Nová vláda francouzského premiéra Manuela Vallse dosadila na nejdůležitější ministerstva pevné zastánce hospodářské politiky Elysejského paláce. Pro prezidenta Hollanda je však blesková vládní krize Pyrrhovým vítězstvím, jelikož povede k ještě silnějším rozkolům uvnitř vládnoucí Socialistické strany Francie (PSF).

Blesková vládní krize ve Francii, kterou spustila pondělní demise premiéra Manuela Vallse, se uzavřela včerejším jmenováním nové vlády. Jak se předpokládalo, v nové vládě, kterou znovu vede Manuel Valls, nezasednou tři zástupci levicového křídla Socialistické strany Francie (PSF), již v minulosti nešetřili kritikou vůči ekonomické politice prezidenta Françoise Hollanda.

Rozkol v PSF

Hlavní záminkou k pondělní vládní krizi byly projevy ministra hospodářství Arnauda Montebourga a ministra školství Benoita Hamona na tradičních slavnostech Fête de la rose (Oslavy růže). Oba vysoce postavení politici se výrazně opřeli do hospodářské politiky, kterou prosazuje současný francouzský prezident François Hollande, jež počítá, mimo jiné, s úlevami pro firmy v řádu až čtyřiceti miliard eur a se škrty státních výdajů v hodnotě padesáti miliard eur.

Projevy obou ministrů byly sice v ostrém protikladu vůči požadavku po rychlém schválení těchto opatření, vyjádřeného francouzskou hlavou státu v rozhovoru otištěném ve vydání deníku Le Monde z 21. srpna, ovšem neříkaly nic nového.

Dnes již bývalý ministr hospodářství Arnaud Montebourg od začátku léta plédoval za to, aby ušetřené prostředky byly rozděleny na tři části: jedna by šla na podporu firem, druhá na podporu domácností a třetí na pokles deficitu. Oficiálním casem belli mezi ministrem a premiérem tak byl ostřejší tón Montebourgova projevu, který je však pochopitelný tím, že ministr se nacházel na své domovské oslavě a mezi „svými” podporovateli.

Každopádně Manuel Valls a François Hollande se hbitě chopili příležitosti k rozpuštění vlády, která jen před pěti měsíci měla připravit restart francouzské vládní levice. I proto zahrnovala prakticky všechny významné proudy PSF, jejichž vidiny směřování vládní politiky se však v současnosti nesmiřitelně rozchází.