Kristus Král a prázdné trůny
Ivan ŠtampachAdventní době předchází slavnost Krista Krále. Paradoxně nesděluje, že má naší společnosti vládnou boží nebo světský vladař. Naopak je připomenutím, že Ježíš světské trůny zanechal prázdné a zůstává výzva ke svobodě,
Pro některé z nás byla včerejší neděle zahajující poslední týden liturgického roku slavností Krista Krále. Občanské cítění se tomuto zvláštnímu zastavení v kruhu bohoslužebného času vzpírá. Jsme rádi, že nám již nemusí vládnout ti, kteří nahromadili nejvíc majetku a získali nejvyšší moc.
Nezdá se nám, že by k vládnutí kvalifikovalo narození v rodině panovníka. Věříme, že si vládne lid, nebo že si může vládnout, pokud o to stojí. Že to sice činí víceméně prostřednictvím politických profesionálů, ale se souhlasem voličů a pod jejich kontrolou. Pod sankcí příštího nezvolení.
Demokratická státní moc je jen taková, jací jsme my, kdo ji ustavujeme. Politici nejsou vzory poctivosti a vzdělanosti, tak jako jimi obvykle nejsou jejich voliči. Rozčarování z korupčního, bezohledného a prolhaného výkonu zákonodárné a výkonné (a koneckonců někdy i soudní) moci vede k nostalgickému ohlížení.
Někteří posuzují minulost v ideálním obraze a současnost podle všední reality. Krále a šlechtu minulosti vidí takové, jakými měli být, jako lidi duchovně pomazané, odpovědné, neúplatné, pečující o zemi a její lid. Zvoleným zákonodárcům a činitelům výkonné moci nejsme ochotni připsat dobré motivy. Minulost se pro mnohé stává principiálně lepší než současnost a buducnost. Nenápadná a pozvolná konzervativní revoluce je regresí.
Služba místo kralování
Proč se tedy Ježíši Kristu před začátkem adventu, jímž začíná nový křesťanský rok, připisuje titul krále? Proč se spojuje s mocí nelegitimizovanou demokratickou procedurou? Můžeme se obávat, když papež Pius XI. roku 1925 zavedl tento svátek, že za tím bylo triumfalistické pojetí církve. Mohli bychom si vzpomenout například na dokument papeže Řehoře VII. Dictatus papae (Papežův diktát) z roku 1075, kde se mimo jiné říká, že papež může disponovat císařskými odznaky, že mu světská knížata musí líbat nohy a že mu má být dovoleno sesazovat císaře.
Mohli bychom si vzpomenout na stesk Michala Semína těsně poté, co nově zvolený František, vystoupil na balkon baziliky, důsledně se označoval za římského biskupa a než udělil požehnání shromážděnému lidu, sklonil se před přítomnými a požádal je o modlitbu, jež by mu vyprosila požehnání. Semín postrádal v jeho vystoupení projevy nejvyšší duchovní a světské moci, jíž papež disponuje.
Máme obavu, že Ježíš Kristus jako král má být garancí autoritářského pojetí církve a paktování církevního vedení s jakoukoli politickou mocí. Mohli bychom si vzpomenout, že Ježíš sám podle evangelia říká: „… kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20, 26-28) Ježíš sloužící lidem versus Ježíš zpřítomňující Boha vševládce.
↗
Ježíš nezasedl na žádném trůnu a kraluje tím, že slouží. Trůny uprázdnil a nedosadil na ně nikoho opatřeného božskou záštitou. Foto kduvall.com
Přesto vše nemůžeme přehlédnout, že Ježíš v synoptických evangeliích (tedy u Matouše, Marka a Lukáše) vícekrát mluví o nebeském nebo Božím království. A to království sice není z tohoto světa, neřídí se často pochybnými pravidly světského panování, ale je nepochybně pro tento čas a prostor, pro nás žijící lidi a pro naši zemi.
Ježíš někdy mluví v paradoxech. Podle všeho služba je způsobem jeho panování. V jeho slovech promlouvá a v jeho činech s lidmi jedná sám Bůh, ale to neukazuje nastolením náboženské diktatury, nýbrž je, jak sám připomíná, tichý a pokorného srdce. (Mt 11, 29)
Jedna z čínských tradic nazývá tu skutečnost, již v naší části světa chápeme jako božskou, slovem Tao, což lze přeložit různě, ale nejčastěji jako Cesta. Klasický spis o něm říká:
Tao je věčné a zůstává bez jména.
Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,
nic na světě se mu neodváží čelit.
Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydávaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru.
(Tao te ťíng, překlad Berta Krebsová, č. 32)
Vláda zřejmě také k životu patří a je životně důležité, jakou má podobu a na čem se zakládá. Ježíšovská moc neuplatňuje příkazy pod nátlakem. Nemusí pokořovat, nepotřebuje korumpovat lákavými odměnami a hrozit dramatickými tresty. Může vést k řádu tím, že probouzí v lidech jejich dobrý potenciál, že obnovuje Boží obraz přítomný v člověku. Pak je pro člověka odměnou samo dobré jednání a společenství Světla a Života, a trestem by bylo sám se tomuto živoucímu prostoru vzdálit.
Když myslíme na paradoxní Ježíšovo kralování, neudiví nás, že se některé jeho činy a některá slova obracejí proti politickým a náboženským mocnostem soudobého světa. Katolická církev každý večer, ve večerních chválách recituje chvalozpěv Marie, jímž oslavuje to, že se má stát matkou zvláštního vládce, který nezaštiťuje mocné svou nejvyšší mocí, ale svrhává je s trůnů, které si obsadili. Nechává trůny prázdné.
Nepřekvapí nás, že právě ve světě formovaném Ježíšovým poselstvím přišla ke slovu rovnost všech a vláda na způsob samosprávy. Církvi trvalo dlouho, než k tomu dozrála, ale postupně dospěla k tomu, že člověk jako osoba, nadaná rozumem a svobodnou vůlí je subjektem práv a povinností. Papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris (Mír na zemi) se přihlašuje k jednotlivým právům vyhlášeným revolucemi 18. a 19. století, garantovaným mezinárodně platnými dokumenty a ústavním pořádkem demokratických zemí.
Ti, kdo se hlásí ke křesťanské tradici pak přispívají v postkoloniálních zemích k tomu, aby se společnost přiblížila sociální spravedlnosti a skutečné, ne pouze slovně vyhlašované rovnosti. Pro tuto křesťanskou praxi osvobození pozvolna i katolická církev díky papeži z Latinské Ameriky nachází porozumění.
I v blahobytném západním světě mají obhájci spravedlnosti, svobody a rovnosti motivovaní evangeliem co říct. Berou vážně lidi a ostatní živé bytosti. Jejich právo na důstojný život chtějí doopravdy hájit, a ne o něm jen pěkně mluvit. Sledují všechny pokusy zneužít moc a pevně se dožadují dodržování práv. Jedna taková skupina se označuje jako Prázdné trůny. Představují se takto: „Jsme kolektiv jednotlivců, kteří skrze srdce, víru, činy a ideje hledají rovnost a svobodu.“
Ježíš nezasedl na žádném trůnu a kraluje tím, že slouží. Trůny uprázdnil a nedosadil na ně nikoho opatřeného božskou záštitou. To má co dělat i s těmi, kteří se domnívají, že obraz božské bytosti nepotřebují. Mohou (a měli by) však na to myslet před adventem, i ti, kdo očekávají příchod (advent) Boha jako člověka, Boha, který je doopravdy lidský, Boha, jehož moc je tichá a pokorná.
Domov → Sloupek
21. listopadu 2016 v 8.00
Související
Diskuse
JP
Články Ivana Štampacha bývá dosti obtížné komentovat. To prostě prosto, že on zcela pravidelně všechny aspekty dané věci rozebere s takovým citem, přehledem a vytříbeností, že je sotva možno k tomu vůbec ještě něco dalšího dodávat; natož pak něco kritizovat.
Takže, uchyťme se jednoho momentu, který sám nepochází od něj, nýbrž od autora Tao-te ťing.
Připomeňme si znovu:
"Tao je věčné a zůstává bez jména.
Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,
nic na světě se mu neodváží čelit.
Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydávaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru."
Takže, pokud je zde opravdu přítomna nějaká ta božská substance, pak: kdyby ji "knížata a králové" jenom dovedli zachovávat...
A co ale lid sám - tedy naprostá většina populace? Opravdu by postačilo, kdyby ta "knížata a králové" dokázali, a ten lid sám by už hned bez dalšího žil v rovnosti a míru? Opravdu je ta moc "tao", té božské substance tak velká, že naprosto postačí otevřít se jejímu působení, a budeme tu mít trvalý ráj na zemi, nikdy nekončíci harmonii všech se všemi?
Nedá se nic dělat; ale jakkoli i nám toto taoistické, naprosto nepředpojaté pojetí přítomnosti božské substance ve jsoucím světě může být nemálo sympatické - vše hovoří pro to, že takto rajsky jednoduché věci našeho lidského světa asi doopravdy nebudou.
A - s aktuálním rekursem na jednu právě běžící diskusi - tato víra v umravňující působnost "tao" či "božské substance" není ve své podstatě nikterak nepodobná víře Karla Marxe v působnost železných zákonů dějin, podle nichž v daný okamžik revoluční proletariát svrhne nadvládu kapitálu, a vytvoří - právě takový svět všeobecného a nekonečného míru a harmonie!
Aby nedošlo k omylu: nikterak nechci zpochybňovat ani existenci určitých zákonitostí dějinných a evolučních procesů a mechanismů; ale dokonce není mým úmyslem zpochybňovat přinejmenším určitou realitu přítomnosti oné "božské substance" v jevovém, materiálním světě. (Přesně naopak: čím dál tím více sám usiluji o to, myšlenku o této působnosti rehabilitovat v moderním, technicky a vědecky skeptickém a vyprázdněném světě.)
Jedná se o to: takovéto pouze p a s i v n í spoléhání se na působnost toho či onoho - tak to by nás mohlo velice rychle přivést do pekel. Nebo přinejmenším k velice hlubokému zklamání.
Přes všechny sympatie k taoismu, jednu věc jsem na něm nikdy nemohl akceptovat: jeho naprostou jednosměrnost. Je zde dáno "něco", je zde "To velké", které stojí v nekonečné dokonalosti před vším jsoucím a nad vším jsoucím - a úloha člověka nesestává v ničem jiném, nežli ve zcela pasivním a trpném přizpůsobení se této apriorně dané dokonalosti.
Ve srovnání s tou nekonečnou velikostí "tao" člověk sám nakonec zůstává pouhým trpaslíkem. A i když si přitom užívá "míru a harmonie" - ztrácí přitom své vlastní lidství, svou ničím nepodmíněnou schopnost (a právo a povinnost) svým vlastním činem uspořádat svůj svět, a svou vlastní cestou ho vést k - relativní - dokonalosti.
Hegel kritizoval tato východní spirituální učení (jmenovitě buddhismus) za to, že jsou nakonec vnitřně prázdná. Chybí tam totiž diferenciace. Chybí tam právě to č i n n é n a p ě t í mezi "tím velkým" - a mezi tím zdánlivě "malým" člověkem, který je ale právě tím jediným tvorem, přes které ono "velké" může vůbec získat realitu, formu a tvář.
Takže: hleďme k tomu "velkému", ať už má název jakýkoli, jako k symbolu dokonalosti, k úběžníku našeho jednání a bytí; ale nikdy nezapomínejme na to, že náš svět bude jenom takovým, jakým si ho uděláme my sami.
Takže, uchyťme se jednoho momentu, který sám nepochází od něj, nýbrž od autora Tao-te ťing.
Připomeňme si znovu:
"Tao je věčné a zůstává bez jména.
Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,
nic na světě se mu neodváží čelit.
Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydávaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru."
Takže, pokud je zde opravdu přítomna nějaká ta božská substance, pak: kdyby ji "knížata a králové" jenom dovedli zachovávat...
A co ale lid sám - tedy naprostá většina populace? Opravdu by postačilo, kdyby ta "knížata a králové" dokázali, a ten lid sám by už hned bez dalšího žil v rovnosti a míru? Opravdu je ta moc "tao", té božské substance tak velká, že naprosto postačí otevřít se jejímu působení, a budeme tu mít trvalý ráj na zemi, nikdy nekončíci harmonii všech se všemi?
Nedá se nic dělat; ale jakkoli i nám toto taoistické, naprosto nepředpojaté pojetí přítomnosti božské substance ve jsoucím světě může být nemálo sympatické - vše hovoří pro to, že takto rajsky jednoduché věci našeho lidského světa asi doopravdy nebudou.
A - s aktuálním rekursem na jednu právě běžící diskusi - tato víra v umravňující působnost "tao" či "božské substance" není ve své podstatě nikterak nepodobná víře Karla Marxe v působnost železných zákonů dějin, podle nichž v daný okamžik revoluční proletariát svrhne nadvládu kapitálu, a vytvoří - právě takový svět všeobecného a nekonečného míru a harmonie!
Aby nedošlo k omylu: nikterak nechci zpochybňovat ani existenci určitých zákonitostí dějinných a evolučních procesů a mechanismů; ale dokonce není mým úmyslem zpochybňovat přinejmenším určitou realitu přítomnosti oné "božské substance" v jevovém, materiálním světě. (Přesně naopak: čím dál tím více sám usiluji o to, myšlenku o této působnosti rehabilitovat v moderním, technicky a vědecky skeptickém a vyprázdněném světě.)
Jedná se o to: takovéto pouze p a s i v n í spoléhání se na působnost toho či onoho - tak to by nás mohlo velice rychle přivést do pekel. Nebo přinejmenším k velice hlubokému zklamání.
Přes všechny sympatie k taoismu, jednu věc jsem na něm nikdy nemohl akceptovat: jeho naprostou jednosměrnost. Je zde dáno "něco", je zde "To velké", které stojí v nekonečné dokonalosti před vším jsoucím a nad vším jsoucím - a úloha člověka nesestává v ničem jiném, nežli ve zcela pasivním a trpném přizpůsobení se této apriorně dané dokonalosti.
Ve srovnání s tou nekonečnou velikostí "tao" člověk sám nakonec zůstává pouhým trpaslíkem. A i když si přitom užívá "míru a harmonie" - ztrácí přitom své vlastní lidství, svou ničím nepodmíněnou schopnost (a právo a povinnost) svým vlastním činem uspořádat svůj svět, a svou vlastní cestou ho vést k - relativní - dokonalosti.
Hegel kritizoval tato východní spirituální učení (jmenovitě buddhismus) za to, že jsou nakonec vnitřně prázdná. Chybí tam totiž diferenciace. Chybí tam právě to č i n n é n a p ě t í mezi "tím velkým" - a mezi tím zdánlivě "malým" člověkem, který je ale právě tím jediným tvorem, přes které ono "velké" může vůbec získat realitu, formu a tvář.
Takže: hleďme k tomu "velkému", ať už má název jakýkoli, jako k symbolu dokonalosti, k úběžníku našeho jednání a bytí; ale nikdy nezapomínejme na to, že náš svět bude jenom takovým, jakým si ho uděláme my sami.
Díky za diskusní příspěvek.
Šlo mi o zvláštní způsob vlády podle Tao te Ťingu. Vládne bez příkazu a natláku a přesto nic na světě se mu neodváží čelit.
Nemínil jsem to jako výzvu k pasivitě. Jsem radikální humanista v tom smyslu, že člověk svým svobodným, tvůrčím jednáním spolutvoří sám sebe. Lidství se mi spojuje s tím, že člověk je "tvor tvořící". V tom je božský potenciál člověka znázorněný jedinečným způsobem na Ježíši a v tom je poslední důvod, proč člověk musí být respektován a proč je vždy cílem a nikdy prostředkem.
Šlo mi o zvláštní způsob vlády podle Tao te Ťingu. Vládne bez příkazu a natláku a přesto nic na světě se mu neodváží čelit.
Nemínil jsem to jako výzvu k pasivitě. Jsem radikální humanista v tom smyslu, že člověk svým svobodným, tvůrčím jednáním spolutvoří sám sebe. Lidství se mi spojuje s tím, že člověk je "tvor tvořící". V tom je božský potenciál člověka znázorněný jedinečným způsobem na Ježíši a v tom je poslední důvod, proč člověk musí být respektován a proč je vždy cílem a nikdy prostředkem.
AM
November 22, 2016 v 4.09
Ano. Ježíš nechává světské trůny prázdné.
A křesťanům ani nehrozí ztráta onoho činného napětí, zmiňovaného panem Poláčkem.
Křesťan se nemůže "pasívně a trpně přizpůsobit této apriorně dané dokonalosti".
Nemá k ní totiž přímý přístup. Na rozdíl od východních náboženství, kde se dá cestou postupného osvícení dojít až k samotné podstatě, křesťané jsou od ní odříznutí institucí zvanou dědičný hřích.
Moc se mi líbí, jak dědičný hřích ve svých větách popisuje Gödel --- když jeho dvě slavné věty vydestilujeme až na dřeň, tak vlastně říká::
1/ komplexní systémy jsou vnitřně rozporné
2/ pokud máme vnitřně bezrozporný systém, je partikulární.
To je náš svět dědičného hříchu, náš svět lidí, ve kterém žijeme. Nedokážeme přestoupit jeho hranice. Nedokážeme přímo nahlédnout komplexní vnitřně bezrozporný systém, což by zřejmě byla gödelovská definice Boha.
My křesťané svou káru musíme tahnout sami, na svých bedrech to nést.
Ale proto se stal Bůh člověkem.
Abychom -- paradoxně -- věděli, že sami nejsme
A křesťanům ani nehrozí ztráta onoho činného napětí, zmiňovaného panem Poláčkem.
Křesťan se nemůže "pasívně a trpně přizpůsobit této apriorně dané dokonalosti".
Nemá k ní totiž přímý přístup. Na rozdíl od východních náboženství, kde se dá cestou postupného osvícení dojít až k samotné podstatě, křesťané jsou od ní odříznutí institucí zvanou dědičný hřích.
Moc se mi líbí, jak dědičný hřích ve svých větách popisuje Gödel --- když jeho dvě slavné věty vydestilujeme až na dřeň, tak vlastně říká::
1/ komplexní systémy jsou vnitřně rozporné
2/ pokud máme vnitřně bezrozporný systém, je partikulární.
To je náš svět dědičného hříchu, náš svět lidí, ve kterém žijeme. Nedokážeme přestoupit jeho hranice. Nedokážeme přímo nahlédnout komplexní vnitřně bezrozporný systém, což by zřejmě byla gödelovská definice Boha.
My křesťané svou káru musíme tahnout sami, na svých bedrech to nést.
Ale proto se stal Bůh člověkem.
Abychom -- paradoxně -- věděli, že sami nejsme
JP
Hned v počátku by snad opravdu nezaškodilo si připomenout, že zde stojíme před problémem, který je filozoficky extrémně obtížně řešitelný. A tím spíše pak v reálné praxi, ve způsobu sebesrozumění člověka. Jak filozofie, tak člověk v celých svých dějinách neustále krouží kolem tohoto centrálního problému, snaží se ho vyřešit jednou tak a podruhé tak - a vždycky se nakonec sklouzne příliš daleko jedním či druhým směrem.
V daném případě ten problém znamená toto: pokud tedy vyjdeme z apriorní existence tohoto - nijak dále nekonkretizovaného - "božského Tao", a jeho nadřazené a vůdčí role v tomto světě, pak se člověk sám nevyhnutelně ocitá jenom v sekundárním postavení.
To je napřed jenom holý fakt, který ještě nemusí znamenat nic negativního. Vlastně právě proto člověk dochází k náhledu tohoto vyššího principu bytí, aby při pohledu na něj mohl odložit či přinejmenším umírnit své pyšné individuální vědomí, že on a právě on je tím středobodem, kolem kterého se točí celý svět.
Ten problém je ale tady: jakmile se přikloníme k tomuto modelu, pak - i když sami nechceme tohoto člověka uvádět do stavu pasivity, on se tam automaticky ocitá. To je nevyhnutelný důsledek tohoto modelu s apriorně postulovaným "božským Tao".
A jestliže my tomuto člověku tu jeho autentickou aktivitu a svébytnost chceme zase vrátit - pak musíme nalézt něco, nějaký nový faktor, který může vytvořit reálný základ pro tuto jeho nepodmíněnou autonomii.
Pokud totiž zůstaneme jenom u toho prvního modelu - pak všechna ujišťování o "svobodě člověka", jeho "vlastní odpovědnosti" atd.atd. - to všechno zůstává jenom v čistě verbální rovině. My sice můžeme chtít, aby nám i v tom světě s tím nadřazeným božským principem zůstala zachována alespoň nějaká svoboda našeho vlastního jednání - ale pokud nenalezneme (a nevytvoříme) nějakou reálnou protiváhu proti té absolutní dominanci toho "Tao", pak ta naše svoboda zůstane jenom fikcí.
I když člověku přiznáme jeho určitou autonomii respektive svobodu - stále to zůstane jenom autonomie dílčí, jenom v rámci toho, co je dané někde jinde a někým jiným.
Jako určitý příklad by bylo možno uvést moderní armády, kdy veliteli jednotky na frontové linii je poskytnuta značná autonomie v rozhodování o tom, jakými taktickými rozhodnutími má co nejlépe dosáhnout splnění cíle. Ale - konec konců plní jenom rozkazy "shora", a jeho veškerá autonomie se vyčerpává ve volbě prostředků, zatímco do toho, jaké jsou strategické cíle, nemá co mluvit.
Znovu a znovu v našich diskusích o víře a náboženství narážíme na argument věřících, že oni tuto svou podřízenost "nejvyššímu velení", tedy Bohu, nikterak nepociťují jako ztrátu vlastní svobody. Neboť Bůh je pro ně symbolem veškeré Dokonalosti a veškerého Dobra vůbec; jak by tedy mohlo být omezením vlastní svobody, když se s tímto absolutním Dobrem vnitřně ztotožníme?
To je bezpochyby silný argument; ale že není zcela nezpochybnitelný, ukazuje příklad právě zde projednávaného "Tao".
To vůbec nejsilnější odůvodnění, které Lao-c' uvádí pro podporu svého výkladu světa, zní - pokud mě paměť příliš neklame - asi takto:
"Domníváš se, že existuje ještě něco většího, nežli to, co stvořilo hory, řeky a moře? - Nedomnívám se, že je tomu tak."
To je - typicky pro Lao-c' - velice tichá věta, která nevrhá s hřmotem do světa nějakou ideu s tím, že "jedině toto je pravda"; nýbrž vede náš zrak k poněkud překvapenému zjištění o nesamozřejmosti našeho světa, našich "hor, řek a moří", a k uvědomění si, že za tím vším musí stát ještě něco jiného, co vůbec umožnilo jejich existenci.
Velice silný argument; nicméně, položme si kritickou otázku: je toto "Velké", které za tím vším stojí - to je opravdu natolik dokonalé, jak se nám pozemšťanům jeví při pohledu na naše hory, řeky a moře? A co celý zbytek vesmíru? Tato obrovská kvanta hmoty a energie, z nichž absolutní většina je jenom pustinou bez života, v kataklyzmatických srážkách požírající samu sebe, a to všechno nakonec směřující k tepelnému zániku?
Ten p o c i t dokonalosti, ten pocit božího dechu za tím vším - není to nakonec v prvé řadě n a š e v l a s t n í dílo, kreativní počin samotného člověka?
Není to nakonec tento člověk sám, který je přece jenom něčím v í c e, nežli všechny tyto hory, řeky, moře?...
Jestliže za vším jsoucím stojí tato kosmická síla Tao - nejsme to zároveň my, lidé, kteří toto Tao silou svého ducha, své představivosti teprve vůbec v y t v o ř i l i?
Nechci pro tuto chvíli tuto úvahu protahovat donekonečna. V tuto chvíli jde opravdu jenom o to - jak zmíněno úvodem - uvědomit si jak krajně obtížná je celá záležitost; a jak velice snadno můžeme sklouznout k příliš jednoduchým řešením a příliš snadným odpovědím, které nás osobně sice pro tu chvíli mohou uspokojit, ale samotnou věc ve skutečnosti neřeší.
V daném případě ten problém znamená toto: pokud tedy vyjdeme z apriorní existence tohoto - nijak dále nekonkretizovaného - "božského Tao", a jeho nadřazené a vůdčí role v tomto světě, pak se člověk sám nevyhnutelně ocitá jenom v sekundárním postavení.
To je napřed jenom holý fakt, který ještě nemusí znamenat nic negativního. Vlastně právě proto člověk dochází k náhledu tohoto vyššího principu bytí, aby při pohledu na něj mohl odložit či přinejmenším umírnit své pyšné individuální vědomí, že on a právě on je tím středobodem, kolem kterého se točí celý svět.
Ten problém je ale tady: jakmile se přikloníme k tomuto modelu, pak - i když sami nechceme tohoto člověka uvádět do stavu pasivity, on se tam automaticky ocitá. To je nevyhnutelný důsledek tohoto modelu s apriorně postulovaným "božským Tao".
A jestliže my tomuto člověku tu jeho autentickou aktivitu a svébytnost chceme zase vrátit - pak musíme nalézt něco, nějaký nový faktor, který může vytvořit reálný základ pro tuto jeho nepodmíněnou autonomii.
Pokud totiž zůstaneme jenom u toho prvního modelu - pak všechna ujišťování o "svobodě člověka", jeho "vlastní odpovědnosti" atd.atd. - to všechno zůstává jenom v čistě verbální rovině. My sice můžeme chtít, aby nám i v tom světě s tím nadřazeným božským principem zůstala zachována alespoň nějaká svoboda našeho vlastního jednání - ale pokud nenalezneme (a nevytvoříme) nějakou reálnou protiváhu proti té absolutní dominanci toho "Tao", pak ta naše svoboda zůstane jenom fikcí.
I když člověku přiznáme jeho určitou autonomii respektive svobodu - stále to zůstane jenom autonomie dílčí, jenom v rámci toho, co je dané někde jinde a někým jiným.
Jako určitý příklad by bylo možno uvést moderní armády, kdy veliteli jednotky na frontové linii je poskytnuta značná autonomie v rozhodování o tom, jakými taktickými rozhodnutími má co nejlépe dosáhnout splnění cíle. Ale - konec konců plní jenom rozkazy "shora", a jeho veškerá autonomie se vyčerpává ve volbě prostředků, zatímco do toho, jaké jsou strategické cíle, nemá co mluvit.
Znovu a znovu v našich diskusích o víře a náboženství narážíme na argument věřících, že oni tuto svou podřízenost "nejvyššímu velení", tedy Bohu, nikterak nepociťují jako ztrátu vlastní svobody. Neboť Bůh je pro ně symbolem veškeré Dokonalosti a veškerého Dobra vůbec; jak by tedy mohlo být omezením vlastní svobody, když se s tímto absolutním Dobrem vnitřně ztotožníme?
To je bezpochyby silný argument; ale že není zcela nezpochybnitelný, ukazuje příklad právě zde projednávaného "Tao".
To vůbec nejsilnější odůvodnění, které Lao-c' uvádí pro podporu svého výkladu světa, zní - pokud mě paměť příliš neklame - asi takto:
"Domníváš se, že existuje ještě něco většího, nežli to, co stvořilo hory, řeky a moře? - Nedomnívám se, že je tomu tak."
To je - typicky pro Lao-c' - velice tichá věta, která nevrhá s hřmotem do světa nějakou ideu s tím, že "jedině toto je pravda"; nýbrž vede náš zrak k poněkud překvapenému zjištění o nesamozřejmosti našeho světa, našich "hor, řek a moří", a k uvědomění si, že za tím vším musí stát ještě něco jiného, co vůbec umožnilo jejich existenci.
Velice silný argument; nicméně, položme si kritickou otázku: je toto "Velké", které za tím vším stojí - to je opravdu natolik dokonalé, jak se nám pozemšťanům jeví při pohledu na naše hory, řeky a moře? A co celý zbytek vesmíru? Tato obrovská kvanta hmoty a energie, z nichž absolutní většina je jenom pustinou bez života, v kataklyzmatických srážkách požírající samu sebe, a to všechno nakonec směřující k tepelnému zániku?
Ten p o c i t dokonalosti, ten pocit božího dechu za tím vším - není to nakonec v prvé řadě n a š e v l a s t n í dílo, kreativní počin samotného člověka?
Není to nakonec tento člověk sám, který je přece jenom něčím v í c e, nežli všechny tyto hory, řeky, moře?...
Jestliže za vším jsoucím stojí tato kosmická síla Tao - nejsme to zároveň my, lidé, kteří toto Tao silou svého ducha, své představivosti teprve vůbec v y t v o ř i l i?
Nechci pro tuto chvíli tuto úvahu protahovat donekonečna. V tuto chvíli jde opravdu jenom o to - jak zmíněno úvodem - uvědomit si jak krajně obtížná je celá záležitost; a jak velice snadno můžeme sklouznout k příliš jednoduchým řešením a příliš snadným odpovědím, které nás osobně sice pro tu chvíli mohou uspokojit, ale samotnou věc ve skutečnosti neřeší.
AM
November 22, 2016 v 13.31
Nejsem si jistý pane Poláčku, jestli ten, který věří, že Tao předchází všechno, předchází Jedno (harmonie), ze kterého povstává Dvoje (vzájemně propojené protiklady, jin jang), ze kterého Troje, a z něj vše ostatní........ ocení vaš názor, jestli jsme Tao náhodou nevytvořili až silou našeho ducha a představivostí.
November 22, 2016 v 13.56
Není nakonec vyjádřením Tao taky to známé Komenského heslo "Omnia spontae fluant, absit violentia rebus"?
prosím vás, proč si pořád myslíte že Bůh chce pasivního člověka "podřízeného jeho velení"? Člověka, který se jen "pasivně sjednotí s nějakým dobrem"? Copak pasivita vůbec může být pokládána za nějaké dobro?
Proč by Bůh naopak nemohl chtít, aby se člověk choval přirozeně, aby se stal sám sebou, tedy včetně toho, aby realizoval svůj tvůrčí potenciál, aby samostatně nakládal se svými" hřivnami"? Co když člověku Bůh právě v tomto napomáhá?
Nakonec - když se na to podíváte z hlediska samotného Boha - co by Bůh z toho měl, kdyby si stvořil nějaké poslušné loutky?
