Příštím prezidentem Francie bude buď bývalý investiční bankéř a ministr hospodářství Emmanuel Macron kandidující za vlastní během roku zbudované hnutí Kupředu s liberálním programem, nebo národovkyně a letitá předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová. Rozhodli o tom Francouzi v prvním volebním kole před čtrnácti dny, kde oba zmínění porazili prezidentské kandidáty tradičních stran. Druhé a rozhodující kolo voleb, do něhož Macron a Le Penová postoupili, proběhne nyní 7. května.

Drtivá většina pozorovatelů měla v končícím týdnu za to, že volby vyhraje Emmanuel Macron. Jednak si vedl výrazně lépe už v prvním kole a jednak má výrazně větší volební potenciál — měl by získat větší část hlasů neogaullistů i smírné levice.

Marine Le Penová by mohla uspět dle znalecké shody jen v případě nečekaně nízké účasti, nebo mimořádná protimacronovské mobilizace. Na ní ale zatím nic neukazuje.

Průzkumy naznačují, že Macronovi dá svůj hlas i podstatná část důsledné levice — a její další část odmítne podporovat oba kandidáty. Macron je přitom příslušník tradiční elity, globalista a slibuje podobně výraznou deregulaci pracovního práva, jakou prosazoval před pěti lety pravicový lídr Nicolas Sarkozy. Program Marine Le Penové je výrazně sociálnější.

Deník Referendum proto požádal svoje tři přispěvatele znalé francouzských poměrů, aby toto specifikum francouzské politiky vysvětlili. Konkrétně byly položeny tyto dvě otázky:

1) Emmanuel Macron je — zvláště v levicových kruzích — považován za kandidáta, který má v podstatě uchovat stávající poměry, respektive ještě o něco více deregulovat pracovní právo a systém sociální ochrany. Vidíte v jeho slibech a programu naopak i něco zajímavě progresivního — něco, kvůli čemu by ho stálo za to volit nad argument, že jde o volbu proti Marine Le Penové?

a

2) Proč je z pohledu francouzské levice Marine Le Penová tak

odpudivou volbou? Na rozdíl od nizozemského Wilderse či rakouských Svobodných je její ekonomický program je etatistický, sociální politika štědrá a třeba restrikce vůči menšinám zaměřené čistě na islamisty, ne muslimy obecně.

Odpovídají Michal Uhl, Jakub Horňáček a Sára Drahokoupil Vidímová.

1) Pro jakéhokoliv demokratického voliče by volba Macrona měla být jasnou volbou. Ano, Macron má středopravicový program, je spíše udržováním kurzu, který je výhodný pro dobře situované, vysokoškolsky vzdělané vrstvy. Je však za všech okolností lepší volbou, než volba Marine Le Penová. Explicitně levicový volič, kterému vadí Macronův neoliberalizmus, by se měl rozpomenout, že už jednou volil „raději zloděje, než fašistu”.

Volba Le Penové připadá do úvahy pravděpodobně jen u lidí, kteří mají prekarizovanou, nebo žádnou práci — lidi, kteří jsou vyloučení, chudí, nebo marginalizovaní a jejich frustrace z životní situace je větší, než strach ze ztráty demokracie.

2) Nelze věřit drobným korekcím programu Front National. Například odstranění prvků antisemitismu je spíše skrývání pravé tváře než reálná transformace. Jedná se o krajně pravicovou stranu razící řád a pořádek. Její vliv na reálnou politiku by mohl mít dopad na základní demokratické prvky zřízení. Ohrožena by bezesporu byla nejen svoboda vyznání ale i slova. Jak ukazuje turecký příklad, demokratický regres je možný. S Marine Le Penovou by navíc hrozil odchod z EU. Frexit by pak znamenal konec EU a vznik nestability na celém kontinentu.

1) „A Macron má nějaký program?“ dalo by se odpovědět na otázku otázkou. Středový kandidát dlouho stavěl svou kampaň pouze na své vlastní osobě a to ve velké míře trvá. Jeho program, jak ukázaly různé analýzy, je koláží bodů převzatých od levicových, pravicových a středních sil.

