Pokud bychom měli určit datum, kdy započal dlouhý rozklad francouzského stranického systému, zřejmě by to musel být 26. květen 2005. Dlouho připravovaná ústavní smlouva rychle expandující Evropské unie měla být tamní veřejností toho dne posvěcena v referendu. Obě hlavní strany — středopravý Svaz pro lidové hnutí (UMP - dnešní Republikáni) a středolevicoví Socialisté — se v podpoře navrhovaného dokumentu spojily. Tuto jednotu věrně zachycuje obálka magazínu Paris Match z té doby: Nicolas Sarkozy z UMP i vůdce opozičních Socialistů François Hollande se na ní společně obracejí na Francouze, aby ústavu schválili. Nazdory drtivé jednotě francouzského poitického i mediálního establishmentu ale dosti ostrá kampaň vyvrcholila šokujícím vítězstvím strany „ne“ s takřka pětapadesáti procenty hlasů.

Snahy dát Evropské unii určitou ústavu tak došly svého naplnění až v roce 2009 se schválením Lisabonské smlouvy. Když se pak jednalo ve Francii o její ratifikaci, Sarkozy, tehdy již prezident, se referendu raději vyhnul a smlouvu schválil prostým hlasováním v parlamentu.

↗

Zahraniční pozorovatelé si začali Jeana-Luca Mélenchona všímat více před dvanácti lety, v souvislosti s levicovou kritikou evropské ústavní smlouvy. Foto Rémi Noyon, Wmc

Diskuse kolem referenda roku 2005 však předznamenala politickou atmosféru celé následující dekády. Volba „ano“ byla ztožněna s přijetím globalizace, s otevřeností, s podporou moderní a liberální Francie, oddané projektu evrospkého sjednocení. Skutečnost, že pro „ne“ se vyslovila také Marine Le Penová či tehdejší hvězda nacionalistické pravice Philipe de Villiers, dodávala na přesvědčivosti zjednodušenému výkladu, že jakákoli kritika evropské integrace automaticky znamená xenofobii a náběh k fašismu.

Co z toho, že proti ústavě se postavilo rovněž množství mainstreamových politiků. Nejen konzervativci bojící se o národní suverenitu, ale i řada socialistických vůdců. Ti varovali, že ústava není dost demokratická, a že navrhovaný prostor pro deregulace pracovního trhu a neoliberální reformy může ohrozit sociální smír na celém kontinentu.

O dvanáct let pozdějí, jen několik dní před tím, než francouzské voličstvo zamíří k prvnímu kolu prezidentských voleb, se politická debata vede do velké míry stále na tomto půdorysu. Rozštěp snad jen zhoršila recese roku 2008, následovaná Německem diktovanou politikou úspor a škrtů. Francii, spolu s velkou částí zbytku Evropy, uvrhla do setrvalé hospodářské mizérie — nezaměstnanost v zemi zůstává nad deseti procenty. Hollande, jehož středolevá vláda v roce 2012 vystřídala tu Sarkozyho, za to nese lví díl odpovědnosti. Připomeňme si jen, že před volbami sliboval znovu otevřít jednání o těch smouvách, jež jeho předchůdce ratifikoval bez souhlasu lidí v referendu.

Politické vzduchoprázdno vzniknuvší krizí obou hlavních tradičních stran zaplňuje teď někdejší socialistický ministr hospodářství a „radikální centrista“ Emmanuel Macron, jež se zmocnil praporu modernizace a reformismu. Slibuje potvrdit francouzskou oddanost evropské integraci a prosadit důsledně neoliberální ekonomickou politiku „strany nabídky“. Macronovi příznivci z řad francouzských, evropských i amerických liberálních novinářů (makronománie, jak se jejich nadšení přiléhavě přezdívá, je mezinárodní fenomén) by těžko hledali lepšího nepřítele, než je Marine Le Penová — se svou jedovatou kritikou globalizace a multikulturalismu se zdá představovat Macronův dokonalý opak.