Proč by Bůh naopak nemohl chtít, aby se člověk choval přirozeně, aby se stal sám sebou, tedy včetně toho, aby realizoval svůj tvůrčí potenciál, aby samostatně nakládal se svými" hřivnami"? Co když člověku Bůh právě v tomto napomáhá?
Nakonec - když se na to podíváte z hlediska samotného Boha - co by Bůh z toho měl, kdyby si stvořil nějaké poslušné loutky?
Tohle je od Ivana O. Štampacha skutečně velmi dobře napsáno.
Citlivě, a při tom silné sdělení: Boží vláda je svou podstatou služba.
Provází mě už druhým rokem duchovní deník Gabriely Bossisové On a já - a přesně takhle uvádí Ježíš Gabrielu do toho, jako opravdu vypadá Boží "ucházení se" o člověka.
V biblickém pojetí vztahu mezi Bohem a člověkem nikdy nemůže jít z lidské strany jen o pasivitu. Jsme "Boží spolupracovníci" (1Kor 3,9).
Citlivě, a při tom silné sdělení: Boží vláda je svou podstatou služba.
Provází mě už druhým rokem duchovní deník Gabriely Bossisové On a já - a přesně takhle uvádí Ježíš Gabrielu do toho, jako opravdu vypadá Boží "ucházení se" o člověka.
V biblickém pojetí vztahu mezi Bohem a člověkem nikdy nemůže jít z lidské strany jen o pasivitu. Jsme "Boží spolupracovníci" (1Kor 3,9).
JP
Ten - problematický - vztah člověka k nadřazené duchovní substanci je možno přímo modelově sledovat právě na tom způsobu, jak Lao-c' definuje zcela konkrétní a praktické úkoly a povinnosti člověka na této zemi.
Jeden bod za druhým, jedna mravní výzva za druhou, ve stovkách variant je zde řečeno prakticky jedno jediné: Člověče, buď poslušný!!
Tento svět je božským tao stvořený jako dokonalý - a tak se neopovažuj nad tím jakkoli ohrnovat nos, nebo vůbec nad tím jakkoli rozumovat: podřiď svou nepatrnou maličkost tomuto dokonalému chodu věcí, buď poslušen svého vládce a svých rodičů a svých nadřízených, ty sám jsi jenom nepatrné zrnko v tomto světě predestinované harmonie a dokonalosti.
Uvědomme si: takovýto mravní kodex mohl mít svou platnost v principiálně s t a t i c k ý c h společenstvích východní Asie, s jejich cyklickým způsobem života upnutého do pravidelných období monzumových dešťů.
Ale s takovýmto pasivním podřízením se "dokonalému pořádku všech věcí" opravdu není možno natrvalo oslovit a natrvalo uspokojit člověka Západu - a to v prvé řadě člověka moderního, dynamického Západu.
Neboť tento člověk je stále ještě také dědicem P r o m é t h e o v ý m - tedy dědicem toho, kdo se postavil proti vůli bohů, aby l i d e m přinesl oheň.
Tento prométheovský člověk Západu tedy sebe sama, své vlastní štěstí, své vlastní právo postavil proti vůli boží - a právě toto je jeho prokletí, stejně tak jako ale pramen a zdroj jeho vlastní svébytnosti.
Právě na Prométheovi můžeme vidět zcela jednoznačně: kdo chce být sám sebou - ten musí mít odvahu postavit se i proti bohům.
Není žádná a b s o l u t n í dokonalost světa, která by mohla působit jenom sama sebou; která by pro své dovršení nepotřebovala samotného člověka.
A člověk této své úloze nikdy nedokáže dostát, když se bude neustále jenom pasivně podřizovat té údajně všudypřítomné Dokonalosti a Dobru.
To kosmické "Dobro" - to je jenom čirá možnost, potencialita - bez člověka samotného se nikdy nestane skutkem.
Jeden bod za druhým, jedna mravní výzva za druhou, ve stovkách variant je zde řečeno prakticky jedno jediné: Člověče, buď poslušný!!
Tento svět je božským tao stvořený jako dokonalý - a tak se neopovažuj nad tím jakkoli ohrnovat nos, nebo vůbec nad tím jakkoli rozumovat: podřiď svou nepatrnou maličkost tomuto dokonalému chodu věcí, buď poslušen svého vládce a svých rodičů a svých nadřízených, ty sám jsi jenom nepatrné zrnko v tomto světě predestinované harmonie a dokonalosti.
Uvědomme si: takovýto mravní kodex mohl mít svou platnost v principiálně s t a t i c k ý c h společenstvích východní Asie, s jejich cyklickým způsobem života upnutého do pravidelných období monzumových dešťů.
Ale s takovýmto pasivním podřízením se "dokonalému pořádku všech věcí" opravdu není možno natrvalo oslovit a natrvalo uspokojit člověka Západu - a to v prvé řadě člověka moderního, dynamického Západu.
Neboť tento člověk je stále ještě také dědicem P r o m é t h e o v ý m - tedy dědicem toho, kdo se postavil proti vůli bohů, aby l i d e m přinesl oheň.
Tento prométheovský člověk Západu tedy sebe sama, své vlastní štěstí, své vlastní právo postavil proti vůli boží - a právě toto je jeho prokletí, stejně tak jako ale pramen a zdroj jeho vlastní svébytnosti.
Právě na Prométheovi můžeme vidět zcela jednoznačně: kdo chce být sám sebou - ten musí mít odvahu postavit se i proti bohům.
Není žádná a b s o l u t n í dokonalost světa, která by mohla působit jenom sama sebou; která by pro své dovršení nepotřebovala samotného člověka.
A člověk této své úloze nikdy nedokáže dostát, když se bude neustále jenom pasivně podřizovat té údajně všudypřítomné Dokonalosti a Dobru.
To kosmické "Dobro" - to je jenom čirá možnost, potencialita - bez člověka samotného se nikdy nestane skutkem.
Já se nebudu vyjadřovat k tomu, co řekl Lao-c', protože nemám o tom patřičné znalosti. Ale řeknu vám jednu věc. Ve vedlejší diskusi jste se o Hellerovi vyjádřil, že je dogmatik, což není pravda. On se naopak vždycky snažil bojovat proti tomu, čemu se říká "asijský systém".
Právě protože chtěl, aby člověk byl svobodný.
Právě protože chtěl, aby člověk byl svobodný.
AM
November 23, 2016 v 15.03
Jak jsem před časem psal, já vás pane Poláčku považuji za křesťana, který to odmítá.
Dobře, tvrdíte, že kosmické "Dobro" je jenom čirá možnost, Ježíš pro vás byl zajímavá historická postava, o které toho bohužel víme příliš málo, atd.,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, ale třeba tahle vaše kritika taoismu je vedena jasně z křesťanských pozic, postavených na osobní svobodě a zodpovědnosti člověka a jeho pozemnské aktivitě. Člověk může nejen bohům ukrást oheň, může dokonce svého boha přibít na kříž a umučit k smrti.
Ano, může.
Ale jsou i lepší řešení,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, bych nesměle dodal.
Dobře, tvrdíte, že kosmické "Dobro" je jenom čirá možnost, Ježíš pro vás byl zajímavá historická postava, o které toho bohužel víme příliš málo, atd.,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, ale třeba tahle vaše kritika taoismu je vedena jasně z křesťanských pozic, postavených na osobní svobodě a zodpovědnosti člověka a jeho pozemnské aktivitě. Člověk může nejen bohům ukrást oheň, může dokonce svého boha přibít na kříž a umučit k smrti.
Ano, může.
Ale jsou i lepší řešení,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, bych nesměle dodal.
November 24, 2016 v 7.25
Pane Morbicere, máte možná pravdu, že ateisté jsou křesťané, kteří odmítají Boha. Co jiného by taky mohli být v zemi, která má za sebou tisiciletý vývoj pod křesťanským vlivem?
Odmítají Boha na nebesích, protože se jim zdá zbytečný a na zemi jeho působení zatím nevidí nebo nevnímají.
Mnohé z nich by možná oslovila myšlenka oprostit křesťanství od náboženství, jak s ní přišel třeba Bělohradský. Tedy s výjimkou pana Poláčka, který nedávno napsal, že je naopak zapotřebí osvobodit náboženství od křesťanství. S čímž nesouhlasím. Ale možná si to mezitím pan Poláček už zase rozmyslel, neboť každou chvilku přijde s něčím jiným.
Odmítají Boha na nebesích, protože se jim zdá zbytečný a na zemi jeho působení zatím nevidí nebo nevnímají.
Mnohé z nich by možná oslovila myšlenka oprostit křesťanství od náboženství, jak s ní přišel třeba Bělohradský. Tedy s výjimkou pana Poláčka, který nedávno napsal, že je naopak zapotřebí osvobodit náboženství od křesťanství. S čímž nesouhlasím. Ale možná si to mezitím pan Poláček už zase rozmyslel, neboť každou chvilku přijde s něčím jiným.
JP
November 24, 2016 v 11.42
Paní Hájková, J. Heller sice není dogmatikem ve smyslu politickém (a patří mu za to dozajista uznání); nicméně zůstává dogmatikem ve smyslu teoretickém, neboť se snaží zuby nehty udržet při životě neporušený celý starý Marxův model společnosti a dějin, tím že jenom modifikuje některé jeho části které jsou už naprosto evidentně neudržitelné.
JP
V souvislosti s tím Prométheem se nám vynořují další a další souvislosti, které opravdu nejsou bez zajímavosti.
Pokud totiž Prométhea chápeme jako symbol člověka svébytného, který si nenechá ani od samotných bohů bezezbytku nadiktovat, co má a co nesmí dělat, nýbrž proti boží vůli staví vlastní právo a vlastní rozum, pak proti tomuto počinu Prométhea stojí v naprosté opozici počin Ježíšův.
Počin Ježíšův, kdy tento - alespoň podle vyprávění Nového zákona - naprosto poslušně poslechne příkaz Boha-Otce, aby se obětoval pro jeho (Boha) záměr.
Ježíš - jakožto člověk - svádí těžký vnitřní boj s tímto božím příkazem; ale nakonec v něm zvítězí "ne jak chci já, ale jak chceš ty!"
Ježíš se tedy plně poddává oné nadřazené boží moci, Ježíš je p o s l u š n ý přesně v tom smyslu, jak to vyžaduje Lao-c' ve vztahu k všepronikajícímu a všeurčujícímu Tao.
Oproti tomu Prométheus l á m e tuto slepou poslušnost člověka vůči této nadřazené instanci; Prométheus ji sice respektuje, ale zároveň pro sebe vyžaduje p r á v o s p o l u r o z h o d o v á n í.
Prométheus tedy není slepým, pasivním vykonavatelem cizí vůle (i když je to vůle Boží) - Prométheus si vyhrazuje právo v l a s t n í h o posouzení toho, co je a co není dobré, co je a co není spravedlivé.
Z tohoto srovnání můžeme bez dalšího rozpoznat: Prométheus je mnohem m o d e r n ě j š í nežli Ježíš! A to bez ohledu na to, že je starší.
Moderní člověk (a to i ten věřící!) si stále méně nechá jenom pasivně předepisovat od jakýchkoli nadřazených instancí, co je a co není správné, co on má a co nemá dělat. Slepá poslušnost vůči vrchnosti - to je dnes už definitivně pasé.
Moderní člověk si m u s e l vybojovat, vyvzdorovat tuto svou vnitřní autonomii - neboť jedině tak se mohl stát sám sebou, mohl se stát (spolu)tvůrce svého vlastního osudu, svého vlastního světa.
Člověk nové doby už neskloní trpně hlavu před příkazem "Obětuj se!" - nýbrž on chce sám vědět a posoudit, p r o č se vlastně má obětovat, za co a pro koho.
To poslušné sebeobětování se Ježíše - to mělo svůj dobrý smysl v dobách ještě polopohanských, kde šlo o to aby tehdejší člověk se celou svou myslí povznesl k výšinám nového, progresivního božího sdělení. Kdy tento akt absolutní sebeoběti působil jako zářný příklad pro lidské duše bojující svůj boj mezi temnotou a světlem.
Ale v dnešní, nové době tento akt už ztrácí na svém smyslu; člověk nové doby už nemůže svůj život trávit v euforii naprostého sebeodevzdání se Bohu, on musí být schopen sám střízlivě a uvážlivě posuzovat a rozsuzovat, co je dobré a co je správné. Život moderní doby je mnohem složitější a komplexnější, než aby bylo možno si vystačit jenom s určitým mravním kodexem a horoucím náboženským citem.
To celé nakonec není nic jiného, nežli ten klasický Hegelův příběh "pána a knechta": člověk, "knecht boží", postupem času své vlastní vědomí dokázal vypracovat natolik, že už tu slepou poslušnost vůči nadřazené instanci může odložit; a může se postavit na své vlastní nohy, stát se sám sebou.
Pokud totiž Prométhea chápeme jako symbol člověka svébytného, který si nenechá ani od samotných bohů bezezbytku nadiktovat, co má a co nesmí dělat, nýbrž proti boží vůli staví vlastní právo a vlastní rozum, pak proti tomuto počinu Prométhea stojí v naprosté opozici počin Ježíšův.
Počin Ježíšův, kdy tento - alespoň podle vyprávění Nového zákona - naprosto poslušně poslechne příkaz Boha-Otce, aby se obětoval pro jeho (Boha) záměr.
Ježíš - jakožto člověk - svádí těžký vnitřní boj s tímto božím příkazem; ale nakonec v něm zvítězí "ne jak chci já, ale jak chceš ty!"
Ježíš se tedy plně poddává oné nadřazené boží moci, Ježíš je p o s l u š n ý přesně v tom smyslu, jak to vyžaduje Lao-c' ve vztahu k všepronikajícímu a všeurčujícímu Tao.
Oproti tomu Prométheus l á m e tuto slepou poslušnost člověka vůči této nadřazené instanci; Prométheus ji sice respektuje, ale zároveň pro sebe vyžaduje p r á v o s p o l u r o z h o d o v á n í.
Prométheus tedy není slepým, pasivním vykonavatelem cizí vůle (i když je to vůle Boží) - Prométheus si vyhrazuje právo v l a s t n í h o posouzení toho, co je a co není dobré, co je a co není spravedlivé.
Z tohoto srovnání můžeme bez dalšího rozpoznat: Prométheus je mnohem m o d e r n ě j š í nežli Ježíš! A to bez ohledu na to, že je starší.
Moderní člověk (a to i ten věřící!) si stále méně nechá jenom pasivně předepisovat od jakýchkoli nadřazených instancí, co je a co není správné, co on má a co nemá dělat. Slepá poslušnost vůči vrchnosti - to je dnes už definitivně pasé.
Moderní člověk si m u s e l vybojovat, vyvzdorovat tuto svou vnitřní autonomii - neboť jedině tak se mohl stát sám sebou, mohl se stát (spolu)tvůrce svého vlastního osudu, svého vlastního světa.
Člověk nové doby už neskloní trpně hlavu před příkazem "Obětuj se!" - nýbrž on chce sám vědět a posoudit, p r o č se vlastně má obětovat, za co a pro koho.
To poslušné sebeobětování se Ježíše - to mělo svůj dobrý smysl v dobách ještě polopohanských, kde šlo o to aby tehdejší člověk se celou svou myslí povznesl k výšinám nového, progresivního božího sdělení. Kdy tento akt absolutní sebeoběti působil jako zářný příklad pro lidské duše bojující svůj boj mezi temnotou a světlem.
Ale v dnešní, nové době tento akt už ztrácí na svém smyslu; člověk nové doby už nemůže svůj život trávit v euforii naprostého sebeodevzdání se Bohu, on musí být schopen sám střízlivě a uvážlivě posuzovat a rozsuzovat, co je dobré a co je správné. Život moderní doby je mnohem složitější a komplexnější, než aby bylo možno si vystačit jenom s určitým mravním kodexem a horoucím náboženským citem.
To celé nakonec není nic jiného, nežli ten klasický Hegelův příběh "pána a knechta": člověk, "knecht boží", postupem času své vlastní vědomí dokázal vypracovat natolik, že už tu slepou poslušnost vůči nadřazené instanci může odložit; a může se postavit na své vlastní nohy, stát se sám sebou.
JP
November 24, 2016 v 12.11
Pane Morbicere, jak už z mého posledního vstupu vyplývá, Ježíše na ten kříž poslal konec konců - právě ten "křesťanský" Otec nebeský...
November 24, 2016 v 13.05
A copak dělají ti lidé, kteří odhodili své knechtství, pane Poláčku? Kam se to vypracovali? Mnozí z nich se stali knechty nadnárodních společností, obchodních řetězců a jiných "vymožeností" kapitalismu.
Papež si asi nemyslí, že naše civilizace je křesťanská. Protože v dnešním kázání pravil: „Padne, tato civilizace padne..."
Jako Babylón.
"Impérium marnosti a pýchy padne, bude svrženo... "
Nebo že by tím myslel nějakou jinou civilizaci?
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24777
Jako Babylón.
"Impérium marnosti a pýchy padne, bude svrženo... "
Nebo že by tím myslel nějakou jinou civilizaci?
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24777
AM
November 24, 2016 v 20.00
Ježíš je Bůh, pane Poláčku.
Pokud se někomu "podřizuje", tak akorát sám sobě.
Vztah mezi Bohem a člověkem v křesťanství ROZHODNĚ NENÍ vztah "slepé poslušnosti", jak zde na základě jakýchsi smyšlenek vykládáte.
(pro vaši informaci -- je to láska)
Atd.
Inu píšu si, Poláček, křesťanské kořeny, ale jinak křesťanství nerozumí a odmítá ho.
Pokud se někomu "podřizuje", tak akorát sám sobě.
Vztah mezi Bohem a člověkem v křesťanství ROZHODNĚ NENÍ vztah "slepé poslušnosti", jak zde na základě jakýchsi smyšlenek vykládáte.
(pro vaši informaci -- je to láska)
Atd.
Inu píšu si, Poláček, křesťanské kořeny, ale jinak křesťanství nerozumí a odmítá ho.
JP
Tak za prvé, pane Morbicere, neexistuje žádný věrohodný doklad o tom, že Ježíš by se sám za Boha považoval.
Za druhé: je to extrémně nepravděpodobné: kdyby se za něj skutečně považoval, a toto své přesvědčení nechal jenom nepatrně problesknout navenek - byl by věřícími židy okamžitě na místě ukamenován.
Za další: i pokud vyjdeme z dochované křesťanské mytologie respektive věrouky, pak Ježíše jako takového prostě není možno považovat za "boha" v plném a klasickém slova smyslu; nýbrž jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že propojil božské a lidské.
A v té podobě, v jaké byl přítomen ve světě lidském, v jaké nesl svůj osud - a svou bolest - v této míře byl zcela jednoznačně č l o v ě k e m. Kdyby byl prostě a bezezbytku bohem - pak by ta jeho smrt nebyla vůbec žádnou smrtí, jenom přechodem z jednoho stavu existence do stavu druhého. Či přesněji, byla by pouze návratem ze stavu o m e z e n é h o (neboť muset vystupovat v podobě lidské, to je pro boha v každém případě omezením) do stavu původně-božského.
Pokud by tedy ale smrt Ježíše nebyla smrtí, pak by - logicky - nemohla být v žádném případě ani obětí.
A pokud by nebyla obětí, pak by tím padla centrální část právě té křesťanské věrouky, která z jeho násilné smrti ex post učinila dobrovolnou a vědomou oběť.
Za druhé: je to extrémně nepravděpodobné: kdyby se za něj skutečně považoval, a toto své přesvědčení nechal jenom nepatrně problesknout navenek - byl by věřícími židy okamžitě na místě ukamenován.
Za další: i pokud vyjdeme z dochované křesťanské mytologie respektive věrouky, pak Ježíše jako takového prostě není možno považovat za "boha" v plném a klasickém slova smyslu; nýbrž jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že propojil božské a lidské.
A v té podobě, v jaké byl přítomen ve světě lidském, v jaké nesl svůj osud - a svou bolest - v této míře byl zcela jednoznačně č l o v ě k e m. Kdyby byl prostě a bezezbytku bohem - pak by ta jeho smrt nebyla vůbec žádnou smrtí, jenom přechodem z jednoho stavu existence do stavu druhého. Či přesněji, byla by pouze návratem ze stavu o m e z e n é h o (neboť muset vystupovat v podobě lidské, to je pro boha v každém případě omezením) do stavu původně-božského.
Pokud by tedy ale smrt Ježíše nebyla smrtí, pak by - logicky - nemohla být v žádném případě ani obětí.
A pokud by nebyla obětí, pak by tím padla centrální část právě té křesťanské věrouky, která z jeho násilné smrti ex post učinila dobrovolnou a vědomou oběť.
JP
Ti co "odhodili své knechtství"? - Ano, o tom není sebemenší pochybnosti, paní Hájková: ti se dostali do nemalé míry do knechtství jiného - a to jak "externího", tedy dejme tomu těch nadnárodních koncernů - tak ale i interního, tedy knechtství svých samých nevědomých nízkých pudů a vášní.
Totiž: jestliže jsem napřed musel vyzdvihnout progresivní roli Proméhea jakožto symbolu autonomní svébytnosti člověka oproti veškerým příkazům a zákazům vysloveným jenom na základě vztahu nadřízenosti a podřízenosti, pak to ještě zdaleka neznamená, že by veškerá pravda byla jenom na straně toho Prométhea.
Máme zde - zase jednou - dán zcela klasický vztah dialektické opozice, kde jedna strana sporu popírá druhou. Přitom, každá z obou stran má svou vlastní pravdu; ale jenom pravdu dílčí, a celá pravda může vzejít jenom z pozitivního propojení obou opozičních momentů.
Jestliže Prométheus znamená osvobození se člověka, lidského vědomí od s l e p é poslušnosti vůči nadřazené instanci - pak na straně druhé v tomto aktu vzpoury samozřejmě probleskuje i druhá tvář lidského konání, lidských postojů: totiž postavení svého v l a s t n í h o, bezprostředního užitku a prospěchu nad veškeré hodnoty jiné, vyšší.
Jinak řečeno, je zde - přinejmenším latentně - obsažen moment u t i l i t a r i s m u, který je natolik typický právě pro novodobou sekularizovanou a konzumistickou společnost.
A naopak, jestliže u Ježíše jsme narazili na ten moment bezpodmínečné poslušnosti č l o v ě k a Ježíše vůči Bohu ("jak chceš ty"), pak na straně druhé stejně tak platí, že v této své absolutní formě je tato poslušnost sice pasivní až slepá - ale že přes to všechno má svou nezpochybnitelnou h o d n o t o v o u náplň, svou substanci.
To znamená: i když se Ježíš na straně jedné bezvýhradně podvoluje vyšší boží vůli - pak na straně druhé tak činí jenom proto, že on se s touto vůlí může v n i t ř n ě z t o t o ž n i t.
To jest: Ježíš si je plně vědom jedinečné hodnoty toho mravního sdělení, které lidem přináší - on sám je jeho reprezentantem a jeho garantem, a proto pro něj nepřichází v úvahu ho znevážit, zradit tím, že by odmítl postoupit pro něj i oběť nejvyšší. A právě proto on za tou přelomovou ideou, kterou přinesl na svět, stojí až do posledního důsledku.
------------------------------------------------------------
Takže, to celé dohromady: jak už sděluje nadpis tohoto vstupu, člověk sám se nakonec vždy pohybuje někde v tom poli mezi Ježíšem a Prométheem. Mezi svým právem rozhodovat sám, svou vlastní vůlí, svým vlastním poznáním a svým vlastním rozhodnutím o svém vlastním životě - a mezi bezpodmínečným přimknutím se k onomu "tao" samotného bytí, které jeho individuální jsoucnost nekonečně převyšuje, a kterým on sám v žádném případě nemůže a nedokáže disponovat.
Není to žádná existenční kolize, když se člověk nachází v neustálém zápolení mezi těmito dvěma póly svého bytí; naopak právě to neustálé hledání pravé cesty mezi těmito protichůdnými momenty je pravým určením člověka, jeho vlastní úlohou na tomto světě. Zlé je ale, když si člověk této podvojnosti své existence vůbec není vědom, a nechá se trpně a bez vlastního vědomí pohltit buďto jenom jednou, anebo opačnou stranou tohoto protichůdného páru.
Totiž: jestliže jsem napřed musel vyzdvihnout progresivní roli Proméhea jakožto symbolu autonomní svébytnosti člověka oproti veškerým příkazům a zákazům vysloveným jenom na základě vztahu nadřízenosti a podřízenosti, pak to ještě zdaleka neznamená, že by veškerá pravda byla jenom na straně toho Prométhea.
Máme zde - zase jednou - dán zcela klasický vztah dialektické opozice, kde jedna strana sporu popírá druhou. Přitom, každá z obou stran má svou vlastní pravdu; ale jenom pravdu dílčí, a celá pravda může vzejít jenom z pozitivního propojení obou opozičních momentů.
Jestliže Prométheus znamená osvobození se člověka, lidského vědomí od s l e p é poslušnosti vůči nadřazené instanci - pak na straně druhé v tomto aktu vzpoury samozřejmě probleskuje i druhá tvář lidského konání, lidských postojů: totiž postavení svého v l a s t n í h o, bezprostředního užitku a prospěchu nad veškeré hodnoty jiné, vyšší.
Jinak řečeno, je zde - přinejmenším latentně - obsažen moment u t i l i t a r i s m u, který je natolik typický právě pro novodobou sekularizovanou a konzumistickou společnost.
A naopak, jestliže u Ježíše jsme narazili na ten moment bezpodmínečné poslušnosti č l o v ě k a Ježíše vůči Bohu ("jak chceš ty"), pak na straně druhé stejně tak platí, že v této své absolutní formě je tato poslušnost sice pasivní až slepá - ale že přes to všechno má svou nezpochybnitelnou h o d n o t o v o u náplň, svou substanci.
To znamená: i když se Ježíš na straně jedné bezvýhradně podvoluje vyšší boží vůli - pak na straně druhé tak činí jenom proto, že on se s touto vůlí může v n i t ř n ě z t o t o ž n i t.
To jest: Ježíš si je plně vědom jedinečné hodnoty toho mravního sdělení, které lidem přináší - on sám je jeho reprezentantem a jeho garantem, a proto pro něj nepřichází v úvahu ho znevážit, zradit tím, že by odmítl postoupit pro něj i oběť nejvyšší. A právě proto on za tou přelomovou ideou, kterou přinesl na svět, stojí až do posledního důsledku.
------------------------------------------------------------
Takže, to celé dohromady: jak už sděluje nadpis tohoto vstupu, člověk sám se nakonec vždy pohybuje někde v tom poli mezi Ježíšem a Prométheem. Mezi svým právem rozhodovat sám, svou vlastní vůlí, svým vlastním poznáním a svým vlastním rozhodnutím o svém vlastním životě - a mezi bezpodmínečným přimknutím se k onomu "tao" samotného bytí, které jeho individuální jsoucnost nekonečně převyšuje, a kterým on sám v žádném případě nemůže a nedokáže disponovat.
Není to žádná existenční kolize, když se člověk nachází v neustálém zápolení mezi těmito dvěma póly svého bytí; naopak právě to neustálé hledání pravé cesty mezi těmito protichůdnými momenty je pravým určením člověka, jeho vlastní úlohou na tomto světě. Zlé je ale, když si člověk této podvojnosti své existence vůbec není vědom, a nechá se trpně a bez vlastního vědomí pohltit buďto jenom jednou, anebo opačnou stranou tohoto protichůdného páru.
November 25, 2016 v 15.06
Já v tom nevidím protiklad mezi vzpourou (Prometheus) a podvolením se (Ježíš).
Ježíš byl Bůh i člověk, měl dvě podstaty. Ani Prometheus nebyl obyčejný člověk. Byl to polobůh, titán.
Dá se říct, že Prometheus se vzbouřil proti nadřízeným bohům, ale vlastně ani tak ne kvůli sobě, nýbrž kvůli lidem.
A o Ježíšovi se sice dá říct, že se podvolil vyšší vůli, že s Otcem sjednotil svou vůli, to máte asi pravdu, ale on to taky udělal kvůli lidem a jenom kvůli nim. Nevzdal se své vůle z nějaké podřízenosti osudu.
Takže zas tak velký protiklad tu není. Proto jsem napsala, že podle mě je u Ježíše nejdůležitější právě to vykoupení z hříchů a vítězství nad smrtí, které zpřístupnil všem, ne nějaký mravní příklad podřízení se neosobnímu tao, které je třeba dotáhnout do konce.
Ale je docela možné, že každý z nás dvou oceňuje na Ježíšovi něco jiného
Ježíš byl Bůh i člověk, měl dvě podstaty. Ani Prometheus nebyl obyčejný člověk. Byl to polobůh, titán.
Dá se říct, že Prometheus se vzbouřil proti nadřízeným bohům, ale vlastně ani tak ne kvůli sobě, nýbrž kvůli lidem.
A o Ježíšovi se sice dá říct, že se podvolil vyšší vůli, že s Otcem sjednotil svou vůli, to máte asi pravdu, ale on to taky udělal kvůli lidem a jenom kvůli nim. Nevzdal se své vůle z nějaké podřízenosti osudu.
Takže zas tak velký protiklad tu není. Proto jsem napsala, že podle mě je u Ježíše nejdůležitější právě to vykoupení z hříchů a vítězství nad smrtí, které zpřístupnil všem, ne nějaký mravní příklad podřízení se neosobnímu tao, které je třeba dotáhnout do konce.
Ale je docela možné, že každý z nás dvou oceňuje na Ježíšovi něco jiného
November 25, 2016 v 19.28
A teď ještě k tomu tvrzení, že „neexistuje žádný věrohodný doklad o tom, že Ježíš by se sám za Boha považoval“.
On samozřejmě netvrdil: já jsem Bůh. Ale co říkáte, pane Poláčku, na to, že Ježíš opakovaně mluvil o svém Otci v nebesích - čili za Božího syna se považoval? Můžete samozřejmě namítnout, že tento Otec je (i podle samotného Ježíše) otcem všech lidí. Nicméně v Janově evangeliu, v kapitole 14. je - aspoň pro mě - dostatečný důkaz:
Ježíš mu (Filipovi) odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!
