Le Penová jako příznak nemoci
Jiří DolejšVýsledek francouzských prezidentských voleb zdaleka nevypovídá o tom, že by tamní občané „přišli k rozumu“ a odklonili se od populismu. Problémy zůstávají a je otázkou, jak je bude nový prezident schopen řešit, upozorňuje Jiří Dolejš.
Vive la France. Bon chance, Macron. Těmito a dalšími slovy uvítali mnozí nadšenci vítězství nad Marine Le Penovou, kterou považovali za symbol nebezpečí návratu k temné minulosti, nikoliv za naději pro novou francouzskou a evropskou budoucnost. Nového francouzského prezidenta volilo 20,7 milionu voličů. K tomuto vítězství však patří historicky největší zisk nacionalistů (10,6 milionu voličů) a také nízká volební účast, popřípadě i časté rozhodnutí vhodit bílý lístek. Přes 16 milionů voličů tak nevolilo nikoho z finálové dvojice.
Xenofobní nacionalismus je v podstatě příznakem nemoci civilizace. Pozice francouzského politického uskupení Fronte National (FN) souvisí s tím, že společnost tuto nemoc neléčila. Ve Francii mají s lidmi přicházejícími z bývalých kolonií problémy léta. Národní průměr FN se v 80. a 90. letech se pohyboval kolem 15 procent. Otevřený extremismus jejich představitelů jim bránil v přístupu k moci, ale své místo v politice měli zaručené zejména v místech, kde se nacházela ghetta Francouzů afrického původu.
V 21. století se začala mísit nedotažená integrace nových Francouzů s dopady globalizace. Poprvé v roce 2002 pronikl předseda FN Jean-Marie Le Pen do druhého kola prezidentských voleb s výsledkem z 1. kola 16,9 procenta. Celá Francie se pak ještě spojila proti této hrozbě a Jacques Chirac ho ve finále převálcoval s 82 procenty (25,5 milionu voličů). O pět let později dosáhl v druhém kole předseda FN jen na 10,4 procenta. Pak ale nastoupila do čela jeho dcera Marine a zvolila legalizační taktiku pomocí distance od otcových největších excesů.
FN se přestala zviditelňovat především prostřednictvím popíračů holocaustu, antisemitismem a otevřeným násilím. Kořeny hnutí zůstaly stejné, Marine však hledala spojenectví s ultrakonzervativním i republikány na domácí půdě a s podobnými nacionálními zájmy v cizině. Její zastírání nacionalismu a fašismu vlasteneckou rétorikou začalo v atmosféře narůstající nespokojenosti s tradičními stranami zabírat. V roce 2012 už dosáhla FN v prezidentských volbách 17,9 procenta. Nemocná společnost začala sahat po šovinismu v novém, cíleně oddémonizovaném balení. A Marine oproti finále roku 2002 získala o pět milionů voličů navíc.
Ve struktuře FN samozřejmě i nadále působí fašizující kádry, jež budou opět tlačit na militantnější kurs. Poodhalil to například případ zpochybňování, že byli v Paříži za války zatýkáni Židé. Podobné spory už zažívá německá AfD, kde kvůli nim ještě před volbami odstoupila její šéfka Petryová. Když Le Penová po prvním kole letošních prezidentských voleb odstoupila z čela FN, její nástupce Jean Francois Jalkh se ve funkci moc neohřál. Bylo mu připomenuto, že zpochybňoval použití cyklonu B v nacistických vyhlazovacích táborech.
V našich končinách se traduje, že Le Penová měla v programu výrazně levicové prvky. Které to ale kromě nekonkrétních sociálních slibů mají být? Zejména její ekonomický program je směsí liberálních přístupů s protekcionismem. Le Penová se staví za výrazné snížení daní firmám, snížení daňové progrese. S vytouženým frexitem má oproti tomu přijít zdanění dovozů. Dodanit se mají domácí firmy i zaměstnávání lidí z třetích zemí. Na tom nic levicového nevidím, je to spíš jakási francouzská obdoba matoucího renacionalizačního programu Donalda Trumpa.
