Nová vláda francouzského premiéra Manuela Vallse dosadila na nejdůležitější ministerstva pevné zastánce hospodářské politiky Elysejského paláce. Pro prezidenta Hollanda je však blesková vládní krize Pyrrhovým vítězstvím, jelikož povede k ještě silnějším rozkolům uvnitř vládnoucí Socialistické strany Francie (PSF).

Blesková vládní krize ve Francii, kterou spustila pondělní demise premiéra Manuela Vallse, se uzavřela včerejším jmenováním nové vlády. Jak se předpokládalo, v nové vládě, kterou znovu vede Manuel Valls, nezasednou tři zástupci levicového křídla Socialistické strany Francie (PSF), již v minulosti nešetřili kritikou vůči ekonomické politice prezidenta Françoise Hollanda.

Rozkol v PSF

Hlavní záminkou k pondělní vládní krizi byly projevy ministra hospodářství Arnauda Montebourga a ministra školství Benoita Hamona na tradičních slavnostech Fête de la rose (Oslavy růže). Oba vysoce postavení politici se výrazně opřeli do hospodářské politiky, kterou prosazuje současný francouzský prezident François Hollande, jež počítá, mimo jiné, s úlevami pro firmy v řádu až čtyřiceti miliard eur a se škrty státních výdajů v hodnotě padesáti miliard eur.

Projevy obou ministrů byly sice v ostrém protikladu vůči požadavku po rychlém schválení těchto opatření, vyjádřeného francouzskou hlavou státu v rozhovoru otištěném ve vydání deníku Le Monde z 21. srpna, ovšem neříkaly nic nového.

Dnes již bývalý ministr hospodářství Arnaud Montebourg od začátku léta plédoval za to, aby ušetřené prostředky byly rozděleny na tři části: jedna by šla na podporu firem, druhá na podporu domácností a třetí na pokles deficitu. Oficiálním casem belli mezi ministrem a premiérem tak byl ostřejší tón Montebourgova projevu, který je však pochopitelný tím, že ministr se nacházel na své domovské oslavě a mezi „svými” podporovateli.

Každopádně Manuel Valls a François Hollande se hbitě chopili příležitosti k rozpuštění vlády, která jen před pěti měsíci měla připravit restart francouzské vládní levice. I proto zahrnovala prakticky všechny významné proudy PSF, jejichž vidiny směřování vládní politiky se však v současnosti nesmiřitelně rozchází.

Odchodem z vlády ministrů Montebourga a Hamona, a také ministryně kultury Aurelie Filipettiové, které bylo vyčítána nedostatečná aktivita na podporu vládní linie při nedávném sociálním konfliktu s pracujícími v živé kultuře, tak vláda dostala na větší ideové homogenitě.

Nová vláda označovaná dle republikánského úzu jako Valls II. by tedy mohla být vítězstvím Elysejského a Matignonského paláce. Je však otázkou, nakolik jde o vítězství Pyrrhovo. Vnitřní socialistická opozice, která na papíře čítá v Národním shromáždění až sto poslanců, již prohlásila, že nedá nové vládě nic zadarmo. Současně se plně ukazuje, že prezident ani premiér nejsou schopni ani ochotni hlubší debaty se svými socialistickým camarades.

Vládní krize ale přišla pro prezidenta v nepříliš vhodný moment. Popularita nájemce Elysejského paláce i jeho vlády se neodpíchla od historického minima. Letošní rok měl být obdobím pozvolného růstu a obrácení křivky nezaměstnanosti; dosavadní ukazatele však mluví o stagnaci a lehkému růstu počtu nezaměstnaných.

Prezident i premiér byli tváří v tvář ekonomickým číslům nuceni nechat stranou obligátní optimismus a avizovali, že „podzim bude tvrdý a náročný”. A je otázkou, zda se nové vládě dostane podpory, kterou obvykle mají exekutivy na začátku svého mandátu.

Všichni jsou již v kampani

Zdá se však, že poslanecká fronda je spíše papírovým tygrem. Kritičtí poslanci se zatím dokázali zmobilizovat na organizaci seminářů a na podepisování vágně neokeynesiánských prohlášení, ovšem v Národním shromážděních jich hlasovalo proti vládní politice jen zlomek.

Z hrozby, že by vláda nemusela mít dostatečnou většinu na prosazení svých zákonů si nedělá těžkou hlavu ani (potvrzený) ministr pro vztahy s parlamentem Jean-Marie Le Guen. „Existuje velice široká většina k celé řadě klíčových zákonů, jako je zákon proti terorismu a další,” říká ministr a nepřímo naznačuje, že by se vláda mohla v případě potřeby opřít o hlasy středových poslanců. Podle Le Guena žádný parlamentní Vietnam nové vládě nehrozí.