"Kdyby své přesvědčení nechal jenom nepatrně problesknout navenek...."
Už jsem napsala, že tak jednoduché (myslím si, že jsem Bůh) to v žádném případě nebylo. Na druhé straně - zdá se vám, že Ježíš nebyl podezírán? Že měl málo problémů?
Viz například Marek 2; 5-7:
Ježíš ... řekl ochrnutému: „Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny.“ Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali:„Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?“
On samozřejmě netvrdil: já jsem Bůh. Ale co říkáte, pane Poláčku, na to, že Ježíš opakovaně mluvil o svém Otci v nebesích - čili za Božího syna se považoval? Můžete samozřejmě namítnout, že tento Otec je (i podle samotného Ježíše) otcem všech lidí. Nicméně v Janově evangeliu, v kapitole 14. je - aspoň pro mě - dostatečný důkaz:
Ježíš mu (Filipovi) odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!
"Kdyby své přesvědčení nechal jenom nepatrně problesknout navenek...."
Už jsem napsala, že tak jednoduché (myslím si, že jsem Bůh) to v žádném případě nebylo. Na druhé straně - zdá se vám, že Ježíš nebyl podezírán? Že měl málo problémů?
Viz například Marek 2; 5-7:
Ježíš ... řekl ochrnutému: „Synu, tvé hříchy jsou odpuštěny.“ Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali:„Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?“
JP
No ano, ten rozdíl mezi Ježíšem a Prométheem v určitém smyslu není zas tak obrovský; vždycky záleží na tom na co se právě díváme, na který moment právě fokusujeme svou pozornost.
Nicméně v té rovině v jaké jsem ten jejich vztah porovnával, tady opravdu existuje ten zcela principiální rozdíl.
Ježíš nikdy a za žádných okolností nemůže říci: "Otče/Bože, já chci mít právo Tvá rozhodnutí přezkoumávat mým vlastním rozumem." Něco takového je absolutně nemyslitelné; v křesťanství je - obdobně jako v tom taoismu - dán vztah naprosté identity mezi člověkem-obyvatelem tohoto světě, a mezi tím nadřízeným momentem: Bohem, tao, logem...
Zatímco u Prométhea nejenže vyvstává, nýbrž vystupuje zcela ostře do popředí právě ten moment s v é b y t n o s t i, který se může nakonec projevit až aktem přímého vzdoru proti vůli této nadřazené instance.
Naprosto rozhodující (z filozofického, ale i z čistě existenciálního hlediska) je tu právě ten moment i d e n t i t y: v křesťanství (jako i v taoismu) je tu dána ta bezprostřední identita člověka s tím nadřazeným momentem, s nadřazenou instancí. V křesťanství je to klasicky vztah s y n o v s k ý - ovšem i tady se jedná ovšem o vtah archetypálně-ideální, a vysloveně idealizovaný.
Zatímco u Prométhea je vyřčeno: neexistuje žádná instance tak velká, tak posvátná, aby člověk neměl právo proti ní postavit sám sebe, své vlastní já - a svůj vlastní nárok na pravdu.
Ten stav totální, bezrozporné identity je tu tedy porušen, rozbit. Na straně jedné tím člověk ovšem ztrácí ten blažený pocit být kdykoli a kdekoli pod - láskyplnou - péčí svého Boha-Otce; ale na straně druhé právě tímto aktem odporu člověk získává svou vlastní, nepodmíněnou identitu.
Nicméně v té rovině v jaké jsem ten jejich vztah porovnával, tady opravdu existuje ten zcela principiální rozdíl.
Ježíš nikdy a za žádných okolností nemůže říci: "Otče/Bože, já chci mít právo Tvá rozhodnutí přezkoumávat mým vlastním rozumem." Něco takového je absolutně nemyslitelné; v křesťanství je - obdobně jako v tom taoismu - dán vztah naprosté identity mezi člověkem-obyvatelem tohoto světě, a mezi tím nadřízeným momentem: Bohem, tao, logem...
Zatímco u Prométhea nejenže vyvstává, nýbrž vystupuje zcela ostře do popředí právě ten moment s v é b y t n o s t i, který se může nakonec projevit až aktem přímého vzdoru proti vůli této nadřazené instance.
Naprosto rozhodující (z filozofického, ale i z čistě existenciálního hlediska) je tu právě ten moment i d e n t i t y: v křesťanství (jako i v taoismu) je tu dána ta bezprostřední identita člověka s tím nadřazeným momentem, s nadřazenou instancí. V křesťanství je to klasicky vztah s y n o v s k ý - ovšem i tady se jedná ovšem o vtah archetypálně-ideální, a vysloveně idealizovaný.
Zatímco u Prométhea je vyřčeno: neexistuje žádná instance tak velká, tak posvátná, aby člověk neměl právo proti ní postavit sám sebe, své vlastní já - a svůj vlastní nárok na pravdu.
Ten stav totální, bezrozporné identity je tu tedy porušen, rozbit. Na straně jedné tím člověk ovšem ztrácí ten blažený pocit být kdykoli a kdekoli pod - láskyplnou - péčí svého Boha-Otce; ale na straně druhé právě tímto aktem odporu člověk získává svou vlastní, nepodmíněnou identitu.
JP
November 26, 2016 v 12.30
Paní Hájková, snad by opravdu nezaškodilo si jednou provždy uvědomit, že to Janovo evangelium ze všech nejméně může sloužit jako zdroj objektivních informací o Ježíšovi. Janovo evangelium je ze všeho nejspíše čistě l i t e r á r n í m dílem - víceméně volnou fabulací autora, který sice tak nějak vychází z evangelií synoptických, ale jinak do kostry tohoto novozákonního příběhu bez velkých zábran vplétá své vlastní interpretace, své vlastní intence a motivy.
V každém případě: jestliže v dřívější teologii platilo za všeobecný konsensus, že Ježíš sám se p o v a ž o v a l za Syna Božího - pak v moderní teologii platí přesně naopak všeobecný konsensus, že se za něj n e p o v a ž o v a l.
Ve skutečnosti můžeme stejně tak málo tvrdit to jedno jako to druhé; protože o pravém (historickém) Ježíšovi nevíme prakticky nic. Ale z uvedených důvodů je přece jenom značně pravděpodobnější, že se za něj nepokládal; a pokud by snad přece, pak že se velice střežil před tím dát to nějak veřejně najevo.
Můj čistě osobní názor je ten, že Ježíš opravdu žil v pocitu že je Bohem pověřen k tomu, aby mezi lid izraelský rozšířil tu novou ideu; ale že by se proto považoval za "Syna Božího" v doslovném smyslu, to se jeví opravdu značně nepravděpodobné. Ježíš přece nebyl blázen; ale z lidu izraelského by opravdu jedině blázen mohl přijít na takovou myšlenku.
V každém případě: jestliže v dřívější teologii platilo za všeobecný konsensus, že Ježíš sám se p o v a ž o v a l za Syna Božího - pak v moderní teologii platí přesně naopak všeobecný konsensus, že se za něj n e p o v a ž o v a l.
Ve skutečnosti můžeme stejně tak málo tvrdit to jedno jako to druhé; protože o pravém (historickém) Ježíšovi nevíme prakticky nic. Ale z uvedených důvodů je přece jenom značně pravděpodobnější, že se za něj nepokládal; a pokud by snad přece, pak že se velice střežil před tím dát to nějak veřejně najevo.
Můj čistě osobní názor je ten, že Ježíš opravdu žil v pocitu že je Bohem pověřen k tomu, aby mezi lid izraelský rozšířil tu novou ideu; ale že by se proto považoval za "Syna Božího" v doslovném smyslu, to se jeví opravdu značně nepravděpodobné. Ježíš přece nebyl blázen; ale z lidu izraelského by opravdu jedině blázen mohl přijít na takovou myšlenku.
November 26, 2016 v 13.01
Ale pane Poláčku, opravdu si myslíte, že „aktem odporu člověk získává svou vlastní, nepodmíněnou identitu“? Vždyť jste právě před chvílí ve vedlejší diskusi odsoudil antikapitalismus jako prázdný akt negace, který nikam nevede.
Právě spojení Ježíšova lidství a božství tomu celému příběhu dává smysl. Bůh umírá kvůli lidem a dává jim možnost žít podle ducha, tedy být nezávislý na slepých přírodních zákonech.
Nemám vůbec žádný důvod věřit vám, že panuje nějaký teologický konsenzus o tom, že Ježíš se nepovažoval za syna božího. Naopak, trvám na tom, že jím byl a k tomu můžu dodat, že my všichni jsme boží děti. To je zase křesťanský konsenzus. O tom nepochybuji.
Samozřejmě se nedá mluvit o synovství v doslovném (biologickém) smyslu. Ale nechápu, proč právě vy pořád trváte na doslovném smyslu.
A o tom, že lid izraelský pravidelně považoval své proroky za blázny, svědčí nejlépe Ozeáš:
„Přišly dny zúčtování,
přišly dny odplaty.
Izrael ale vykřikuje:
„Prorok je blázen!
‚Muž ducha‘ zešílel!“
Právě spojení Ježíšova lidství a božství tomu celému příběhu dává smysl. Bůh umírá kvůli lidem a dává jim možnost žít podle ducha, tedy být nezávislý na slepých přírodních zákonech.
Nemám vůbec žádný důvod věřit vám, že panuje nějaký teologický konsenzus o tom, že Ježíš se nepovažoval za syna božího. Naopak, trvám na tom, že jím byl a k tomu můžu dodat, že my všichni jsme boží děti. To je zase křesťanský konsenzus. O tom nepochybuji.
Samozřejmě se nedá mluvit o synovství v doslovném (biologickém) smyslu. Ale nechápu, proč právě vy pořád trváte na doslovném smyslu.
A o tom, že lid izraelský pravidelně považoval své proroky za blázny, svědčí nejlépe Ozeáš:
„Přišly dny zúčtování,
přišly dny odplaty.
Izrael ale vykřikuje:
„Prorok je blázen!
‚Muž ducha‘ zešílel!“
AM
November 26, 2016 v 14.28
V moderní teologii platí všeobecný konsensus, že se Ježíš nepovažoval za Boha?
Jste si jistý pane Poláčku, že stojíte nohama na zemi?
Nemyslím si, že tohle máte pod kontrolou.
Ale mějte si svého prométheovského člověka.
Jen si pak dejte pozor, aby vaše cesta nevedla rovnou do škarpy, jak se zde nedávno např. stalo filozofu Škabrahovi s potraty.......
Jste si jistý pane Poláčku, že stojíte nohama na zemi?
Nemyslím si, že tohle máte pod kontrolou.
Ale mějte si svého prométheovského člověka.
Jen si pak dejte pozor, aby vaše cesta nevedla rovnou do škarpy, jak se zde nedávno např. stalo filozofu Škabrahovi s potraty.......
November 27, 2016 v 0.41
Originální vykladatel křesťanství Josef Poláček ;-)
Vypadá to, jako by pan Poláček skončil s chápáním Bible a křesťanství v nějaké větvi liberální teologie 60. let.
Rozhodně NEPLATÍ, že
a) Je v moderní teologii konsensus o tom, že se Ježíš nepovažoval za Boha. Pokud se opravdu týká SOUČASNÉ teologie hlavního proudu, tak je tam naopak všeobecný souhlas s tím, že Ježíš o své identitě Syna (tedy vyjádření Boha ve stvoření) naprosto nepochyboval.
Jen tak jsou také přijatelné jeho výroky typu:
"Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.
Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (Mt 11,25-27)
"Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.
Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.
Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej." (Mt 10,34-39)
A takových výroků jsou Evangelia plná (nejen u Jana)
Za reprezentativní teologii Ježíše Nazaretského lze nepochybně pokládat Ratzingerovu trilogii stejného názvu.
b) Evangelium podle Jana je "čistě literárním dílem - víceméně volnou fabulací autora".
I kritický Raymond E. Brown (Ježíš v pohledu Nového zákona) konstatuje (poté, co uvede výroky ze synoptiků, z nichž jsem tu také jeden uvedl): "Skutečnost, že se (Ježíšovy výroky o jeho vztahu k Otci, kde se označuje jako Syn) nachází v původním pramenu Q, nás varuje, abychom nepokládali janovský jazyk a christologii za výlučně janovský výtvor, ale spíše za mohutné a samostatné rozvinutí motivů, které jsou doloženy i v synoptické tradici."
Kromě toho je jasné, že pan Poláček skutečně nechápe ani podstatu lásky, v níž je poslušnost vyjádřením touhy dělat druhému radost, ani smysl Ježíšovy oběti, která je vyjádřením jeho spolupráce s Otce při záchraně vzpourou nemocného Stvoření.
V biblickém pojetí ostatně ani stvoření, s nímž máme zkušenost, NENÍ dokonalé (kvůli ztrátě důvěry v Boha známé jako prvotní hřích), nýbrž k dokonalosti teprve spěje:
"Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje,
že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu." (Řím 8,19-21)
Prométheovský motiv je vlastně určitou variantou prvotního hříchu, jehož podstatou je omyl (povržený Satanem), že Bůh omezuje svobodu svého stvoření.
My naopak vidíme, že Bůh svěřil svému stvoření svobodu tak ohromnou, že se může stavět i proti Němu.
Relevantní výhrada proti Bohu tedy není, že omezuje svobodu svého stvoření, ale zda to se svobodou stvoření (tváří v tvář hrůzám, které z toho plynou) NEPŘEHNAL.
A jádro křesťanské víry je v trpělivé důvěře, že to nepřehnal.
Rozhodně NEPLATÍ, že
a) Je v moderní teologii konsensus o tom, že se Ježíš nepovažoval za Boha. Pokud se opravdu týká SOUČASNÉ teologie hlavního proudu, tak je tam naopak všeobecný souhlas s tím, že Ježíš o své identitě Syna (tedy vyjádření Boha ve stvoření) naprosto nepochyboval.
Jen tak jsou také přijatelné jeho výroky typu:
"Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.
Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (Mt 11,25-27)
"Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´.
Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden.
Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.
Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej." (Mt 10,34-39)
A takových výroků jsou Evangelia plná (nejen u Jana)
Za reprezentativní teologii Ježíše Nazaretského lze nepochybně pokládat Ratzingerovu trilogii stejného názvu.
b) Evangelium podle Jana je "čistě literárním dílem - víceméně volnou fabulací autora".
I kritický Raymond E. Brown (Ježíš v pohledu Nového zákona) konstatuje (poté, co uvede výroky ze synoptiků, z nichž jsem tu také jeden uvedl): "Skutečnost, že se (Ježíšovy výroky o jeho vztahu k Otci, kde se označuje jako Syn) nachází v původním pramenu Q, nás varuje, abychom nepokládali janovský jazyk a christologii za výlučně janovský výtvor, ale spíše za mohutné a samostatné rozvinutí motivů, které jsou doloženy i v synoptické tradici."
Kromě toho je jasné, že pan Poláček skutečně nechápe ani podstatu lásky, v níž je poslušnost vyjádřením touhy dělat druhému radost, ani smysl Ježíšovy oběti, která je vyjádřením jeho spolupráce s Otce při záchraně vzpourou nemocného Stvoření.
V biblickém pojetí ostatně ani stvoření, s nímž máme zkušenost, NENÍ dokonalé (kvůli ztrátě důvěry v Boha známé jako prvotní hřích), nýbrž k dokonalosti teprve spěje:
"Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje,
že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu." (Řím 8,19-21)
Prométheovský motiv je vlastně určitou variantou prvotního hříchu, jehož podstatou je omyl (povržený Satanem), že Bůh omezuje svobodu svého stvoření.
My naopak vidíme, že Bůh svěřil svému stvoření svobodu tak ohromnou, že se může stavět i proti Němu.
Relevantní výhrada proti Bohu tedy není, že omezuje svobodu svého stvoření, ale zda to se svobodou stvoření (tváří v tvář hrůzám, které z toho plynou) NEPŘEHNAL.
A jádro křesťanské víry je v trpělivé důvěře, že to nepřehnal.
JP
Budiž: to tvrzení o "většině teologů", musím poněkud relativizovat, poněkud se mi v paměti přesmykly původní formulace zdroje, ze kterého jsem čerpal.
Takže, ta autentická formulace v knize Rudolfa Augsteina "Jesus Menschensohn" (Ježíš Syn člověka), zní takto:
(Poté, co teolog Rudolf Bultmann vyjádřil své subjektivní mínění, že Ježíš se nepovažoval za mesiáše), "mezitím platí jako doklad moderního smýšlení tvrdit s jistotou náměsíčníka, že Ježíš se o všechny ty jím v evangeliích připisované výsostné tituly vůbec nezajímal, že se nepovažoval ani za mesiáše ani za Syna člověka, ani za Božího syna, ani za potomka krále Davida."
Takže, řeč tady nebyla skutečně o "většině teologů", nýbrž pouze o "moderním smýšlení" v oblasti teologie.
K tomu pak sám Augstein připojuje: "My nevíme, za koho se Ježíš považoval, my to nemůžeme vědět a vědět to nebudeme".
(Jen tak pro zajímavost v dané souvislosti: 70 procent německé populace n e v ě ř í, že Ježíš byl syn boží; 29 procent v to věří.)
Takže, ta autentická formulace v knize Rudolfa Augsteina "Jesus Menschensohn" (Ježíš Syn člověka), zní takto:
(Poté, co teolog Rudolf Bultmann vyjádřil své subjektivní mínění, že Ježíš se nepovažoval za mesiáše), "mezitím platí jako doklad moderního smýšlení tvrdit s jistotou náměsíčníka, že Ježíš se o všechny ty jím v evangeliích připisované výsostné tituly vůbec nezajímal, že se nepovažoval ani za mesiáše ani za Syna člověka, ani za Božího syna, ani za potomka krále Davida."
Takže, řeč tady nebyla skutečně o "většině teologů", nýbrž pouze o "moderním smýšlení" v oblasti teologie.
K tomu pak sám Augstein připojuje: "My nevíme, za koho se Ježíš považoval, my to nemůžeme vědět a vědět to nebudeme".
(Jen tak pro zajímavost v dané souvislosti: 70 procent německé populace n e v ě ř í, že Ježíš byl syn boží; 29 procent v to věří.)
JP
November 27, 2016 v 11.02
Pane Zajíci, všechny ty Vaše poukazy na výroky v evangeliích by jenom potud a tehdy měly nějakou relevanci, kdyby se Vám podařilo uvést alespoň jediný objektivní a seriózní doklad toho, že tyto výroky skutečně pronesl autentický Ježíš, a že mu nebyly vloženy do úst až v procesu mytologizace probíhajícím v prvotních křesťanských komunitách.
Zkrátka: spolu s R. Augsteinem můžeme s jistotou zopakovat jediné: my n e v í m e, a nikdy vědět nebudeme, kdo vlastně Ježíš doopravdy byl, za koho se považoval a za koho ne.
My můžeme pouze za tou fabulační clonou sepsaných evangelií u h a d o v a t, jaká reálná postava se za těmito příběhy a mýty s větší či menší pravděpodobností skrývá; ale konečnou jistotu nebudeme mít nikdy.
Zkrátka: spolu s R. Augsteinem můžeme s jistotou zopakovat jediné: my n e v í m e, a nikdy vědět nebudeme, kdo vlastně Ježíš doopravdy byl, za koho se považoval a za koho ne.
My můžeme pouze za tou fabulační clonou sepsaných evangelií u h a d o v a t, jaká reálná postava se za těmito příběhy a mýty s větší či menší pravděpodobností skrývá; ale konečnou jistotu nebudeme mít nikdy.
JP
Pane Zajíci, snad byste si napřed měl poněkud pozorněji pročíst to, o čem zde už bylo diskutováno. Přesně tyto záležitosti jsem zde v minulých vstupech už rozebral.
Takže, ještě jednou: to dokonalé a bezvýhradné splynutí člověka s božím principem a boží vůlí (respektive: "boží láskou") je možno jako legitimní chápat za jednoho jediného předpokladu: když totiž ten boží moment apriori postulujeme jako Absolutně dokonalý, Absolutně dobrý a Absolutně vyčerpávající veškerý potenciál (lidského) bytí.
Přesně takto ten vztah člověk-tao postuluje Lao-c'; a přesně z toho důvodu jsem v dané souvislosti poukázal na to, že ve svých důsledcích takovéto pojetí vede k naprosté pasivitě lidské bytosti. "Buď poslušný!" - to je centrální motto celé knihy Tao te-ťing, v celém svém životě člověk nemá žádnou vyšší metu, nežli se celým svým životem podřídit pod moc a slávu tohoto údajně dokonalého božského principu "Tao".
V křesťanství toto závislé, pasivní postavení člověka není napohled natolik patrné; právě proto je natolik cenné že autor našeho textu to "Tao" uvedl do hry, protože tam je tato záležitost mnohem zřetelnější.
Ale v principu se v obou případech jedná o ten samý model: je zde apriori dán ten údajně Absolutní a Dokonalý boží (či kosmický) princip, a člověk sám vůči němu nemá naprosto žádnou vlastní autonomii.
Jediná "svoboda" člověka sestává v tom, rozhodnout se s tímto superiorním principem splynout, to jest akceptovat jeho intence a žít podle nich - anebo je odmítnout. A tedy "propadnout peklu".
Ale aby člověk měl nějaké autentické právo s á m hledat svou vlastní cestu, sám hledat co je dobré a co je správné - ne, něco takového zde principiálně dáno není, v křesťanství stejně tak málo jako v taoismu.
Takže, ještě jednou: to dokonalé a bezvýhradné splynutí člověka s božím principem a boží vůlí (respektive: "boží láskou") je možno jako legitimní chápat za jednoho jediného předpokladu: když totiž ten boží moment apriori postulujeme jako Absolutně dokonalý, Absolutně dobrý a Absolutně vyčerpávající veškerý potenciál (lidského) bytí.
Přesně takto ten vztah člověk-tao postuluje Lao-c'; a přesně z toho důvodu jsem v dané souvislosti poukázal na to, že ve svých důsledcích takovéto pojetí vede k naprosté pasivitě lidské bytosti. "Buď poslušný!" - to je centrální motto celé knihy Tao te-ťing, v celém svém životě člověk nemá žádnou vyšší metu, nežli se celým svým životem podřídit pod moc a slávu tohoto údajně dokonalého božského principu "Tao".
V křesťanství toto závislé, pasivní postavení člověka není napohled natolik patrné; právě proto je natolik cenné že autor našeho textu to "Tao" uvedl do hry, protože tam je tato záležitost mnohem zřetelnější.
Ale v principu se v obou případech jedná o ten samý model: je zde apriori dán ten údajně Absolutní a Dokonalý boží (či kosmický) princip, a člověk sám vůči němu nemá naprosto žádnou vlastní autonomii.
Jediná "svoboda" člověka sestává v tom, rozhodnout se s tímto superiorním principem splynout, to jest akceptovat jeho intence a žít podle nich - anebo je odmítnout. A tedy "propadnout peklu".
Ale aby člověk měl nějaké autentické právo s á m hledat svou vlastní cestu, sám hledat co je dobré a co je správné - ne, něco takového zde principiálně dáno není, v křesťanství stejně tak málo jako v taoismu.
Ono je to s tou svobodou složité. A tak trochu paradoxní. Co když si někdo omezí svou absolutní svobodu naprosto dobrovolně - například tím, že uzavře smlouvu? Tím pro vás přestane být svobodný?
JP
Ano, paní Hájková, v tomto ohledu nelze než přisvědčit: "svoboda" je opravdu krajně složitý pojem a krajně složitá věc, obzvláště v moderních dobách se s tímto pojmem pohazuje neustále sem a tam jako s kupkou sena na vidlích, každý je pevně přesvědčen že on přece naprosto přesně ví co to ta svoboda je - ale když se pohlédne jenom trochu pod povrch této zdánlivé samozřejmosti, ukáže se velice rychle že jasné a jisté tu není nakonec vůbec nic.
"Svoboda" - pokud má tohle slovo mít svůj smysl, pak u něj vždycky zároveň musí stát vymezení "svoboda č l o v ě k a" - a my se tedy nemůžeme dobrat pravého porozumění pojmu svobody, dokud si nebudeme schopni ujasnit co je to vlastně sám člověk.
V každém případě ale sotva může svoboda být předmětem s m l o u v y, ať už jakékoli. Svoboda je volnost; smlouva je vázanost.
Já se nemůžu žádným způsobem smluvně zavázat k tomu, že "budu svobodný" - stejně tak jako mi mou svobodu nikdo nemůže poskytnout na základě nějakého kontraktu, jako nějaké obchodní zboží.
Svoboda - to je v prvé řadě něco, k čemu je nutno se v životě znovu a znovu propracovávat.
Jedna stará čínská moudrost praví: "To nejhorší vězení je to, které má člověk ve své vlastní hlavě."
To jsou skutečně zlatá slova. Naši nesvobodu si v prvé řadě produkujeme my sami, v naší vlastní hlavě, v naší vlastní mysli - tím že se znovu a znovu necháváme polapit vábením toho či onoho výkladu světa, který se nám zdá ve své jednoduchosti natolik spásný a přesvědčivý.
Naše svoboda je vposledku nemyslitelná bez alespoň základní míry kritičnosti - kdy tato naše přesvědčení znovu a znovu přezkušujeme na jejich oprávněnost, na jejich pravdivost.
Bez tohoto neustálého sebepřezkušování a sebezpytování si nikdy nemůžeme vypracovat skutečnou vnitřní svobodu, svou nezávislost na oněch zmíněných lákadlech jednoduchých výkladů a myšlenkových vzorů.
Jednou větou: kriticismus sám není svobodou; ale bez kriticismu není žádné svobody.
"Svoboda" - pokud má tohle slovo mít svůj smysl, pak u něj vždycky zároveň musí stát vymezení "svoboda č l o v ě k a" - a my se tedy nemůžeme dobrat pravého porozumění pojmu svobody, dokud si nebudeme schopni ujasnit co je to vlastně sám člověk.
V každém případě ale sotva může svoboda být předmětem s m l o u v y, ať už jakékoli. Svoboda je volnost; smlouva je vázanost.
Já se nemůžu žádným způsobem smluvně zavázat k tomu, že "budu svobodný" - stejně tak jako mi mou svobodu nikdo nemůže poskytnout na základě nějakého kontraktu, jako nějaké obchodní zboží.
Svoboda - to je v prvé řadě něco, k čemu je nutno se v životě znovu a znovu propracovávat.
Jedna stará čínská moudrost praví: "To nejhorší vězení je to, které má člověk ve své vlastní hlavě."
To jsou skutečně zlatá slova. Naši nesvobodu si v prvé řadě produkujeme my sami, v naší vlastní hlavě, v naší vlastní mysli - tím že se znovu a znovu necháváme polapit vábením toho či onoho výkladu světa, který se nám zdá ve své jednoduchosti natolik spásný a přesvědčivý.
Naše svoboda je vposledku nemyslitelná bez alespoň základní míry kritičnosti - kdy tato naše přesvědčení znovu a znovu přezkušujeme na jejich oprávněnost, na jejich pravdivost.
Bez tohoto neustálého sebepřezkušování a sebezpytování si nikdy nemůžeme vypracovat skutečnou vnitřní svobodu, svou nezávislost na oněch zmíněných lákadlech jednoduchých výkladů a myšlenkových vzorů.
Jednou větou: kriticismus sám není svobodou; ale bez kriticismu není žádné svobody.
November 28, 2016 v 14.01
Pochopitelně se nelze zavázat ke svobodě. Svoboda je především vnitřní pocit. Jde o to, zda může být někdo svobodný (tedy cítit se svobodně) i přes nějaké konkrétní závazky, které si na sebe vezme.
Může být například svobodný ten, kdo uzavřel manželství? My říkáme, že není svobodný, ale myslíme tím, že není svobodný k tomu, aby například žil s dalšími ženami. K jiným věcem naopak svobodný je.
Zkrátka svoboda je vždycky svobodou k něčemu, popřípadě od něčeho, a my si musíme rozmyslet, čeho jsme schopni se vzdát a čeho ne.
Může být například svobodný ten, kdo uzavřel manželství? My říkáme, že není svobodný, ale myslíme tím, že není svobodný k tomu, aby například žil s dalšími ženami. K jiným věcem naopak svobodný je.
Zkrátka svoboda je vždycky svobodou k něčemu, popřípadě od něčeho, a my si musíme rozmyslet, čeho jsme schopni se vzdát a čeho ne.
"Zkrátka: spolu s R. Augsteinem můžeme s jistotou zopakovat jediné: my n e v í m e, a nikdy vědět nebudeme, kdo vlastně Ježíš doopravdy byl, za koho se považoval a za koho ne."
Nemýlil jsem se, když jsem předpokládal, že pan Poláček zůstal ve svém zjišťování o Bibli v dobách již dosti vzdálených - (tedy v 60. a 70. letech minulého století.
Současná biblistika je mnohem méně "nejistá" ohledně toho, co Ježíš říkal a myslel. Mimo jiné i pro podporu historiků, kteří nepotvrzují stanovisko liberální teologie 19. a první půlky 20. století.
Pokud to někoho zajímá, tak doporučuji například práce Barta D. Ehrmana (např. Šifra mistra Leonarda - Pravda a smyšlenky). kde ukazuje, jak současná historie pracuje s Biblí. On sám není křesťan, ale to, co píše, je univerzálně použitelné.
Jestliže pan Poláček v souvislosti s Evangelii píše o mýtech, pak prozrazuje, že se nic nenaučil o metodě biblických literárních forem.
A pokud má pochybnosti o to, jak se k nám dostaly Ježíšovy výroky, měl by se skutečně nejprve poučit o SOUČASNÉM stavu biblického pátrání.
Kupříkladu to, že Ježíš při oslovení Otci užíval slůvko "abba", je bez toho, že by to opravdu užíval, skutečně nemyslitelné . Neboť v jeho době by si tak normálně žádný Žid Boha oslovit nedovolil.
-------------------------------------
>>V křesťanství toto závislé, pasivní postavení člověka není napohled natolik patrné; právě proto je natolik cenné že autor našeho textu to "Tao" uvedl do hry, protože tam je tato záležitost mnohem zřetelnější.
Ale v principu se v obou případech jedná o ten samý model: je zde apriori dán ten údajně Absolutní a Dokonalý boží (či kosmický) princip, a člověk sám vůči němu nemá naprosto žádnou vlastní autonomii.
