Organizace In IUSTITIA vydala první čtvrtletní zprávu roku 2017 mapující incidenty z nenávisti v České republice. Terčem předsudečného násilí se stávali lidé z důvodu své národnosti, barvy pleti, bezdomovectví, politického přesvědčení a skutečného nebo domnělého náboženského vyznání.

Konkrétně zpráva uvádí dvaadvacet incidentů. Je to moc? Je to málo? To je v tuto chvíli vcelku nepodstatné. Ta čísla totiž realitu nezachycují přesně. Ani nemohou. Existuje až desetinásobná latence — oběti o napadeních neinformují, bojí se, neví, co s tím dělat, nedůvěřují policii, státu, organizacím. Vinit je za to nemůžeme, zodpovědnost leží jinde.

Stát a politická reprezentace, a to ani v jiné kriminalitě, se nezajímá, jakým způsobem a jak rychle se objasní konkrétní trestné činy, kdo přesně je jejich obětí, proč je tak vysoká latence a jaký dopad to na ně — a potažmo na celou společnost — má. K ohroženým skupinám nepromlouvá, data systematicky nesbírá a neeviduje. Proč se nezajímá? Protože nejsou data, která by na to upozornila a doložila to. Kruh se uzavírá.

Čtvrtstoletí mluvíme o extremismu. Skrze oficiální statistiky ministerstva vnitra v situačních zprávách o extremismu se leccos dozvíme o činech s extremistickým podtextem a jejich pachatelích. O obětech nic. Údaje o rasově motivovaných činech zcela vynechávají skupiny, které také mohou být vnímány jako oběti násilí z nenávisti, jako například LGBT+ komunita, senioři, zdravotně postižení.

Obrat k oběti

Data sbírají tři instituce: policie, státní zastupitelství a soudy (Ministerstvo spravedlnosti). Systém a metodika sběru se však velmi liší a databáze nejsou nijak propojeny. To tyto instituce uznávají, nejsou to však údajně schopny technicky vyřešit. Takže to dělá nevládka. Ručně, namáhavě. Nicméně alespoň dokazuje, že to možné je. Nabízí jasnou metodiku a umožní sledovat trendy dlouhodobě. O obětech prostě nevíme nic, veřejnosti stát nic nevysvětluje. Není se pak co divit úvahám internetových diskutérů, že jedinými obětmi jsou dnes bílí heterosexuální muži.

Tradiční a dlouhodobá chyba, kterou lze přičítat značnou měrou Ministerstvu vnitra spočívá v tom, že nedochází ke zdůvodňování represivních postupů, jejich vysvětlování, zařazení do širšího kontextu. Veřejnost je informována často izolovaně, o jednotlivostech, vytržených ze souvislostí. To umožňuje extremistickým subjektům formulovat obraz mučedníků, kteří se jakožto „jediná skutečná opozice“ stali obětí „šikany státu“ a „politické policie“.

Protiextremistická politika se často chybně soustředí pouze na extremistické „klienty“. Přitom se zapomíná, že jejím prvořadým zájmem by měla být ochrana práv a svobod jejich obětí. Úkolem státu má být neustále analyzovat hrozby vyplývající ze strany extremistů pro jejich reálné i potenciální oběti a být schopný tyto oběti efektivně chránit, zajistit jim pocit bezpečí a podmínky pro důstojný život. Obrat k „oběti“ proběhl v některých západoevropských zemích, Česká republika na něj stále čeká.

Předchozí dva odstavce nepochybně zavání již možná ohranou kritikou státních institucí ze strany aktivistů. Toto nicméně pronesl stát sám — jedná se o citaci z Auditu národní bezpečnosti, rozsáhlé analýzy, jejíž přípravu koordinovalo ministerstvo vnitra. Ten doporučuje větší „otevřenost státní správy zejména v oblasti poskytování informací o extremistické scéně, obětech extremistů a souvisejících jevech. Protiextremistickou politiku nelze provádět izolovaně, bez informování veřejnosti. Opatření proti extremistům je nutné veřejnosti vysvětlovat a zdůvodňovat“.

Chvályhodný záměr, jehož předpokladem je nevyhnutelně důkladnější porozumění dopadům na oběti a ohrožené skupiny skrze koordinovanější sběr dat. Teď si nicméně počkejme, jak bude toto doporučení otevřené komunikace uvedeno do souladu se skutečností, že akční plány z auditu vycházející, nebudou veřejné.