Pokusy vykládat francouzský volební příběh v této cukrkandlově pohádkové podobě se ale ukazují stále neudržitelnější. Víc než kdo jiný to má na svědomí muž, jehož náhlý vzestup zřejmě ohrožuje i pozici Národní fronty coby hlavní síly francouzského populismu: bývalý socialistický senátor, oddaný „alter-globalista“ a jeden z někdejších zastánců strany „ne“ v referendu roku 2005, Jean-Luc Mélenchon. Ten slibuje, že pokud bude zvolen, zahájí masivní program veřejných investic, zaměřený na rychlý přechod na zelenou, obnovitelnou ekonomiku. Financovat jej chce především z vyvlastnění velké části extrémního bohatství. Protože hrozí, že vypoví evropské smlouvy, nebude-li je Německo ochotno znovu projednat a opustit úspornou politiku, mnozí jej teď ostouzejí coby kandidáta „frexitu“.

Marseillaisa místo Internacionály

Mélenchon byl v posledních letech chápán coby spíše vedlejší postava ve fancouzském politickém dramatu, jemuž dominovala postupně sílící Národní fronta, proti níž se konsolidoval bezostyšně neoliberální střed. Mélenchon odešel ze Socialistické strany po její porážce Sarkozym ve volbách roku 2007, aby založil Stranu levice. Od té doby se stabilně držel na okraji francouzské politiky, kde si vybudoval velmi loajální jádro příznivců, nikdy ale nedokázal významněji ohrozit panující mocenskou rovnováhu. To se postupně změnilo v posledních několika měsících. V některých průzkumech teď Mélenchon sahá až na dvacet procent hlasů, přičemž v hluboce rozštěpeném politickém poli žádný z kandidátů nemá víc než dvacet tři.

Nepochybně k tomu přispěl kolaps Socialistické strany, jejíž kandidát, Benoît Hamon spadl až k jednotkám procent hlasů. Mélenchonův vzestup je ovšem třeba přičíst rovněž nové politické strategii, jejímž cílem je získat zpět někdejší voliče levice, odlákané nacionalistickou rétorikou Marine Le Penové. Jeho volební kampaň proto opustila někdejší symboliku Levé fronty, koalice, již vedl do voleb v roce 2012, a osvojila si populističtější charakter. Mélenchon vystupuje jako kandidát nového hnutí La France Insoumise, neboli „Francie nesehnutá“, „Vzdorující Francie“. Zatímco dříve se jeho shromáždění vlnila mořem rudých vlajek, dnes jsou domovem především francouzské tirkolóře.

Na závěr „shromáždění za založení šesté republiky,“ jež se konalo 18. března na pařížském Place de la République, ustoupil Mélenchon kritice některých svých příznivců, že zakončuje svá shromáždění již jen Marseillaisou a vedl davy ve zpěvu Internacionály. Přece jen, bylo to na výročí Pařížské komuny roku 1871.

↗

Rudou barvu, jež kdysi k Mélenchonovým akcím neodmyslitelně patřila, začala v letošní kampani nahrazovat francouzská trikolóra. Foto Blandine Le Cain, Flickr.com

Jednou z hlavních intelektuálních inspirátorek Mélenchonovy nové strategie je belgická politická teoretička a filosofka Chantal Mouffeová, jež s ním 18. března kráčela ruku v ruce v čele pochodu. Ta tvrdí, že levice musí opustit svůj tradiční repertoár a vyměnit jej za novou politiku, jež staví jednotu „lidu“ proti „oligarchii“. Taková strategie, píše Mouffeová v nedávné eseji na Mélenchonovu obhajobu v Le Monde, je nezbytná k překonání panující „post-demokracie,“ jež byla od devadesátých let v západním vyspělém světě ustavena.