Jediná "svoboda" člověka sestává v tom, rozhodnout se s tímto superiorním principem splynout, to jest akceptovat jeho intence a žít podle nich - anebo je odmítnout. A tedy "propadnout peklu"<<.
Podobně, jako když pan Poláček vykládal, že v současné teologii je shoda na tom, že Ježíš se nepokládal za Syna (tedy součást Boha), tak i tady fabuluje.
Prakticky celá Bible je svědectvím o tom, jak lidé si vůči Bohu počínají svévolně. A jejich údělem není "peklo", nýbrž jednak důsledky vlastního jednání (mnohdy bolestivé), jednak Boží odpuštění.
A vykládat, že v křesťanství jde o "splynutí se superiorním principem", znamená totálně nepochopit, co je to personalita Boží. V panteistických systémech skutečně je "splynutí" jedinou možností, ale v teistickém, případě tomu tak rozhodně není. Společenství s Bohem, není žádné "splynutí" - je to jednota uchovávající současně jedinečnost. To je ostatně princip samotného křesťanského pojetí Boha - Trojice.
Nemýlil jsem se, když jsem předpokládal, že pan Poláček zůstal ve svém zjišťování o Bibli v dobách již dosti vzdálených - (tedy v 60. a 70. letech minulého století.
Současná biblistika je mnohem méně "nejistá" ohledně toho, co Ježíš říkal a myslel. Mimo jiné i pro podporu historiků, kteří nepotvrzují stanovisko liberální teologie 19. a první půlky 20. století.
Pokud to někoho zajímá, tak doporučuji například práce Barta D. Ehrmana (např. Šifra mistra Leonarda - Pravda a smyšlenky). kde ukazuje, jak současná historie pracuje s Biblí. On sám není křesťan, ale to, co píše, je univerzálně použitelné.
Jestliže pan Poláček v souvislosti s Evangelii píše o mýtech, pak prozrazuje, že se nic nenaučil o metodě biblických literárních forem.
A pokud má pochybnosti o to, jak se k nám dostaly Ježíšovy výroky, měl by se skutečně nejprve poučit o SOUČASNÉM stavu biblického pátrání.
Kupříkladu to, že Ježíš při oslovení Otci užíval slůvko "abba", je bez toho, že by to opravdu užíval, skutečně nemyslitelné . Neboť v jeho době by si tak normálně žádný Žid Boha oslovit nedovolil.
-------------------------------------
>>V křesťanství toto závislé, pasivní postavení člověka není napohled natolik patrné; právě proto je natolik cenné že autor našeho textu to "Tao" uvedl do hry, protože tam je tato záležitost mnohem zřetelnější.
Ale v principu se v obou případech jedná o ten samý model: je zde apriori dán ten údajně Absolutní a Dokonalý boží (či kosmický) princip, a člověk sám vůči němu nemá naprosto žádnou vlastní autonomii.
Jediná "svoboda" člověka sestává v tom, rozhodnout se s tímto superiorním principem splynout, to jest akceptovat jeho intence a žít podle nich - anebo je odmítnout. A tedy "propadnout peklu"<<.
Podobně, jako když pan Poláček vykládal, že v současné teologii je shoda na tom, že Ježíš se nepokládal za Syna (tedy součást Boha), tak i tady fabuluje.
Prakticky celá Bible je svědectvím o tom, jak lidé si vůči Bohu počínají svévolně. A jejich údělem není "peklo", nýbrž jednak důsledky vlastního jednání (mnohdy bolestivé), jednak Boží odpuštění.
A vykládat, že v křesťanství jde o "splynutí se superiorním principem", znamená totálně nepochopit, co je to personalita Boží. V panteistických systémech skutečně je "splynutí" jedinou možností, ale v teistickém, případě tomu tak rozhodně není. Společenství s Bohem, není žádné "splynutí" - je to jednota uchovávající současně jedinečnost. To je ostatně princip samotného křesťanského pojetí Boha - Trojice.
November 29, 2016 v 8.15
O "svobodě jít vlastní cestou" tuhle kázal také František:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24783
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24783
JP
Tak nevím, paní Hájková, jakým způsobem jste tato slova papeže Františka vykládala Vy - ale já v nich nemohu spatřovat nic jiného, nežli naprosté potvrzení mých vlastních tézí.
Buďto se člověk plně a bezvýhradně přimkne k Bohu - anebo bude zavržen.
A poté doslova: "Pokud otevřeme svá srdce a nepůjdeme vlastní cestou, dostane se nám radosti a spásy..."
Čili: o nějaké "svobodě jít vlastní cestou" tady není ani řeči; přesně naopak, takováto svoboda člověka vydat se vlastní cestou je tady zcela jasně a jednoznačně zavržena.
Takže mohu pouze říci: díky za podporu, přesvědčivější argument pro potvrzení mých tézí a závěrů bych sám nedokázal najít.
Buďto se člověk plně a bezvýhradně přimkne k Bohu - anebo bude zavržen.
A poté doslova: "Pokud otevřeme svá srdce a nepůjdeme vlastní cestou, dostane se nám radosti a spásy..."
Čili: o nějaké "svobodě jít vlastní cestou" tady není ani řeči; přesně naopak, takováto svoboda člověka vydat se vlastní cestou je tady zcela jasně a jednoznačně zavržena.
Takže mohu pouze říci: díky za podporu, přesvědčivější argument pro potvrzení mých tézí a závěrů bych sám nedokázal najít.
JP
Ale jistě, paní Hájková, to samo o sobě je v pořádku.
Jde ale o to, k č e m u vlastně. Jestli do toho, k čemu se "svobodně" chceme uvázat, máme také právo svobodně promluvit - anebo jestli je to něco, co je apriori fixně a nehybně dané jednou pro všechny časy, a my nemáme větší svobodu než před "tím Velkým" pokorně a oddaně sklonit hlavu.
Totéž platí pro pana Zajíce: je sice pravda, že v křesťanství existuje určitá formální kontrapozice mezi absolutně-božským, a mezi lidsky-vezdejším.
A já sám jsem v dřívějších diskusích právě velice kladl důraz na to, že právě v Ježíšovi samotném se skutečně vynořuje ten aspekt a u t o n o m n í h o činu člověka, jeho vlastní primární odpovědnosti za to, jakým způsobem bude hledat cestu k pravému žití, a jakým způsobem tedy uskuteční - či zmaří - ono proslulé "království Boží" na této zemi.
Jenže - nedá se nic dělat, v reálné praxi křesťanství právě tento moment autonomie člověka ustoupil zcela do pozadí, a prosadil se onen klasický model "všechno pravé přichází shůry, člověk sám k tomu nemůže nic vlastního přidat".
Je to tedy opravdu nakonec zcela stejný klasický model jako v tom taoismu; a proto opakuji ještě jednou, jediný rozdíl je v tom že v taoismu je toto podřízené postavení člověka mnohem zřetelnější nežli v křesťanství.
Jde ale o to, k č e m u vlastně. Jestli do toho, k čemu se "svobodně" chceme uvázat, máme také právo svobodně promluvit - anebo jestli je to něco, co je apriori fixně a nehybně dané jednou pro všechny časy, a my nemáme větší svobodu než před "tím Velkým" pokorně a oddaně sklonit hlavu.
Totéž platí pro pana Zajíce: je sice pravda, že v křesťanství existuje určitá formální kontrapozice mezi absolutně-božským, a mezi lidsky-vezdejším.
A já sám jsem v dřívějších diskusích právě velice kladl důraz na to, že právě v Ježíšovi samotném se skutečně vynořuje ten aspekt a u t o n o m n í h o činu člověka, jeho vlastní primární odpovědnosti za to, jakým způsobem bude hledat cestu k pravému žití, a jakým způsobem tedy uskuteční - či zmaří - ono proslulé "království Boží" na této zemi.
Jenže - nedá se nic dělat, v reálné praxi křesťanství právě tento moment autonomie člověka ustoupil zcela do pozadí, a prosadil se onen klasický model "všechno pravé přichází shůry, člověk sám k tomu nemůže nic vlastního přidat".
Je to tedy opravdu nakonec zcela stejný klasický model jako v tom taoismu; a proto opakuji ještě jednou, jediný rozdíl je v tom že v taoismu je toto podřízené postavení člověka mnohem zřetelnější nežli v křesťanství.
JP
Pane Zajíci, a odkud V y vlastně tak naprosto přesně víte, jakých slov používal Ježíš, když se obracel k Bohu?
Když tak totiž - podle evangelií - činil, pak naprosto pravidelně ve chvíli o s a m ě l é modlitby. Jinými slovy - nikdo tam s ním nebyl (a už vůbec žádný z evangelistů), kdo by mohl vyposlechnout, co Ježíš v těchto modlitbách říkal, a jaká slova přitom používal.
A jestliže přitom tedy byl zcela sám - odkudpak mohou ti naši evangelisté mít tu svou neotřesitelnou jistotu, že přitom používal zrovna slova "otec"? Jak mohou evangelisté v ů b e c vědět, co přitom Ježíš říkal či neříkal?...
Když tak totiž - podle evangelií - činil, pak naprosto pravidelně ve chvíli o s a m ě l é modlitby. Jinými slovy - nikdo tam s ním nebyl (a už vůbec žádný z evangelistů), kdo by mohl vyposlechnout, co Ježíš v těchto modlitbách říkal, a jaká slova přitom používal.
A jestliže přitom tedy byl zcela sám - odkudpak mohou ti naši evangelisté mít tu svou neotřesitelnou jistotu, že přitom používal zrovna slova "otec"? Jak mohou evangelisté v ů b e c vědět, co přitom Ježíš říkal či neříkal?...
AM
November 29, 2016 v 15.53
Pokusím se shrnout váš pohled, pane Poláčku --- pokud má vzniknout nějaká nová, lepší společnost, než je ta současná kapitalistická, potřebuje k tomu i nového člověka.
Člověka svobodného a zodpovědného.
Pokud někdo uznává vyšší autoritu, nemůže být skutečně svobodný, protože nejde být zároveň skutečně svobodný a zároveň podřízený vyšší moci.
To vám přijde jako zjevná pravda myšlení provozovaného na metafyzické úrovni.
Jsem v obraze?
Člověka svobodného a zodpovědného.
Pokud někdo uznává vyšší autoritu, nemůže být skutečně svobodný, protože nejde být zároveň skutečně svobodný a zároveň podřízený vyšší moci.
To vám přijde jako zjevná pravda myšlení provozovaného na metafyzické úrovni.
Jsem v obraze?
November 29, 2016 v 19.01
Klidně si jděte vlastní cestou, pane Poláčku. Vy jste, mně se zdá, velice liberální, pokud jde o vás samotného. Hlavně, že jinak je vám liberalismus trnem v oku. Aspoň jsem si v diskusích nevšimla, že byste to hledání vlastní cesty přál také jiným.
JP
Nikoliv, pane Morbicere. Ta záležitost je - a o to se celou dobu jedná - mnohem složitější.
S tím člověkem "svobodným a zodpovědným" by to ještě mohlo souhlasit.
Ale s tou "autoritou" - tady se dostáváme už do velice obtížných končin, kde je krajně obtížné nalézt tu správnou navigaci.
Já opakuji znovu a znovu: naprosto není nelegitimní, když se člověk vztahuje k nějaké vyšší instanci. To jest - když ze sebe samotného nedělá konečný středobod všech věcí, nýbrž když se vztahuje k samotným základům veškerého bytí. Když si uvědomí, že je tu přítomno něco, co je vyšší než on sám, co přesahuje jeho omezenou individuální existenci.
(Snad nemusím připomínat, že to, co jsem tu - záměrně - pojal ve zcela obecné a nespecifické podobě, je v zásadě to samé, co se věřícím zjevuje v podobě Boha.)
Takže, potud tedy dobře. Ještě jednou: člověk má plné právo spirituálního vztahování se k bytí; a v tomto smyslu je také v pořádku, když nad sebou samým cítí a uznává určitou vyšší autoritu.
Ta základní chyba spočívá ale v tom, když se člověk s l e p ě poddá této autoritě. Když se ve své vlastní cestě začne spoléhat jenom na ni. Když - namísto aby sám hledal svou cestu k pravdě a pravému žití - jenom mechanicky vstupuje do stop, které za něj vyšlapal někdo druhý. Ve všech těchto případech sice daný jedinec může bezpochyby čerpat mnoho pozitivního z tohoto svého kontaktu s oním "vyšším principem" (či autoritou) - ale nedá se nic dělat, vzdává se tím své vlastní svébytnosti.
A co více: i když bychom vyšli z předpokladu, že tato vyšší instance skutečně zahrnuje bezezbytku všechno, co člověk má zapotřebí ke svému životu vezdejšímu - my, lidé (právě protože jsme principiálně omezení ve svém poznání) - my n i k d y nebudeme a nemůžeme vědět, jaký je vlastně doopravdy vlastní charakter této vyšší duchovní instance.
Krátce řečeno: všechno, bezezbytku všechno co my se o této vyšší instanci či autoritě domníváme, jsou nakonec jenom naše vlastní interpretace.
Řečí teologie vyjádřeno: i kdyby touto spirituální instancí byl opravdu Bůh - my lidé nikdy nebudeme vědět, jaký tento Bůh vlastně doopravdy je, a jaké jsou skutečně jeho záměry, jeho intence, jeho vůle.
Do všech našich obrazů Boha se naprosto nevyhnutelně promítáme a projektujeme my sami - se svým vlastním lidským charakterem, se svým vlastním vědomím, se svou vlastní konkrétní životní a historickou podmíněností.
Nikdy, naprosto nikdy se tedy nemůžeme plně spolehnout na tuto vyšší instanci; ta nám sice může být vodítkem a úběžníkem, ale nikdy se nemůžeme vzdát své odpovědnosti za naše vlastní činy, a za své vlastní hledání toho, co je a co není pravé.
A protože se nikdy nemůžeme vzdát (či spíše: zbavit) této své vlastní odpovědnosti - nemůžeme se zbavit a vzdát ani své vlastní s v o b o d y vůči této instanci.
I kdyby ona byla opravdu veškerou Absolutní Dokonalostí - my si vždycky musíme vymezit to právo vlastního hledání; a dokonce i právo vlastních chyb.
Neboť jsou to právě tyto chyby, které nás vedou dál, k dalšímu poznání toho, co je správné a pravé. K jeho poznání - ale zároveň k jeho vytváření.
Protože - a to je nakonec rozhodující - žádná z těchto "vyšších instancí" nám ten náš lidský svět nevybuduje za nás.
Tato "vyšší instance" může dát jenom velice obecné poukazy pro to, co je dobré a co je špatné; ale bez nás, lidí, se v tomto světě vezdejším nestane a nepohne naprosto a vůbec nic.
A tak, o co se nakonec jedná, je to, aby člověk dokázal propojit v jeden provázaný celek o b ě tyto části svého bytí: sféru transcendentálně-spirituální, stejně jako sféru pozemsky tvůrčí.
S tím člověkem "svobodným a zodpovědným" by to ještě mohlo souhlasit.
Ale s tou "autoritou" - tady se dostáváme už do velice obtížných končin, kde je krajně obtížné nalézt tu správnou navigaci.
Já opakuji znovu a znovu: naprosto není nelegitimní, když se člověk vztahuje k nějaké vyšší instanci. To jest - když ze sebe samotného nedělá konečný středobod všech věcí, nýbrž když se vztahuje k samotným základům veškerého bytí. Když si uvědomí, že je tu přítomno něco, co je vyšší než on sám, co přesahuje jeho omezenou individuální existenci.
(Snad nemusím připomínat, že to, co jsem tu - záměrně - pojal ve zcela obecné a nespecifické podobě, je v zásadě to samé, co se věřícím zjevuje v podobě Boha.)
Takže, potud tedy dobře. Ještě jednou: člověk má plné právo spirituálního vztahování se k bytí; a v tomto smyslu je také v pořádku, když nad sebou samým cítí a uznává určitou vyšší autoritu.
Ta základní chyba spočívá ale v tom, když se člověk s l e p ě poddá této autoritě. Když se ve své vlastní cestě začne spoléhat jenom na ni. Když - namísto aby sám hledal svou cestu k pravdě a pravému žití - jenom mechanicky vstupuje do stop, které za něj vyšlapal někdo druhý. Ve všech těchto případech sice daný jedinec může bezpochyby čerpat mnoho pozitivního z tohoto svého kontaktu s oním "vyšším principem" (či autoritou) - ale nedá se nic dělat, vzdává se tím své vlastní svébytnosti.
A co více: i když bychom vyšli z předpokladu, že tato vyšší instance skutečně zahrnuje bezezbytku všechno, co člověk má zapotřebí ke svému životu vezdejšímu - my, lidé (právě protože jsme principiálně omezení ve svém poznání) - my n i k d y nebudeme a nemůžeme vědět, jaký je vlastně doopravdy vlastní charakter této vyšší duchovní instance.
Krátce řečeno: všechno, bezezbytku všechno co my se o této vyšší instanci či autoritě domníváme, jsou nakonec jenom naše vlastní interpretace.
Řečí teologie vyjádřeno: i kdyby touto spirituální instancí byl opravdu Bůh - my lidé nikdy nebudeme vědět, jaký tento Bůh vlastně doopravdy je, a jaké jsou skutečně jeho záměry, jeho intence, jeho vůle.
Do všech našich obrazů Boha se naprosto nevyhnutelně promítáme a projektujeme my sami - se svým vlastním lidským charakterem, se svým vlastním vědomím, se svou vlastní konkrétní životní a historickou podmíněností.
Nikdy, naprosto nikdy se tedy nemůžeme plně spolehnout na tuto vyšší instanci; ta nám sice může být vodítkem a úběžníkem, ale nikdy se nemůžeme vzdát své odpovědnosti za naše vlastní činy, a za své vlastní hledání toho, co je a co není pravé.
A protože se nikdy nemůžeme vzdát (či spíše: zbavit) této své vlastní odpovědnosti - nemůžeme se zbavit a vzdát ani své vlastní s v o b o d y vůči této instanci.
I kdyby ona byla opravdu veškerou Absolutní Dokonalostí - my si vždycky musíme vymezit to právo vlastního hledání; a dokonce i právo vlastních chyb.
Neboť jsou to právě tyto chyby, které nás vedou dál, k dalšímu poznání toho, co je správné a pravé. K jeho poznání - ale zároveň k jeho vytváření.
Protože - a to je nakonec rozhodující - žádná z těchto "vyšších instancí" nám ten náš lidský svět nevybuduje za nás.
Tato "vyšší instance" může dát jenom velice obecné poukazy pro to, co je dobré a co je špatné; ale bez nás, lidí, se v tomto světě vezdejším nestane a nepohne naprosto a vůbec nic.
A tak, o co se nakonec jedná, je to, aby člověk dokázal propojit v jeden provázaný celek o b ě tyto části svého bytí: sféru transcendentálně-spirituální, stejně jako sféru pozemsky tvůrčí.
JP
November 30, 2016 v 13.34
Nějak jsem prostě nezískal dojem, paní Hájková, že by nekritické memorování textů Nového zákona bylo nějakým "hledáním vlastní cesty"...
November 30, 2016 v 13.48
Neměla jsem na mysli, že tu vlastní cestu upíráte mně, ale upíráte ji jiným lidem. Například těm, kdo vůbec nejeví zájem o duchovno.
Já přece vlastní cestu nehledám, protože věřím tomu, který je cesta, pravda a život.
Já přece vlastní cestu nehledám, protože věřím tomu, který je cesta, pravda a život.
JP
December 1, 2016 v 12.37
Vždycky a znovu tady máme tu podvojnost, paní Hájková: ukotvenost člověka v objektivním bytí na straně jedné, a jeho hledání vlastní cestě na straně druhé.
Já skutečně nevím nic že bych lidem bez zájmu o spirituálno upíral právo hledání jejich vlastní cesty životem (??) - jenže cítím se jak oprávněn tak i povinen poukázat je na to, že zde existuje ta rovina vyššího bytí (tradičně nazývaná "transcendentální", nebo také "duchovní"). Protože jinak je jejich obraz světa jenom poloviční, a tedy i to jejich vlastní hledání cesty je většinou jenom nekonečným točením se v jednom a témže kruhu.
A mimochodem, to "cesta, pravda a život" - nedá se nic dělat, ale takto řečeno jsou to zase jenom prázdné floskule. A zase to vyplývá z pasivního spoléhání se na to, co přichází "shora" - a z opomenutí toho, že pokud m y s a m i nebudeme tuto cestu a tuto pravdu hledat a vytvářet znovu a znovu, pak i tato cesta bude jenom věčné bloudění v kruhu.
Já skutečně nevím nic že bych lidem bez zájmu o spirituálno upíral právo hledání jejich vlastní cesty životem (??) - jenže cítím se jak oprávněn tak i povinen poukázat je na to, že zde existuje ta rovina vyššího bytí (tradičně nazývaná "transcendentální", nebo také "duchovní"). Protože jinak je jejich obraz světa jenom poloviční, a tedy i to jejich vlastní hledání cesty je většinou jenom nekonečným točením se v jednom a témže kruhu.
A mimochodem, to "cesta, pravda a život" - nedá se nic dělat, ale takto řečeno jsou to zase jenom prázdné floskule. A zase to vyplývá z pasivního spoléhání se na to, co přichází "shora" - a z opomenutí toho, že pokud m y s a m i nebudeme tuto cestu a tuto pravdu hledat a vytvářet znovu a znovu, pak i tato cesta bude jenom věčné bloudění v kruhu.
December 1, 2016 v 13.12
Chtěla jsem jenom naznačit, že mnoho řečí o duchovnu samo o sobě ještě nic neznamená a může být právě tím blouděním v kruhu, o kterém se zmiňujete.
Mně jde o skutečný život. Protože jenom v něm se může ukázat, že "cesta, pravda a život" vůbec nejsou prázdné floskule, pokud je opravdu následujeme a snažíme se je naplňovat.
Mně jde o skutečný život. Protože jenom v něm se může ukázat, že "cesta, pravda a život" vůbec nejsou prázdné floskule, pokud je opravdu následujeme a snažíme se je naplňovat.
JN
December 2, 2016 v 11.59
Pane Poláčku, ono to Vaše "Buď poslušný!" (na začátku této diskuse)
je vlastně VNUCOVÁNÍ "svobody" ("nutnosti, poznané ale někým jiným") člověku, který o takovouto vnucenou "svobodu" nestojí.
Máte pravdu, že člověk se musí sám rozhodnout, zda za svobodu bude považovat spíše libovůli popřít existenci cíle a zacházet do všech možných slepých cest, které nikam nevedou, nebo za tu svobodu bude považovat onu poznanou nutnost jediné správné cesty (té svojí, co když má každý jinou jedinou správnou cestu?) bludištěm, nahlédnutým "shora", tedy z odstupu od sebe samého i od svého myšlení.
A při té cestě k cíli nesmí CHTÍT DOSÁHNOUT cíle, ale musí sám sebe s důvěrou vydat napospas té cestě, chtěním (pouze vlastní vůlí) cíle dosáhnout nelze. (((Někdo se třeba chce stát dobrým člověkem. Jakmile se však na tento svůj cíl zaměří, začne zkoumat, jestli je už dost dobrý, začne se poměřovat s ostatními lidmi a ovládne ho možná falešná skromnost nebo naopak pýcha. Vždy, když se člověk sám sebe zeptá, jestli už svůj cíl má (na dosah), v tu chvíli ho ztratí.)))
Můžeme tedy být dobrými lidmi, ale jen když o tom nevíme. Jakmile se začneme ptát, zda jsme dobrými lidmi, nebo dokonce získáme přesvědčení, že už jimi jsme, v tom okamžiku přestáváme být dobrými lidmi.
V kontextu dnešní doby je ovšem myšlenka, že "svoboda je poznaná nutnost" (že existuje pouze jediná správná cesta) velmi kontroverzní.
Dalo by se napůl v žertu vlastně říci, že z jistého pohledu je to "nahlédnutí bludiště shora odpoutáním se od sebe sama" vlastně urychlením evoluce (ušetříme si ty cesty do slepých ramen evolučního bludiště). Bohužel, takováto schopnost (CHTĚNÍ :-) "létat" se asi nedědí.
Chce-li člověk dosáhnout štěstí, nesmí ho chtít dosáhnout, nesmí se ptát, zda už je šťastný.
Máte pravdu, že člověk se musí sám rozhodnout, zda za svobodu bude považovat spíše libovůli popřít existenci cíle a zacházet do všech možných slepých cest, které nikam nevedou, nebo za tu svobodu bude považovat onu poznanou nutnost jediné správné cesty (té svojí, co když má každý jinou jedinou správnou cestu?) bludištěm, nahlédnutým "shora", tedy z odstupu od sebe samého i od svého myšlení.
A při té cestě k cíli nesmí CHTÍT DOSÁHNOUT cíle, ale musí sám sebe s důvěrou vydat napospas té cestě, chtěním (pouze vlastní vůlí) cíle dosáhnout nelze. (((Někdo se třeba chce stát dobrým člověkem. Jakmile se však na tento svůj cíl zaměří, začne zkoumat, jestli je už dost dobrý, začne se poměřovat s ostatními lidmi a ovládne ho možná falešná skromnost nebo naopak pýcha. Vždy, když se člověk sám sebe zeptá, jestli už svůj cíl má (na dosah), v tu chvíli ho ztratí.)))
Můžeme tedy být dobrými lidmi, ale jen když o tom nevíme. Jakmile se začneme ptát, zda jsme dobrými lidmi, nebo dokonce získáme přesvědčení, že už jimi jsme, v tom okamžiku přestáváme být dobrými lidmi.
V kontextu dnešní doby je ovšem myšlenka, že "svoboda je poznaná nutnost" (že existuje pouze jediná správná cesta) velmi kontroverzní.
Dalo by se napůl v žertu vlastně říci, že z jistého pohledu je to "nahlédnutí bludiště shora odpoutáním se od sebe sama" vlastně urychlením evoluce (ušetříme si ty cesty do slepých ramen evolučního bludiště). Bohužel, takováto schopnost (CHTĚNÍ :-) "létat" se asi nedědí.
Chce-li člověk dosáhnout štěstí, nesmí ho chtít dosáhnout, nesmí se ptát, zda už je šťastný.
JP
December 2, 2016 v 12.08
Pan Nushart, paní Hájková: ano, v takto obecné rovině je možno souhlasit.
Ano, vždycky přijde na ten zcela k o n k r é t n í způsob, jak hledáme tu "cestu" a "pravdu"; nikdy není možno (respektive přípustno) je pojímat jako nějaké ikony či strnulá dogmata; vždy záleží na tom jak my sami je dokážeme naplnit životem.
"Vydat se s důvěrou napospas té cestě": ano a ne.
Já v těchto případech - a v těchto souvislostech - znovu a znovu cituji závěrečné věty z "Markéty Lazarové", že člověku je už provždy souzeno neustálé kolísání "mezi jistotou a pochybnostmi".
Ano, přesně tohle je člověk: on hledá své jistoty a má na ně právo, neboť bez nich by byl jeho život jenom bezcílným blouděním. Ale na straně druhé: stejně tak - a zcela stejným dílem - k jeho životu patří i ty neustálé a nikdy nekončící p o c h y b n o s t i - neboť bez nich se tyto údajné "jistoty" stanou neživotnými dogmaty, která mu sdělují: tady cesta končí, a ty nesmíš jít nikam dál!
Ano, vždycky přijde na ten zcela k o n k r é t n í způsob, jak hledáme tu "cestu" a "pravdu"; nikdy není možno (respektive přípustno) je pojímat jako nějaké ikony či strnulá dogmata; vždy záleží na tom jak my sami je dokážeme naplnit životem.
"Vydat se s důvěrou napospas té cestě": ano a ne.
Já v těchto případech - a v těchto souvislostech - znovu a znovu cituji závěrečné věty z "Markéty Lazarové", že člověku je už provždy souzeno neustálé kolísání "mezi jistotou a pochybnostmi".
Ano, přesně tohle je člověk: on hledá své jistoty a má na ně právo, neboť bez nich by byl jeho život jenom bezcílným blouděním. Ale na straně druhé: stejně tak - a zcela stejným dílem - k jeho životu patří i ty neustálé a nikdy nekončící p o c h y b n o s t i - neboť bez nich se tyto údajné "jistoty" stanou neživotnými dogmaty, která mu sdělují: tady cesta končí, a ty nesmíš jít nikam dál!
JP
Dostal jsem opět jeden - velice podnětný - komentář jednoho čtenáře ke zde probíhajícím diskusím. S tím, že tyto diskuse jsou někdy až zbytečně konfrontační. Jeho úvahy mě podnítily k odpovědi, kterou v jejím jádru považuji za příliš významnou, než abych se mohl zdržet toho, nepřenést ji i sem. Snad by mohla pomoci vysvětlit některé důvody, proč znovu a znovu setrvávám na určitém způsobu výkladu Ježíše a jeho působení:
>Teď k tomu, že na jedné straně nemáme žádná opravdu autentická svědectví o tom, co Ježíš řekl, činil a jak oslovoval svého Boha - ale že na straně druhé tomu m o h l o být právě tak nějak, jak to líčí evangelia.
Na straně jedné: ano. Je nutno si uvědomit: spolu s Ježíšovým působením do tohoto světa vstoupilo něco nového - něco, co už samo o sobě bylo nazrálé, a pro co tento svět sám už byl zralý. Dá se říci, že "něco viselo ve vzduchu".
A tak je opravdu docela dobře možné, že ta slova která evangelisté Ježíšovi vkládali do úst, že byla opravdu v zásadě v souladu s jeho intencemi vlastními. A že i když v jejich sepsáních jeho činů a jeho slov samozřejmě svou roli hrála i jejich (evangelistů) tvůrčí invence, že to nebylo v žádném případě na újmu věci. A dokonce by bylo možno - v této linii uvažování - dospět i k takovému závěru, že to byli a ž tito následovníci Ježíše (především apoštol Pavel a evangelista Jan), kteří původní striktní mravní výzvu Ježíše vůči lidem určitým způsobem "zjemnili", a v prvé řadě intenzivním zdůrazněním momentu lásky ji učinili teprve natolik přitažlivou pro široké vrstvy lidu - lidu trpícího, lidu toužícího.