Jedno z mála zajímavých opatření je zavedení univerzální státní podpory v nezaměstnanosti, která by se rozšířila i na živnostníky a zemědělce. I zde je ale mnoho otevřených otázek. Podle analytiků by taková podpora byla citelně nižší než ta současná. Systém je navíc dnes řízen orgánem, ve kterém mají hlavní slovo odbory a svazy zaměstnavatelů, jež se nebudou této pravomoci vzdávat bez potíží. V neposlední řadě Macron řekl, že po druhém odmítnutí zaměstnání by nezaměstnaný ztratil právo na dávku.

2) Ekonomický program FN má etatistickou fasádou, za kterou se ale schovává silné liberální jádro obsahující daňové úlevy po bohaté, které povedou k dalším růstu příjmových a majetkových nerovností ve francouzské společnosti. Program FN je pokračování rétoriky, dle které je koláč společného bohatství stále menší, a proto je nutné nějakou skupinu z jeho dělení vyloučit. Proto je jeden z hlavních bodů frontistického programu zavedení tzv. préférence nationale. Pokud by se to podařilo, tak by zahraniční rezidenti ve Francii měli ztížený přístup k zaměstnání, sociálním službám či veřejnému zdravotnictví, i když řádně platí daně a odvody. Pro ně by vyrostl v mnoha společenských oblastech stát soft apartheidu, což musí odmítnout kdokoliv s minimálním smyslem pro rovnost.

Frontistický program navíc jasně ukazuje, že dle této strany si Francouzi nejsou svým původem rovni. FN chce zavést zákaz držení dvojitého občanství a Marine Le Penová chce rozšířit trest odnětí francouzského občanství i za naprosto minimální trestné činy. Cílem je zbavit francouzského občanství rozsáhlé vrstvy francouzských občanů, jejichž rodiče či prarodiče se nenarodili ve Francii.

Pro levicové voliče zůstává zásadní také antifašistický diskriminant. A to není jen nějaký zastaralý fetišismus z minulosti. Jak ukazuje nedávné jmenování Jeana-Francoise Jalkha do čela strany — tedy politika, jenž zastával negacionistické teze — , FN je stále plná antisemitských s fašistických kumpánů patriarchy Le Pena.

FN také soustavně a opakovaně loví své stranické manažery i kandidáty do volených funkcí mezi aktivisty aktivními na radikálně pravicové a fašistické scéně. Od těchto skupin, například od tzv. identitářů, pak měkkým způsobem přebírá i programové teze.

Marine Le Penová je působivým deodorantem, ale z FN stále táhne fašismus. Mimochodem strategie dédiabolisation nebyla primárně mířena na levicové voliče. Hlavním cílem bylo, a stále je, rozvolnění hranice mezi konstituční pravicí a radikální pravicí. To se daří, jak ukazuje podpora od gaullistického politika Nicolase Duponta-Aignona, i fakt, že nejnáchylnější k volbě Le Penové v druhém kole jsou voliči F. Fillona. Přitom se z mediálních výstupů zdá, že nejvíce ohrožují republikánskou frontu levicoví voliči, již si dovolí nevolit ani Macrona, ani Le Penovou.

1) Byť souhlasím s tezí, že zvolení Macrona zřejmě nevyřeší palčivé problémy s nezaměstnaností a je otázkou, jestli se frustrace ještě neprohloubí, vidím na něm ale i pozitiva, která nelze regulovat jen na boj s „fašistickou" Le Penovou.

Od té doby, co Macrona sleduji, oceňuji způsob, jakým politiku dělá. Snaží se reagovat na evidentní krizi klasických politických stran, znechucení lidí z jejich bafuňářského a elitářského fungování, a to tím, že nabízí otevřené hnutí, kterého se může každý stát členem nebo členkou. Je si vědom toho, že jednoduchá a srozumitelná komunikace je základ úspěchu, on se prezentuje jako nový vítr ve zkostnatělém francouzském systému, což se ukazuje jako velmi úspěšná strategie.