Tradice odporu vůči FN nyní ještě zabrala. Proti volbě Le Penové byli v druhém kole jak slábnoucí socialisté (PS), tak ještě slabší komunisté (PCF). Jean-Luc Mélenchon, který se pokouší o jinou levicovou alternativu s hnutím La France Insoumise (FI), taktizoval. Sám nakonec údajně vhodil bílý lístek, ale podstatná část jeho voličů se rozhodla pro Macrona jako pro menší zlo. Hodně jich ale volit nešlo. A někteří jako protest vůči establishmentu dle průzkumů volili FN, čímž pomohli v další legalizaci této krajní pravice. Nakonec nevyhrála liberální politika, ale nechuť k dalšímu posilování nacionalismu.
Francouzská společnost je nadále silně rozdělená. Proti 20,7 milionu Francouzů, kteří volili zářivého „motýla Emmanuela“, stojí 26,7 milionu voličů, kteří ho nevolili. Macronův program změny je nejen plytký, eklektický a nenabízí žádné přelomové odpovědi, ale především existuje jen napsaný na papíře. Otázkou je, co a s jakou oporou a současně s jakým odporem bude vůbec uvedeno v život. Snahy o deregulaci pracovního trhu od Macrona nepochybně levici odvrátí.
Konzervativní volič se vrátí k republikánům. V následujících parlamentních volbách se tradiční voliči prostě obrátí zase ke svým stranám, a jeho nové hnutí tak nemusí výrazně uspět. Takže vidět v mladém prezidentovi záruku změn je minimálně předčasné.
Neoliberalismus není autoritářství, spíše autoritářství přichází jako důsledek nízké funkčnosti neoliberalismu.
A alternativní vize jsou buď příliš abstraktní nebo marginální a naráží na masový nezájem ze stranu onoho "demos".
Všechny ty deglobalizace mají omezeně komunitní, lokální charakter a proti globalizované autoritě nemají šanci.
A globální samospráva, občanská společnost ať. je o několik koňských délek pozadu.
Takže sice nic proti velkým vizím, ale momentálně spíše rozhodně šikovně pojatý "first step" na delší pouti.
Nechci z toho vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry. Ale jeden snad platí: Francouzi si přes všechnu dnešní rozpolcenost vsadili na nezkušeného Emmanuela s daleko větší ochotou než na příliš čitelnou Marine.
Je přitom zajímavé, že tento mladík dostal už v prvním kole o tři miliony víc hlasů, než Chirac v často připomínaném volebním roce 2002, kdy se pak utkal s Le Penem.
Je jistě žádoucí krotit se v optimismu. Ale přes všechny pochyby o evropské budoucnosti se tyto komentáře píšou lépe, než kdyby představitelka Národní fronty zvítězila anebo prohrála těsným výsledkem.
a Chirac v 2. kole dostal o 5 milionů hlasů víc - takže teze že prezidentské volby v roce 2017 mohou být jen odkladem skutečného problému s populisty má bohužel své opodstatnění
----------------------------
Když se tedy vrátíme od toho obecného pohledu zpět k Macronovi, moc možností nemá. Pokud se nestane zázrak, nebo pokud nebude omezena demokracie a bude stále pokračovat současný trend, pak Le Penová nebo někdo jí podobný v příštích volbách vyhraje.
Zázraky a chod dějin jsou mimo lidské možnosti, takže jediným dostupným prostředkem k záchraně demokracie se jeví omezení demokracie :-)
Pokud bude alternativy tak vágní, že nic nebudou přinášet, budou se prosazovat šejdířští kverulanti, kteří na vlně emocí budou lovit své mandáty k destrukci.,
Adorovat autoritářskou cestu je směr do pekla - podstatné je jak se dohodnout s lidmi na společném jmenovateli (opustit sektářské limity a šprajce).
A to znamená že Macronova vyčichlá limonáda musí být nahrazena něčím fortelnějším, více ze života - slepá ulička je nahradit jeden populismus druhým.
Mnoho i velmi pokrokově naladěných lidí totiž dnes už uznává, že tu realitu (globalizace) moc ovlivnit nedokážeme. Co ale dokážeme velmi dobře - označit voliče za hlupáky a přitom si myslet, že je tím přimějeme k volbě podle našich představ, a tak zachráníme svět, o jehož vlastní realitě uznáváme, že je mimo naše schopnosti řízení.
Je to nějaká podobná logika, jako kdybychom válku v Sýrii "vyřešili" tak, že bychom zakázali šíření jakýchkoliv informací o ní, a ona by tím přestala pro nás existovat.