Kristus Král a prázdné trůny

Ivan Štampach

Adventní době předchází slavnost Krista Krále. Paradoxně nesděluje, že má naší společnosti vládnou boží nebo světský vladař. Naopak je připomenutím, že Ježíš světské trůny zanechal prázdné a zůstává výzva ke svobodě,

Pro některé z nás byla včerejší neděle zahajující poslední týden liturgického roku slavností Krista Krále. Občanské cítění se tomuto zvláštnímu zastavení v kruhu bohoslužebného času vzpírá. Jsme rádi, že nám již nemusí vládnout ti, kteří nahromadili nejvíc majetku a získali nejvyšší moc.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Nezdá se nám, že by k vládnutí kvalifikovalo narození v rodině panovníka. Věříme, že si vládne lid, nebo že si může vládnout, pokud o to stojí. Že to sice činí víceméně prostřednictvím politických profesionálů, ale se souhlasem voličů a pod jejich kontrolou. Pod sankcí příštího nezvolení.

Demokratická státní moc je jen taková, jací jsme my, kdo ji ustavujeme. Politici nejsou vzory poctivosti a vzdělanosti, tak jako jimi obvykle nejsou jejich voliči. Rozčarování z korupčního, bezohledného a prolhaného výkonu zákonodárné a výkonné (a koneckonců někdy i soudní) moci vede k nostalgickému ohlížení.

Někteří posuzují minulost v ideálním obraze a současnost podle všední reality. Krále a šlechtu minulosti vidí takové, jakými měli být, jako lidi duchovně pomazané, odpovědné, neúplatné, pečující o zemi a její lid. Zvoleným zákonodárcům a činitelům výkonné moci nejsme ochotni připsat dobré motivy. Minulost se pro mnohé stává principiálně lepší než současnost a buducnost. Nenápadná a pozvolná konzervativní revoluce je regresí.

Služba místo kralování

Proč se tedy Ježíši Kristu před začátkem adventu, jímž začíná nový křesťanský rok, připisuje titul krále? Proč se spojuje s mocí nelegitimizovanou demokratickou procedurou? Můžeme se obávat, když papež Pius XI. roku 1925 zavedl tento svátek, že za tím bylo triumfalistické pojetí církve. Mohli bychom si vzpomenout například na dokument papeže Řehoře VII. Dictatus papae (Papežův diktát) z roku 1075, kde se mimo jiné říká, že papež může disponovat císařskými odznaky, že mu světská knížata musí líbat nohy a že mu má být dovoleno sesazovat císaře.

Mohli bychom si vzpomenout na stesk Michala Semína těsně poté, co nově zvolený František, vystoupil na balkon baziliky, důsledně se označoval za římského biskupa a než udělil požehnání shromážděnému lidu, sklonil se před přítomnými a požádal je o modlitbu, jež by mu vyprosila požehnání. Semín postrádal v jeho vystoupení projevy nejvyšší duchovní a světské moci, jíž papež disponuje.

Máme obavu, že Ježíš Kristus jako král má být garancí autoritářského pojetí církve a paktování církevního vedení s jakoukoli politickou mocí. Mohli bychom si vzpomenout, že Ježíš sám podle evangelia říká: „… kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20, 26-28) Ježíš sloužící lidem versus Ježíš zpřítomňující Boha vševládce.

Ježíš nezasedl na žádném trůnu a kraluje tím, že slouží. Trůny uprázdnil a nedosadil na ně nikoho opatřeného božskou záštitou. Foto kduvall.com

Přesto vše nemůžeme přehlédnout, že Ježíš v synoptických evangeliích (tedy u Matouše, Marka a Lukáše) vícekrát mluví o nebeském nebo Božím království. A to království sice není z tohoto světa, neřídí se často pochybnými pravidly světského panování, ale je nepochybně pro tento čas a prostor, pro nás žijící lidi a pro naši zemi.