Co se týká konkrétních politik, osobně oceňuji, že je nositelem progresivních témat jako ochrana práv příslušníků a příslušnic LGBTQI+ komunity, silně razí genderovou rovnost nejen na pracovním trhu, ale i v rodinných a dalších vztazích nebo dlouhodobě odsuzuje všechny formy rasismu a diskriminace. V tomto ohledu hodnotím pozitivně, že jeho případné zvolení neohrozí již vydobytá práva některých sexuálních nebo etnických menšin.

Dále hodnotím pozitivně jeho vztah k Evropě a Evropské unii, na němž svou kampaň do jisté míry postavil. Lze ho samozřejmě kritizovat za to, že si zřejmě dostatečně neuvědomuje nerovnosti, které v rámci EU panují, stejně jako za to, že nereflektuje sociální frustraci celé řady obyvatelstva, otázkou ovšem stále zůstává, jakou variantu reformy EU zvolit.

Zároveň se mi zdá, že se v jeho evropském programu odráží vůle chránit jednak evropské spotřebitele, ale také evropské producenty a znepříjemňovat globálnímu kapitálu vstup na evropský trh. Co bude s EU dále, závisí také na blízkých německých volbách, s Macronem se ale nemusíme bát přílišných turbulencí, které by mohly mít za následek rozpad EU.

Za třetí oceňuji, že díky jeho kandidatuře nezmizela z veřejné debaty zelená témata. Macron rozhodně nebyl z těch, kdo by ekologii výrazněji akcentovali, ovšem v porovnání s programem Marine Le Penovou, který je z hlediska ochrany životního prostředí velmi tragický, lze minimálně doufat, že udrží podporu obnovitelným zdrojům energie (v následující pětiletce chce zdvojnásobit výrobu energie právě z obnovitelných zdrojů), stejně jako se bude snažit o postupné uzavírání jaderných elektráren.

Uvidíme ovšem, jaké rozložení sil přinesou červnové sněmovní volby a s kým bude Macron vládnout.

2) Ve Francii je stále (nejen na levici) velmi silná antifašistická tradice, která volbě Národní fronty zabraňuje. Byť si strana hlavně díky Le Penové prošla velkými změnami a začala se zaměřovat i na jiné voliče, než jen tradiční venkovské obyvatelstvo, tak se ovšem stále poměrně aktivně hlásí ke svým kořenům. Tyto kořeny vedou k vichyjskému režimu maršála Pétaina, tudíž k masovým deportacím Židů a drsné spolupráci s nacistickým Německem. To je jeden z důvodů, proč by celá řada francouzských levičáků Le Penovou nikdy nevolila.

Dalším důvodem je protekcionismus, který je přítomen nejen v ekonomickém programu, ale v podstatě napříč dalšími tématy, kterými se Le Penová zabývá. Národní suverenita, která se odráží v jednom z hesel: „La France et les Francais d'abord — Francie a Francouzi jako první“, se neslučuje s internacionalistickým a otevřeným nastavením velké části francouzské levice. Není úplně pravda, že by se její restrikce vůči menšinám týkaly pouze „islamistů“, Le Penová naopak dlouhodobě záměrně propojuje islám a islamismus/současný terorismus a buduje představu, že islám není slučitelný s tradičními hodnotami francouzského republikanismu.

Dále je její volba pro francouzskou levici nepřijatelná i kvůli vztahu k Evropské unii a zejména k imigraci. Uzavírání hranic, osekávání počtu přijímaných uprchlíků a migrantů nebo privilegování (štědrá sociální politika se totiž netýká všech) nativních Francouzů a Francouzek, to jsou aspekty, které jsou v opozici nejen vůči tradiční socialistické levici, ale také vůči programu Nepoddajné Francie (La France Insoumise — hnutí kolem Jeana-Luca Mélenchona).

V neposlední řadě je problematická její spolupráce na úrovní Evropské unie, kde jsou jejími úhlavními partnery Vámi zmiňovaní Wilders nebo rakouští Svobodní, ale třeba také krajně problematická německá Alternativa pro Německo.