V tomto smyslu je tedy křesťanství, tak jak ho známe, vysloveně kolektivním dílem - a to ve smyslu naprosto pozitivním. Každý ze zúčastněných k tomuto "dobrému dílu" přidal svůj podíl; a jedině díky tomu mohlo vzniknout dílo přetrvávající celá tisíciletí.
Tímto konstatováním by vlastně bylo možno celou záležitost uzavřít - pozitivně a smířlivě.
Jenže, nedá se nic dělat - celá záležitost má ještě i jiný aspekt. Totiž - i když přiznáme a uznáme tuto legitimitu a přínosnost tohoto kolektivního díla tvorby živoucího a životného křesťanského poselství, přes to všechno není možno vyhnout se otázce: A co s k u t e č n ý Ježíš?...
Jestliže tedy uznáme a přiznáme, že mnohá slova a mnohé postoje byla/byly Ježíšovi připsány až ex post (byť i v dobrém úmyslu) - pak tedy ale jakým byl ten p r a v ý, ten původní, ten opravdový Ježíš?
Byl by opravdu bez dalšího srozuměn s tím, jaký obraz o něm byl vytvořen ve vyprávěních, legendách a mýtech těch, kteří o něm zanechali písemné záznamy? Anebo by nad tím jenom s nepochopením potřásal hlavou? Jmenovitě s tou láskou? Když v samotných synoptických evangeliích on sám slovo "láska" bere do úst snad ani ne desetkrát - což opravdu nijak nesvědčí o tom, že zrovna ona by stála ve středobodu jeho pozornosti!
Jak už řečeno, Ježíš byl především velice s t r i k t n í m mravokárcem; a jako jeho centrální intenci lze s dosti velkou jistotou označit zásadní niterné o b r á c e n í se člověka. Ježíšovi se jednalo právě o to "Království Boží" na zemi - které je možno vytvořit pouze zcela k o m p l e x n í přeměnou lidské mysli, kde láska k bližnímu je jenom jeden jediný aspekt, ale nikdy nemůže nahradit celý ten zmíněný komplex.
A jestliže opravdu má platit oprávněnost hrdého sdělení "Já jsem pravda" - pak není možno vyhnout se otázce, j a k á vlastně doopravdy byla tato Ježíšova pravda? A především: jaká by tato pravda bylo ve světle s o u č a s n é doby? Jaká by byla pravda d n e š n í h o Ježíše?
A právě tato diskrepance mezi Ježíšem skutečným a mezi Ježíšem mytologizovaným je ten zcela zásadní důvod, proč se znovu a znovu dostávám do - někdy skutečně i konfrontačních - disputů s těmi, kdo chtějí mít toho "svého" Ježíše mít jenom z toho svého svatého obrázku, v ikonické podobě klasického křesťanství prostého jakýchkoli sebepochybností.
Neboť mně je ona "pravda" stejně tak významná a důležitá jako byla Ježíšovi; a jsem si jist, že on sám by právě ve jménu pravdy odmítl a zavrhl velice mnoho z toho, co je mu právě tou následnou křesťanskou tradicí připisováno a přikreslováno.
Pravda, to nikdy nemůže být nějaká nehybná, pro všechny časy daná ikona. Pravda musí být živoucí, musí být hledána znovu a znovu. A - pravda jde vždycky proti srsti.<
>Teď k tomu, že na jedné straně nemáme žádná opravdu autentická svědectví o tom, co Ježíš řekl, činil a jak oslovoval svého Boha - ale že na straně druhé tomu m o h l o být právě tak nějak, jak to líčí evangelia.
Na straně jedné: ano. Je nutno si uvědomit: spolu s Ježíšovým působením do tohoto světa vstoupilo něco nového - něco, co už samo o sobě bylo nazrálé, a pro co tento svět sám už byl zralý. Dá se říci, že "něco viselo ve vzduchu".
A tak je opravdu docela dobře možné, že ta slova která evangelisté Ježíšovi vkládali do úst, že byla opravdu v zásadě v souladu s jeho intencemi vlastními. A že i když v jejich sepsáních jeho činů a jeho slov samozřejmě svou roli hrála i jejich (evangelistů) tvůrčí invence, že to nebylo v žádném případě na újmu věci. A dokonce by bylo možno - v této linii uvažování - dospět i k takovému závěru, že to byli a ž tito následovníci Ježíše (především apoštol Pavel a evangelista Jan), kteří původní striktní mravní výzvu Ježíše vůči lidem určitým způsobem "zjemnili", a v prvé řadě intenzivním zdůrazněním momentu lásky ji učinili teprve natolik přitažlivou pro široké vrstvy lidu - lidu trpícího, lidu toužícího.
V tomto smyslu je tedy křesťanství, tak jak ho známe, vysloveně kolektivním dílem - a to ve smyslu naprosto pozitivním. Každý ze zúčastněných k tomuto "dobrému dílu" přidal svůj podíl; a jedině díky tomu mohlo vzniknout dílo přetrvávající celá tisíciletí.
Tímto konstatováním by vlastně bylo možno celou záležitost uzavřít - pozitivně a smířlivě.
Jenže, nedá se nic dělat - celá záležitost má ještě i jiný aspekt. Totiž - i když přiznáme a uznáme tuto legitimitu a přínosnost tohoto kolektivního díla tvorby živoucího a životného křesťanského poselství, přes to všechno není možno vyhnout se otázce: A co s k u t e č n ý Ježíš?...
Jestliže tedy uznáme a přiznáme, že mnohá slova a mnohé postoje byla/byly Ježíšovi připsány až ex post (byť i v dobrém úmyslu) - pak tedy ale jakým byl ten p r a v ý, ten původní, ten opravdový Ježíš?
Byl by opravdu bez dalšího srozuměn s tím, jaký obraz o něm byl vytvořen ve vyprávěních, legendách a mýtech těch, kteří o něm zanechali písemné záznamy? Anebo by nad tím jenom s nepochopením potřásal hlavou? Jmenovitě s tou láskou? Když v samotných synoptických evangeliích on sám slovo "láska" bere do úst snad ani ne desetkrát - což opravdu nijak nesvědčí o tom, že zrovna ona by stála ve středobodu jeho pozornosti!
Jak už řečeno, Ježíš byl především velice s t r i k t n í m mravokárcem; a jako jeho centrální intenci lze s dosti velkou jistotou označit zásadní niterné o b r á c e n í se člověka. Ježíšovi se jednalo právě o to "Království Boží" na zemi - které je možno vytvořit pouze zcela k o m p l e x n í přeměnou lidské mysli, kde láska k bližnímu je jenom jeden jediný aspekt, ale nikdy nemůže nahradit celý ten zmíněný komplex.
A jestliže opravdu má platit oprávněnost hrdého sdělení "Já jsem pravda" - pak není možno vyhnout se otázce, j a k á vlastně doopravdy byla tato Ježíšova pravda? A především: jaká by tato pravda bylo ve světle s o u č a s n é doby? Jaká by byla pravda d n e š n í h o Ježíše?
A právě tato diskrepance mezi Ježíšem skutečným a mezi Ježíšem mytologizovaným je ten zcela zásadní důvod, proč se znovu a znovu dostávám do - někdy skutečně i konfrontačních - disputů s těmi, kdo chtějí mít toho "svého" Ježíše mít jenom z toho svého svatého obrázku, v ikonické podobě klasického křesťanství prostého jakýchkoli sebepochybností.
Neboť mně je ona "pravda" stejně tak významná a důležitá jako byla Ježíšovi; a jsem si jist, že on sám by právě ve jménu pravdy odmítl a zavrhl velice mnoho z toho, co je mu právě tou následnou křesťanskou tradicí připisováno a přikreslováno.
Pravda, to nikdy nemůže být nějaká nehybná, pro všechny časy daná ikona. Pravda musí být živoucí, musí být hledána znovu a znovu. A - pravda jde vždycky proti srsti.<
December 2, 2016 v 12.20
Možná by vůbec nebylo špatné, kdyby to bylo volitelné. Tedy to, zda chce člověk jistoty nebo chce "někam dál".
Protože nikde není řečeno, že člověk, jemuž se jistoty seberou, se "někam dál" dostane. Možná tak akorát "do pekel".
Protože nikde není řečeno, že člověk, jemuž se jistoty seberou, se "někam dál" dostane. Možná tak akorát "do pekel".
December 2, 2016 v 12.23
A k té pravdě.
Já myslím, že ji každý vidí prizmatem svého vlastního utrpení.
Já myslím, že ji každý vidí prizmatem svého vlastního utrpení.
December 2, 2016 v 12.41
A musím říct, že občas víc než Ježíše chápu jeho matku.
AM
December 2, 2016 v 21.18
Podíval bych se na to opačně pane Poláčku -- představme si, že by zde skutečně začala vznikat a prosazovat se nějaká nová, lepší společnost, která by mnohem lépe naplňovala ideál lidství, než jakákoliv dosud existující.
Křesťané by byli zcela jistě mezi prvními, kteří by se k jejímu budování připojili.
O čem by to tak mohlo svědčit?
((( navíc mě některé vaše interpretace nechávají v údivu --- třeba na otázku, proč křesťanstvím prostupuje láska, i když se o ní v synoptických evangeliích moc nemluví, by vám např každý křesťan odpověděl, že láska není ve slovech, ale že to bylo to hlavní, co vyzařovalo ze s k u t e č n é h o Krista (jak vy píšete) :)))
Křesťané by byli zcela jistě mezi prvními, kteří by se k jejímu budování připojili.
O čem by to tak mohlo svědčit?
((( navíc mě některé vaše interpretace nechávají v údivu --- třeba na otázku, proč křesťanstvím prostupuje láska, i když se o ní v synoptických evangeliích moc nemluví, by vám např každý křesťan odpověděl, že láska není ve slovech, ale že to bylo to hlavní, co vyzařovalo ze s k u t e č n é h o Krista (jak vy píšete) :)))
December 3, 2016 v 11.27
Je to asi tak, jak píše pan Morbicer. Mluvit a psát o lásce ještě neznamená skutečně milovat. Podobně jako jsem výše psala o tom duchovnu - tedy že když o něm někdo hodně mluví či píše, taky to vůbec nic nevypovídá o jeho lidských kvalitách.
Nechápu, proč pan Poláček pořád mluví o křesťanských dogmatech, která prý nás omezují. Jak nás omezují? Je někdo nucen k tomu, aby jim věřil? Nezáleží to nakonec na každém osobně, jaký k nim zaujme vztah?
Souhlasím s panem Morbicerem i v tom, že křesťané by jistě byli mezi prvními, kteří by se připojili k budování společnosti, naplňující ideál lidství.
Není nutné nejprve "vymyslet" nějakou jinou víru, společnou pro všechny.
Nechápu, proč pan Poláček pořád mluví o křesťanských dogmatech, která prý nás omezují. Jak nás omezují? Je někdo nucen k tomu, aby jim věřil? Nezáleží to nakonec na každém osobně, jaký k nim zaujme vztah?
Souhlasím s panem Morbicerem i v tom, že křesťané by jistě byli mezi prvními, kteří by se připojili k budování společnosti, naplňující ideál lidství.
Není nutné nejprve "vymyslet" nějakou jinou víru, společnou pro všechny.
JP
To je ovšem velice nelehká otázka.
Musíme si uvědomit, co bylo prvotním východiskem Ježíšova působení: jeho pobyt u Jana Křtitele.
Nejednalo se ovšem - na rozdíl od legend v Novém zákoně - o to že by Ježíš "přišel, viděl, zvítězil" - tedy že by se dostavil k Janovi, ten v něm okamžitě rozpoznal "většího, než jsem já sám", na místě ho pokřtil a sledoval jak do Ježíše vstupuje Duch svatý.
Ježíš u Jana zřejmě pobýval nějaký čas; teprve poté ho opustil, a to zřejmě s částí z dosavadního Janova houfce.
To znamená: Ježíš a/ s Janem sdílel mnoho z jeho postojů a názorů; ale b/ že se nakonec s Janem názorově zásadně rozešel.
To společné: to je to striktní Janovo "Obraťte se!" Jan byl až extrémně přísný mravokárce; jedině v bezpodmínečném zachovávání morálních pravidel spatřoval možnost záchrany a spásy izraelského lidu. A nelze přehlédnout: v tomto ohledu byl s ním Ježíš v zásadě téhož mínění: celé Ježíšovo působení se točí víceméně kolem jednoho jediného tématu, totiž nepravosti lidí a nutnosti jejich niterného obrácení se. Jenom a jedině poté může přijít to vytoužené "království boží".
Takto striktní mravní postoj se ale skutečně jen velice málo snáší s nějakou "láskou". Tato "láska" (či daleko spíše: pochopení vůči lidským slabostem) může sice tento přísný mravní postoj poněkud zjemnit, zbavit ho jeho příliš přísných hrotů a ostnů - ale nedá se nic dělat, zopakujme si ještě jednou, stejně jako u Jana Křtitele, stejně tak i u Ježíše je alfou a omegou tento vnitřní mravní obrat, a nikoli láska. A musím opakovat ještě jednou: toho "láskyplného" Ježíše zcela evidentně doslova vytvořil až apoštol Pavel, a především pak evangelista Jan.
Ad b/: je ovšem nutno vidět, že Ježíš se nakonec od Jana Křtitele odloučil (a odloudil mu i část jeho příznivců). To může mít jeden jediný důvod: Ježíšovi bylo to Janovo mravokárectví nakonec příliš málo. Jenom neustále dokola znovu a znovu vyvolávat: "Jste všichni zkažení! Obraťte se!" - to bylo Ježíšovi, který velikostí své osobnosti zemitého Jana dozajista vysoce převyšoval, prostě příliš málo. Proto se pak vydal na svou vlastní cestu, kde to holé "Obraťte se!" zasadil do mnohem vyššího a kvalitativně hodnotnějšího spirituálního rámce.
------------------------------------
Ještě jednou ale k tomu, "co vyzařovalo z Krista". Viděl jsem poměrně dost velké množství vyobrazení Ježíše v uměleckých provedeních; tedy tak, jak si Krista představovali velcí křesťanští umělci.
Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by z něj někdy - primárně - vyzařovala nějaká "láska". To, co z něj doopravdy vyzařuje, tak to se v prvé řadě téměř vůbec nedá definovat. Nedá se to postihnout slovy lidské řeči; a v každém případě se to nedá sevřít do jednoho jediného slova, i kdyby tím slovem byla ta "láska".
Co z Ježíše v každém případě vyzařuje, to je - jeho n a d j s o u c n o s t.
Tímto novotvarem mám na mysli to, že je naprosto zřetelně vidět a znát, že on - ač člověk - nicméně daleko přesahuje tento jsoucí svět. Že - obrazně řečeno - ačkoli svýma nohama stojí na této zemi, svou hlavou se vznáší ve sférách mnohem vyšších. To co z něj tedy nejvíce vyzařuje, to je jeho d u c h o v n o s t - ovšem právě v té zcela jedinečné, nezaměnitelné podobě, kdy on tuto duchovnost spojuje se svou v e z d e j š í lidskostí.
Tím se Ježíš odlišuje od samotného Boha-Otce: ten má svou vysokou duchovnost, ale nakonec přece jenom poněkud odtažitou; zatímco Ježíš je právě tím jedinečným spojením existence vezdejší a existence transcendentní.
Musíme si uvědomit, co bylo prvotním východiskem Ježíšova působení: jeho pobyt u Jana Křtitele.
Nejednalo se ovšem - na rozdíl od legend v Novém zákoně - o to že by Ježíš "přišel, viděl, zvítězil" - tedy že by se dostavil k Janovi, ten v něm okamžitě rozpoznal "většího, než jsem já sám", na místě ho pokřtil a sledoval jak do Ježíše vstupuje Duch svatý.
Ježíš u Jana zřejmě pobýval nějaký čas; teprve poté ho opustil, a to zřejmě s částí z dosavadního Janova houfce.
To znamená: Ježíš a/ s Janem sdílel mnoho z jeho postojů a názorů; ale b/ že se nakonec s Janem názorově zásadně rozešel.
To společné: to je to striktní Janovo "Obraťte se!" Jan byl až extrémně přísný mravokárce; jedině v bezpodmínečném zachovávání morálních pravidel spatřoval možnost záchrany a spásy izraelského lidu. A nelze přehlédnout: v tomto ohledu byl s ním Ježíš v zásadě téhož mínění: celé Ježíšovo působení se točí víceméně kolem jednoho jediného tématu, totiž nepravosti lidí a nutnosti jejich niterného obrácení se. Jenom a jedině poté může přijít to vytoužené "království boží".
Takto striktní mravní postoj se ale skutečně jen velice málo snáší s nějakou "láskou". Tato "láska" (či daleko spíše: pochopení vůči lidským slabostem) může sice tento přísný mravní postoj poněkud zjemnit, zbavit ho jeho příliš přísných hrotů a ostnů - ale nedá se nic dělat, zopakujme si ještě jednou, stejně jako u Jana Křtitele, stejně tak i u Ježíše je alfou a omegou tento vnitřní mravní obrat, a nikoli láska. A musím opakovat ještě jednou: toho "láskyplného" Ježíše zcela evidentně doslova vytvořil až apoštol Pavel, a především pak evangelista Jan.
Ad b/: je ovšem nutno vidět, že Ježíš se nakonec od Jana Křtitele odloučil (a odloudil mu i část jeho příznivců). To může mít jeden jediný důvod: Ježíšovi bylo to Janovo mravokárectví nakonec příliš málo. Jenom neustále dokola znovu a znovu vyvolávat: "Jste všichni zkažení! Obraťte se!" - to bylo Ježíšovi, který velikostí své osobnosti zemitého Jana dozajista vysoce převyšoval, prostě příliš málo. Proto se pak vydal na svou vlastní cestu, kde to holé "Obraťte se!" zasadil do mnohem vyššího a kvalitativně hodnotnějšího spirituálního rámce.
------------------------------------
Ještě jednou ale k tomu, "co vyzařovalo z Krista". Viděl jsem poměrně dost velké množství vyobrazení Ježíše v uměleckých provedeních; tedy tak, jak si Krista představovali velcí křesťanští umělci.
Opravdu si nedokážu vzpomenout, že by z něj někdy - primárně - vyzařovala nějaká "láska". To, co z něj doopravdy vyzařuje, tak to se v prvé řadě téměř vůbec nedá definovat. Nedá se to postihnout slovy lidské řeči; a v každém případě se to nedá sevřít do jednoho jediného slova, i kdyby tím slovem byla ta "láska".
Co z Ježíše v každém případě vyzařuje, to je - jeho n a d j s o u c n o s t.
Tímto novotvarem mám na mysli to, že je naprosto zřetelně vidět a znát, že on - ač člověk - nicméně daleko přesahuje tento jsoucí svět. Že - obrazně řečeno - ačkoli svýma nohama stojí na této zemi, svou hlavou se vznáší ve sférách mnohem vyšších. To co z něj tedy nejvíce vyzařuje, to je jeho d u c h o v n o s t - ovšem právě v té zcela jedinečné, nezaměnitelné podobě, kdy on tuto duchovnost spojuje se svou v e z d e j š í lidskostí.
Tím se Ježíš odlišuje od samotného Boha-Otce: ten má svou vysokou duchovnost, ale nakonec přece jenom poněkud odtažitou; zatímco Ježíš je právě tím jedinečným spojením existence vezdejší a existence transcendentní.
JP
A co vyzařovalo z Marie (kterou zmínila paní Hájková)?
Dozajista, tady je ten moment (mateřské) lásky mnohem více přítomen. Ale: i tady platí: Marie (tj. její obraz v křesťanství) je mnohem více, nežli aby bylo možno postihnout to jedním jediným slovem.
A nakonec platí přesně to samé co o Ježíšovi: to fascinující na této Marii je opět to jedinečné spojení pozemského s nadzemským.
Ano, Marie má svou mateřskou lásku; a má i svou mateřskou bolest, u vědomí nevyhnutelného osudu jejího syna. A přece: tato její láska, i tato její bolest nejsou j e n o m čistě mateřské city; neboť tato Marie ví a přijímá, že tento krutý osud jejího syna je nutný a nevyhnutelný, neboť slouží naplnění mnohem vyššího záměru, který vysoko překračuje její pouhou osobní mateřskost. Marie miluje - a trpí - jako (každá) matka; ale Marie zároveň přijímá Osud, neboť je jí známo zvěstování andělů.
Dozajista, tady je ten moment (mateřské) lásky mnohem více přítomen. Ale: i tady platí: Marie (tj. její obraz v křesťanství) je mnohem více, nežli aby bylo možno postihnout to jedním jediným slovem.
A nakonec platí přesně to samé co o Ježíšovi: to fascinující na této Marii je opět to jedinečné spojení pozemského s nadzemským.
Ano, Marie má svou mateřskou lásku; a má i svou mateřskou bolest, u vědomí nevyhnutelného osudu jejího syna. A přece: tato její láska, i tato její bolest nejsou j e n o m čistě mateřské city; neboť tato Marie ví a přijímá, že tento krutý osud jejího syna je nutný a nevyhnutelný, neboť slouží naplnění mnohem vyššího záměru, který vysoko překračuje její pouhou osobní mateřskost. Marie miluje - a trpí - jako (každá) matka; ale Marie zároveň přijímá Osud, neboť je jí známo zvěstování andělů.
JP
Dostal jsem dotaz čtenáře, zda je mi něco bližšího známo o historickém a duchovním pozadí křesťanské modlitby "Otče náš". Protože úvahy které jsem na tomto základě rozvinul se opět velice úzce dotýkají témat které jsme zde projednávali, tak je opět přenáším i sem:
>"Otče náš..."
Jako víceméně všechno u Ježíše, i tato jeho modlitba má samozřejmě své judaistické kořeny. I ve Starém zákoně jsou už místa kde Bůh odpouští lidem jako otec svým dětem. Rozdíl je v tom, že to co je ve SZ víceméně popisem stavu (či vztahu), to je u Ježíše modlitbou. A - naprosto neobvyklé je to oslovení Boha "Otče" - v judaismu byl Bůh oslovován jako "Pán", nebo "Vládce".
Mimochodem, velmi zajímavé je ovšem právě to oslovení "Otče" - a to sice právě v té plné formulaci "Otče náš". Protože to dosti jednoznačně poukazuje na to, že jestliže Ježíš Boha chápal jako "otce" - pak opravdu ve zcela všeobecném, univerzálním smyslu, jakožto "otce" v š e c h jeho "dětí", tedy všech lidí. Přinejmenším z textu této modlitby tedy není v žádném případě možno usuzovat, že Ježíš by jenom a pouze sám sebe považoval za "Božího Syna"; nýbrž přesně naopak tím že tuto modlitbu doporučuje a ukládá všem, zcela evidentně rozšiřuje platnost tohoto tohoto označení či vymezení "Boží děti" na všechny lidi (respektive všechny co se k Bohu takto hlásí a k Němu se modlí).
U toho Otčenáše je ovšem ještě ta potíž, že o něm jsou dvě verze; jedna kratší u Lukáše, a druhá rozšířená u Matouše. A ačkoli se v křesťanské praxi prosadila ta verze Matoušova, ve skutečnosti je nutno daleko spíše vycházet z toho, že autentičtější je ta verze Lukášova, která obsahuje nikoli 7, nýbrž pouze 5 proseb. Ty zbývající dvě byly zřejmě doplněny až později z účelových důvodů. U Lukáše není "staň se vůle tvá", ani "zbav nás zlého".
Tolik tedy ke kontextu "Otčenáše".
Jinak, co říci k samotnému textu? Zůstanu u toho Lukáše: jeho rozhodující sdělení je možno rozčlenit do čtyř bodů:
1. Doznání (či vyznání) se k Bohu
2. Přání, aby Království boží přišlo (na zem)
3. Princip odpouštění
4. Uchování před pokušením.
("Dej nám náš chléb vezdejší" vynechávám, tato prosba nemá zásadní spirituální relevanci.)
Co z daného by tedy bylo možno označit za samotné autentické jádro křesťanství?
Samotné přihlášení se k Bohu dozajista ne; to bylo stejně tak samozřejmostí už v judaismu.
Zbývají tedy tři body, které je nezbytně nutno vidět v jejich vnitřní souvislosti.
Naprosto rozhodující je bod první (z těchto tří): Království boží má přijít, a to sice (i když to není explicitně vysloveno) na zem, mezi lidi.
Ale a b y toto Království mohlo přijít, musí k tomu být nezbytně splněny dvě podmínky:
Za prvé, moment O d p u š t ě n í: Království boží není možno vybudovat v atmosféře neustálého strachu před trestem (a to ani před o sobě legitimním trestem Božím). Jinak řečeno: Království boží musí být založeno na vzájemném p o c h o p e n í, na s o u c í t ě n í. Anebo ještě jinak: Království boží musí být založeno na myšlence h u m a n i s m u.
A konečně bod třetí: "Neuveď nás v pokušení." (Podle novějších, a podle všeho výstižnějších výkladů: "U c h r a ň nás od pokušení!")
To znamená: toto "Království boží" na zemi je jenom a tehdy možné, když člověk s á m nebude páchat činy špatné. Tady je opět jednou zcela zřetelně znát, že toto "Království boží" není nějakou mystickou krajinou přicházející až po Apokalypse, nýbrž - ačkoli iniciováno vůlí a intencí Boží - je konec konců dílem l i d s k ý m - jestli se toto dílo povede a bude dokonáno, to záleží výhradně na samotných lidech, na jejich schopnosti vyhnout se (neustále hrozícímu) pokušení k činům špatným.
Právě proto je také velice důležitý ten překlad: ten tradiční "neuveď nás v pokušení" sugeruje, jako by Bůh lidi zkoušel tím, že je bude - či nebude - uvádět v "pokušení" - zatímco ten novodobý výklad daleko smysluplněji znamená prosbu, aby Bůh byl člověku tohoto světa n á p o m o c e n v tom, konat věci a skutky dobré, a tím moci přispět k vybudování Království nebeského na zemi, mezi lidmi a pro lidi.
Takže, tolik k té záležitosti Otčenáše.<
>"Otče náš..."
Jako víceméně všechno u Ježíše, i tato jeho modlitba má samozřejmě své judaistické kořeny. I ve Starém zákoně jsou už místa kde Bůh odpouští lidem jako otec svým dětem. Rozdíl je v tom, že to co je ve SZ víceméně popisem stavu (či vztahu), to je u Ježíše modlitbou. A - naprosto neobvyklé je to oslovení Boha "Otče" - v judaismu byl Bůh oslovován jako "Pán", nebo "Vládce".
Mimochodem, velmi zajímavé je ovšem právě to oslovení "Otče" - a to sice právě v té plné formulaci "Otče náš". Protože to dosti jednoznačně poukazuje na to, že jestliže Ježíš Boha chápal jako "otce" - pak opravdu ve zcela všeobecném, univerzálním smyslu, jakožto "otce" v š e c h jeho "dětí", tedy všech lidí. Přinejmenším z textu této modlitby tedy není v žádném případě možno usuzovat, že Ježíš by jenom a pouze sám sebe považoval za "Božího Syna"; nýbrž přesně naopak tím že tuto modlitbu doporučuje a ukládá všem, zcela evidentně rozšiřuje platnost tohoto tohoto označení či vymezení "Boží děti" na všechny lidi (respektive všechny co se k Bohu takto hlásí a k Němu se modlí).
U toho Otčenáše je ovšem ještě ta potíž, že o něm jsou dvě verze; jedna kratší u Lukáše, a druhá rozšířená u Matouše. A ačkoli se v křesťanské praxi prosadila ta verze Matoušova, ve skutečnosti je nutno daleko spíše vycházet z toho, že autentičtější je ta verze Lukášova, která obsahuje nikoli 7, nýbrž pouze 5 proseb. Ty zbývající dvě byly zřejmě doplněny až později z účelových důvodů. U Lukáše není "staň se vůle tvá", ani "zbav nás zlého".
Tolik tedy ke kontextu "Otčenáše".
Jinak, co říci k samotnému textu? Zůstanu u toho Lukáše: jeho rozhodující sdělení je možno rozčlenit do čtyř bodů:
1. Doznání (či vyznání) se k Bohu
2. Přání, aby Království boží přišlo (na zem)
3. Princip odpouštění
4. Uchování před pokušením.
("Dej nám náš chléb vezdejší" vynechávám, tato prosba nemá zásadní spirituální relevanci.)
Co z daného by tedy bylo možno označit za samotné autentické jádro křesťanství?
Samotné přihlášení se k Bohu dozajista ne; to bylo stejně tak samozřejmostí už v judaismu.
Zbývají tedy tři body, které je nezbytně nutno vidět v jejich vnitřní souvislosti.
Naprosto rozhodující je bod první (z těchto tří): Království boží má přijít, a to sice (i když to není explicitně vysloveno) na zem, mezi lidi.
Ale a b y toto Království mohlo přijít, musí k tomu být nezbytně splněny dvě podmínky:
Za prvé, moment O d p u š t ě n í: Království boží není možno vybudovat v atmosféře neustálého strachu před trestem (a to ani před o sobě legitimním trestem Božím). Jinak řečeno: Království boží musí být založeno na vzájemném p o c h o p e n í, na s o u c í t ě n í. Anebo ještě jinak: Království boží musí být založeno na myšlence h u m a n i s m u.
A konečně bod třetí: "Neuveď nás v pokušení." (Podle novějších, a podle všeho výstižnějších výkladů: "U c h r a ň nás od pokušení!")
To znamená: toto "Království boží" na zemi je jenom a tehdy možné, když člověk s á m nebude páchat činy špatné. Tady je opět jednou zcela zřetelně znát, že toto "Království boží" není nějakou mystickou krajinou přicházející až po Apokalypse, nýbrž - ačkoli iniciováno vůlí a intencí Boží - je konec konců dílem l i d s k ý m - jestli se toto dílo povede a bude dokonáno, to záleží výhradně na samotných lidech, na jejich schopnosti vyhnout se (neustále hrozícímu) pokušení k činům špatným.
Právě proto je také velice důležitý ten překlad: ten tradiční "neuveď nás v pokušení" sugeruje, jako by Bůh lidi zkoušel tím, že je bude - či nebude - uvádět v "pokušení" - zatímco ten novodobý výklad daleko smysluplněji znamená prosbu, aby Bůh byl člověku tohoto světa n á p o m o c e n v tom, konat věci a skutky dobré, a tím moci přispět k vybudování Království nebeského na zemi, mezi lidmi a pro lidi.