Ježíš někdy mluví v paradoxech. Podle všeho služba je způsobem jeho panování. V jeho slovech promlouvá a v jeho činech s lidmi jedná sám Bůh, ale to neukazuje nastolením náboženské diktatury, nýbrž je, jak sám připomíná, tichý a pokorného srdce. (Mt 11, 29)

Jedna z čínských tradic nazývá tu skutečnost, již v naší části světa chápeme jako božskou, slovem Tao, což lze přeložit různě, ale nejčastěji jako Cesta. Klasický spis o něm říká:

Tao je věčné a zůstává bez jména.

Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,

nic na světě se mu neodváží čelit.

Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,

všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.

Nebesa a země by se v souladu spojily,

aby vydávaly sladkou rosu,

a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,

by žil v rovnosti a míru.

(Tao te ťíng, překlad Berta Krebsová, č. 32)

Vláda zřejmě také k životu patří a je životně důležité, jakou má podobu a na čem se zakládá. Ježíšovská moc neuplatňuje příkazy pod nátlakem. Nemusí pokořovat, nepotřebuje korumpovat lákavými odměnami a hrozit dramatickými tresty. Může vést k řádu tím, že probouzí v lidech jejich dobrý potenciál, že obnovuje Boží obraz přítomný v člověku. Pak je pro člověka odměnou samo dobré jednání a společenství Světla a Života, a trestem by bylo sám se tomuto živoucímu prostoru vzdálit.

Když myslíme na paradoxní Ježíšovo kralování, neudiví nás, že se některé jeho činy a některá slova obracejí proti politickým a náboženským mocnostem soudobého světa. Katolická církev každý večer, ve večerních chválách recituje chvalozpěv Marie, jímž oslavuje to, že se má stát matkou zvláštního vládce, který nezaštiťuje mocné svou nejvyšší mocí, ale svrhává je s trůnů, které si obsadili. Nechává trůny prázdné.

Nepřekvapí nás, že právě ve světě formovaném Ježíšovým poselstvím přišla ke slovu rovnost všech a vláda na způsob samosprávy. Církvi trvalo dlouho, než k tomu dozrála, ale postupně dospěla k tomu, že člověk jako osoba, nadaná rozumem a svobodnou vůlí je subjektem práv a povinností. Papež Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris (Mír na zemi) se přihlašuje k jednotlivým právům vyhlášeným revolucemi 18. a 19. století, garantovaným mezinárodně platnými dokumenty a ústavním pořádkem demokratických zemí.

Ti, kdo se hlásí ke křesťanské tradici pak přispívají v postkoloniálních zemích k tomu, aby se společnost přiblížila sociální spravedlnosti a skutečné, ne pouze slovně vyhlašované rovnosti. Pro tuto křesťanskou praxi osvobození pozvolna i katolická církev díky papeži z Latinské Ameriky nachází porozumění.

I v blahobytném západním světě mají obhájci spravedlnosti, svobody a rovnosti motivovaní evangeliem co říct. Berou vážně lidi a ostatní živé bytosti. Jejich právo na důstojný život chtějí doopravdy hájit, a ne o něm jen pěkně mluvit. Sledují všechny pokusy zneužít moc a pevně se dožadují dodržování práv. Jedna taková skupina se označuje jako Prázdné trůny. Představují se takto: „Jsme kolektiv jednotlivců, kteří skrze srdce, víru, činy a ideje hledají rovnost a svobodu.“

Ježíš nezasedl na žádném trůnu a kraluje tím, že slouží. Trůny uprázdnil a nedosadil na ně nikoho opatřeného božskou záštitou. To má co dělat i s těmi, kteří se domnívají, že obraz božské bytosti nepotřebují. Mohou (a měli by) však na to myslet před adventem, i ti, kdo očekávají příchod (advent) Boha jako člověka, Boha, který je doopravdy lidský, Boha, jehož moc je tichá a pokorná.

    Diskuse
    JP
    November 21, 2016 v 17.4
    S trůnem, nebo bez trůnu?
    Články Ivana Štampacha bývá dosti obtížné komentovat. To prostě prosto, že on zcela pravidelně všechny aspekty dané věci rozebere s takovým citem, přehledem a vytříbeností, že je sotva možno k tomu vůbec ještě něco dalšího dodávat; natož pak něco kritizovat.

    Takže, uchyťme se jednoho momentu, který sám nepochází od něj, nýbrž od autora Tao-te ťing.