„Post-demokracií“ Mouffeová myslí situaci, v níž všechny tradiční strany, navzdory udržování fasády plurální demokracie, konsensuálně prosazují jednu a tu samou podobu neoliberální globalizace. Že novináři napadají Mélenchonovu kritiku médií a finanční aristokracie jako útok proti pluralismu, pokračuje Mouffeová, je vrcholem pokrytectví. „Jaká je to ironie, že Mélenchonův projekt je obviňován z anti-pluralismu právě těmi, kdo svým zatvrzelým odmítáním jakékoli alternativy k neoliberální politice skutečný pluralismus popírají.“

Vzestup lídra, který volá po přijetí nové ústavy, odchodu z NATO a buď radikální reformě Evropské unie, nebo jejím opuštění, samozřejmě novináře a konkurenční kandidáty znervózňuje. Le Monde v úvodníku z 16. a 17. dubna běduje, že Francie je ve stavu „celonárodního nervového zhroucení,“ a strachuje se, že „většina francouzských voličů je zřejmě připravena hodit za hlavu ty nejzákladnější ekonomické principy, ignorovat omezení daná naším státním dluhem... a považovat finanční trhy za pouhé papírové tygry.“

Zdaleka nejbarvitější je ale ve svém antikomunistickém strašení pravicový deník Figaro, jenž levicového kandidáta překřtil na „Maxmiliena Iljiče Mélenchona“ (zkřížením jmen Maximiliena Robespierra a Vladimira Iljiče Uljanova, alias Lenina) a později na „francouzského Cháveze“.

Inspirace a konkrétní sliby

Mélenchon se ovšem svým obdivem k Hugu Chávezovi, ale i dalším latinskoamerickým populistům typu bolivijského Eva Moralese či ekvádorského Rafaela Correy, nijak netajil. Do Venezuely se v roce 2012 vydal dokonce na ostře sledovanou návštěvu, jíž si vysloužil ošklivost celého pařížského establishmentu. A je to vskutku právě inspirace strategií a příkladem jihoamerických populistů i národoveckých hnutí napříč takzvaným globálním jihem, jež tvoří zásadní součást Mélenchonova intelektuálního a politického profilu a do velké míry utvářely jeho koncepci budoucnosti demokratické politiky.

Mélenchon je přesvědčen, že politická situace bohatých společností globálního Severu se postupně přibližuje té, jež existuje v chudých společnostech globálního Jihu. Jak píše opět Mouffeová „jeho typ populismu byl dosud pozorovatelný spíše v zemích, jejichž mocenská struktura je hluboce oligarchická... Mélenchonův zájem o latinskoamerickou politickou zkušenost vyplývá z přesvědčení, že se z ní můžeme poučit a že nám může pomoci porozumět povaze úkolů, před nimiž teď stojíme v Evropě“.

Latinskoameričtí populisté sdílejí s Mélenchonem nejen odpor k neoliberálnímu vládnutí, ale i společnou vizi odlišného uspořádání globální ekonomiky. Staletí přímé či nepřímé nadvlády evropských mocností zatáhla ekonomiky chudších jižních států do globálního průmyslového systému, v němž mohou jen obtížně konkurovat vyspělejším průmyslovým státům severu. Vznikla tak hluboká nerovnost, již mnozí kritizují jako formu „neoimperiálního“ vykořisťování. Někteří ekonomové, jako je argentinec Raul Prébish, dokonce volají po čemsi po způsobu globálních reparací, skrze které by měla být tato historická nespravedlnost napravena a ekonomikám Jihu by mělo být umožnéno osvobodit se z pod nadvlády nadnárodních bank a korporací.

Nelze opomenout, že tuto globální nerovnováhu kopíruje v jádru Evropské unie rozštěp mezi Severem a Jihem, jež vedl k vzestupu latinskoamerickým příkladem inspirovaného populismu napříč zchudlou jihoevropskou periferií.

