Vše hlavní z letošního sjezdu Babišova hnutí ANO proběhlo, jak bylo očekáváno: předseda obhájil vůdčí post bez protikandidáta, získal manifestačních 195 hlasů od 210 delegátů a takřka o ničem se nediskutovalo — hlavní funkcionáři většinou pouze shrnovali, co dokázali, a zbylí řečníci představovali hotový rámcový program pro podzimní volby.

Přesně o dva týdny dříve si přitom na druhém konci Evropy schválilo předsedu a rámcový program i další hnutí, které si zakládá na kritice klasických politických stran — španělští Podemos.

Také u Podemos obhájil předsednický post dosavadní lídr Pablo Iglesias a byla přijata strategie vypracovaná lidmi okolo staronového předsedy. A i u Podemos budou patřit mezi nové tváře strany některé dosud nestranické osobnosti z kultury a dalších oblastí veřejného života, například bývalý náčelník španělského generálního štábu José Julio Rodríguez nebo komik Pepe Viyuela.

Tím ale podobnost se sjezdem ANO končí. A kdyby chtěl někdo další důkaz, proč je uskupení Andreje Babiše vším jiným než opravdovým hnutím, nechť si vyšetří chvilku na další řádky s popisem, jak sjezd takového hnutí — Hnutí — vypadá.

Jinak pro všechny ostatní: šlo o zásadní událost pro budoucnost španělské, a možná i celoevropské, důsledné levice.

Co je zřejmě nejtypičtější: letošní Asamblea Ciudadana de Podemos, tedy, řekněme, podemoské Občanské shromáždění, netrvalo dva dny, ale více než dva měsíce. A o všech důležitých otázkách nerozhodoval vůdce, respektive formálně delegáti, ale všichni zájemci z řad aktivních sympatizantů a členstva, důsledně odspodu.

Do přípravy, debaty a hlasování o novém programu Podemos se zapojilo 155 tisíc lidí. Do výběru vedení 273 tisíc.

Prakticky vzato se od 7. prosince do 20. prosince řešil v místních, a poté v tematických celošpanělských kruzích jen o mechanismus, jak co nejférověji nastavit volební systém sjezdu. Od 5. ledna do 2. února pak probíhala debata o programu a kandidátech, od 2. do 11. února si vedli stoupenci jednotlivých návrhů kampaň a od 4. do 11. února se konalo vlastní hlasování.

Na 11. a 12. února se potom sjelo na osm tisíc nejaktivnějších členů Podemos do haly Vistalegre v Madridu, kde byly slavnostně oznámeny výsledky sjezdu a proneseny zásadní projevy.

Zápas o strategii a vedení

Z politického hlediska se v rámci letošního sjezdu Podemos střetly dva tábory. První tábor kolem předsedy Iglesiase prosazoval koncepci širokého levicového hnutí bojujícího proti tradičním mocenským formacím v politice i hospodářství z  pokrokářských a protikorupčních pozic — koncepci strany, jež funguje na nejnižší úrovni v těsné spolupráci s lokálními iniciativami a zároveň v nejvyšší politice v co nejširších levicových koalicích schopných konkurovat velkým stranám s celošpanělskou strukturou, zvláště vládnoucím pravicovými lidovcům (PP).

Druhý tábor kolem někdejšího hlavního stratéga Podemos Íñiga Errejóna navrhoval naopak neplýtvat silami formováním jedné velké síly-pavučiny na levici s Podemos v čele, ale zůstat otevřeným protestním hnutím formovaným zdola a zaměřit se na politiku legislativní ofenzívy. Ta měla dle tvůrců Errejónovy koncepce spočívat v přípravě alternativ k vládním návrhům zákonů, ve formulaci jasných politik boje proti chudobě, za více pracovních příležitostí či za právo na bydlení a v získávání podpory poslanců středovějších stran PSOE a Ciudadanos.