Počínaje květnem se rodí první specializovaný policejní tým, který má cíleně vyhledávat a stíhat nenávistné projevy v českém online prostředí. Vzniká na půdorysu stávajícího 9. oddělení odboru obecné kriminality, které se přemění do samostatného odboru extremismu a terorismu. Jde bezpochyby o přelomovou událost, která nemá v naší historii obdoby. 

Policie — po ministerstvu vnitra a státních zástupcích — tímto krokem definitivně uznala, že internet nelze vnímat jako nějaké specifické prostředí odloučené od běžného života, kde je možné se dopouštět činů, které by v běžném světě byly za hranou zákona. Kromě „extremismu“ se navíc hodlá dle svých slov zaměřit také na takzvanou předsudečnou nenávist. Ta v lecčems nahrazuje přežitý koncept boje proti extremismu a lépe pojímá jádro dnešního problému:

Nenávist a násilná radikalizace již dávno nejsou jen doménou ideologií motivovaných neonacistických bojůvek. Pronikly do našeho běžného života, online i offline. Na vině je především populistický marketing některých politických stran, boom sociálních sítí a obecně frustrace z politického systému a jeho neschopnosti řešit těžkosti, kterým čelí velká část obyvatelstva.

Policie bude muset najít odvahu měřit všem stejně

Zřízení policejního týmu je proto krok správným směrem. Lze očekávat, že se postupně sladí metodika a postupy mezi policií a státními zástupci. Dobrá zpráva to je koneckonců i pro pachatele, jejichž činy se dosud posuzovaly spíše nahodile. Zvýší se tak šance na to, že čin bude na všech úrovních — od vyšetřování po stíhání a odsouzení — posuzován jednotněji. 

Nepochybně přijdou také ostré reakce odvolávající se na ohrožení svobody projevu. To však může být pro stát příležitostí vysvětlit, že jsou to právě nenávistné projevy, které svobodu projevu potlačují nejvíce. V posledku totiž omezují chuť a možnost podílet se na otevřené diskuzi v online prostředí. 

Krok správným směrem je to však jen za určitých podmínek: nenávistné projevy musí být srozumitelně a jednoznačně popsáno, a orgány činné v trestním řízení a soudy je musí pojímat spravedlivě. Snadno totiž může ještě více prohloubit nedůvěru ve státní instituce a spravedlnost a otevřít další frontu kulturní války. 

Rizikem je také jeho zneužití, kdy za nebezpečný nenávistný projev bude označen prostě jen názor nepohodlný pro státní aparát. Nevíme, kdo v hledáčku policie skončí, a nevíme, zdali policie bude spravedlivě měřit také zástupcům politické moci. Pokud bude chtít policie spekulacím a ostré negativní odezvě zabránit, měla by kromě samotného výkonu uvedeného sledování a stíhání dělat také následující:

1. Proaktivně, srozumitelně a otevřeně poodhalit a trpělivě vysvětlit, proč k danému kroku dospěla, co se chystá sledovat a na základě jaké metodiky. Jak bude například rozlišovat míru nebezpečnosti a ohrožení konkrétního projevu? Na které projevy nenávisti se zaměří a proč, z jakých důvodů je považuje za neakceptovatelné a potenciálně trestné? 

Těžko si lze totiž představit, že by bylo v jejích silách se vypořádat s veškerým nenávistným obsahem, který se každou hodinu na českém internetu objeví. Práce policie se nevyhne nutnosti selekce. Bylo by příliš snadné jít po běžném uživateli z Rokycan poté, co někde v komentáři napíše hejt na Romy. Měli bychom očekávat a požadovat i něco víc. Právě policie totiž disponuje kapacitami, prostředky, výcvikem a legitimitou na to rozkrývat organizované struktury, infiltrovat je, odhalovat mechanismy online monetizace nenávisti a zneužívání podněcování nenávisti k politickému marketingu na státní i místní úrovni. 

2. Vedle monitoringu nenávistných projevů by měla také sledovat a vyhodnocovat reakce na ně a dopady na ohrožené skupiny a společnost jako takovou. Měl nenávistný projev nějaký ohlas? Kudy se šířil a jak? Koho poškodil a jak?

3. Dále je třeba vyslat jasný signál obětem a ohroženým skupinám, že se mohou na policii obrátit bez obav z toho, že se na služebně stanou terčem zlehčování, obviňování z toho, že si to svým chováním na síti vlastně způsobily samy. A ochránit je tak před sekundární viktimizací, a doručit jim jako obětem násilí z nenávisti adekvátní psychologickou pomoc.

4. Policie také bude muset prokázat odvahu. Zcela jistě se, pravděpodobně hned první den sledování, v jejím hledáčku objeví zástupci politické moci, kteří si na šíření nenávisti a polarizaci postavili svůj politický marketing. Policie se bude muset zabývat i jimi, jinak bude její práce nedůvěryhodná. Stěží bychom se pak mohli divit zlosti všech lidí, kteří budou obviněni za příspěvek podobný tomu, jaký běžně, možná uhlazeněji, píšou na facebook političtí zástupci či jiné osoby veřejného života a nejsou za něj stíháni.

5. Transparentnost bude klíčová. Může totiž také působit preventivně. Bude-li mít česká veřejnost lepší představu o tom, v čem spočívá riziko nenávistných projevů, proč se na ně policie zaměřuje a jakým způsobem proti nim zakročuje, je také větší šance, že nová opatření vezme jako ochranu, a ne další šikanu a omezování svobody slova.

Je bezpochyby troufalé a naivní chtít po policii, aby komunikačně zvládla něco, v čem se zástupci občanské společnosti, nevládních organizací, vzdělávacích institucí i státního aparátu v posledních dvaceti letech složitě zorientovávali a často selhávali. 

Vysvětlit širší veřejnosti, v čem jsou nenávistné projevy a násilí z nenávisti nebezpečné pro všechny, se zkrátka dlouhodobě nedaří. Na druhou stranu, bez pokusu o lepší komunikaci se nepohneme. Transparentní komunikace policie o tom, co dělá, by měla být také pojistkou proti posílení totalitních praktik a represi nepohodlných postojů. 

Celá řada autoritářských vlád už odhalila potenciál, který v sobě skýtá boj proti extremismu, terorismu či dezinformacím: využívá ho k potlačení nepohodlných názorů a oslabení občanských či opozičních iniciativ. Transparentnost metodiky nám proto v budoucnu může pomoci včas odhalit, že se něco děje.