla zařazena slova, že člověk je mravně zavázán hledat pravdu a přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.

Když je kardinál Dominik Duka dotazován na Mistra Jana Husa, vyslovuje se různě, některá jeho vyjádření se zdají být mezi sebou v rozporu. Pokládá Husa za tragickou postavu a spojuje ho s násilím, jehož se, někdy i vůči bezbranným, dopouštěli radikální husité. Beranovo pochopení pro svobodu vyznání je mu cizí a myšlenka, že Hus nebyl kacíř, je mu zcela vzdálená.

Ať je tento týden vzdána čest Beranovi, ať jsme ochotni ctít lidi pronásledované tyranskými režimy, i ty kteří nemají mocné zastání. A hlavně, ať nejsou oběti hnědé a rudé totality používány ve prospěch možného nastolení totality nějakého, snad jen trochu odlišného odstínu.