    Připomeňme si znovu:

    "Tao je věčné a zůstává bez jména.
    Ač ve své jednoduchosti se zdá nepatrné,
    nic na světě se mu neodváží čelit.

    Kdyby knížata a králové je dovedli zachovávat,
    všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
    Nebesa a země by se v souladu spojily,
    aby vydávaly sladkou rosu,
    a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
    by žil v rovnosti a míru."

    Takže, pokud je zde opravdu přítomna nějaká ta božská substance, pak: kdyby ji "knížata a králové" jenom dovedli zachovávat...

    A co ale lid sám - tedy naprostá většina populace? Opravdu by postačilo, kdyby ta "knížata a králové" dokázali, a ten lid sám by už hned bez dalšího žil v rovnosti a míru? Opravdu je ta moc "tao", té božské substance tak velká, že naprosto postačí otevřít se jejímu působení, a budeme tu mít trvalý ráj na zemi, nikdy nekončíci harmonii všech se všemi?

    Nedá se nic dělat; ale jakkoli i nám toto taoistické, naprosto nepředpojaté pojetí přítomnosti božské substance ve jsoucím světě může být nemálo sympatické - vše hovoří pro to, že takto rajsky jednoduché věci našeho lidského světa asi doopravdy nebudou.

    A - s aktuálním rekursem na jednu právě běžící diskusi - tato víra v umravňující působnost "tao" či "božské substance" není ve své podstatě nikterak nepodobná víře Karla Marxe v působnost železných zákonů dějin, podle nichž v daný okamžik revoluční proletariát svrhne nadvládu kapitálu, a vytvoří - právě takový svět všeobecného a nekonečného míru a harmonie!

    Aby nedošlo k omylu: nikterak nechci zpochybňovat ani existenci určitých zákonitostí dějinných a evolučních procesů a mechanismů; ale dokonce není mým úmyslem zpochybňovat přinejmenším určitou realitu přítomnosti oné "božské substance" v jevovém, materiálním světě. (Přesně naopak: čím dál tím více sám usiluji o to, myšlenku o této působnosti rehabilitovat v moderním, technicky a vědecky skeptickém a vyprázdněném světě.)

    Jedná se o to: takovéto pouze p a s i v n í spoléhání se na působnost toho či onoho - tak to by nás mohlo velice rychle přivést do pekel. Nebo přinejmenším k velice hlubokému zklamání.

    Přes všechny sympatie k taoismu, jednu věc jsem na něm nikdy nemohl akceptovat: jeho naprostou jednosměrnost. Je zde dáno "něco", je zde "To velké", které stojí v nekonečné dokonalosti před vším jsoucím a nad vším jsoucím - a úloha člověka nesestává v ničem jiném, nežli ve zcela pasivním a trpném přizpůsobení se této apriorně dané dokonalosti.

    Ve srovnání s tou nekonečnou velikostí "tao" člověk sám nakonec zůstává pouhým trpaslíkem. A i když si přitom užívá "míru a harmonie" - ztrácí přitom své vlastní lidství, svou ničím nepodmíněnou schopnost (a právo a povinnost) svým vlastním činem uspořádat svůj svět, a svou vlastní cestou ho vést k - relativní - dokonalosti.

    Hegel kritizoval tato východní spirituální učení (jmenovitě buddhismus) za to, že jsou nakonec vnitřně prázdná. Chybí tam totiž diferenciace. Chybí tam právě to č i n n é n a p ě t í mezi "tím velkým" - a mezi tím zdánlivě "malým" člověkem, který je ale právě tím jediným tvorem, přes které ono "velké" může vůbec získat realitu, formu a tvář.

    Takže: hleďme k tomu "velkému", ať už má název jakýkoli, jako k symbolu dokonalosti, k úběžníku našeho jednání a bytí; ale nikdy nezapomínejme na to, že náš svět bude jenom takovým, jakým si ho uděláme my sami.
    November 21, 2016 v 21.36
    Josefu Poláčkovi
    Díky za diskusní příspěvek.

    Šlo mi o zvláštní způsob vlády podle Tao te Ťingu. Vládne bez příkazu a natláku a přesto nic na světě se mu neodváží čelit.

