Vše hlavní z letošního sjezdu Babišova hnutí ANO proběhlo, jak bylo očekáváno: předseda obhájil vůdčí post bez protikandidáta, získal manifestačních 195 hlasů od 210 delegátů a takřka o ničem se nediskutovalo — hlavní funkcionáři většinou pouze shrnovali, co dokázali, a zbylí řečníci představovali hotový rámcový program pro podzimní volby.

Přesně o dva týdny dříve si přitom na druhém konci Evropy schválilo předsedu a rámcový program i další hnutí, které si zakládá na kritice klasických politických stran — španělští Podemos.

Také u Podemos obhájil předsednický post dosavadní lídr Pablo Iglesias a byla přijata strategie vypracovaná lidmi okolo staronového předsedy. A i u Podemos budou patřit mezi nové tváře strany některé dosud nestranické osobnosti z kultury a dalších oblastí veřejného života, například bývalý náčelník španělského generálního štábu José Julio Rodríguez nebo komik Pepe Viyuela.

Tím ale podobnost se sjezdem ANO končí. A kdyby chtěl někdo další důkaz, proč je uskupení Andreje Babiše vším jiným než opravdovým hnutím, nechť si vyšetří chvilku na další řádky s popisem, jak sjezd takového hnutí — Hnutí — vypadá.

Jinak pro všechny ostatní: šlo o zásadní událost pro budoucnost španělské, a možná i celoevropské, důsledné levice.

Co je zřejmě nejtypičtější: letošní Asamblea Ciudadana de Podemos, tedy, řekněme, podemoské Občanské shromáždění, netrvalo dva dny, ale více než dva měsíce. A o všech důležitých otázkách nerozhodoval vůdce, respektive formálně delegáti, ale všichni zájemci z řad aktivních sympatizantů a členstva, důsledně odspodu.

Do přípravy, debaty a hlasování o novém programu Podemos se zapojilo 155 tisíc lidí. Do výběru vedení 273 tisíc.

Prakticky vzato se od 7. prosince do 20. prosince řešil v místních, a poté v tematických celošpanělských kruzích jen o mechanismus, jak co nejférověji nastavit volební systém sjezdu. Od 5. ledna do 2. února pak probíhala debata o programu a kandidátech, od 2. do 11. února si vedli stoupenci jednotlivých návrhů kampaň a od 4. do 11. února se konalo vlastní hlasování.

Na 11. a 12. února se potom sjelo na osm tisíc nejaktivnějších členů Podemos do haly Vistalegre v Madridu, kde byly slavnostně oznámeny výsledky sjezdu a proneseny zásadní projevy.

Zápas o strategii a vedení

Z politického hlediska se v rámci letošního sjezdu Podemos střetly dva tábory. První tábor kolem předsedy Iglesiase prosazoval koncepci širokého levicového hnutí bojujícího proti tradičním mocenským formacím v politice i hospodářství z  pokrokářských a protikorupčních pozic — koncepci strany, jež funguje na nejnižší úrovni v těsné spolupráci s lokálními iniciativami a zároveň v nejvyšší politice v co nejširších levicových koalicích schopných konkurovat velkým stranám s celošpanělskou strukturou, zvláště vládnoucím pravicovými lidovcům (PP).

Druhý tábor kolem někdejšího hlavního stratéga Podemos Íñiga Errejóna navrhoval naopak neplýtvat silami formováním jedné velké síly-pavučiny na levici s Podemos v čele, ale zůstat otevřeným protestním hnutím formovaným zdola a zaměřit se na politiku legislativní ofenzívy. Ta měla dle tvůrců Errejónovy koncepce spočívat v přípravě alternativ k vládním návrhům zákonů, ve formulaci jasných politik boje proti chudobě, za více pracovních příležitostí či za právo na bydlení a v získávání podpory poslanců středovějších stran PSOE a Ciudadanos.

Pravicoví lidovci z PP vládnou ve Španělsku už šestý rok za velké kritiky, a navíc od posledních voleb menšinově. Errejónův plán legislativní ofenzívy tak měl za stávající konstelace i realistickou šanci na úspěch.

