Pokud bychom měli určit datum, kdy započal dlouhý rozklad francouzského stranického systému, zřejmě by to musel být 26. květen 2005. Dlouho připravovaná ústavní smlouva rychle expandující Evropské unie měla být tamní veřejností toho dne posvěcena v referendu. Obě hlavní strany — středopravý Svaz pro lidové hnutí (UMP - dnešní Republikáni) a středolevicoví Socialisté — se v podpoře navrhovaného dokumentu spojily. Tuto jednotu věrně zachycuje obálka magazínu Paris Match z té doby: Nicolas Sarkozy z UMP i vůdce opozičních Socialistů François Hollande se na ní společně obracejí na Francouze, aby ústavu schválili. Nazdory drtivé jednotě francouzského poitického i mediálního establishmentu ale dosti ostrá kampaň vyvrcholila šokujícím vítězstvím strany „ne“ s takřka pětapadesáti procenty hlasů.

Snahy dát Evropské unii určitou ústavu tak došly svého naplnění až v roce 2009 se schválením Lisabonské smlouvy. Když se pak jednalo ve Francii o její ratifikaci, Sarkozy, tehdy již prezident, se referendu raději vyhnul a smlouvu schválil prostým hlasováním v parlamentu.

↗

Zahraniční pozorovatelé si začali Jeana-Luca Mélenchona všímat více před dvanácti lety, v souvislosti s levicovou kritikou evropské ústavní smlouvy. Foto Rémi Noyon, Wmc

Diskuse kolem referenda roku 2005 však předznamenala politickou atmosféru celé následující dekády. Volba „ano“ byla ztožněna s přijetím globalizace, s otevřeností, s podporou moderní a liberální Francie, oddané projektu evrospkého sjednocení. Skutečnost, že pro „ne“ se vyslovila také Marine Le Penová či tehdejší hvězda nacionalistické pravice Philipe de Villiers, dodávala na přesvědčivosti zjednodušenému výkladu, že jakákoli kritika evropské integrace automaticky znamená xenofobii a náběh k fašismu.

Co z toho, že proti ústavě se postavilo rovněž množství mainstreamových politiků. Nejen konzervativci bojící se o národní suverenitu, ale i řada socialistických vůdců. Ti varovali, že ústava není dost demokratická, a že navrhovaný prostor pro deregulace pracovního trhu a neoliberální reformy může ohrozit sociální smír na celém kontinentu.

O dvanáct let pozdějí, jen několik dní před tím, než francouzské voličstvo zamíří k prvnímu kolu prezidentských voleb, se politická debata vede do velké míry stále na tomto půdorysu. Rozštěp snad jen zhoršila recese roku 2008, následovaná Německem diktovanou politikou úspor a škrtů. Francii, spolu s velkou částí zbytku Evropy, uvrhla do setrvalé hospodářské mizérie — nezaměstnanost v zemi zůstává nad deseti procenty. Hollande, jehož středolevá vláda v roce 2012 vystřídala tu Sarkozyho, za to nese lví díl odpovědnosti. Připomeňme si jen, že před volbami sliboval znovu otevřít jednání o těch smouvách, jež jeho předchůdce ratifikoval bez souhlasu lidí v referendu.

Politické vzduchoprázdno vzniknuvší krizí obou hlavních tradičních stran zaplňuje teď někdejší socialistický ministr hospodářství a „radikální centrista“ Emmanuel Macron, jež se zmocnil praporu modernizace a reformismu. Slibuje potvrdit francouzskou oddanost evropské integraci a prosadit důsledně neoliberální ekonomickou politiku „strany nabídky“. Macronovi příznivci z řad francouzských, evropských i amerických liberálních novinářů (makronománie, jak se jejich nadšení přiléhavě přezdívá, je mezinárodní fenomén) by těžko hledali lepšího nepřítele, než je Marine Le Penová — se svou jedovatou kritikou globalizace a multikulturalismu se zdá představovat Macronův dokonalý opak.

Pokusy vykládat francouzský volební příběh v této cukrkandlově pohádkové podobě se ale ukazují stále neudržitelnější. Víc než kdo jiný to má na svědomí muž, jehož náhlý vzestup zřejmě ohrožuje i pozici Národní fronty coby hlavní síly francouzského populismu: bývalý socialistický senátor, oddaný „alter-globalista“ a jeden z někdejších zastánců strany „ne“ v referendu roku 2005, Jean-Luc Mélenchon. Ten slibuje, že pokud bude zvolen, zahájí masivní program veřejných investic, zaměřený na rychlý přechod na zelenou, obnovitelnou ekonomiku. Financovat jej chce především z vyvlastnění velké části extrémního bohatství. Protože hrozí, že vypoví evropské smlouvy, nebude-li je Německo ochotno znovu projednat a opustit úspornou politiku, mnozí jej teď ostouzejí coby kandidáta „frexitu“.

Marseillaisa místo Internacionály