    Nemínil jsem to jako výzvu k pasivitě. Jsem radikální humanista v tom smyslu, že člověk svým svobodným, tvůrčím jednáním spolutvoří sám sebe. Lidství se mi spojuje s tím, že člověk je "tvor tvořící". V tom je božský potenciál člověka znázorněný jedinečným způsobem na Ježíši a v tom je poslední důvod, proč člověk musí být respektován a proč je vždy cílem a nikdy prostředkem.
    Ano. Ježíš nechává světské trůny prázdné.

    A křesťanům ani nehrozí ztráta onoho činného napětí, zmiňovaného panem Poláčkem.
    Křesťan se nemůže "pasívně a trpně přizpůsobit této apriorně dané dokonalosti".
    Nemá k ní totiž přímý přístup. Na rozdíl od východních náboženství, kde se dá cestou postupného osvícení dojít až k samotné podstatě, křesťané jsou od ní odříznutí institucí zvanou dědičný hřích.

    Moc se mi líbí, jak dědičný hřích ve svých větách popisuje Gödel --- když jeho dvě slavné věty vydestilujeme až na dřeň, tak vlastně říká::
    1/ komplexní systémy jsou vnitřně rozporné
    2/ pokud máme vnitřně bezrozporný systém, je partikulární.

    To je náš svět dědičného hříchu, náš svět lidí, ve kterém žijeme. Nedokážeme přestoupit jeho hranice. Nedokážeme přímo nahlédnout komplexní vnitřně bezrozporný systém, což by zřejmě byla gödelovská definice Boha.
    My křesťané svou káru musíme tahnout sami, na svých bedrech to nést.

    Ale proto se stal Bůh člověkem.
    Abychom -- paradoxně -- věděli, že sami nejsme
    JP
    November 22, 2016 v 12.15
    Božské Tao a role člověka
    Hned v počátku by snad opravdu nezaškodilo si připomenout, že zde stojíme před problémem, který je filozoficky extrémně obtížně řešitelný. A tím spíše pak v reálné praxi, ve způsobu sebesrozumění člověka. Jak filozofie, tak člověk v celých svých dějinách neustále krouží kolem tohoto centrálního problému, snaží se ho vyřešit jednou tak a podruhé tak - a vždycky se nakonec sklouzne příliš daleko jedním či druhým směrem.

    V daném případě ten problém znamená toto: pokud tedy vyjdeme z apriorní existence tohoto - nijak dále nekonkretizovaného - "božského Tao", a jeho nadřazené a vůdčí role v tomto světě, pak se člověk sám nevyhnutelně ocitá jenom v sekundárním postavení.

    To je napřed jenom holý fakt, který ještě nemusí znamenat nic negativního. Vlastně právě proto člověk dochází k náhledu tohoto vyššího principu bytí, aby při pohledu na něj mohl odložit či přinejmenším umírnit své pyšné individuální vědomí, že on a právě on je tím středobodem, kolem kterého se točí celý svět.

    Ten problém je ale tady: jakmile se přikloníme k tomuto modelu, pak - i když sami nechceme tohoto člověka uvádět do stavu pasivity, on se tam automaticky ocitá. To je nevyhnutelný důsledek tohoto modelu s apriorně postulovaným "božským Tao".

    A jestliže my tomuto člověku tu jeho autentickou aktivitu a svébytnost chceme zase vrátit - pak musíme nalézt něco, nějaký nový faktor, který může vytvořit reálný základ pro tuto jeho nepodmíněnou autonomii.

    Pokud totiž zůstaneme jenom u toho prvního modelu - pak všechna ujišťování o "svobodě člověka", jeho "vlastní odpovědnosti" atd.atd. - to všechno zůstává jenom v čistě verbální rovině. My sice můžeme chtít, aby nám i v tom světě s tím nadřazeným božským principem zůstala zachována alespoň nějaká svoboda našeho vlastního jednání - ale pokud nenalezneme (a nevytvoříme) nějakou reálnou protiváhu proti té absolutní dominanci toho "Tao", pak ta naše svoboda zůstane jenom fikcí.