O mnoho lepší nemůže být ani hodnocení eventuálních leaderů socialistické levice. Arnaud Montebourg obsadil ekonomická ministerstva hned od zvolení Françoise Hollanda do Elysejského paláce, ale kromě částečného úspěchu v případě odprodeje klíčového akciového balíčku v Alstomu za ním nezůstaly další viditelné úspěchy. Muž, který si dal do svého politického erbu obrodu francouzského průmyslu a ochranu Made in France, spíš vynikal svojí neobratností a ochranářskými projevy, za které dnes sklízí poněkud škodolibý potlesk Front national.

Montebourg ve svém projevu zmínil římského generála Cincinnata, který se vzdal své diktátorské funkce po vojenských vítězstvích, aby si, dle bývalého ministra, „vzal nazpět svoji svobodu”. Příhodnější by však byla citace vojensky neméně úspěšného konzula Fabia Maxima, který vstoupil do historie s epitetou Cunctator, vyčkávač.

A právě vyčkávání je taktika, kterou zřejmě zvolí levicové křídlo PSF. To si vymohlo na generálním tajemníkovi strany Jean-Christophovi Cambadelisovi slib, že socialistický kandidát na prezidenta v roce 2017 nebude automaticky současný prezident ale vítěz socialistických, či levicových, primárek.

Je pravděpodobné, že v příštích měsících tak kritičtí poslanci vydají tunu veřejných výzev, pronesou množství tvrdých slov v Národním shromáždění a několikrát podtrhnou vládě židli, aby měli co nést do svého politického procesí. Jejich hlavním cílem je však za přispění zelených a Francouzské komunistické strany, která vychází z nepodařené zkušenosti radikální Levicové fronty, prosadit svého kandidáta do Elysejského paláce.

Vyčkávací taktiku zvolila i pravicová UMP, která jinak mluvila o „krizi režimu” a volala po rozpuštění Národního shromáždění. V politice není ale nezvyklé, že splnění hlasitě vyslovených požadavků není po chuti ani samotným petentům. UMP se nachází v úplné ideové a personální krizi, strana si není jistá koho (a s jakým programem) vyslat do prezidentského klání, a volby do Národního shromáždní by ji zastihly nepřipravenou. Jak kritičtí socialisté, tak pravicová UMP se již nachází v prezidentské kampani, a podobně je na tom i Národní fronta.

Rozpad V. republiky?

Mnozí ústavní odborníci uvádí jako jeden ze zdrojů vládní krize i diarchii prezidenta a premiéra, která je vlastní ústavnímu pořádku francouzské V. republiky. Nedostatečně vymezené kompetence, nestabilita premiérova mandátu, dvojitá zodpovědnost přímo volenému prezidentovi i Národnímu shromáždění vytváří prvky nestability, které jsou paradoxně limitovány - pro V. republiku — anomální situací tzv. cohabitation.

Hluboká krize V. republiky se však projevuje i v další rovině. Stále více se ukazuje, že hlavní strany na pravici i na levici, jsou čím dál více jen značně heterogenními prezidentskými stranami, ve kterých dnes převažují odstředivé síly, ze kterých nejsou lídři těchto uskupení schopni vytvořit věrohodnou politickou syntézu. Současně přítomnost silné Národní fronty, oněch barbarů před branami, nepřímo zabraňuje jejich vnitřní implozi.

I proto se v akademických a business prostředí čím dál více mluví o přechodu k VI. republice. Mezi experty však panuje neshoda, zda by se mělo v nové republice přistoupit na americký prezidentský systém nebo na poměrným systémem. První uspořádání je ve Francii lehce napadnutelné stigmatem bonapartismu, které již dnes doléhá na V. republiku.

Druhé má v součastnosti již široké, avšak heterogenní, spektrum zastánců: od radikální levice až po středové síly, jež podlehly půvabu rychlých politických počtů, a dospěly k závěru, že s preferencemi radikální pravice kolem dvaceti procent hlasů a radikální levice kolem deseti procent hlasů by jedinou alternativou byla více čí méně rozlehlá velká koalice německého typu.

Antonio Gramsci charakterizuje v Sešitech z vězení krizi jako období, kdy staré již pošlo a nové se ještě nezrodilo. V tomto stádiu se ve značné míře nachází i V. republika. Gramsci však dodává, že toto období, kdy vládnou relikty a mrtví z minulosti, může trvat poměrně dlouhou dobu. Agónie politických systémů dokáží být zdlouhavé a bolestné.