Poznámka k dovezení ostatků kardinála Berana
Ivan ŠtampachOstatky kardinála Josefa Berana mají být tento týden slavnostně uloženy na půdě vlasti. Při této příležitosti si připomínejme zejména Beranova slova, že člověk je mravně zavázán hledat pravdu a držet se jí za všech okolností.
V pátek přepraví vládní speciál do Prahy ostatky Josefa Berana, kardinála, a nominálně v létech 1946—1969 římskokatolického pražského arcibiskupa. Prakticky mu však od roku 1949 komunistický režim zabránil tuto službu vykonávat. Do roku 1963 byl internován, po propuštění se nesměl zdržovat v Praze a posléze diplomacie Svatého stolce dohodla s režimem, že roku 1965 mohl odejet do Říma, ovšem bez možnosti návratu.
Občas se proti poctě vzdávané ostatkům namítá, že to je morbidní kult smrti. Že u osobností, které si to zaslouží, se má spíše oceňovat, a je-li to možné, i následovat jejich život. Že jejich činy jsou cennější než mrtvoly. Snad se k tomu dá poznamenat, že člověk je celistvou bytostí. Duchovní odkaz není odloučen od těla. Tělo vyjadřuje ducha. Lidské tělo je činy a postoji člověka zduchovňováno. Pocta, která se mu vzdává, může (nebo by alespoň měla) být uznáním náhledů, postojů, rozhodnutí a činů ctěné postavy.
Beranovy ostatky mají být přivítány jako připomínka občana, jeho občanských postojů, za které ho dva totalitní režimy pronásledovaly. Před komunistickou internací byl v létech 1942—1945 vězněn v koncentračních táborech Terezín a Dachau.
Na to jim tento - alespoň podle Platónova podání - s filozofickým nadhledem odpověděl: "Má nesmrtelná duše tak jako tak přežije. S mým tělem si pak můžete udělat, co sami chcete."
I dnes na to dost lidí věří. Mně to přijde trochu nelidské věřit na duši, která vlastně nemá (kromě odpovědnosti za své skutky) vůbec nic společného se svým tělem a pozemským životem a příště bude žít úplně jiný život s úplně jinými lidmi. To už mi přijde mnohem lepší věřit, že smrt je naprostý konec.
Nebudu se přít o pravdivost toho či onoho pohledu. Ncméně, asi před deseti lety jsem četla v Komenského Kšaftu, jak si jeho autor přeje, aby se ostatky "dětí Jednoty" jednou spojily s ostatky "všech věrných Čechů" ( "... když rozmetané kosti naše zase shromáždi, masem a kůží potáhne a duchem života naplní všemohoucí ten Pán, jemuž nemožného nic není!")
Netvrdím, že jsem o něčem takovém přesvědčená, ale tehdy mě ten text tak nějak dojal až k slzám. A od té doby mám v očích slzy skoro pokaždé, když jdu kolem kříže, na kterém je napsáno: "Já jsem vzkříšení a život".