    I když člověku přiznáme jeho určitou autonomii respektive svobodu - stále to zůstane jenom autonomie dílčí, jenom v rámci toho, co je dané někde jinde a někým jiným.

    Jako určitý příklad by bylo možno uvést moderní armády, kdy veliteli jednotky na frontové linii je poskytnuta značná autonomie v rozhodování o tom, jakými taktickými rozhodnutími má co nejlépe dosáhnout splnění cíle. Ale - konec konců plní jenom rozkazy "shora", a jeho veškerá autonomie se vyčerpává ve volbě prostředků, zatímco do toho, jaké jsou strategické cíle, nemá co mluvit.

    Znovu a znovu v našich diskusích o víře a náboženství narážíme na argument věřících, že oni tuto svou podřízenost "nejvyššímu velení", tedy Bohu, nikterak nepociťují jako ztrátu vlastní svobody. Neboť Bůh je pro ně symbolem veškeré Dokonalosti a veškerého Dobra vůbec; jak by tedy mohlo být omezením vlastní svobody, když se s tímto absolutním Dobrem vnitřně ztotožníme?

    To je bezpochyby silný argument; ale že není zcela nezpochybnitelný, ukazuje příklad právě zde projednávaného "Tao".

    To vůbec nejsilnější odůvodnění, které Lao-c' uvádí pro podporu svého výkladu světa, zní - pokud mě paměť příliš neklame - asi takto:

    "Domníváš se, že existuje ještě něco většího, nežli to, co stvořilo hory, řeky a moře? - Nedomnívám se, že je tomu tak."

    To je - typicky pro Lao-c' - velice tichá věta, která nevrhá s hřmotem do světa nějakou ideu s tím, že "jedině toto je pravda"; nýbrž vede náš zrak k poněkud překvapenému zjištění o nesamozřejmosti našeho světa, našich "hor, řek a moří", a k uvědomění si, že za tím vším musí stát ještě něco jiného, co vůbec umožnilo jejich existenci.

    Velice silný argument; nicméně, položme si kritickou otázku: je toto "Velké", které za tím vším stojí - to je opravdu natolik dokonalé, jak se nám pozemšťanům jeví při pohledu na naše hory, řeky a moře? A co celý zbytek vesmíru? Tato obrovská kvanta hmoty a energie, z nichž absolutní většina je jenom pustinou bez života, v kataklyzmatických srážkách požírající samu sebe, a to všechno nakonec směřující k tepelnému zániku?

    Ten p o c i t dokonalosti, ten pocit božího dechu za tím vším - není to nakonec v prvé řadě n a š e v l a s t n í dílo, kreativní počin samotného člověka?

    Není to nakonec tento člověk sám, který je přece jenom něčím v í c e, nežli všechny tyto hory, řeky, moře?...

    Jestliže za vším jsoucím stojí tato kosmická síla Tao - nejsme to zároveň my, lidé, kteří toto Tao silou svého ducha, své představivosti teprve vůbec v y t v o ř i l i?

    Nechci pro tuto chvíli tuto úvahu protahovat donekonečna. V tuto chvíli jde opravdu jenom o to - jak zmíněno úvodem - uvědomit si jak krajně obtížná je celá záležitost; a jak velice snadno můžeme sklouznout k příliš jednoduchým řešením a příliš snadným odpovědím, které nás osobně sice pro tu chvíli mohou uspokojit, ale samotnou věc ve skutečnosti neřeší.
    Nejsem si jistý pane Poláčku, jestli ten, který věří, že Tao předchází všechno, předchází Jedno (harmonie), ze kterého povstává Dvoje (vzájemně propojené protiklady, jin jang), ze kterého Troje, a z něj vše ostatní........ ocení vaš názor, jestli jsme Tao náhodou nevytvořili až silou našeho ducha a představivostí.
    November 22, 2016 v 13.56
    Není nakonec vyjádřením Tao taky to známé Komenského heslo "Omnia spontae fluant, absit violentia rebus"?
    November 22, 2016 v 20.27
    Pane Poláčku,
    prosím vás, proč si pořád myslíte že Bůh chce pasivního člověka "podřízeného jeho velení"? Člověka, který se jen "pasivně sjednotí s nějakým dobrem"? Copak pasivita vůbec může být pokládána za nějaké dobro?
    Proč by Bůh naopak nemohl chtít, aby se člověk choval přirozeně, aby se stal sám sebou, tedy včetně toho, aby realizoval svůj tvůrčí potenciál, aby samostatně nakládal se svými" hřivnami"? Co když člověku Bůh právě v tomto napomáhá?
    Nakonec - když se na to podíváte z hlediska samotného Boha - co by Bůh z toho měl, kdyby si stvořil nějaké poslušné loutky?
    November 22, 2016 v 22.20
    Díky
    Tohle je od Ivana O. Štampacha skutečně velmi dobře napsáno.
    Citlivě, a při tom silné sdělení: Boží vláda je svou podstatou služba.
    Provází mě už druhým rokem duchovní deník Gabriely Bossisové On a já - a přesně takhle uvádí Ježíš Gabrielu do toho, jako opravdu vypadá Boží "ucházení se" o člověka.