Takže, tolik k té záležitosti Otčenáše.<
a není snad i to odpuštění součástí lásky? Není to tedy další důkaz důležitosti lásky u Ježíše? Láska se přece musí projevit v nějakých skutcích. Láska, která nic nedělá, pouze "vyzařuje", je celkem k ničemu.
December 3, 2016 v 14.37
Ještě se mi nelíbí to s tím Osudem, pane Poláčku. V Novém zákoně není o osudu ani slova, natož o Osudu s velkým O. To je přece něco, co do křesťanství vůbec nepatří. Ježíš naopak lidi z moci slepého osudu vysvobozuje.
A co se týče toho, že slova "chléb náš vezdejší dej nám dnes" prý nejsou spirituálně relevantní, tak to vůbec nemáte pravdu. Křesťanství je především náboženstvím chudých, takže ta slova naopak spirituálně relevantní jsou. A velmi. Nakrmení hladovějících v Novém zákoně rezonuje neustále. Třeba i v Mariině chvalozpěvu o Bohu: "Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou".
A co se týče toho, že slova "chléb náš vezdejší dej nám dnes" prý nejsou spirituálně relevantní, tak to vůbec nemáte pravdu. Křesťanství je především náboženstvím chudých, takže ta slova naopak spirituálně relevantní jsou. A velmi. Nakrmení hladovějících v Novém zákoně rezonuje neustále. Třeba i v Mariině chvalozpěvu o Bohu: "Vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou".
Před chvílí jsem slyšela v rozhlasovém pořadu Toulky českou minulostí Konfuciův výrok: "Než se vztekat, že je tma, je lepší zapálit aspoň jednu svíčku".
Má to, podle vás, blíž k taoismu nebo ke křesťanství, pane Poláčku?
Má to, podle vás, blíž k taoismu nebo ke křesťanství, pane Poláčku?
December 4, 2016 v 11.14
I když, někdy mám takový pocit, že jakmile člověk zapálí jednu svíčku, tak mu akorát tak někdo vynadá, proč ji zapálil zrovna tadyhle a ne třeba tamhle. Nebo proč rovnou nerozsvítil lustr.
JP
A ještě jednu pasáž s mé diskuse s naším čtenářem sem vložím - neboť je to pasáž zřejmě klíčová, která finálním způsobem vyjadřuje jádro veškeré mé kritiky na jednosměrně spirituálním výkladu, kterou jsem zde během našich diskusí vyjadřoval:
>Tady se ukazuje jeden moment: jak totiž v židovsko-křesťanském pojetí j a k é k o l i jednání a jakékoli události dostávají bezprostředně vyšší, spirituální smysl a význam. To je naprosto klíčový moment.
Připomeňme si znovu tu pasáž o těch čtyřech "zvířatech", představujících říše a vládce utiskující nešťastný izraelský lid.
Totiž: takovýchto národů a nárůdků vláčených sem a tam nekonečnými válkami a libovůlí právě vítězných imperátorů - takovýchto postižených byl v té době nespočet i jenom v tom relativně omezeném blízkovýchodním regionu. Ale - jenom v judaistické tradici byly tyto o sobě zcela profánní dějinné události p o v ý š e n y do spirituálního významu, jakožto projevy bezprostřední vůle, bezprostředního záměru Boha. - Zcela přímo řečeno, podle tohoto výkladu tedy všechny ty tehdejší říše prováděly své imperiální výpady jenom a jedině p r o t o, aby ten nepatrný izraelský nárůdek mohl zakusit a poznat svou chybu a svůj hřích odvrácení se od svého "jedině pravého" Boha!!
Tady se nám tedy naprosto plasticky vyjevují dva základní momenty judaisticko-křesťanské tradice:
1. všeprostupující o s m y s l e n í veškerého dění; veškeré události profánního lidského života dostávají vyšší, spirituální smysl a význam;
2. ale zároveň vzdálení se od r e a l i t y jsoucího světa a jsoucích dějin. Kdy veškeré dění je více či méně násilně podřazováno pod onen výkladový vzorec apriorní vůle a apriorního plánu Božího.
A tady se dostáváme ke zcela klíčovému momentu:
Na straně jedné, to o s m y s l e n í tohoto světa, věcí lidských, to je bez jakýchkoli pochyb jedinečnou předností religiózního, a jmenovitě judaisticko-křesťanského pojímání světa. A obzvláště v našich dobách, kde se jakýkoli vyšší smysl lidského počínání ztrácí ve prospěch bezduché věcnosti a přízemního utilitarismu.
Ale! - Na straně druhé tento o sobě krajně pozitivní akt osmyslení má i svou odvrácenou stránku: totiž tu, že veškerý smysl světa lidského přichází výhradně a pouze s e s h o r a, od samotného Boha a odnikud jinak.
To znamená: člověk nemá vůbec žádnou možnost (a zřejmě vůbec ani právo!) vytvářet s v ů j v l a s t n í smysl svého života, svého konání, svých záměrů! Neboť jakmile by se odvážil vyhlásit nárok na toto v l a s t n í utváření smyslu svých dějin - v tom okamžiku by se dostal do stavu k o n k u r e n c e k Bohu, s jeho absolutním nárokem na vytváření smyslu a účelu veškerého dění.
Jakkoli je tedy možno - a nutno - i nadále chovat vysoký respekt a uznání k tomu, jak judaisticko-křesťanská tradice dokázala vnést vyšší smysl do pozemského dění, tak stejně tak na straně druhé platí, že především člověk moderní doby snáší (a snášet bude) čím dál tím méně ten stav, kdy by měl být pouze pasivním vykonavatelem cizích (byť i "božích") plánů a záměrů, a kdy by mu nemělo být povoleno svým vlastním činem a ve své vlastní odpovědnosti vytvářet svůj vlastní smysl svého vlastního života a svých vlastních dějin.
Což je, myslím, principiálně všechno co je k dané věci v dané rovině možno říci.<
>Tady se ukazuje jeden moment: jak totiž v židovsko-křesťanském pojetí j a k é k o l i jednání a jakékoli události dostávají bezprostředně vyšší, spirituální smysl a význam. To je naprosto klíčový moment.
Připomeňme si znovu tu pasáž o těch čtyřech "zvířatech", představujících říše a vládce utiskující nešťastný izraelský lid.
Totiž: takovýchto národů a nárůdků vláčených sem a tam nekonečnými válkami a libovůlí právě vítězných imperátorů - takovýchto postižených byl v té době nespočet i jenom v tom relativně omezeném blízkovýchodním regionu. Ale - jenom v judaistické tradici byly tyto o sobě zcela profánní dějinné události p o v ý š e n y do spirituálního významu, jakožto projevy bezprostřední vůle, bezprostředního záměru Boha. - Zcela přímo řečeno, podle tohoto výkladu tedy všechny ty tehdejší říše prováděly své imperiální výpady jenom a jedině p r o t o, aby ten nepatrný izraelský nárůdek mohl zakusit a poznat svou chybu a svůj hřích odvrácení se od svého "jedině pravého" Boha!!
Tady se nám tedy naprosto plasticky vyjevují dva základní momenty judaisticko-křesťanské tradice:
1. všeprostupující o s m y s l e n í veškerého dění; veškeré události profánního lidského života dostávají vyšší, spirituální smysl a význam;
2. ale zároveň vzdálení se od r e a l i t y jsoucího světa a jsoucích dějin. Kdy veškeré dění je více či méně násilně podřazováno pod onen výkladový vzorec apriorní vůle a apriorního plánu Božího.
A tady se dostáváme ke zcela klíčovému momentu:
Na straně jedné, to o s m y s l e n í tohoto světa, věcí lidských, to je bez jakýchkoli pochyb jedinečnou předností religiózního, a jmenovitě judaisticko-křesťanského pojímání světa. A obzvláště v našich dobách, kde se jakýkoli vyšší smysl lidského počínání ztrácí ve prospěch bezduché věcnosti a přízemního utilitarismu.
Ale! - Na straně druhé tento o sobě krajně pozitivní akt osmyslení má i svou odvrácenou stránku: totiž tu, že veškerý smysl světa lidského přichází výhradně a pouze s e s h o r a, od samotného Boha a odnikud jinak.
To znamená: člověk nemá vůbec žádnou možnost (a zřejmě vůbec ani právo!) vytvářet s v ů j v l a s t n í smysl svého života, svého konání, svých záměrů! Neboť jakmile by se odvážil vyhlásit nárok na toto v l a s t n í utváření smyslu svých dějin - v tom okamžiku by se dostal do stavu k o n k u r e n c e k Bohu, s jeho absolutním nárokem na vytváření smyslu a účelu veškerého dění.
Jakkoli je tedy možno - a nutno - i nadále chovat vysoký respekt a uznání k tomu, jak judaisticko-křesťanská tradice dokázala vnést vyšší smysl do pozemského dění, tak stejně tak na straně druhé platí, že především člověk moderní doby snáší (a snášet bude) čím dál tím méně ten stav, kdy by měl být pouze pasivním vykonavatelem cizích (byť i "božích") plánů a záměrů, a kdy by mu nemělo být povoleno svým vlastním činem a ve své vlastní odpovědnosti vytvářet svůj vlastní smysl svého vlastního života a svých vlastních dějin.
Což je, myslím, principiálně všechno co je k dané věci v dané rovině možno říci.<
JP
Ale jistě, paní Hájková, odpouštění může být součástí lásky a láska je bezpochyby součástí našich životů - ale tady jde stále znovu a znovu o vztah části a celku, a od křesťanů slyším stále dokola pořád jenom o té "lásce", jako by ona sama byla vším, jako by ona sama mohla spasit a změnit a zlidštit celý svět. Opakuji znovu a znovu: jakkoli je přítomnost lásky bezpochyby důležitá a neopominutelná, nikdy to není celý lidský život a celý lidský svět. A - dokonce ani celý b o ž í svět.
JP
December 4, 2016 v 11.45
S tím Osudem - to je vlastně přesně to o čem píšu v mém posledním delším komentáři, o tom Smyslu všech věcí: jde znovu a znovu o to, jestli je člověku smysl jeho přítomnosti na světě (a tedy i jeho Osud) dán apriori odněkud seshora, anebo jestli člověk má právo tento svůj smysl a tento svůj osud si vytvářet sám.
JP
December 4, 2016 v 11.50
Křesťanství jako "náboženství chudých"? To se tak úplně nedá říci. Ani sám Ježíš ho tak nezamýšlel (protože tím by sám omezoval principiálně univerzální platnost svého duchovního poselství), ani se tak nešířilo v reálném světa (mnohdy bylo křesťanství zaváděno naopak "shora", tj. napřed ho přijal kmenový válečník či jiný vůdce, a teprve pak se rozšířilo i mezi jemu podřízený lid. - I v samotných Čechách a na Moravě tomu nebylo nijak jinak.)
Jako "náboženství chudých" je křesťanství možno označovat jenom v tom smyslu, že svou ideou rovnosti všech před Bohem dokázalo bezpochyby oslovit t a k é ty široké vrstvy chudých a utlačovaných.
Jako "náboženství chudých" je křesťanství možno označovat jenom v tom smyslu, že svou ideou rovnosti všech před Bohem dokázalo bezpochyby oslovit t a k é ty široké vrstvy chudých a utlačovaných.
JP
Ano, zapálit svíčku, přinést světlo je samo o sobě vždy pozitivním počinem.
Ovšem, i to může mít svůj háček: když ve věku lustrů a moderních svítidel trváme zatvrzele na tom, že jenom a jedině ta svíčka je "tím pravým" světlem, a že lidstvo by nemělo ve své touze po světle jít nikam dál než právě jenom za tu svíčku.
A ještě problematičtější se celá záležitost stává, když začneme ve věku meteorologických satelitů zapalovat hromničné svíčky, a budeme tvrdit, že jedině ty nás ochrání před bleskem-poslem Božím...
Ovšem, i to může mít svůj háček: když ve věku lustrů a moderních svítidel trváme zatvrzele na tom, že jenom a jedině ta svíčka je "tím pravým" světlem, a že lidstvo by nemělo ve své touze po světle jít nikam dál než právě jenom za tu svíčku.
A ještě problematičtější se celá záležitost stává, když začneme ve věku meteorologických satelitů zapalovat hromničné svíčky, a budeme tvrdit, že jedině ty nás ochrání před bleskem-poslem Božím...
December 4, 2016 v 12.16
Tak mi, pane Poláčku, tedy vysvětlete, jak může být ve věku moderních svítidel tma? To je někdo přikrývá hadrem?
Jinak si myslím, že na vás nikdo nemá, čili že v diskusích vždycky "vyhrajete", neboť na vás neplatí absolutně žádné argumenty.
Já půjdu radši zapálit tu svíčku. Ne proto, aby mě ochránila před bleskem, ale protože nic lepšího neumím.
Jinak si myslím, že na vás nikdo nemá, čili že v diskusích vždycky "vyhrajete", neboť na vás neplatí absolutně žádné argumenty.
Já půjdu radši zapálit tu svíčku. Ne proto, aby mě ochránila před bleskem, ale protože nic lepšího neumím.
AM
December 4, 2016 v 18.18
Jak říkám, ten bod dvě je váš nesmyslný výklad křesťanství.
Křesťan se nemůže podřizovat "apriorní vůli" a "apriornímu plánu Božímu" jednoduše proto, že k němu nemá - na rozdíl od taoistického mistra - ve svém pozemském životě přístup. Člověku se může Bůh ze své vůle zjevit, dokonce mu (prý) může i něco předat nebo nakázat, nicméně Boží plán a samotný Bůh ve své celistvosti je pro křesťana v pozemském světě nepřístupný.
Křesťanský Bůh chodí nevyzpytatelnými cestami (mysterious ways), a křesťané nejdou slepě za božím plánem, musí o své cestě rozhodovat sami, ptát se svého rozumu i srdce. Bůh může být člověku nápomocen. Ale chléb vezdejší je v našich rukou.....
Z čeho vyrostl moderní svět?
Ze všeho v jednom pytli???
Křesťan se nemůže podřizovat "apriorní vůli" a "apriornímu plánu Božímu" jednoduše proto, že k němu nemá - na rozdíl od taoistického mistra - ve svém pozemském životě přístup. Člověku se může Bůh ze své vůle zjevit, dokonce mu (prý) může i něco předat nebo nakázat, nicméně Boží plán a samotný Bůh ve své celistvosti je pro křesťana v pozemském světě nepřístupný.
Křesťanský Bůh chodí nevyzpytatelnými cestami (mysterious ways), a křesťané nejdou slepě za božím plánem, musí o své cestě rozhodovat sami, ptát se svého rozumu i srdce. Bůh může být člověku nápomocen. Ale chléb vezdejší je v našich rukou.....
Z čeho vyrostl moderní svět?
Ze všeho v jednom pytli???
JP
December 5, 2016 v 13.46
Paní Hájková, že se vždy znovu snažím prosadit se se svými vlastními argumenty - tak to mi snad opravdu nemůžete mít závažně za zlé.
Že by na mě "neplatily žádné argumenty"? Zcela upřímně: ten samý pocit mám i já, ovšem ve směru opačném.
To bývá zcela obecným úkazem ve všech názorových střetech. Proč nicméně zůstávám u přesvědčení, ty právě ty moje argumenty jsou ty silnější? - Takový pocit získávám vždycky tehdy, když vidím že argumenty protistrany jsou pouze dílčí, jsou fixovány jenom na jednu jedinou perspektivu, jenom na jednu jedinou výseč celého horizontu našeho bytí a žití.
To také souvisí s Vaší stížností, že i když zapálíte svíčku, že je Vám to vytýkáno: jde o to, že konečným měřítkem pravdivosti - a oprávněnosti - našich názorů a našich argumentů je nakonec právě ten celý a úplný svět, v jeho nezkrácené komplexitě a mnohodimenzionalitě.
Zkrátka: i když třeba máme částečnou pravdu (tj., rozsvítíme tu "svíčku") - pak to skutečně může být stejně nedobře a tato jedna jediná svíčka nakonec může přinést víc stínu nežli světla, pokud ji porovnáme s tím celkem, a s vlastní pravdou tohoto celku.
------------------------------------
Mimochodem, v souvislosti s tou svíčkou jsem si vzpomněl na jeden výrok, který ukazuje, jak všechno může být nahlíženo i zcela opačně.
Byl to jeden z francouzských osvícenců, snad samotný Voltaire, který pronesl či napsal toto zjištění:
"Zapálil jsem malé světlo rozumu, s jehož pomocí hledám namáhavě cestu temným lesem tohoto světa. Náhle ke mně přistoupí muž a vybídne mě: 'Příteli, zhasni to světlo, abys viděl lépe na cestu!'
Tímto mužem je teolog."
Že by na mě "neplatily žádné argumenty"? Zcela upřímně: ten samý pocit mám i já, ovšem ve směru opačném.
To bývá zcela obecným úkazem ve všech názorových střetech. Proč nicméně zůstávám u přesvědčení, ty právě ty moje argumenty jsou ty silnější? - Takový pocit získávám vždycky tehdy, když vidím že argumenty protistrany jsou pouze dílčí, jsou fixovány jenom na jednu jedinou perspektivu, jenom na jednu jedinou výseč celého horizontu našeho bytí a žití.
To také souvisí s Vaší stížností, že i když zapálíte svíčku, že je Vám to vytýkáno: jde o to, že konečným měřítkem pravdivosti - a oprávněnosti - našich názorů a našich argumentů je nakonec právě ten celý a úplný svět, v jeho nezkrácené komplexitě a mnohodimenzionalitě.
Zkrátka: i když třeba máme částečnou pravdu (tj., rozsvítíme tu "svíčku") - pak to skutečně může být stejně nedobře a tato jedna jediná svíčka nakonec může přinést víc stínu nežli světla, pokud ji porovnáme s tím celkem, a s vlastní pravdou tohoto celku.
------------------------------------
Mimochodem, v souvislosti s tou svíčkou jsem si vzpomněl na jeden výrok, který ukazuje, jak všechno může být nahlíženo i zcela opačně.
Byl to jeden z francouzských osvícenců, snad samotný Voltaire, který pronesl či napsal toto zjištění:
"Zapálil jsem malé světlo rozumu, s jehož pomocí hledám namáhavě cestu temným lesem tohoto světa. Náhle ke mně přistoupí muž a vybídne mě: 'Příteli, zhasni to světlo, abys viděl lépe na cestu!'
Tímto mužem je teolog."
JP
December 5, 2016 v 13.51
Pane Morbicere, to že člověk n e v í jaké jsou záměry boží, je něco principiálně jiného nežli to, že se tento člověk p o d ř i z u j e vůli boží. Že tedy tuto - hypotetickou - vůli boží pozdvihuje do role nejvyšší instance dávající smysl jak existenci celého vesmíru, tak i existenci naší.
Jedinec - v rámci tohoto křesťanského pojetí - sice ovšem může mít určitou r e l a t i v n í autonomii; ale nikdy nemůže a nesmí mít autonomii v ý l u č n o u.
Kdy by si tedy mohl - v onom prométheovském smyslu - říci: já jsem já, a v mezním případě můžu za svou pravdou stát i proti bohům!
Jedinec - v rámci tohoto křesťanského pojetí - sice ovšem může mít určitou r e l a t i v n í autonomii; ale nikdy nemůže a nesmí mít autonomii v ý l u č n o u.
Kdy by si tedy mohl - v onom prométheovském smyslu - říci: já jsem já, a v mezním případě můžu za svou pravdou stát i proti bohům!
Vidět svět v nezkrácené komplexitě a mnohodimenzionalitě může snad jenom Bůh. A já jsem konečná bytost, která vidí ze svého úhlu pohledu - jako ta monáda, o níž jsme se bavili v některé z dřívějších diskusí. Jak jsem napsala výše - my vidíme pravdu prizmatem svého vlastního utrpení. Čili vnímáme subjektivní pravdu.
Možná existuje způsob, jak si tento obzor rozšířit, tedy podívat se na svět prizmatem cizího utrpení. Pro začátek třeba z perspektivy jednoho jediného (od nás odlišného) člověka. Možná to vyžaduje nějaký mystický náhled či vhled. Těžko říct. Ale proč to nezkoušet?
A pokud jde o tu svíčku, nemyslela jsem tím světýlko rozumu, ale úplně jiné světýlko. Nevím jak ho nazvat. Možná světýlko víry, naděje a lásky? Pokusit se v tom směru o nějaký (aspoň malý) čin. Třeba udělat někomu radost. Vždycky tady bude nebezpečí, že můžeme přinést "víc stínu nežli světla". Jenže my přece nemůžeme nežít, dokud nebudeme mít jistotu.
Možná existuje způsob, jak si tento obzor rozšířit, tedy podívat se na svět prizmatem cizího utrpení. Pro začátek třeba z perspektivy jednoho jediného (od nás odlišného) člověka. Možná to vyžaduje nějaký mystický náhled či vhled. Těžko říct. Ale proč to nezkoušet?
A pokud jde o tu svíčku, nemyslela jsem tím světýlko rozumu, ale úplně jiné světýlko. Nevím jak ho nazvat. Možná světýlko víry, naděje a lásky? Pokusit se v tom směru o nějaký (aspoň malý) čin. Třeba udělat někomu radost. Vždycky tady bude nebezpečí, že můžeme přinést "víc stínu nežli světla". Jenže my přece nemůžeme nežít, dokud nebudeme mít jistotu.
AM
December 5, 2016 v 15.51
Hledejte si nadčlověka, pane Poláčku, snad víte, k čemu vám bude.
Já si vystačím s člověkem, slabým, klopýtajícím, který ale nikdy neuvěří řečem, že svíčka zapálená s dobrým srdcem může přinést víc stínů než světla...
Já si vystačím s člověkem, slabým, klopýtajícím, který ale nikdy neuvěří řečem, že svíčka zapálená s dobrým srdcem může přinést víc stínů než světla...
JP
Pane Morbicere - nehledal svého času právě Ježíš právě takového "nadčlověka"? Tedy takového člověka, který se dokáže osvobodit ze všech pout a omezení své doby a svého prostředí - tedy všech těch samozřejmostí, zvyklostí, společenských i religiózních zákonů a norem, a který v sobě dokáže objevit zcela nový horizont bytí?
Ten člověk, který dokáže vytvořit to bájné "království Boží" už tady na zemi - nebyl to snad přesně takový "nadčlověk", kterého Vy tak šmahem zavrhujete?
Nebyli snad svého času křesťané právě proto natolik výjimeční, že si vytyčili úkoly a cíle, které se zdály být ze zcela jiného světa?
Je skutečně nemálo podivné slyšet od d n e š n í c h křesťanů, že se máme spokojit s málem, že už nemáme hledět k novým, širším horizontům, nýbrž že se máme jenom slepě a mechanicky držet toho, co už je zažité, co je "osvědčené", co už nesměřuje nikam dál, nežli jenom k neustálému opakování starých pravd a starých myšlenkových schémat.
Ten člověk, který dokáže vytvořit to bájné "království Boží" už tady na zemi - nebyl to snad přesně takový "nadčlověk", kterého Vy tak šmahem zavrhujete?
Nebyli snad svého času křesťané právě proto natolik výjimeční, že si vytyčili úkoly a cíle, které se zdály být ze zcela jiného světa?
Je skutečně nemálo podivné slyšet od d n e š n í c h křesťanů, že se máme spokojit s málem, že už nemáme hledět k novým, širším horizontům, nýbrž že se máme jenom slepě a mechanicky držet toho, co už je zažité, co je "osvědčené", co už nesměřuje nikam dál, nežli jenom k neustálému opakování starých pravd a starých myšlenkových schémat.
JP
Ano, paní Hájková, člověk - jakožto individuum - je ze své samotné podstaty jenom "konečná bytost". Žádnému smrtelníku nikdy nebude dopřáno postihnout tento svět v jeho úplné jsoucnosti, v jeho plné mnohorozměrnosti, v jeho totalitě. Každý z nás zůstane nakonec omezen - či snad spíše: "specializován" - jenom na jeden určitý způsob života, na jeden jediný úhel pohledu.
Jenže - naprosto zásadní rozdíl je právě mezi tím "omezením se" a mezi tou "specializací".
Když se sám o m e z í m jenom na tu jednu jedinou perspektivu - pak to znamená, že nejsem schopen či ochoten vnímat svět nijak jinak, nežli právě jenom tou vlastní optikou. Nevidím tedy ani svět ani život takové jaké jsou ve svém celém vnitřním bohatství - nýbrž sám si je omezuji jenom na to, co dokážu vnímat zavedenými a naučenými mechanismy svého vlastního vnímání.
Zatímco ta "specializace" - ta znamená, že já sice p r e f e r u j i určitý postoj k tomuto světu, a tedy i určitý pohled na tento svět; nicméně n e u z a v í r á m se jenom a pouze do té jedné ulity jednoho jediného pohledu, nýbrž jsem kdykoli připraven tuto mou vlastní, "specializovanou perspektivu" rozšířit a obohatit i o perspektivy jiné.
Znovu k počátku: člověk jakožto individuum tedy vždy bude a zůstane tou "konečnou bytostí" - ale zásadní rozdíl je v tom, jestli se v této své konečnosti uzavře, anebo jestli se alespoň principiálně otevře vůči té "nekonečnosti".
Jenže - naprosto zásadní rozdíl je právě mezi tím "omezením se" a mezi tou "specializací".
Když se sám o m e z í m jenom na tu jednu jedinou perspektivu - pak to znamená, že nejsem schopen či ochoten vnímat svět nijak jinak, nežli právě jenom tou vlastní optikou. Nevidím tedy ani svět ani život takové jaké jsou ve svém celém vnitřním bohatství - nýbrž sám si je omezuji jenom na to, co dokážu vnímat zavedenými a naučenými mechanismy svého vlastního vnímání.
Zatímco ta "specializace" - ta znamená, že já sice p r e f e r u j i určitý postoj k tomuto světu, a tedy i určitý pohled na tento svět; nicméně n e u z a v í r á m se jenom a pouze do té jedné ulity jednoho jediného pohledu, nýbrž jsem kdykoli připraven tuto mou vlastní, "specializovanou perspektivu" rozšířit a obohatit i o perspektivy jiné.
Znovu k počátku: člověk jakožto individuum tedy vždy bude a zůstane tou "konečnou bytostí" - ale zásadní rozdíl je v tom, jestli se v této své konečnosti uzavře, anebo jestli se alespoň principiálně otevře vůči té "nekonečnosti".
JP
December 6, 2016 v 10.27
Hegel napsal, že člověk se od zvířete odlišuje tím, že jedině on je univerzální tvor. Zvíře je jednoznačně určené a předurčené svou přírodní daností, nemá žádnou schopnost překročit tento omezený horizont své přírodní existence, a "neví čeho si žádá".
Oproti tomu je to právě a jedině člověk, který má tu jedinečnou schopnost překročit silou svého ducha omezené hranice své vlastní předurčenosti, a stát se univerzální bytostí.
Oproti tomu je to právě a jedině člověk, který má tu jedinečnou schopnost překročit silou svého ducha omezené hranice své vlastní předurčenosti, a stát se univerzální bytostí.
Někteří lidé si nemyslí, že člověk se od zvířete něčím liší. Tak například zde: https://prazdnetruny.noblogs.org - jsem se dočetla, že prý "každá živá bytost by si měla být rovna bez ohledu na to, zda je to kráva s hnědými fleky, bez ohledu na to, zda je to člověk věřící, bez ohledu na to, zda je to žena, muž, opice, slepice, bezdomovec, cigán, muslimka, křesťanka, prase, přistěhovalec nebo jakákoli jiná bytost".
Já mám samozřejmě jiný názor, protože jsem křesťanka a nejsem veganka. Nicméně někdo to patrně vidí takhle.
A Ježíš podle mého názoru nehledal nadčlověka, nýbrž člověka, který by byl plně lidský.
Já mám samozřejmě jiný názor, protože jsem křesťanka a nejsem veganka. Nicméně někdo to patrně vidí takhle.
A Ježíš podle mého názoru nehledal nadčlověka, nýbrž člověka, který by byl plně lidský.
JP
December 7, 2016 v 13.46
Všechno je relativní, paní Hájková. Já konec konců také nehledám nikoho a nic jiného nežli člověka, který "by byl plně lidský". To jenom pan Morbicer je toho názoru, že tento "plně lidský člověk" by prý byl jakýmsi "nadčlověkem".
Svým způsobem má ovšem také pravdu (jak řečeno, všechno je relativní): ve vztahu k s o u č a s n é m u průměrnému člověku by se ovšem tento "plně lidský člověk" opravdu jevil téměř jako nějaká bytost z jiné planety. Z nějaké hodně vzdálené planety, kde civilizace pokročila už mnohem dál, než je ta naše pozemská.
Jenže, jestli se pořád budeme vymlouvat na to, že tento vyšší stupeň lidskosti by byl pro nás příliš náročný, pak se k tomuto vyššímu stupni civilizace nikdy nepropracujeme.
Svým způsobem má ovšem také pravdu (jak řečeno, všechno je relativní): ve vztahu k s o u č a s n é m u průměrnému člověku by se ovšem tento "plně lidský člověk" opravdu jevil téměř jako nějaká bytost z jiné planety. Z nějaké hodně vzdálené planety, kde civilizace pokročila už mnohem dál, než je ta naše pozemská.
Jenže, jestli se pořád budeme vymlouvat na to, že tento vyšší stupeň lidskosti by byl pro nás příliš náročný, pak se k tomuto vyššímu stupni civilizace nikdy nepropracujeme.
JP
December 7, 2016 v 13.50
A k tomu, že "všichni tvorové jsou si rovni" - tento všezahrnující pohled na svět by bylo ovšem možno ještě rozšířit: jsou takoví kteří jsou názoru že dokonce i třeba kameny (přinejmenším ty ušlechtilé, tj. drahokamy) mají svůj vnitřní duchovní život...
A svým způsobem ani to není tak úplně neodůvodněné, je tomu skutečně tak, že v š e c h n o co vůbec jenom existuje v sobě nese určité základní tajemství veškeré existence, právě proto Platón vycházel z toho že každá jsoucí věc má svou vlastní skrytou, ale naprosto dokonalou "ideu".
