Předpovědi se naplnily a Francouzská socialistická strana (PSF) zaznamenala v druhém kole komunálních voleb zdrcující porážku. Vítězem je nepochybně pravicová Union pour le Mouvement Populaire (UMP) a významný úspěch si může připsat i Front National. Neúspěch vládní levice stálo včera křeslo premiéra Jean-Marca Ayraulta.

Historické prohry

Výrazná porážka vládnoucích socialistů byla očekávaná. Pravicového starostu či starostku si vybrala 155 měst s více než deseti tisíci obyvateli, která byla v předchozím období ovládána levicovou koalicí. Celkově tak bude mít pravicového starostu 583 z 938 měst s více než deseti tisíci obyvateli. Socialisté si obecně dokázali udržet pozice ve velkých městech jako v Paříži, Lyonu, Lille či Strasbourgu, a získat pár středních měst jako Avignon či Verdun.

Určitou kuriozitou je pak odklon nalevo poutního města Lourdes. Současně se však nepodařilo obrátit poměr sil v Marseille, což byl jedním z hlavních cílů generálního tajemníka PSF Harlema Desira. Navíc pravice dokázala zaznamenat významné úspěchy v banlieues, takže v celé řadě případů má sílu zvolit vlastního předsedu důležitých Meziměstských spolků.

Rozsah porážky však neukazují jen čísla ale také historie. Socialisté ztratili většinu v Limoge, kde vládli nepřerušeně od roku 1912, v Bobigny, kde koalice socialistů a komunistů měla většinu na radnici od roku 1920, a symbolicky velice citelná byla i prohra v Hénin-Beaumont, kde v prvním kole uspěl s 50,26 % hlasy generální tajemník Front National Steeve Briois.

Jedná se o bolestný neúspěch, protože Hénin-Beaumont patří mezi nejdůležitější města v uhelné pánvi v oblasti Pas-de-Calais, která je považována za jednu z nejvíce levicových oblastí ve Francii (podobně jako Ostravsko v ČR).

Úspěch Front National?

Komentátoři se po prvním kole komunálních voleb pozastavovali nad úspěchem radikálně pravicového Front National, který však postavil své kandidátky v méně než desetině z 6,7 tisíc francouzských měst. Ve městech, kde kandidoval, strana v průměru kopírovala výsledky Marine Le Pen z prvního kola prezidentských voleb.

Po druhém kole FN získal dvanáct měst s více než devíti tisíci obyvateli a měl by počítat se sítí zhruba 1,2 tisíců místních zastupitelů. Jedná se o nepříliš vysoké výsledky, protože relativně menší radikálně levicový Front de Gauche získal několikanásobně více starostů.

Komunálky ukázaly dvojitou tvář procesu očistění brandu Front National, který sleduje jeho lídryně Marine Le Pen. Tento proces byl úspěšný v tom ohledu, že Front National dokázal zaujmout počet voličů, který je dostatečně vysoký k překonání hranice pro postup do druhého kola. FN se totiž v posledních letech podařil rozšířit své voličské jádro o nové sociální skupiny, například manuální dělníky mladšího a středního věku.

Současně je však většinou Francouzů považován za nedemokratickou politickou sílu, a tudíž nedokáže oslovit ideově ne příliš vyhraněné voliče. Jak ukazují například výsledky z Avignonu a Perpignanu, Front National dnes netvoří sílu, která by dokázala zlomit bipolaritu socialistů a pohrobků gaullismu. I přestože měli výbornou pozici z prvního kola, kandidáti FN v těchto městech prohráli, jelikož nebyli s to rozšířit své kmenové voličstvo.

I proto Marine Le Pen tolik sází na volby do Evropského parlamentu, které jsou ve francouzském ústavním systému výjimečné tím, že se řídí poměrným volebním systémem. Pokud by se FN opravdu stál první francouzskou stranou, jak mu zatím věští výzkumy volebních preferencí, tak by dosáhl zásadního symbolického úspěchu.

Geografie radikální pravice ve Francii

Ačkoliv tedy FN nezaznamenal historicky výjimečný výsledek, tak mapa měst, kde dokázal zvítězit, odhaluje jak se tato strana v posledních letech změnila ze sociologického (a téměř antropologického) hlediska. Především FN získal relevantní výsledky v chudších a středně-malých městech, zatímco ve velkých metropolích (v Paříži a Lyonu především) zůstává jeho přítomnost zanedbatelná.