    V biblickém pojetí vztahu mezi Bohem a člověkem nikdy nemůže jít z lidské strany jen o pasivitu. Jsme "Boží spolupracovníci" (1Kor 3,9).
    JP
    November 23, 2016 v 12.45
    Buď poslušný!
    Ten - problematický - vztah člověka k nadřazené duchovní substanci je možno přímo modelově sledovat právě na tom způsobu, jak Lao-c' definuje zcela konkrétní a praktické úkoly a povinnosti člověka na této zemi.

    Jeden bod za druhým, jedna mravní výzva za druhou, ve stovkách variant je zde řečeno prakticky jedno jediné: Člověče, buď poslušný!!

    Tento svět je božským tao stvořený jako dokonalý - a tak se neopovažuj nad tím jakkoli ohrnovat nos, nebo vůbec nad tím jakkoli rozumovat: podřiď svou nepatrnou maličkost tomuto dokonalému chodu věcí, buď poslušen svého vládce a svých rodičů a svých nadřízených, ty sám jsi jenom nepatrné zrnko v tomto světě predestinované harmonie a dokonalosti.

    Uvědomme si: takovýto mravní kodex mohl mít svou platnost v principiálně s t a t i c k ý c h společenstvích východní Asie, s jejich cyklickým způsobem života upnutého do pravidelných období monzumových dešťů.

    Ale s takovýmto pasivním podřízením se "dokonalému pořádku všech věcí" opravdu není možno natrvalo oslovit a natrvalo uspokojit člověka Západu - a to v prvé řadě člověka moderního, dynamického Západu.

    Neboť tento člověk je stále ještě také dědicem P r o m é t h e o v ý m - tedy dědicem toho, kdo se postavil proti vůli bohů, aby l i d e m přinesl oheň.

    Tento prométheovský člověk Západu tedy sebe sama, své vlastní štěstí, své vlastní právo postavil proti vůli boží - a právě toto je jeho prokletí, stejně tak jako ale pramen a zdroj jeho vlastní svébytnosti.

    Právě na Prométheovi můžeme vidět zcela jednoznačně: kdo chce být sám sebou - ten musí mít odvahu postavit se i proti bohům.

    Není žádná a b s o l u t n í dokonalost světa, která by mohla působit jenom sama sebou; která by pro své dovršení nepotřebovala samotného člověka.

    A člověk této své úloze nikdy nedokáže dostát, když se bude neustále jenom pasivně podřizovat té údajně všudypřítomné Dokonalosti a Dobru.

    To kosmické "Dobro" - to je jenom čirá možnost, potencialita - bez člověka samotného se nikdy nestane skutkem.
    November 23, 2016 v 14.0
    Pane Poláčku,
    Já se nebudu vyjadřovat k tomu, co řekl Lao-c', protože nemám o tom patřičné znalosti. Ale řeknu vám jednu věc. Ve vedlejší diskusi jste se o Hellerovi vyjádřil, že je dogmatik, což není pravda. On se naopak vždycky snažil bojovat proti tomu, čemu se říká "asijský systém".
    Právě protože chtěl, aby člověk byl svobodný.
    + Další komentáře