Za několik týdnů opustí současný francouzský prezident François Hollande navždy Elysejský palác. Před pěti lety doprovázela jeho zvolení obrovská euforie a nejedno levicové srdce se tehdy rozbušilo štěstím. V poslední době jsou přitom spojována s jeho jménem spíše slova jako „neúspěch“ nebo „zklamání“, jeho popularita výrazně klesla a často se o něm hovoří jako o nejnenáviděnějším evropském socialistovi.

Jaká byla vláda jediného prezidenta v historii páté republiky, který se rozhodl neobhajovat? Co se mu podařilo a nepodařilo naplnit a jak si ho budeme pamatovat?

Měla přijít změna

Je neděle 6. května 2012 a François Hollande předstupuje před své podporovatele a pronáší první prezidentský projev poté, co v druhém kole voleb poráží Nicolase Sarkozyho. Září štěstím, gestikuluje téměř identicky jako jeho velký vzor François Mitterrand a slibuje změnu a lepší budoucnost pro všechny.

Zatímco evropský kontext je spíše optimistický, v Řecku září Syriza a ve Španělsku se formují Podemos, Francie se oklepává z patnáctiletého vládnutí pravice, v rámci nějž vzrostla nezaměstnanost, státní dluh a kvůli kontroverzní postavě Sarkozyho také znechucení a polarizace společnosti.

↗

Zejména mladí věřili, že bude lépe, že se o to sympatický socialista, který rád brázdí Paříž na skútru, postará. Foto archiv Françoise Hollanda, flickr.com

Dva roky naděje…

Do Hollandova vítězství se promítly jak silná frustrace, tak obrovská očekávání. Esprit tehdejší Francie byl velmi ovlivněn celoevropským levicovým boomem. Mladí věřili, že bude lépe, že se o to sympatický socialista, který rád brázdí Paříž na skútru, zkrátka postará. A nezačalo to vůbec špatně: Hollande sestavil vládu se zelenými, v níž byly paritně zastoupeny ženy, založil nová ministerstva jako například ministerstvo pro sociální a solidární ekonomiku a šokoval návrhem na 75procentní zdanění těch, kdo mají příjmy vyšší než milion eur ročně. To mělo za následek odchod několika desítek lidí včetně herce Gerarda Dépardieua z Francie, nejčastěji do Belgie, která má liberálnější fiskální politiku.

Skutečně se nějaký čas zdálo, že se věci budou hýbat správným směrem. Velkým úspěchem bylo přijetí poměrně radikálního zákona s názvem Mariage Pour Tous (svatba pro všechny), v němž jsou obsaženy jak adopce, tak manželství homosexuálů, což se stalo hned v roce po Hollandově zvolení. Zeleno-socialistická koalice také umožnila vytvářet a schvalovat opatření pro boj s ekologickou krizí. Do veřejné debaty se jako relevantní téma dostalo například postupné zavírání jaderných elektráren a příklon k obnovitelným zdrojům energie. Za alespoň částečný úspěch lze považovat výsledek v Paříži konané klimatické konference COP21.

Vedle vnitrostátních politik stojí za zmínku také vztah Francie a Hollandovy vlády k Africe. Po agresivním Sarkozym, který se zapsal do dějin mimo jiné svým dakarským prohlášením z roku 2007, že se „africký muž málo zapsal do dějin“, se Hollande zasadil o narovnání pokřivených vztahů alespoň tím, že navštívil na třicet zemí, kde otevřeně mluvil o dopadech kolonizace, zvěrstvech, jež francouzské armády napáchaly, a vystupoval proti porušování lidských práv například v Demokratické republice Kongo. V posledních týdnech své vlády nechal též udělit francouzské občanství senegalským bojovníkům za svobodu a emancipaci.

Na druhou stranu ovšem schválil, respektive nařídil intervence do Mali, Středoafrické republiky nebo Nigeru, nezastavil vykořisťování afrických států a v podstatě pokračoval v postkoloniálním nastavení.

Postupem času byl na Hollanda utvářen stále větší tlak jak ze strany konzervativního křídla socialistů, tak od zaměstnavatelů a představitelů ostatních evropských států (zejména Německa), jemuž prezident nedokázal příliš odolávat a začal své sliby různými způsoby ohýbat a měnit. Existuje dokonce webová stránka s názvem Lui, président, kde je možné sledovat osudy více než pěti set prezidentských slibů. Sen o demokratické a levicové změně se pomalu, ale jistě rozplynul. V roce 2014 se rozpadla vláda, nastoupil premiér Manuel Valls a zelení se přesunuli do opozice. Hollandova popularita už následně klesat nepřestala.

…. přecházejí ve frustraci

Jedním z nejméně chtěných danajských darů, které v Elysejském paláci zbyly po Hollandových předchůdcích, byla téměř 10procentní nezaměstnanost a více než tři miliony lidí z kategorie A (osoby, které nebyly nikdy zaměstnany) registrovaní na úřadech práce. I přes viditelnou snahu z této šlamastiky vyvést zejména lidi mladší pětadvaceti let se přitom Hollandovi podařilo dosáhnout jen malých zlepšení.

Nenaplněná očekávání se začala měnit postupně ve zlobu a až v otevřenou nenávist vůči celé vládě, která vyústila v sérii stávek a protestů známých jako Nuit Debout. Čísla z konce roku 2016 sice ukázala, že se přeci jen podařilo vytvořit kolem stovky tisíc pracovních míst právě pro skupinu nezaměstnaností nejohroženější, pro Hollanda bylo ale již pozdě.

Do toho přišel rok 2015 a s ním teroristické útoky, jež se podepsaly na atmosféře v zemi samozřejmě také. Hollande zvládal svou politickou úlohu v daných okamžicích alespoň na počátku velmi dobře a čeští sociální demokraté by se od něj v tomto směru měli a mohli učit. Po lednových útocích na redakci satirického deníku Charlie Hebdo zdůraznil, že se nesmí směšovat terorismus, násilí a islám, varoval před islamofobií i před Národní frontou.

Přišly však další útoky, podpora Marine Le Penové začala růst a Hollande po boku s premiérem Vallsem donekonečna prodlužovat výjimečný stav (aktuálně je prodloužen až do července 2017, takže trvá více než dva roky). Postupem času přibylo případů legitimizace neodůvodněného policejní násilí, diskriminace, šikany a celkově narostla sekuritizace země. Absurdní návrh na odebírání francouzského občanství těm, kdo jsou podezřelí z terorismu, budiž příkladem postupného přebírání xenofobní rétoriky.

Po dlouho trvajících debatách se Hollande nakonec začátkem prosince loňského roku rozhodl neobhajovat. Stal se tak vůbec prvním prezidentem v historii páté republiky, který se nenechal vést vlastním egem, ale učinil kritickou sebereflexi, což je přinejmenším sympatické.

Co přijde po něm?

Již dnes v neděli se dozvíme jména dvou kandidátů, z nichž jeden, nebo jedna, bude následujících pět let udávat směr nejen Francii, ale celé Evropě. A je to z velké části vláda Françoise Hollanda, která přispěla k všeobecnému znechucení z tradičních stran a socialistické politiky. Ať již bude příští hlavou země galského kohouta kdokoli, bude stát před podobnými výzvami jako Hollande před pěti lety a je otázkou, jakou zvolí cestu.

Hollanda by bylo dobré si pamatovat jako člověka, který věřil v demokratizaci a změnu, ale neustál to a stal se sám sobě nepřítelem.