↗

Mélenchona inspiroval z části i jihoamerický proti-oligarchický populismus, velmi účinný zvláště v minulé dekádě. Foto NA, Flickr.com

Dne 9. dubna vkráčel Mélenchon před zraky více než sedmdesáti tisíc svých příznivců na pódium nedaleko starého přístavu v Marseille. Na klopě měl připnutu olivovou snítku. Bylo to jen několik dní po raketovém útoku Spojených států proti syrskému režimu, jež si získal podporu vlád Francie, Německa a Británie a přinesl opětovné ochlazení vztahů mezi USA a Ruskem. „Jsem kandidátem míru,“ hřímal do mikrofonu.

Mélenchon tvrdí, že současná velmocenská politika postupně zatahuje svět do začarovaného kruhu všeobecné eskalace válek a násilí. Jediné, co by tomu podle něj mohlo zabránit, je formace nového, „alterglobalistického“ mezinárodního spojenectví. Možné základy takové aliance vidí v jihoevropských státech revoltujících proti neoliberální politice škrtů (jako je Řecko, Itálie a Španělsko), v levicových vládách Jižní Ameriky a v populistických mobilizacích, jaké zaplavily Blízký východ během Arabského jara. Jeho heslem se během posledního roku stalo „le degagisme!“ — což lze přeložit zhruba jako „pryč s nimi“ — a volá po „občanské revoluci,“ jež by od moci odstavila francouzskou finanční a mediální aristokracii.

Jeho tři roky starou knihu L’Ere du Peuple by bylo možné číst jako manifest „globálního populismu“. Mélenchon tvrdí, že globální neoliberální řád, jenž se po zhroucení Sověstkého svazu pod vedením Spojených států ustavil, je na pokraji zhroucení. Poukazuje na to, že ekonomický systém založený na volném trhu naráží ve světovém měřitku na své meze — globální populace se od poloviny minulého století zdvojnásobila, a pokud by víc než osm miliard lidí mělo žít po západním způsobu, nevyhneme se ekologické katastrofě.

Uprchlíci připlouvající k evropským břehům jsou oběti „nuceného vyhnanství,“ zdůrazňoval Mélenchon svým příznivcům v Marseille. Utíkají před násilím, válkou, změnami klimatu, bojem o zdroje a rozvratem lokálních ekonomik globálním kapitalismem. Vývoj světové ekonomiky, varoval, vede ke globálnímu „závodu ke dnu,“ v němž jsou pracující v rozvinutých zemích nuceni soutěžit s dělníky ze zahraničí, jež jsou to samé zboží ochotni vyrábět za zlomek ceny.

Nepotřebujeme nic menšího, tvrdí Mélenchon, než docela odlišné uspořádání světové ekonomiky. Ústředním pilířem Mélenchonova ekonomického plánu a tím, co by mělo sjednotit hypotetickou „aletrglobalistickou alianci“, je to, čemu říká „ekologické plánování“ a „solidární protekcionismus“. Volá po relokalizaci výroby, urychleném přechodu k obnovitelné energetice a  revoluční transformaci zemědělství směrem k udržitelnosti. Jedním z klíčových principů nové ústavy, již by mělo připravit ústavodárné shromáždění, které chce Mélenchon v případě zvolení svolat, by měl být takzvaný „zelený zákon“: zakotvení ekologické udržitelnosti jako základního právního principu a jedné ze zásadních složek moderního občanství.

Instinktivní reakcí mnoha pozorovatelů bylo Mélenchona odsoudit, ať už jako posla, či jako příčinu nadcházející katastrofy — jako americký historik Timothy Snyder, jenž varuje před politickým radikalismem na obou straných spektra: „Jak radikální levice, tak pravice se víc děsí pořádku, než jeho rozvratu či absence.“ Mélenchonovi zastánci však tvrdí, že je jedním z velkých vizionářů naší doby, myslitelem, který může prolomit panující dogamtismus „umírněnosti,“ než bude příliš pozdě. Populismus je obvykle vnímán jako zabiják globalizace. Stejně dobře by se ale mohl stát silou, která ji transformuje a obrodí.

Text původně vyšel původně v magazínu The New Republic. Pro Deník Referendum jej přeložil Josef Patočka.