Nicméně pro tento společný základ všech jsoucích věcí asi ještě nebudeme tvrdit, že třeba takový šváb by byl stejně hodnotným tvorem jako je člověk...
A svým způsobem ani to není tak úplně neodůvodněné, je tomu skutečně tak, že v š e c h n o co vůbec jenom existuje v sobě nese určité základní tajemství veškeré existence, právě proto Platón vycházel z toho že každá jsoucí věc má svou vlastní skrytou, ale naprosto dokonalou "ideu".
Nicméně pro tento společný základ všech jsoucích věcí asi ještě nebudeme tvrdit, že třeba takový šváb by byl stejně hodnotným tvorem jako je člověk...
AM
December 7, 2016 v 21.51
Ale kdepak pane Poláčku.
Jen jsem vám chtěl naznačit, že by křesťané mohli být vašimi lidmi, ale vy to naprosto zatvrzele odmítáte s pomocí lehce pomýlených názorů na křesťanské vidění světa.
Co už, když nechcete, tak nechcete.
Jen jsem vám chtěl naznačit, že by křesťané mohli být vašimi lidmi, ale vy to naprosto zatvrzele odmítáte s pomocí lehce pomýlených názorů na křesťanské vidění světa.
Co už, když nechcete, tak nechcete.
Nejde o to, kdo má či nemá větší hodnotu (kdo ji vlastně určuje?), ale spíš o to, že pro rovnost vždycky musíme vymezit nějakou praktickou oblast (v čem si bytosti jsou nebo mají být rovny) - například rovnost před zákonem, sociální rovnost, atd. Jinak půjde jen o pouhá slova, která nic neznamenají.
Myslím si, že taková rovnost by se těžko uváděla do praxe.
Lepší než o rovnosti je mluvit o bratrství se všemi živými tvory - tedy pokud to tak někdo cítí.
Myslím si, že taková rovnost by se těžko uváděla do praxe.
Lepší než o rovnosti je mluvit o bratrství se všemi živými tvory - tedy pokud to tak někdo cítí.
JP
December 8, 2016 v 19.19
To na co jsem chtěl poukázat, paní Hájková, bylo to, že my si jenom s nějakou tou univerzálně-abstraktní rovností nevystačíme. Ta je typická pro režim občanské (Marx by řekl: "buržoazní") demokracie: všichni si jsou formálně rovni, ale tím to také všechno končí.
Jestli se chceme dostat někam dál (a výš), musíme se v prvé řadě naučit rozlišovat: mezi tím, co je vyšší, progresivnější, hodnotnější, a mezi tím, co je nízké, přízemní, zaostalé, regresivní.
Dokud se tomuto rozlišování nenaučíme, je všechno ostatní k ničemu.
Jestli se chceme dostat někam dál (a výš), musíme se v prvé řadě naučit rozlišovat: mezi tím, co je vyšší, progresivnější, hodnotnější, a mezi tím, co je nízké, přízemní, zaostalé, regresivní.
Dokud se tomuto rozlišování nenaučíme, je všechno ostatní k ničemu.
JP
December 8, 2016 v 19.21
Otázka je, pane Morbicere, co vlastně chtějí sami křesťané.
K tomu, abych je mohl nazvat "mými lidmi" ;-) , jim pravidelně chybí jedno: překonat limity svých vlastních "osvědčených", nehybných, "věčných" pravd. To je vlastně všechno.
K tomu, abych je mohl nazvat "mými lidmi" ;-) , jim pravidelně chybí jedno: překonat limity svých vlastních "osvědčených", nehybných, "věčných" pravd. To je vlastně všechno.
December 9, 2016 v 9.50
Já jsem se vždycky domnívala, pane Poláčku, že člověk, který chce mít nějaké "své lidi", se musí přizpůsobit jim.
Ale teď, po diskusi s vámi, vidím, že ne, že to tak není. Že se musejí přizpůsobit naopak oni jemu.
A s tou rovností opakujete vlastně to, co jsem napsala výše. Já jsem to tak přece myslela, že formální rovnost je k ničemu a totální rovnost (čili stejnost) je neuskutečnitelná. Proto je třeba specifikovat, v jaké oblasti má rovnost fungovat.
Ale teď, po diskusi s vámi, vidím, že ne, že to tak není. Že se musejí přizpůsobit naopak oni jemu.
A s tou rovností opakujete vlastně to, co jsem napsala výše. Já jsem to tak přece myslela, že formální rovnost je k ničemu a totální rovnost (čili stejnost) je neuskutečnitelná. Proto je třeba specifikovat, v jaké oblasti má rovnost fungovat.
JP
Ti lidé, paní Hájková, se v prvé řadě musí přizpůsobit n ě č e m u, nikoli n ě k o m u.
Musí se přizpůsobit nově zrozené myšlence, nové ideji, ve kterých se zrcadlí duch doby. Doby, která za sebou nechává to už překonané, doby, která směřuje k novým, širším, pokročilejším horizontům.
Právě tady se rozhoduje o tom, kdo je schopen a ochoten obrátit se k této nové myšlence, a kdo chce stále setrvávat jenom na těch pravdách "osvědčených", minulých.
Ani sám Ježíš neříkal svým posluchačům a následovníkům: "Přizpůsobte se m n ě!"; nýbrž: "Přizpůsobte se vůli Boží!" - i když to byl ovšem on sám, kdo této "vůli Boží" vtiskl zcela novou podobu, která zásadně překročila rámec toho, co za tuto "vůli Boží" platilo doposud.
Musí se přizpůsobit nově zrozené myšlence, nové ideji, ve kterých se zrcadlí duch doby. Doby, která za sebou nechává to už překonané, doby, která směřuje k novým, širším, pokročilejším horizontům.
Právě tady se rozhoduje o tom, kdo je schopen a ochoten obrátit se k této nové myšlence, a kdo chce stále setrvávat jenom na těch pravdách "osvědčených", minulých.
Ani sám Ježíš neříkal svým posluchačům a následovníkům: "Přizpůsobte se m n ě!"; nýbrž: "Přizpůsobte se vůli Boží!" - i když to byl ovšem on sám, kdo této "vůli Boží" vtiskl zcela novou podobu, která zásadně překročila rámec toho, co za tuto "vůli Boží" platilo doposud.
JP
Vraťme se ještě jednou k tomu stálému tvrzení křesťanů, že oni se přece svým příklonem k Bohu (křesťanskému) necítí nikterak omezováni, nýbrž že v tom naopak spatřují své naprosté naplnění.
Jenže: právě takhle je tomu vždycky a všude.
Marxisté jsou naprosto pevně přesvědčeni, že si plně a naprosto vystačí s učením jejich duchovního otce; a dodneška si nejsou ochotni připustit, že už v samotných základech tohoto učení jsou skryty naprosto zásadní deficity a myšlenkové zkraty, které ho nevyhnutelně predestinují ke ztroskotání v konfrontaci s vlastní realitou lidské a společenské existence.
Stejně tak třeba občanští demokraté se domnívají, že si pro všechny životní situace vystačí s tím, čemu hrdě - a nadneseně a velice nepřesně - říkají "svoboda"; a vůbec nejsou schopni a ochotni si připustit, že tato jejich údajná svoboda je natolik úzce pojatá a natolik formální a prázdná, že jí nikdy není možno v plnosti uchopit celou šíři vlastní lidské existence.
A tak tu máme demokraty a máme tu komunisty a máme tu věřící a stejně tak ateisty, a každý z nich se uzavře do ulity té své vlastní "pravdy", a domnívá se že si s ní vystačí pro celý svůj život. A tak tu kolem sebe běhají a neustále do sebe navzájem vrážejí lidé s klapkami na očích, kteří běží stále jenom dopředu jako po kolejích, a nejsou schopni vnímat nic okolo.
Základní podmínkou pro další rozvoj člověka i celé společnosti je to, zda člověk dokáže vystoupit z této omezenosti svých vlastních "pravd", a začne vnímat svět i v dalších dimenzích a pravdách jeho existence.
Jenže: právě takhle je tomu vždycky a všude.
Marxisté jsou naprosto pevně přesvědčeni, že si plně a naprosto vystačí s učením jejich duchovního otce; a dodneška si nejsou ochotni připustit, že už v samotných základech tohoto učení jsou skryty naprosto zásadní deficity a myšlenkové zkraty, které ho nevyhnutelně predestinují ke ztroskotání v konfrontaci s vlastní realitou lidské a společenské existence.
Stejně tak třeba občanští demokraté se domnívají, že si pro všechny životní situace vystačí s tím, čemu hrdě - a nadneseně a velice nepřesně - říkají "svoboda"; a vůbec nejsou schopni a ochotni si připustit, že tato jejich údajná svoboda je natolik úzce pojatá a natolik formální a prázdná, že jí nikdy není možno v plnosti uchopit celou šíři vlastní lidské existence.
A tak tu máme demokraty a máme tu komunisty a máme tu věřící a stejně tak ateisty, a každý z nich se uzavře do ulity té své vlastní "pravdy", a domnívá se že si s ní vystačí pro celý svůj život. A tak tu kolem sebe běhají a neustále do sebe navzájem vrážejí lidé s klapkami na očích, kteří běží stále jenom dopředu jako po kolejích, a nejsou schopni vnímat nic okolo.
Základní podmínkou pro další rozvoj člověka i celé společnosti je to, zda člověk dokáže vystoupit z této omezenosti svých vlastních "pravd", a začne vnímat svět i v dalších dimenzích a pravdách jeho existence.
December 9, 2016 v 11.51
Takže se zřejmě domníváte, že jste široko daleko jediný "univerzální člověk", přizpůsobený nové myšlence, a proto máte právo pobízet k tomu přizpůsobení ostatní?
VP
December 10, 2016 v 7.48
"Otázka je, pane Morbicere, co vlastně chtějí sami křesťané." Je spodivem, že pan Poláček, který ví všechno, neví, co chtějí křesťané. Pořád totéž. Začali se školstvím – škola na Budči, ošetřováním nemocných – později velká tradice Jednoty brarské, starali se o poutníky, raněné, různé řády kultivovaly krajinu, poád vymýšlejí něco nového. Stovky dobrovolníků zajišťují tříkrálovou sbírku, aby mohla fungovat katolická charita, evangelíci mají Diakonii, adventisté ADRU, katolický kněz začal mondragonské družstevnictví, ... Jen díky tomu všemu můžeme ještě říkat, že Evropa má křesťanské kořeny. Byli samozřejmě i křesťané, kteří se paktovali a paktují s mocnými, pronásledovali i své bratry v Kristu, ty však nemůžeme považovat za křesťany.
Jaké štěstí, že křesťané nejsou "lidmi pana Poláčka". Byly by jejich článků plné noviny a skutek by utek.
Jaké štěstí, že křesťané nejsou "lidmi pana Poláčka". Byly by jejich článků plné noviny a skutek by utek.
JP
December 10, 2016 v 11.05
Paní Hájková, právo pobízet ostatní k onomu příklonu k univerzalismu má k a ž d ý - ne jenom nějaký Poláček.
A dokonce je možno soudit, že každý má nejen toto p r á v o - nýbrž dokonce i vyslovenou p o v i n n o s t.
Povinnost vůči světu, a povinnost vůči samotnému člověku.
A dokonce je možno soudit, že každý má nejen toto p r á v o - nýbrž dokonce i vyslovenou p o v i n n o s t.
Povinnost vůči světu, a povinnost vůči samotnému člověku.
JP
Ano, pane Pospíšile, ta Vaše odpověď je vlastně naprosto přesná.
Snad Vám neuniklo, že jsem to právě já, kdo oproti skeptikům a ateistům vždy znovu a znovu oceňuje tu nesporně pozitivní činnost, kterou křesťanská církev vykonala v minulosti, a do jisté míry stále ještě vykonává.
Jenže: tato činnost se - především v současné době - fakticky zcela vyčerpává právě jenom v té ryze s o c i á l n í oblasti.
A jakkoli je to vždy bohulibý čin, pomáhat bližnímu v nouzi, nedá se nic dělat - ale to je prostě příliš málo.
Dnes už opravdu nežijeme ve středověku, aby bylo možno pouhou d o b r o č i n n o s t í řešit a vyřešit základní problémy existence člověka.
Dnešní člověk je už opravdu někde jinde, a on se musí - poprvé po dvou tisíciletích - znovu postavit zcela základním otázkám své existence: čím vlastně on sám je, jaké je jeho směřování, jaký je smysl jeho existence na této planetě. Jakým způsobem může naplnit své vlastní lidství. Jakým způsobem má vyřešit věčný konflikt mezi jedincem a celkem. Jakým způsobem má nově vyřešit zásadní konflikt mezi svou hlubokou touhou po bezprostřední identitě s bytím (jejíž výrazem je víra) - a mezi svou exkluzivní schopností racionálního uvažování a rozmýšlení, které je vždy spojeno s d i s t a n c í vůči zkoumanému, a tedy nevyhnutelně rozbíjí tuto bezprostřední emocionální identitu.
Takže, toto jsou otázky a úkoly, před kterými stojí dnešní člověk. A - opakuji ještě jednou - prosociální jednání je sice vždycky chvályhodné, ale samo o sobě nedává odpověď prakticky na žádnou z těchto otázek.
Snad Vám neuniklo, že jsem to právě já, kdo oproti skeptikům a ateistům vždy znovu a znovu oceňuje tu nesporně pozitivní činnost, kterou křesťanská církev vykonala v minulosti, a do jisté míry stále ještě vykonává.
Jenže: tato činnost se - především v současné době - fakticky zcela vyčerpává právě jenom v té ryze s o c i á l n í oblasti.
A jakkoli je to vždy bohulibý čin, pomáhat bližnímu v nouzi, nedá se nic dělat - ale to je prostě příliš málo.
Dnes už opravdu nežijeme ve středověku, aby bylo možno pouhou d o b r o č i n n o s t í řešit a vyřešit základní problémy existence člověka.
Dnešní člověk je už opravdu někde jinde, a on se musí - poprvé po dvou tisíciletích - znovu postavit zcela základním otázkám své existence: čím vlastně on sám je, jaké je jeho směřování, jaký je smysl jeho existence na této planetě. Jakým způsobem může naplnit své vlastní lidství. Jakým způsobem má vyřešit věčný konflikt mezi jedincem a celkem. Jakým způsobem má nově vyřešit zásadní konflikt mezi svou hlubokou touhou po bezprostřední identitě s bytím (jejíž výrazem je víra) - a mezi svou exkluzivní schopností racionálního uvažování a rozmýšlení, které je vždy spojeno s d i s t a n c í vůči zkoumanému, a tedy nevyhnutelně rozbíjí tuto bezprostřední emocionální identitu.
Takže, toto jsou otázky a úkoly, před kterými stojí dnešní člověk. A - opakuji ještě jednou - prosociální jednání je sice vždycky chvályhodné, ale samo o sobě nedává odpověď prakticky na žádnou z těchto otázek.
December 10, 2016 v 15.22
Lidstvo už je někde jinde? A kde? Jinde možná budeme, až v nás už nebude žádné nepřátelství.
Jak naplnit své lidství? Jak vyřešit konflikty?
Já myslím, že člověku by v tom mohl pomoci Bůh. Co takhle navázat s ním kontakt?
Jak naplnit své lidství? Jak vyřešit konflikty?
Já myslím, že člověku by v tom mohl pomoci Bůh. Co takhle navázat s ním kontakt?
VP
December 10, 2016 v 18.51
Cením si, pane Poláčku, Vašeho pozitivního přístupu ke křesťanství. Přesto je stále nedoceňujete. To co se děje například v mondragonském družstevnictví, v jihoamerickém přístupu k zisku (do ceny výrobku musí být započtena i náprava životního prostředí, které výrobou utrpí, přebírání krachujících a opuštěných podniků) není jen sociální práce, ale už i pokusy překonat kapitalismus. Je to stejné jako ve vědeckém výzkumu. Nestačí jen teoretický výzkum, ale jsou nutné praktické pokusy, které odhalí další možnosti. A co je nejdůležitější, co vůbec nevidíte a nechcete vidět, že to vše se děje v kontaktu s Bohem. Proto ta výzva Evy Hájkové.
JP
Samozřejmě, když jsem napsal že současné křesťanství je omezeno j e n o m na tu čistě sociální oblast, že tento výrok byl poněkud zkrácený; samozřejmě že křesťanství se tím či oním způsobem může vyjadřovat i k dalším záležitostem (ke konzumní společnosti, ekologii atd.).
Jde ale o to, že to jediné co křesťanství v těchto oblastech může přinést jsou m r a v n í a p e l y, že člověk by se přece měl chovat poněkud lepším způsobem, než jak se chová v současnosti. Jenže - tyto mravní apely čím dál tím více ztrácejí svou sílu, tím jak se moderní technický svět vzdaluje od opravdu hlubokého niterného prožitku, a tedy i od síly a závaznosti víry.
Navíc: moderní svět je natolik složitý a komplexní, že s odvoláním se na Boha je možno odůvodňovat i naprosto protichůdné názory a jednání. Například, s odvoláním na - křesťanského - Boha je stejně tak možno "bránit křesťanskou Evropu před invazí islámu", jako vyzdvihnout základní křesťanskou povinnost pomáhat bližnímu v nouzi.
Obecně řečeno: křesťanství stále může vyslovovat své mravní apely - ale nemůže přinášet žádná skutečná řešení.
Jmenovitě to družstevnictví: to je přesně takový způsob, kdy se lidé pokouší problémy tohoto světa vyřešit jaksi "beranidlem" - přímou lineární cestou, která ale nikdy nemůže mít schopnost opravdu komplexního systémového řešení.
Všechna ta družstva - kritizuji to už celá léta - celý tento projekt jenom znovu a znovu živí iluze, že kapitalismus je možno překonat prostě tím, že individuální vlastnictví nahradíme vlastnictvím skupinovým.
Co se přitom v řadách levice znovu a znovu naprosto přehlíží: i ten skupinový vlastník (tedy družstvo) i nadále zůstává vlastníkem s o u k r o m ý m, a právě tohle je zcela základní znak kapitalismu, a tohle zcela přesně viděl Marx, on v žádném případě neviděl řešení jenom v tomto skupinovém vlastnictví, nýbrž ve z r u š e n í k a p i t a l i s m u jako takového.
Tahle myšlenka, kapitalismus překonat družstevnictvím, je stavěním věcí na hlavu, dokud existuje celý ten systém trhu a kapitalismu, pak se i tato družstva musí nakonec chovat kapitalisticky, musí se chovat v souladu s logikou kapitálu, a o tom nakonec svědčí i zkušenosti z toho proslaveného Mondragónu, stačí si přečíst nezaujaté zprávy o jeho vývoji a vnitřním charakteru v pozdějším období.
Samozřejmě, na začátku když se vytvoří něco takového co alespoň svou f o r m o u vypadá jako by to byla nějaká zásadní opozice vůči kapitalismu, tak napřed je v tom velmi mnoho euforie a pozitivních pocitů a vzájemné solidarity, ale časem se nevyhnutelně prosadí ten známý efekt že "stokrát nic umořilo osla", nakonec se prosadí ta železná a bezcitná logika nutnosti tvorby zisku a tvorby kapitálu, a to časem rozleptá a rozpustí celou tu původní euforii, a nakonec zůstane jenom ta holá věcnost zcela standardní zbožní výroby a tvorby zisku, jako v jakémkoli jiném kapitalistickém podniku.
Takže, co se toho "kontaktu s Bohem" týče - tady bych opravdu nijak velké perspektivy neviděl. Samozřejmě, v i n d i v d i d u á l n í m případě je vždycky možné že ten či onen jedinec pro svůj osobní život z tohoto "kontaktu s Bohem" čerpá svou inspiraci a svou životní energii; jenže pro řešení zásadních problémů světa v této fázi jeho existence je to prostě příliš málo.
A pokud by opravdu měl pomoci nějaký Bůh - pak by to musel být nějaký Bůh nový. Nebo přinejmenším "zmodernizovaný" - stejně tak jako ten křesťanský Bůh vznikl takovýmto "zmodernizováním" Boha judaistického.
Jde ale o to, že to jediné co křesťanství v těchto oblastech může přinést jsou m r a v n í a p e l y, že člověk by se přece měl chovat poněkud lepším způsobem, než jak se chová v současnosti. Jenže - tyto mravní apely čím dál tím více ztrácejí svou sílu, tím jak se moderní technický svět vzdaluje od opravdu hlubokého niterného prožitku, a tedy i od síly a závaznosti víry.
Navíc: moderní svět je natolik složitý a komplexní, že s odvoláním se na Boha je možno odůvodňovat i naprosto protichůdné názory a jednání. Například, s odvoláním na - křesťanského - Boha je stejně tak možno "bránit křesťanskou Evropu před invazí islámu", jako vyzdvihnout základní křesťanskou povinnost pomáhat bližnímu v nouzi.
Obecně řečeno: křesťanství stále může vyslovovat své mravní apely - ale nemůže přinášet žádná skutečná řešení.
Jmenovitě to družstevnictví: to je přesně takový způsob, kdy se lidé pokouší problémy tohoto světa vyřešit jaksi "beranidlem" - přímou lineární cestou, která ale nikdy nemůže mít schopnost opravdu komplexního systémového řešení.
Všechna ta družstva - kritizuji to už celá léta - celý tento projekt jenom znovu a znovu živí iluze, že kapitalismus je možno překonat prostě tím, že individuální vlastnictví nahradíme vlastnictvím skupinovým.
Co se přitom v řadách levice znovu a znovu naprosto přehlíží: i ten skupinový vlastník (tedy družstvo) i nadále zůstává vlastníkem s o u k r o m ý m, a právě tohle je zcela základní znak kapitalismu, a tohle zcela přesně viděl Marx, on v žádném případě neviděl řešení jenom v tomto skupinovém vlastnictví, nýbrž ve z r u š e n í k a p i t a l i s m u jako takového.
Tahle myšlenka, kapitalismus překonat družstevnictvím, je stavěním věcí na hlavu, dokud existuje celý ten systém trhu a kapitalismu, pak se i tato družstva musí nakonec chovat kapitalisticky, musí se chovat v souladu s logikou kapitálu, a o tom nakonec svědčí i zkušenosti z toho proslaveného Mondragónu, stačí si přečíst nezaujaté zprávy o jeho vývoji a vnitřním charakteru v pozdějším období.
Samozřejmě, na začátku když se vytvoří něco takového co alespoň svou f o r m o u vypadá jako by to byla nějaká zásadní opozice vůči kapitalismu, tak napřed je v tom velmi mnoho euforie a pozitivních pocitů a vzájemné solidarity, ale časem se nevyhnutelně prosadí ten známý efekt že "stokrát nic umořilo osla", nakonec se prosadí ta železná a bezcitná logika nutnosti tvorby zisku a tvorby kapitálu, a to časem rozleptá a rozpustí celou tu původní euforii, a nakonec zůstane jenom ta holá věcnost zcela standardní zbožní výroby a tvorby zisku, jako v jakémkoli jiném kapitalistickém podniku.
Takže, co se toho "kontaktu s Bohem" týče - tady bych opravdu nijak velké perspektivy neviděl. Samozřejmě, v i n d i v d i d u á l n í m případě je vždycky možné že ten či onen jedinec pro svůj osobní život z tohoto "kontaktu s Bohem" čerpá svou inspiraci a svou životní energii; jenže pro řešení zásadních problémů světa v této fázi jeho existence je to prostě příliš málo.
A pokud by opravdu měl pomoci nějaký Bůh - pak by to musel být nějaký Bůh nový. Nebo přinejmenším "zmodernizovaný" - stejně tak jako ten křesťanský Bůh vznikl takovýmto "zmodernizováním" Boha judaistického.
December 11, 2016 v 14.10
Marx se, pokud vím, domníval, že úroveň společnosti se mění podle stupně převládajícího výrobního způsobu, jehož v daném období dosáhne. A že výrobní způsob závisí na úrovni výrobních sil a výrobních vztahů. Dále se domníval, že to všechno pohání dopředu lidské potřeby a nikoliv mravnost.
Takže já bych při těch úvahách o systému vyšla právě z těch lidských potřeb. Kapitalismus zanikne patrně tehdy, až přestane být schopen naplňovat potřeby převážné části lidstva. Věřte, že ty lidské potřeby se mění, a to nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Já věřím, že se mění od materiálních k duchovním. Možná ne tak úplně samy od sebe. Někdo tomu musí napomáhat.
Zmodernizovaný Bůh? No, já bych takové slovo nepoužila, ale Bůh se určitě mění sám, a to v závislosti na tom, na jakém stupni vývoje je právě ten či onen člověk, který se k němu obrací. Ale pořád je to tentýž Bůh.
Vy, pane Poláčku, možná spoléháte jenom sám na sebe, lidem moc nevěříte a s Bohem nepočítáte, takže jste skeptický, jak, co se týče kontaktu s ním, tak, co se týče změny světa. Ale já na Boha (nebo na spolupráci s ním) v této věci dost dost spoléhám.
Takže já bych při těch úvahách o systému vyšla právě z těch lidských potřeb. Kapitalismus zanikne patrně tehdy, až přestane být schopen naplňovat potřeby převážné části lidstva. Věřte, že ty lidské potřeby se mění, a to nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Já věřím, že se mění od materiálních k duchovním. Možná ne tak úplně samy od sebe. Někdo tomu musí napomáhat.
Zmodernizovaný Bůh? No, já bych takové slovo nepoužila, ale Bůh se určitě mění sám, a to v závislosti na tom, na jakém stupni vývoje je právě ten či onen člověk, který se k němu obrací. Ale pořád je to tentýž Bůh.
Vy, pane Poláčku, možná spoléháte jenom sám na sebe, lidem moc nevěříte a s Bohem nepočítáte, takže jste skeptický, jak, co se týče kontaktu s ním, tak, co se týče změny světa. Ale já na Boha (nebo na spolupráci s ním) v této věci dost dost spoléhám.
December 11, 2016 v 15.10
Pořád zdůrazňujete ty mravní apely, pane Poláčku. Jenže ty svět nezmění.
Přečtěte si raději tohle:
http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Jezisovo-poselstvi-NENI-serie-zakonu-ale-radostna-zprava-pro-kazdeho.html
Přečtěte si raději tohle:
http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Jezisovo-poselstvi-NENI-serie-zakonu-ale-radostna-zprava-pro-kazdeho.html
JP
Jde o to, paní Hájková, že právě někde tady se u Marxe - tedy v jeho konceptu člověka - skrývá jeden hodně velký otazník.
Naprostým základem Marxova pojetí člověka je téze, že člověk stojí oproti přírodě. Ačkoli z ní sám vyšel, a svým původem je přírodní tvor.
Ale - jako člověk se může prosadit, vůbec přežít jenom na základě neustálého boje proti materiální přírodě; to jest, jejím neustálým opracováváním.
A tím že člověk opracovává tu vnější předmětnou přírodu, vytváří a "opracovává" i sám sebe - spolu s tím jak se vyvíjejí a rozvíjejí jeho produkční schopnosti, spolu s tím se vyvíjí i on sám, jeho ryze lidské schopnosti a vlastnosti.
Takový je tedy ten Marxův model. Podle tohoto modelu je skutečně bez dalšího možno učinit ten závěr, že původně bezprostředně či o b h r o u b l e materiální potřeby člověka se postupem času (a především po jeho vysvobození se z vykořisťovatelských typů společnosti) - tedy že tyto ryze materiální potřeby člověka se přetaví, zkultivují v potřeby subtilnější, duchovnější, autenticky lidské.
Takže: je opravdu m o ž n o takovýto model a takovýto vývoj předpokládat. V optimistickém, bezproblémovém chodu dějin by to skutečně nějak takto mohlo probíhat.
Kde se tedy skrývá ten zmíněný otazník? - Vraťme se znovu zpátky na samotný počátek. Totiž k tomu, že člověk sice na straně jedné utváří sám sebe v procesu opracovávání přírody - a že na na straně druhé on je - a zůstává! - stále její nezrušitelnou součástí.
A pokud si toto uvědomíme, pak nám tady najednou vyvstává podstatně nová situace.
On totiž Marx - jakkoli člověka pojímá napřed důsledně jako tvora ryze přírodního ("zvíře produkující nástroje"), pak v dalším jako by právě na tento přírodní původ člověka jaksi "zapomněl". A najednou je pro něj člověk už jenom ten, kdo se od přírody o d d ě l i l, kdo vykonává svou úspěšnou a naprostou vládu nad přírodou, kdo může této přírodě kdykoli vstisknout svou autonomní lidskou vůli, ale sám svými přírodními kořeny a předpoklady není nikterak dotčen!
Tady je vidět, že zde něco nesouhlasí. Marx chce mít na jedné straně člověka jako tvora ryze přírodního (aby ho nemusel pojímat jako tvora duchovního, tedy metafyzicky apriorního a přinejmenším latentně religiózního) - ale na straně druhé chce mít téhož člověka jako zcela autonomního, na přírodě nezávislého, který jenom silou své vlastní kreativity vytváří svůj svět neposkvrněné humanity a naprosté svobody.
Krátce řečeno: Marx se tady dostává do fundamentálního protikladu, který si ovšem v žádném okamžiku nepřizná. A proto ho také nemůže pozitivně vyřešit.
Takže: faktický (a realistický) stav věcí bude asi ten, že člověk je - a to zcela principiálně - obojí: tedy tvorem přírodním a přírodně podmíněným, stejně tak jako tvorem "inteligibilním", tj. schopným trasdendence, tj. osvobození se od oné přírodní determinovanosti.
Výsledkem tohoto podvojného původu a určení člověka je tedy tvor, který je neustále zmítán sem a tam mezi oběma těmito póly své existence.
Při pohledu na to téma "potřeby člověka" je tedy asi sotva možno učinit jiný závěr než ten, že n ě k t e r é tyto potřeby (či jejich skupiny) skutečně mohou doznat vývoje a podstatných proměn; ale že na straně druhé hluboko v lidské přirozenosti jsou zakódovány ty zcela základní potřeby, instinkty a motivy jednání, které člověk sdílí víceméně s každým živým tvorem, a které jsou jako takové nezrušitelné, dokud a pokud člověk vůbec bude existovat jako přirozený materiální tvor (a ne dejme tomu už jenom jako zcela dematerializovaný softwarový program).