Členové Podemos se ovšem rozhodli jasně pro Iglesiasův přístup. Vedle politického programu se hlasovalo ještě o třech dalších koncepčních dokumentech. První vyjasňoval organizační strukturu hnutí a pravomoci, druhý se věnoval etickým otázkám fungování strany a třetí rovnému zastoupení.

Iglesiasovy návrhy získaly přitom vždy většinovou, konkrétně 53- až 61procentní podporu. Pro Errejónovy návrhy hlasovalo soustavně 33 až 35 procent členů.

Zbytek hlasů získávaly předlohy ostatních navrhovatelů. Ve volbách členů 62místného širšího vedení Podemos obsadili pak Iglesiasovi nominanti 37 postů a takzvaní errejonistas 23 míst.

Sám Pablo Iglesias obdržel v samostatné předsednické volbě 89 procent hlasů. Íñigo Errejón na předsedu nekandidoval, a tak volili nejvyhraněnější kritikové staronového předsedy andaluského aktivistu Juana Morena Yagüeho, symbolického protikandidáta, jenž získal celkově přes deset procent hlasů.

„Podemos musí pochopit, že do politiky spadají stejně tak instituce a vládnutí, jako rodiny, které nevycházejí na konci měsíce s penězi, studenti, kteří nemají na školné, či důchodci, kterým nestačí penze, nebo vydají její většinu za léky,“ uvedl Pablo Iglesias při obhajobě svého přístupu. A po oznámení výsledků pak ještě doplnil:

„Nikdy nesmíme připomínat stranu příslušníků staré politické třídy. Podemos musí být uskupením, jež říká pravdu (...) Není pochyb, že jsme udělali a ještě uděláme řadu chyb. Když člověk rozhoduje, tak to ani jinak nejde. Jedno vám ale mohu slíbit nad ostatní: nikdy nebudeme stát na té špatné straně. V těsné spolupráci se všemi aktivními lidmi vytrváme v našem úsilí o budování suverénní země, férovějšího, rovnějšího, demokratičtějšího a modernějšího Španělska.“

Faktor střetu a Podemos do dalších let

V hlavních španělských denících se bylo možné v reakcích na sjezd dočíst, že se Podemos změnili ve vůdcovsky řízenou stranu, že Iglesias uskupení zcela ovládl nebo že sjezd potvrdil neodpovědný populistický charakter celého hnutí. I zde je však podobnost s českým ANO jen zdánlivá.

Iglesias získal jako předseda na sjezdu skutečně mimořádnou pravomoc nechávat si vlastní kroky schvalovat přímo členskou základnou, aniž by získal souhlas širšího vedení. Musel si ovšem toto posílení prosadit v půlrok trvající intenzivní debatě, která se vedla de facto od říjnového rozhodnutí sociálnědemokratické strany PSOE podpořit namísto levicové koalice vládu pravice. A když bude chtít předseda Podemos skutečně obcházet v budoucnu širší vedení, stále bude potřebovat obhájit každý krok právě před podemoskými členy.

Errejónova skupina navíc v Podemos zůstává. V závěru sjezdu uznala prohru a podpořila nové vedení sérií gest, i když výraz ve tváři samotného Íñiga Errejóna jasně ukazoval, že výsledek nenese lehce. Debata o strategii a programu bude nicméně ve straně pokračovat.

Podemos se chtějí dle schváleného rámcového programu i nadále vymezovat vůči všem neduhům stále nepřerušeného vládnutí politicko-hospodářského establishmentu postfrankovské éry, jemuž sami říkají kasta, vůči všudypřítomnému klientelismu a společenskému uspořádání, jež bere větší ohled na zájmy papalášských klik a bank než na lidský život.

Za větší problém než vyhovění kritériím ratingových agentur budou považovat i po letošním sjezdu fakt, že třetina španělských práceschopných nemůže najít ani dva roky po oficiálním konci krize zaměstnání nebo pracuje za méně než minimální mzdu, že v zemi stále pokračuje vystěhovávání rodin neschopných splácet hypotéku, přestože uvolněné objekty pak zůstávají prázdné, či že ve městech neubývá lidí, kteří se musejí živit vybíráním popelnic.