Bouře nad evropskými středolevými stranami zuří dál. V předešlém roce pršely porážky ve Španělsku, Chorvatsku a Irsku, o rok dříve ve Velké Británii a v asi desítce dalších evropských zemí. Ve výsledku dnes už téměř žádný členský stát Evropské unie nemá středolevou vládu — a pokud je to ještě pravda, vypadá to, že její dny u moci jsou sečteny.

Parti Socialiste ve Francii směřuje ke své historické porážce. Dokonce i ve Švédsku, tradiční baště evropské sociální demokracie, získávají pravicově populističtí Švédští demokraté v současných průzkumech až 25procentní podporu. O východní Evropě ani nemluvě — v její velké části se podpora středolevým stranám drží už dlouho v jednomístných cifrách. V Polsku už sociální demokraté ani nejsou zastoupeni v parlamentu.

Přestože důvody tohoto historického propadu jsou komplexní, volební analýzy zároveň poskytují překvapivě jednoznačný obrázek: je stále jasnější, že evropské středolevé strany platí cenu za to, že se od svých tradičních voličů vzdálily především ve dvou centrálních politických oblastech — v ekonomických otázkách a v politice identity.

Analýzy vzešlé z poporodního traumatu po Trumpově zvolení přesvědčivě ukázaly, že obě tyto oblasti politiky — a pozice, které v nich zastávají středolevé strany — pro velkou část tradičních voličů vykrystalizovaly v synonymum pro fenomény globalizace, které tito voliči pociťují stále kritičtěji. Studie německé organizace Bertelsmann Stiftung, zveřejněná v prosinci, upozorňuje, že propojení strachu z globalizace a skepse vůči migraci je globální výzvou současnosti — a to ve všech devíti zapojených evropských zemích.

Důsledky změny kurzu

Jednou z hlavních příčin toho, že se dnes dělníci odklánějí od (někdejších) dělnických stran, se dnes právem hledá ve strategické změně kurzu, který evropské středolevé strany prodělaly koncem 90. let. Tehdy se velké části evropských sociálních demokratů pokoušely nově vymezit jako New Labour, „třetí cesta“ nebo „nový střed“. Strany se rozešly se svými tradičními regulativními pozicemi a otevřely se liberalizaci trhů, deregulaci a volnému obchodu.

V počáteční fázi se tato cesta jevila jednoznačně úspěšně. Středolevým stranám se s tímto přístupem dařilo opakovaně dosahovat rozhodných volebních vítězství, a to nejen ve Velké Británii a Německu. Dlouhodobě se jim však stal osudným. Obrat směrem do středu totiž vykopal hlubokou ideologickou propast mezi stranami levého středu a jejich tradičními voliči. Na mnohých místech rostly mimo jiné i z tohoto důvodu nové levicově zaměřené strany.

Řada evropských stran doplňovala programové posuny v ekonomických otázkách o stále progresivnější pozice v otázkách sociokulturních — v neposlední řadě v migrační a integrační politice. Téměř se zdálo, že ideologicky pokrokové názory v politice identity mají vyvážit sporný pragmatismus v socioekonomických principech.

Středolevé strany uvolňovaly jedno imigrační omezení po druhém, liberalizovaly práva občanů svých států a vsadily na progresivní politiku identity — například s ohledem na úplné zrovnoprávnění homosexuálů. Tento přístup k politice identity se stal ideologickou značkou a stále silněji i podstatou přetrvávajícího progresivního smýšlení. Na úrovni společnosti sklízela tato politika ovoce. Na mnoha místech usnadnila integraci menšin — a pro mnoho společností byla požehnáním.

Ačkoliv se tato politika jeví jako progresivní a důsledná, ukazuje se, že alespoň ve svých částech je neslučitelná se současnou hierarchií problémů tradičního voliče levého středu. Především řada spíše konzervativních voliček a voličů na spodním okraji sociálního spektra je znejistělá ekonomickým vývojem globalizace, ale také změnami v sociokulturní oblasti a má pocit, že byla nechána na holičkách. I v případě, že se toto duševní rozpoložení nepřetaví ve frustraci, narazí nejedna zpráva o socioekonomickém pokroku, v jiných kruzích opěvovaná jako průlomová, u tradičního levicového voliče na lhostejné pokrčení rameny.

Co je důsledkem politiky, která na pocity velké části voličstva nereaguje s pochopením, ale odbývá je věčnou nedůvěrou a skeptickým mlčením, ne-li káravým kázáním? Šance pro politické soupeře. Až příliš klasických skupin sociálnědemokratických voličů přimklo k novým politickým hnutím. A to takovým, kteří se nad jejich utajovanými nejistotami znechuceně neušklíbají, nýbrž se jimi starostlivě zabývají a, ano, posilují a využívají je ke svým účelům. V Rakousku a Velké Británii podpořilo populistické strany v posledních volbách až 80 procent dělníků.

Sebedestruktivní debaty o směřování

Debaty středolevých evropských stran o směřování nabraly v této sílící existenční krizi na mnoha místech až sebedestruktivního rozsahu občanské války. Opětovné zvolení Jeremyho Corbyna předsedou Labour Party ve Velké Británii zásadním způsobem prohloubilo propast mezi vedením strany a většinovou společností.

Porážka socialistů ve Španělsku v minulém roce přivodila největší krizi vedení za posledních 40 let. Podobné rozpory hrozí rovněž ve Francii, kde se Franҫois Hollande zřekl druhého funkčního období. Sociální demokraté v Německu se teď snaží najít ztracenou půdu pod nohama tím, že se soustřeďují na témata jako sociální spravedlnost a rovnost.

Pro mnohé progresivní pozorovatele jsou tyto spory bolestivým, ale nutným krokem. Korektura politického kurzu směrem doleva je pro ně signálem již dávno splatného návratu k ideologickému základu levého středu a vytouženého osvobození z babylonského zajetí neoliberalismu. Na jednu stranu to tak skutečně může být. Ať se však může tento obrat zdát sebesmysluplnější, není univerzálním prostředkem k nápravě.

Dlouhodobý úspěch není garantován především proto, že vytoužený návrat nalevo se vypořádává pouze s jedním ze dvou klíčových témat, jež evropské středolevé strany trestuhodně zanedbávaly, totiž s ekonomikou. Při této jednostranné rošádě se stále do velké míry přehlíží druhé téma: dnes již zjevná nelibost voličů vůči aspektům progresivní politiky identity, zejména vůči otázkám migrace. To se ještě více vyhrotilo v průběhu uprchlické krize.

Jenomže: hospodářská mizerie není pouhým jedním dílkem celkového obrazu. Ona očividně není ani tím nejdůležitějším. Alespoň to vyplývá z každoročního celoevropského průzkumu Evropské komise. Průzkum Eurobarometr, prováděný ve 34 zemích a regionech Evropské unie, ukazuje, že dvěma nejdůležitějšími tématy jsou pro Evropany v současné chvíli imigrace a teroristické útoky — mnohem více než hospodářská situace kontinentu a nezaměstnanost. V Evropě zkrátka neplatí heslo: it’s economy, stupid — přestože to středolevé strany rády předstírají.

Už je to snad i trochu otřepané: středolevé strany v Evropě, které chtějí získat nazpět podporu široké evropské veřejnosti, musí reagovat na skutečné obavy a zájmy této veřejnosti, nikoliv pouze na témata, u kterých se považují za obzvlášť kvalifikované již z tradice nebo s ohledem na předávaný ideologický soubor nástrojů. Jinak si voličova vůle bude i nadále nacházet jiné cesty — a bouře nad evropskými středolevými stranami bude zuřit dál.