Naprostým základem Marxova pojetí člověka je téze, že člověk stojí oproti přírodě. Ačkoli z ní sám vyšel, a svým původem je přírodní tvor.
Ale - jako člověk se může prosadit, vůbec přežít jenom na základě neustálého boje proti materiální přírodě; to jest, jejím neustálým opracováváním.
A tím že člověk opracovává tu vnější předmětnou přírodu, vytváří a "opracovává" i sám sebe - spolu s tím jak se vyvíjejí a rozvíjejí jeho produkční schopnosti, spolu s tím se vyvíjí i on sám, jeho ryze lidské schopnosti a vlastnosti.
Takový je tedy ten Marxův model. Podle tohoto modelu je skutečně bez dalšího možno učinit ten závěr, že původně bezprostředně či o b h r o u b l e materiální potřeby člověka se postupem času (a především po jeho vysvobození se z vykořisťovatelských typů společnosti) - tedy že tyto ryze materiální potřeby člověka se přetaví, zkultivují v potřeby subtilnější, duchovnější, autenticky lidské.
Takže: je opravdu m o ž n o takovýto model a takovýto vývoj předpokládat. V optimistickém, bezproblémovém chodu dějin by to skutečně nějak takto mohlo probíhat.
Kde se tedy skrývá ten zmíněný otazník? - Vraťme se znovu zpátky na samotný počátek. Totiž k tomu, že člověk sice na straně jedné utváří sám sebe v procesu opracovávání přírody - a že na na straně druhé on je - a zůstává! - stále její nezrušitelnou součástí.
A pokud si toto uvědomíme, pak nám tady najednou vyvstává podstatně nová situace.
On totiž Marx - jakkoli člověka pojímá napřed důsledně jako tvora ryze přírodního ("zvíře produkující nástroje"), pak v dalším jako by právě na tento přírodní původ člověka jaksi "zapomněl". A najednou je pro něj člověk už jenom ten, kdo se od přírody o d d ě l i l, kdo vykonává svou úspěšnou a naprostou vládu nad přírodou, kdo může této přírodě kdykoli vstisknout svou autonomní lidskou vůli, ale sám svými přírodními kořeny a předpoklady není nikterak dotčen!
Tady je vidět, že zde něco nesouhlasí. Marx chce mít na jedné straně člověka jako tvora ryze přírodního (aby ho nemusel pojímat jako tvora duchovního, tedy metafyzicky apriorního a přinejmenším latentně religiózního) - ale na straně druhé chce mít téhož člověka jako zcela autonomního, na přírodě nezávislého, který jenom silou své vlastní kreativity vytváří svůj svět neposkvrněné humanity a naprosté svobody.
Krátce řečeno: Marx se tady dostává do fundamentálního protikladu, který si ovšem v žádném okamžiku nepřizná. A proto ho také nemůže pozitivně vyřešit.
Takže: faktický (a realistický) stav věcí bude asi ten, že člověk je - a to zcela principiálně - obojí: tedy tvorem přírodním a přírodně podmíněným, stejně tak jako tvorem "inteligibilním", tj. schopným trasdendence, tj. osvobození se od oné přírodní determinovanosti.
Výsledkem tohoto podvojného původu a určení člověka je tedy tvor, který je neustále zmítán sem a tam mezi oběma těmito póly své existence.
Při pohledu na to téma "potřeby člověka" je tedy asi sotva možno učinit jiný závěr než ten, že n ě k t e r é tyto potřeby (či jejich skupiny) skutečně mohou doznat vývoje a podstatných proměn; ale že na straně druhé hluboko v lidské přirozenosti jsou zakódovány ty zcela základní potřeby, instinkty a motivy jednání, které člověk sdílí víceméně s každým živým tvorem, a které jsou jako takové nezrušitelné, dokud a pokud člověk vůbec bude existovat jako přirozený materiální tvor (a ne dejme tomu už jenom jako zcela dematerializovaný softwarový program).
JP
Bohužel, paní Hájková - jako ateista opravdu nemám ten pocit, že by tu byl nějaký Bůh, který by mě zahrnoval svou nekonečnou láskou.
Beru na vědomí, že jsou lidé kteří mají tuto potřebu lásky mnohem intenzivnější, a nacházejí ji u svého Boha; nicméně i tady bych dal mnohem více na střízlivější pohled Marxe, s jeho úsudkem, že lidé musí jenom a pouze tehdy hledat fiktivní mystickou lásku v nebesích, když ji nemohou nalézt v deformovaném a dehumanizovaném světě vezdejším. A že tedy pravým řešením by bylo zhumanizovat a naplnit láskou tento náš vlastní lidský svět.
--------------------------------------
A co se Ježíše týče - tady zůstávám i nadále u přesvědčení, že skutečný Ježíš měl s touto "boží láskou" jen velice málo společného; a že těžiště jeho působení leželo a leží někde úplně jinde.
A dokonce bych si troufal odhadovat, že Ježíš sám by prožíval hodně hluboké zklamání, kdyby viděl, že u mnoha z těch, kteří se k němu hlásí, je pohled na to pravé jádro jeho učení zastřen právě tím neustálým vzýváním údajné "boží lásky".
Beru na vědomí, že jsou lidé kteří mají tuto potřebu lásky mnohem intenzivnější, a nacházejí ji u svého Boha; nicméně i tady bych dal mnohem více na střízlivější pohled Marxe, s jeho úsudkem, že lidé musí jenom a pouze tehdy hledat fiktivní mystickou lásku v nebesích, když ji nemohou nalézt v deformovaném a dehumanizovaném světě vezdejším. A že tedy pravým řešením by bylo zhumanizovat a naplnit láskou tento náš vlastní lidský svět.
--------------------------------------
A co se Ježíše týče - tady zůstávám i nadále u přesvědčení, že skutečný Ježíš měl s touto "boží láskou" jen velice málo společného; a že těžiště jeho působení leželo a leží někde úplně jinde.
A dokonce bych si troufal odhadovat, že Ježíš sám by prožíval hodně hluboké zklamání, kdyby viděl, že u mnoha z těch, kteří se k němu hlásí, je pohled na to pravé jádro jeho učení zastřen právě tím neustálým vzýváním údajné "boží lásky".
December 12, 2016 v 15.00
Ježíš naopak lidi vyzýval, aby na boží lásku spoléhali, pane Poláčku: "Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdo z vás je takový člověk, že podá svému synu kámen, když tě prosí o chléb? Nebo když prosí o rybu, dáš mu snad hada? Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí?" (Matouš, 7)
VP
December 12, 2016 v 23.08
Z premis:
1. jediné co křesťanství v těchto oblastech může přinést jsou m r a v n í a p e l y
2. s odvoláním se na Boha je možno odůvodňovat i naprosto protichůdné názory a jednání
děláte, pane Poláčku, nesprávný závěr:
"Obecně řečeno: křesťanství stále může vyslovovat své mravní apely - ale nemůže přinášet žádná skutečná řešení."
První premisa navíc neplatí: Jednota bratrská byl v očích většinové církve mravní apel, proto musela být zničena, sama o sobě však byla žitý život a její důsledky, ač často málo viditelně, trvají dodnes. Podobně i jiné aktivity křesťanů. Dokonce i nepodařené aktivity nekřesťanů (francouzská revoluce, komunismus), jsou stálým popudem změnit svět.
I dnešní mondragonské družstevnictví není jen apelem, ale pokusem.
Marx, nemýlím-li se, chtěl zrušit soukromé vlastnictví. Jenže kdo se bude starat o vše? Zestátněním dostali rozhodování do rukou státně komunističtí úředníci, tedy opět jacísi "soukromí majitelé". Podle toho rozhodovali a to byla bída komunismu. Jak se tedy majetek stane majetkem všech? Není pak lepší (a krokem vpřed), když se stane majetkem družstva, navíc majetkem lidí, kteří vůči jiným družstvům nejednají kapitalisticky (podobně jednají přece i monopoly, jenže prokapitalisticky). Na těchto dvou příkladech (mandragon a monopoly) je vidět, že vývoj může být urychlen, když do hry vstupuje i Bůh, svědomí, bytostný vztah k Bohu. Není to už otázka jednotlivců, ale skupin.
A Bůh je stále stejný. Ani my nevytváříme Boha (není produktem našeho myšlení), ale můžeme ho poznávat stále víc a tím je vytvářený náš vztah k němu i celé skutečnosti. Je-li náš vztah zákonický, pak se může zdát, že stejně nedokonale (paternalisticky, mocensky, ... ) jedná i on . Ježíš měl k Bohu naprosto důvěrný vztah, proto nám ho mohl vykreslit jako milujícího, milosrdného. Váš vztah k němu je racionalistický, proto je racionalistický Váš vztah k celé realitě. Zůstáváte skeptický ke všem pokusům, nevidíte, že v součtu mohou přinést celkovou, nebo aspoň částečnou změnu. Apel Evy Hájkové tedy stále trvá.
1. jediné co křesťanství v těchto oblastech může přinést jsou m r a v n í a p e l y
2. s odvoláním se na Boha je možno odůvodňovat i naprosto protichůdné názory a jednání
děláte, pane Poláčku, nesprávný závěr:
"Obecně řečeno: křesťanství stále může vyslovovat své mravní apely - ale nemůže přinášet žádná skutečná řešení."
První premisa navíc neplatí: Jednota bratrská byl v očích většinové církve mravní apel, proto musela být zničena, sama o sobě však byla žitý život a její důsledky, ač často málo viditelně, trvají dodnes. Podobně i jiné aktivity křesťanů. Dokonce i nepodařené aktivity nekřesťanů (francouzská revoluce, komunismus), jsou stálým popudem změnit svět.
I dnešní mondragonské družstevnictví není jen apelem, ale pokusem.
Marx, nemýlím-li se, chtěl zrušit soukromé vlastnictví. Jenže kdo se bude starat o vše? Zestátněním dostali rozhodování do rukou státně komunističtí úředníci, tedy opět jacísi "soukromí majitelé". Podle toho rozhodovali a to byla bída komunismu. Jak se tedy majetek stane majetkem všech? Není pak lepší (a krokem vpřed), když se stane majetkem družstva, navíc majetkem lidí, kteří vůči jiným družstvům nejednají kapitalisticky (podobně jednají přece i monopoly, jenže prokapitalisticky). Na těchto dvou příkladech (mandragon a monopoly) je vidět, že vývoj může být urychlen, když do hry vstupuje i Bůh, svědomí, bytostný vztah k Bohu. Není to už otázka jednotlivců, ale skupin.
A Bůh je stále stejný. Ani my nevytváříme Boha (není produktem našeho myšlení), ale můžeme ho poznávat stále víc a tím je vytvářený náš vztah k němu i celé skutečnosti. Je-li náš vztah zákonický, pak se může zdát, že stejně nedokonale (paternalisticky, mocensky, ... ) jedná i on . Ježíš měl k Bohu naprosto důvěrný vztah, proto nám ho mohl vykreslit jako milujícího, milosrdného. Váš vztah k němu je racionalistický, proto je racionalistický Váš vztah k celé realitě. Zůstáváte skeptický ke všem pokusům, nevidíte, že v součtu mohou přinést celkovou, nebo aspoň částečnou změnu. Apel Evy Hájkové tedy stále trvá.
December 13, 2016 v 5.54
Marx to vůbec nemyslel tak, že stát bude byrokraticky vlastnit podniky (a tedy o nich rozhodovat) a pracující v nich bude jen zaměstnávat.
Vlastnictví výrobních prostředků v Marxově ekonomii není primárně(právním) vztahem lidí k věcem, nýbrž vztahem mezi lidmi. Lidé v práci (a vlastně i ve společnosti vůbec) se dělí na ty, kteří rozhodují (např. o výrobě a o podniku) a na ty, kteří jsou na nich závislí - je o nich de facto rozhodováno a mohou být kdykoliv zbaveni práce a tedy prostředků k životu.
Marx neřešil, jak bude nová společnost vypadat a vůbec neřešil přechodné období mezi kapitalismem a naprosto dokonalou společností, kde nepotřebuji nic vlastnit, protože mi nikdo nic nebude chtít sebrat. Přechodné období se snažili řešit až jeho následovníci, více méně po svém. Družstva v tom také měla hrát svou roli.
Mimochodem, existují lidé, kteří se dobře starají i o to, co jim nepatří. Tedy o to, co patří všem. Klasikové předpokládali, že takoví budou především komunisté. Pár takových se jich našlo, ale bylo to málo.
Já vidím význam ekonomické samosprávy především v emancipaci, kterou by to přineslo pracujícím. Kdo není puštěn k rozhodování, ten se rozhodovat nenaučí.
Vlastnictví výrobních prostředků v Marxově ekonomii není primárně(právním) vztahem lidí k věcem, nýbrž vztahem mezi lidmi. Lidé v práci (a vlastně i ve společnosti vůbec) se dělí na ty, kteří rozhodují (např. o výrobě a o podniku) a na ty, kteří jsou na nich závislí - je o nich de facto rozhodováno a mohou být kdykoliv zbaveni práce a tedy prostředků k životu.
Marx neřešil, jak bude nová společnost vypadat a vůbec neřešil přechodné období mezi kapitalismem a naprosto dokonalou společností, kde nepotřebuji nic vlastnit, protože mi nikdo nic nebude chtít sebrat. Přechodné období se snažili řešit až jeho následovníci, více méně po svém. Družstva v tom také měla hrát svou roli.
Mimochodem, existují lidé, kteří se dobře starají i o to, co jim nepatří. Tedy o to, co patří všem. Klasikové předpokládali, že takoví budou především komunisté. Pár takových se jich našlo, ale bylo to málo.
Já vidím význam ekonomické samosprávy především v emancipaci, kterou by to přineslo pracujícím. Kdo není puštěn k rozhodování, ten se rozhodovat nenaučí.
Lidé by se měli znovu naučit modlitbě. Není to vůbec bezvýznamné. Naopak.
JP
Přesně naopak, pane Pospíšile: onen "Bůh" vždycky nezbytně je a bude produktem našeho myšlení, našeho mozku.
Zrovna nedávno vědci učinili objev, že makakové by byli schopni mluvit hláskovanou, artikulovanou řečí. Jenže - nemají na to prostě mozek, takže tato jejich schopnost zůstane nevyužita.
Kdyby člověk neměl mozek ve kterém si vytváří obrazy - toho či onoho - Boha, nikdy by tento Bůh pro něj neexistoval.
Takže, ještě jednou: tento "Bůh" je vždycky produktem lidského mozku; jediná otázka je, jestli za těmito lidskými představami a vizemi stojí přece jenom nějaká skrytá (a dost možná: vyšší) realita; a poté, c o je vlastně touto realitou.
-----------------------------------------
Co se toho týče, že já na celou věci víry nahlížím jenom racionalisticky (a proto ji nemohu pochopit): o tom jsem tu zrovna nedávno psal, samozřejmě je můj pohled především racionalistický - jenže pokud a dokud druhá strana argumentuje iracionálně (a mnohdy v jasném rozporu s racionalitou), pak mi prostě nezbývá nic jiného, nežli bránit pozice racionality.
Opakuji ještě znovu: ne že bych neměl žádný smysl pro intuitivně-emocionální vztahování se člověka ke světu; ale v novém, moderním světě i tento intuitivně-emocionální postoj musí být v souladu s racionalitou, s rozumem. Přinejmenším s ním nesmí být v zásadním rozporu.
Zrovna nedávno vědci učinili objev, že makakové by byli schopni mluvit hláskovanou, artikulovanou řečí. Jenže - nemají na to prostě mozek, takže tato jejich schopnost zůstane nevyužita.
Kdyby člověk neměl mozek ve kterém si vytváří obrazy - toho či onoho - Boha, nikdy by tento Bůh pro něj neexistoval.
Takže, ještě jednou: tento "Bůh" je vždycky produktem lidského mozku; jediná otázka je, jestli za těmito lidskými představami a vizemi stojí přece jenom nějaká skrytá (a dost možná: vyšší) realita; a poté, c o je vlastně touto realitou.
-----------------------------------------
Co se toho týče, že já na celou věci víry nahlížím jenom racionalisticky (a proto ji nemohu pochopit): o tom jsem tu zrovna nedávno psal, samozřejmě je můj pohled především racionalistický - jenže pokud a dokud druhá strana argumentuje iracionálně (a mnohdy v jasném rozporu s racionalitou), pak mi prostě nezbývá nic jiného, nežli bránit pozice racionality.
Opakuji ještě znovu: ne že bych neměl žádný smysl pro intuitivně-emocionální vztahování se člověka ke světu; ale v novém, moderním světě i tento intuitivně-emocionální postoj musí být v souladu s racionalitou, s rozumem. Přinejmenším s ním nesmí být v zásadním rozporu.
JP
A co se těch družstev týká, i tady platí, že ve skutečnosti je to přesně naopak: i ta družstva se k sobě n a v z á j e m nevyhnutelně musí chovat kapitalisticky.
Dokud existuje "volný trh", to znamená dokud existuje konkurence o zákazníka a o zisk, do té doby se i jednotlivá družstva nevyhnutelně musí chovat jako konkurenti, tedy jako kapitalistické. Kdo se bude chovat jako nějaký křesťanský filantrop, ten prostě zahyne v nemilosrdném konkurenčním boji, dříve či později ho pohltí někdo dravější, bezohlednější.
Že je Mondragón a spol. "alespoň pokusem" vytvořit něco dobrého? - Ano, je to pokus; asi tak stejný pokus, jako postavit hrad z písku.
Ono to skutečně může fungovat - v malém, na dětském pískovišti. Ale opravdový hrad z toho písku asi opravdu nepostavíme.
Tohle se na levici zaměňuje znovu a znovu: jako by ta skutečnost, že i v rámci kapitalismu je možno t u a t a m vytvořit něco co alespoň navenek vypadá tak nějak nekapitalisticky, jako by to bylo důkazem toho, že je kapitalismus jako takový možno překonat tím, když jenom oněch "hradů z písku" postavíme dostatečné množství.
Dokud existuje "volný trh", to znamená dokud existuje konkurence o zákazníka a o zisk, do té doby se i jednotlivá družstva nevyhnutelně musí chovat jako konkurenti, tedy jako kapitalistické. Kdo se bude chovat jako nějaký křesťanský filantrop, ten prostě zahyne v nemilosrdném konkurenčním boji, dříve či později ho pohltí někdo dravější, bezohlednější.
Že je Mondragón a spol. "alespoň pokusem" vytvořit něco dobrého? - Ano, je to pokus; asi tak stejný pokus, jako postavit hrad z písku.
Ono to skutečně může fungovat - v malém, na dětském pískovišti. Ale opravdový hrad z toho písku asi opravdu nepostavíme.
Tohle se na levici zaměňuje znovu a znovu: jako by ta skutečnost, že i v rámci kapitalismu je možno t u a t a m vytvořit něco co alespoň navenek vypadá tak nějak nekapitalisticky, jako by to bylo důkazem toho, že je kapitalismus jako takový možno překonat tím, když jenom oněch "hradů z písku" postavíme dostatečné množství.
December 13, 2016 v 12.59
Bůh není lidským výtvorem ani výtvorem lidského mozku, pane Poláčku. Mimochodem, ani ten lidský mozek není lidským výtvorem. Tak třeba autonomní nervový systém je nezávislý na lidské vůli. Člověk ho neřídí. Samozřejmě, můžete říct, že je produktem evoluce. Ale co je za ní?
Jinak si klidně braňte pozice racionality, pokud máte pocit, že tak činíte. Ona živá a žitá praxe každou racionální teorii dříve či později převálcuje.
Jinak si klidně braňte pozice racionality, pokud máte pocit, že tak činíte. Ona živá a žitá praxe každou racionální teorii dříve či později převálcuje.
December 13, 2016 v 13.22
Hezky se říká: "Šedá je teorie, ale zelený je strom života".
VP
December 13, 2016 v 22.28
A taky jsem si vymyslel vás, pane Poláčku, ale dost blbě. Kdybych si Vás vymyslel líp, nebásnil byste tolik ani o Bohu, ani o Mondragonu. Družstva se navzájem nechovají kapitalisticky, protože to jde i spolupracovat a nic se neztrácí. Křesťané totiž dokáží být aktivní a produktivní, ikdyž tím nikoho nepotápí nebo neolupují. Tuto vlastnost mají od Boha, buď pochválen, protože lidské srdce je bez něho prázdné a zvrácené.
A ikdyby křesťanské (ale i nekřesťanské) úsilí přineslo jenom něco málo, pořád je to víc než to Vaše básnění. Jednou to tu někdo smaže a co z toho zbude?
A ikdyby křesťanské (ale i nekřesťanské) úsilí přineslo jenom něco málo, pořád je to víc než to Vaše básnění. Jednou to tu někdo smaže a co z toho zbude?
December 14, 2016 v 6.48
Ten kapitalistický trh by se dal docela dobře obcházet. Znamená to být co nejvíce soběstační, vyměňovat si zboží mezi jednotlivými družstvy, vytvořit vlastní, nekapitalistický trh. U nás na vesnici například nikdo nekupuje vejce v obchodě, ale všichni mají buď svoje nebo od sousedů.
Je jasné, že by to nebylo na výrobu složitějšího zboží, ale to by prozatím běželo na tom kapitalistickém trhu. Časem by se to nějak vyřešilo. Možná by se postupně přidali další a nikomu už by nešlo primárně o zisk.
Je hrozné, jak Babiš teď možná odrovná drobné živnostníky, kteří živí třeba jen sami sebe, protože nikoho nezaměstnávají, ale práci jim nedá ani stát ani on. Zaměstná snad Babiš všechny ve své firmě?
Je jasné, že by to nebylo na výrobu složitějšího zboží, ale to by prozatím běželo na tom kapitalistickém trhu. Časem by se to nějak vyřešilo. Možná by se postupně přidali další a nikomu už by nešlo primárně o zisk.
Je hrozné, jak Babiš teď možná odrovná drobné živnostníky, kteří živí třeba jen sami sebe, protože nikoho nezaměstnávají, ale práci jim nedá ani stát ani on. Zaměstná snad Babiš všechny ve své firmě?
AM
December 14, 2016 v 15.22
Eva Hájková napsala: "Lidé by se měli znovu naučit modlitbě. Není to vůbec bezvýznamné. Naopak. "
Naprostý souhlas.
Modlidba je brána, kterou se vstupuje.
A ještě důležitější než ta při obřadech, je ta osobní, soukromá.
Modlidba v Duchu svatém a příspěvek na charitu, pokud to finance umožňují, to je asi "křesťanské minimum". :-))
"Duch Svatý ................ rozděluje Boží dary v srdci člověka. Udržuje v nás Boží život a umožňuje se opravdově modlit. Křesťan nalézá v Duchu Svatém hlubokou radost, vnitřní pokoj a svobodu," píše kardinál Špidlík.
Naprostý souhlas.
Modlidba je brána, kterou se vstupuje.
A ještě důležitější než ta při obřadech, je ta osobní, soukromá.
Modlidba v Duchu svatém a příspěvek na charitu, pokud to finance umožňují, to je asi "křesťanské minimum". :-))
"Duch Svatý ................ rozděluje Boží dary v srdci člověka. Udržuje v nás Boží život a umožňuje se opravdově modlit. Křesťan nalézá v Duchu Svatém hlubokou radost, vnitřní pokoj a svobodu," píše kardinál Špidlík.
AM
December 14, 2016 v 15.24
Na druhou stranu sv. Augustin říká: "Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě."
Je to kříž s těmihle křesťany...
Je to kříž s těmihle křesťany...
JV
Vážená a milá paní Hájková,
kapitalismus nějak obcházet jde, ale lidskou hamižnost obcházet nejde. Tu musíme v sobě překonat.
Jak oba víme, apoštol Pavel o lidském srdci říká, že je náchylné k nepravostem. A protože to říká Pavel, který ve všem - a zcela beze zbytku – spoléhá na Pána Boha, můžeme si být jisti tím, že naši přirozenou hamižnost nepřekonáme jen a jen svými silami, ale jedině s přispěním Pána Boha.
Proto tak moc potřebujeme křesťanství. Všichni a ve všech životních situacích.
Budeme-li si myslet, že k překonání hamižného kapitalismu nepotřebujeme Pána Boha a vystačíme si s pouhým družstevnictvím či jiným zdánlivě spravedlivějším způsobem ekonomického uspořádání, stvoříme jen další způsob uplatnění lidské hamižnosti.
Váš Jiří Vyleťal
kapitalismus nějak obcházet jde, ale lidskou hamižnost obcházet nejde. Tu musíme v sobě překonat.
Jak oba víme, apoštol Pavel o lidském srdci říká, že je náchylné k nepravostem. A protože to říká Pavel, který ve všem - a zcela beze zbytku – spoléhá na Pána Boha, můžeme si být jisti tím, že naši přirozenou hamižnost nepřekonáme jen a jen svými silami, ale jedině s přispěním Pána Boha.
Proto tak moc potřebujeme křesťanství. Všichni a ve všech životních situacích.
Budeme-li si myslet, že k překonání hamižného kapitalismu nepotřebujeme Pána Boha a vystačíme si s pouhým družstevnictvím či jiným zdánlivě spravedlivějším způsobem ekonomického uspořádání, stvoříme jen další způsob uplatnění lidské hamižnosti.
Váš Jiří Vyleťal
Však já jsem měla představu, že by v těch družstvech byli hlavně věřící. Dokonce si myslím, že by to bez víry ani nefungovalo. Zase na druhé straně nevím, zda by dnešní věřící do toho šli. Těžko říct.
A ještě k tomu, co napsal pan Morbicer o modlitbě.
Jeden čtenář mi poslal odkaz na text o modlitbě Otčenáš (http://biblickedilo.cz/wp-content/uploads/2014/04/Ot%C4%8De-n%C3%A1%C5%A1-up.pdf). Modlitba Otčenáš, kterou tady už rozebíral pan Poláček, je modlitbou učedníků. Zaujalo mě, jak se autor textu zmiňuje o tom, že modlitba Otčenáš je modlitbou nebezpečnou. Cituji: „Na každém řádku jde o to, aby Ježíšovi následovníci zapomněli na svá vlastní přání a životní plány a aby chtěli jen to, co chce Bůh. V tomto smyslu je to nebezpečná modlitba pro každého, kdo se ji modlí“. Nebezpečný je prý hlavně verš „Přijď království tvé“ a také „Buď vůle tvá“:
„Když v Otčenáši prosíme o příchod Božího království, prosíme o konec světa. O konec našeho starého světa se všemi mocnostmi, kterým jsme doposud sloužili, a o začátek
nového světa, který nám Bůh už dnes nabízí. „Přijď tvé království“ znamená proto radikální vlády. Také tím je Otčenáš „nebezpečnou“ modlitbou.“
Já se domnívám, že všechny modlitby (i ty, když se modlíme vlastními slovy) mohou být nebezpečné, zejména pokud se modlíme o Boží pomoc někomu. Může se totiž stát, že si nás Bůh pro tu pomoc použije jako svůj nástroj. Například nám uloží nejenom přispět na charitu, ale navíc dělat ještě i dobrovolníka.
A ještě k tomu, co napsal pan Morbicer o modlitbě.
Jeden čtenář mi poslal odkaz na text o modlitbě Otčenáš (http://biblickedilo.cz/wp-content/uploads/2014/04/Ot%C4%8De-n%C3%A1%C5%A1-up.pdf). Modlitba Otčenáš, kterou tady už rozebíral pan Poláček, je modlitbou učedníků. Zaujalo mě, jak se autor textu zmiňuje o tom, že modlitba Otčenáš je modlitbou nebezpečnou. Cituji: „Na každém řádku jde o to, aby Ježíšovi následovníci zapomněli na svá vlastní přání a životní plány a aby chtěli jen to, co chce Bůh. V tomto smyslu je to nebezpečná modlitba pro každého, kdo se ji modlí“. Nebezpečný je prý hlavně verš „Přijď království tvé“ a také „Buď vůle tvá“:
„Když v Otčenáši prosíme o příchod Božího království, prosíme o konec světa. O konec našeho starého světa se všemi mocnostmi, kterým jsme doposud sloužili, a o začátek
nového světa, který nám Bůh už dnes nabízí. „Přijď tvé království“ znamená proto radikální vlády. Také tím je Otčenáš „nebezpečnou“ modlitbou.“
Já se domnívám, že všechny modlitby (i ty, když se modlíme vlastními slovy) mohou být nebezpečné, zejména pokud se modlíme o Boží pomoc někomu. Může se totiž stát, že si nás Bůh pro tu pomoc použije jako svůj nástroj. Například nám uloží nejenom přispět na charitu, ale navíc dělat ještě i dobrovolníka.
JV
Je-li modlitba modlitbou a nikoliv osobním blouzněním či čímsi na způsob samomluvy, pak jde o rozhovor s Bohem. Je voláním člověka k Bohu. Pročpak by člověk volal k Bohu, když by takové volání měl za nebezpečné? Za koho by člověk vlastně Boha považoval, kdyby setkání s ním měl za nebezpečné? Myslím, že pokládat modlitbu za nebezpečnou je protimluv, který nedává žádný smysl.
Když se u nás v katolické církvi modlíme Otčenáš, kněz tuto modlitbu uvádí slovy: „A teď se pomodleme modlitbu, kterou nám zanechal náš Pán Ježíš Kristus.“ Cožpak by nám Ježíš zanechal něco, co by nás mohlo ohrozit? Chtěl by snad po nás Ježíš něco, co by nám mohlo uškodit?
Jinak dokonalý výklad Otčenáše najdete, paní Hájková, v prvním díle knihy Ježíš Nazaretský od papeže Benedikta XVI. Papež této modlitbě věnuje celou pátou kapitolu.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
Když se u nás v katolické církvi modlíme Otčenáš, kněz tuto modlitbu uvádí slovy: „A teď se pomodleme modlitbu, kterou nám zanechal náš Pán Ježíš Kristus.“ Cožpak by nám Ježíš zanechal něco, co by nás mohlo ohrozit? Chtěl by snad po nás Ježíš něco, co by nám mohlo uškodit?
Jinak dokonalý výklad Otčenáše najdete, paní Hájková, v prvním díle knihy Ježíš Nazaretský od papeže Benedikta XVI. Papež této modlitbě věnuje celou pátou kapitolu.
Dobrou noc, Jiří Vyleťal
+ Další komentáře