Podpora FN má tři hlavní zdroje. Radikální pravice tradičně dosahuje velice dobrých výsledků v jihovýchodní části Francie a především v oblasti Azurového pobřeží, kde byla mimo jiné zvolena poslankyní nejmladší z politického klanu Le Penů, Marion Marechal Le Pen.

FN se v posledních letech také daří politicky využívat regionálního resentimentu vůči Paříži, který je silný například v kraji Languedoc-Roussillon. A jak ukazuje případ Hénin-Beaumont vedle těchto obvyklých oblastí se pravicové straně daří pronikat do některých zón postižených restrukturalizací průmyslu, které kdysi bývaly baštami tradiční levice.

Ovšem změnu sociologické povahy FN ukazují také tváře a osobní historie kandidátů na starostu za tuto stranu. V Hayange, které bylo v poslední době významně zasažené celoevropskou restrukturalizací hutního průmyslu, uspěl Fabien Engelmann, mladý bývalý tajemník sekce levicové odborové federace CGT v departmentu Moselle.

V Frejusu ležícím na Azurovém pobřeží se pak stal starostou teprve dvacetišestiletý kandidát za barvy FN David Rachline. FN však nezapomíná ani na své dávné kořeny: v pikardské Villers-Cotterêts bude příštích pět let vládnout Franck Briffault, bývalý člen neofašistické skupiny Ordre Nouveau a posléze dlouholetý funkcionář FN.

Zdaleka nejzajímavější je však případ sedmdesátitisicového města Béziers v kraji Languedoc-Roussillon. Zde byl zvolen starostou bývalý člen OAS a dlouholetý předseda asociace Reporters sans frontiéres Robert Ménard, podporovaný FN i dalšími pravicovými hnutími. Ménard dokázal sestavit kandidátku, ve které byly zařazeni i bývalí členové UMP, představitelé místní občanské společnosti a dle jeho slov i „několik dlouholetých voličů levice”.

Zkrátka komunální volby ukazují, že FN dokázal sjednotit staré neofašistické členy s novými aktivisty, již často přichází z nečekaných sociálních prostředí a vrstev. Strana, která pod velením Jean-Marie Le Pena sdružovala starou černou aristokracii a silně liberální maloburžoazii, změnila tvář a snaží se vystupovat jako zástupce veškerého lidu, zužovaného krizí, eurem a panovačností pařízských bobos. Tato transformace není prostá pnutí, které však doteď vedení FN dokázalo utlumit.

Výměna stráží v Matignonském paláci

Výsledky komunálních voleb ukazují, jak slabou pozici má prezident Hollande v současné francouzské společnosti. Nad PSF nezvítězil silný politický protivník ale umírněná pravice, která v posledních měsících prokázala naprostou ideovou vyprázdněnost, homérskou rozhádanost a neschopnost vyjít z tíživého stínu bývalého prezidenta Sarkozyho.

Pro François Hollanda jsou výsledky voleb jen posledním z celé řady problémů, kterým musí čelit. V týdnu mezi prvním a druhým kolem komunálek Ústavní rada zrušila klíčovou část tzv. zákona Florange, který reguluje uzavírání závodů firem s více než tisíci zaměstnanci. Ústavní rada totiž shledala v rozporu se svobodou podnikání stěžejní ustanovení zákona, dle kterého vlastník musel aktivně vyhledat (ale nikoliv skutečně najít) kupce pro výdělečný závod, jehož provoz chtěl ukončit.

Navíc odboráři i významní členové PSF začali veřejně pochybovat, zda předpokládaný plán daňových úlev pro firmy a snížení sociálních odvodů opravdu povedou k hmatatelnému růstu pracovních míst. Pod přátelským ohněm se tak ocitlo samotné jádro prezidentské hospodářské politiky.

Pro zvrácení negativního chodu událostí francouzskému prezidentovi nebude stačit výměna premiéra a jmenování do Matignonského paláce populárního ministra vnitra Manuela Valls. Valls je hlavním představitelem sociálně-liberálního křídla PSF a ve svém působení na pozici ministra vnitra se vyznačil tvrdým přístupem k tématu imigrace a Romů.

Jmenováním Vallse se prezident zbavil jednoho z nejambicióznějších vnitrostranických konkurentů a současně demonstroval odhodlanost pokračovat ve své liberální politice. Což je přesně opak toho, co by dnes francouzská levice potřebovala pro zastavení svého pádu.