„Kdybych byla u vlády, tak by se sem nedostali přistěhovalečtí útočníci na Bataclan a na Stade de France,“ hřímala v pondělí 19. dubna na jednom z posledních mítinků v Paříži Marine Le Penová. V závěru předvolební kampaně se kandidátka na prezidentku z řad krajní pravice rozhodla využít osvědčená témata. Rétorika proti teroristům a muslimům házených do jednoho pytle byla ještě umocněna nedávným zatčení dvou mužů, které policie podezřívá z přípravy útoků na volební síně.

Návrat k tradičním tématům Front National svědčí o tom, že v hlavním stanu Marine Le Penové panuje nervozita. Dlouhé měsíce platilo, že má Le Penová účast ve druhém kole prezidentských voleb jistou, ba dokonce mohla mít smělou ambici první kolo vyhrát. V posledních dvou týdnech se však vítr obrátil. Mohou za to částečně skandály s náhradami na poslanecké asistenty a vyjádření, že masové zatýkání a deportace Židů za 2. světové války vichystickým režimem není něco, za co by Francouzové nesli zodpovědnost.

Kandidátka Front National se může spolehnout na špalík svých věrných voličů, jež činí zhruba pětinu elektorátu, kterým tyto záležitosti často připadají jako drobnosti. Méně věrné voliče ji začali ale odlupovat kandidát pravice Fillon a především levicový politik Jean-Luc Mélenchon.

Evropský Trump?

Právě Mélenchon se projevil jako nejlepší politická protilátka na vzestup Le Penové. Oba kandidáti se podobají v přístupu k evropské politice: chtějí vyjednat nové podmínky setrvání v EU, nebo odejít.

Tento přístup ve francouzské společnosti rezonuje i kvůli naprostému fiasku, který má za sebou evropská politika dosluhujícího prezidenta Françoise Hollanda. Ten v roce 2012 slíbil, že znovu otevře kapitolu rozpočtových smluv, jež „řídí“ eurozónu. Zvolený prezident však ze svého závazku ihned vycouval a jeho blízcí se jali v médiích vysvětlovat, že proti změnám smluv není jen rozpočtově konzervativní kancléřka Merkelová ale i drtivá většina německé veřejnosti. Tím jakoby francouzským voličům vzkázali, aby nedoufali v nějakou třetí cestu, protože Němci ji nechtějí, a to nezávisle na tom, jaká většina zrovna vládne v Bundestangu.

„Sestavím vládu národního porozumění a pojedu vyjednávat do Bruselu,“ přiblížila deníku Le Monde své plány Le Penová, pokud by byla zvolená prezidentkou. Současně s vyjednávání lepších podmínek pro setrvání v Unii, by kandidátka chtěla vyvolat referendum o setrvání Francie v EU. Hrozí tak zvolením Le Penové odchod další z členských zemí?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Jen stěží by se pod prapor vlády národního porozumění sešikovala většina politických sil. Otázka referenda by jistě eventuálním zvolením nabrala na síle, ale to nic nemění na tom, že FN má v aktuálním Národním shromáždění jen tři z 577 mandátů. A pro svolání plebiscitu potřebuje Marine Le Penová většinu zákonodárců.

Hlavní problém v realizaci programu spočívá pro Le Penovou v tom, že ani po červencových volbách „nenapočítá do 289“. Front National není schopen vygenerovat dostatečný počet věrohodných kandidátů, ani když je jeho vůdkyně na koni. Jedná se o historický dluh z dob Le Pena otce, který používal FN spíše jako jeviště svých provokacích než jako organizovanou politickou sílu.

V tomto ohledu nehrozí replika Trumpa a jeho zpackaných executive orders. I v režimu páté republiky je pro prezidenta zásadní, aby měl většinu v Parlamentu, jinak se přechází do stavu soužití, nebo-li kohabitace, kdy se musí výrazně dělit o moc s premiérem.

Podobně je to s dalším klíčovým požadavkem FN: zapsání do Ústavy principu préférence nationale, národního upřednostnění, jež má zaručit přednost Francouzů v přístupu k sociálnímu bydlení, zaměstnání, zdravotnickým úkonům či dávkám.

Přesto účast a dobrý výsledek v druhém kole by byl pro Le Penovou výrazný úspěch v strategii takzavné dédiabolisation, normalizace postavení FN na francouzské politické scéně. Stalo by se totiž výrazně těžší vyloučit z „republikánského konsenzu“ stranu, jejíž kandidátka dosáhla čtyřicet či více procent hlasů v druhém kolem prezidentského klání, které je volbou s tradičně nejvyšší volební účastí vůbec.

Proslovy i jisté tribunní postavení, které si Le Penová přisvojuje, by posílily, podobně jako by posílil trickle down návrhů FN do programů jiných politických sil. Již zmíněná préférence nationale, byla nepřímo převzata pravicí, jež dnes prosazuje například takzvanou clause Moliére, neboli povinné zkoušky z francouzštiny pro stavební dělníky, a to pod záminku vyšší bezpečnosti na pracovišti.

Va bank hra

Případné umístění na třetím místě není něco, nad čím by mohla Marine Le Penová mávnout rukou. Očekávání jejích příznivců jsou obrovská a mnozí z nich jsou ochotni agitovat za svou kandidátku daleko otevřeněji než v minulosti. I kvůli tomu se rezervoár hlasů lidí, jež i v případě anonymních výzkumů zdráhají říct svou preferenci, tenčí. Nepoustoupení do druhého kola by tak znamenalo zastavení taktiky dédiabolistion, kterou kandidátka tolik prosazuje.

V rámci strany taktika umírnění a normalizace nemá jen příznivce. Dédiabolisation funguje trochu jako finanční letadlo: dokud přináší stále nové hlasy, vliv a posty, tak jsou všichni spokojeni, i když třeba s konkrétními obsahy nesouhlasí. Kdyby se však přísun nových hlasů zadrhl, tak by se mašina rychle dostala do problémů.

V rámci Front National má Marine Le Penová a její politika příklonu k silnějšímu státu v hospodářské a sociální oblasti nezanedbatelné křídlo oponentů, které po odchodu patriarchy Le Pena příliš veřejně nevystupuje. Pod popelem ale dřímá oheň, a neúspěch v prezidentských volbách by ukázal, že ani strana, jež se prezentuje umírněně, není schopna replikovat historický úspěch Jeana-Marieho Le Pena z roku 2002.

Kritici by zřejmě nezaútočili přímo na Le Penovou, ale spíše na její blízký tým. Ten vede Florian Philippot, který je svou sexuální orientací (je homosexuál), kariérou (vystudoval „režimní a etatistickou“ Vysokou školu administrativy ENA) i politickými názory trnem v oku nemalé části straníků. Právě Philippot navrhl Le Penové větší příklon k tradičnímu suverenismu, rozchod s křiklavým stylem otce a jeho antisemitismem a také větší důraz na odluku státu a církví či na domněle nízkou kompatibilitu islámu s republikánským zřízením.

Pád blízkých Marine Le Penové by mohl vést ke konci normalizační strategie FN či k odchodu kandidátky, která již dnes má své osobní hnutí, Rassemblement Bleu Marine. V neděli je tak ve hře i samotná budoucnost Front National a Marine Le Penové ve francouzské politice.