Když člověk pozoruje francouzskou politiku soustavně prostřednictvím francouzské televize a francouzského tisku, nabízí se mu poněkud jiné úhly pohledu než divákům a čtenářům globálních anglojazyčných médií — úhly, řekl bych, bližší pohledu samotných Francouzů. Vy sledujete letošní volby právě takto. V čem jsou z daného pohledu obecně jiné než předchozí?

Podobně jako i jinde ve světě je právě i ve francouzské prezidentské volbě zřejmá únava z klasických stran. I ve Francii se rozšířilo přesvědčení, že klasické politické struktury nejsou schopny adekvátně reagovat na volání populace. Na frustrace, obavy a subjektivní pokles životní úrovně hledají velké tradiční strany ztěžka recept. Ve Francii je to vnímáno především jako selhání klasické levice, která byla v minulosti schopna nespokojenost a pocit nespravedlnosti popsat a zarámovat — a samozřejmě k němu navrch přidat řešení.

Problém je o to palčivější, že francouzští socialisté mají potíž najít srozumitelného a přesvědčivého představitele nebo představitelku už mnoho mnoho let. Když se podíváme do historie: v roce 2002 nepostoupili do druhého kola, kde pak levicový elektorát v zoufalosti volil Chiraca proti Le Penovi. V roce 2007 kandidovala nepřesvědčivá Ségolene Royalová, kterou porazil až příliš energický Sarkozy. V roce 2012 dala Francie unavená ze sarkozismu přednost Hollandovi, ale to také spíše z nouze. Zklamaný a stále frustrovanější volič hledá čím dál nervózněji řešení stále narůstajících problémů.

Proč vlastně znovu nekandidoval prezident Hollande? Jen kvůli nízké podpoře?

Z velké části ano. Měl rekordně nízkou podporu a rozhodl se vyhnout evidentnímu fiasku. Sebedůvěře Socialistické strany to však nepřidalo. Obecně platí, že tradiční politické elity nejsou schopny řešit sestupující subjektivní životní úroveň občanů, vysokou nezaměstnanost, narůstající sociální rozdíly či důsledky postkolonializmu. Dnes dosluhující prezident, který měl vcelku rozumný program, se toho stal obětí. Sliboval, že sníží nezaměstnanoast, ale výsledek se nedostavil.

Letos má ale problém zjevně i pravice.

Ano. Françoise Fillona velmi poškodila série skandálů, které se objevily až poté, co vyhrál primární volby. Týkají se mimo jiné fiktivního zaměstnávání příbuzných za velmi vysoké částky z veřejných zdrojů.

Je vysoce pravděpodobné, že příští francouzský prezident nebude ani z velké pravicové strany, ani z velké levicové strany. Francie míří k další kohabitaci (situace, kdy je prezident z jiného politického bloku, než jaký získá většinu v parlamentu, například když vládne pravicový prezident zároveň s vládou schválenou levicovou parlamentní většinou — pozn. red.).

Jaká témata letošní vnitrofrancouzské debatě před volbami dominují?

Velkými tématy jsou samozřejmě nezaměstnanost, bezpečnost a celkově ekonomika. Dalším z ústředních témat voleb je ale například vliv velkého kapitálu a světa peněz na životy obyčejných lidí. Každý z kandidátů má nějaký politický příběh o příčině současné mizérie, který zakončuje vysvětlením, jak daný problém dopadá na konkrétního voliče. Častá politická linka je také obviňování politických či ekonomických elit z problémů dneška, jak jsem již zmiňoval.

Ve svých dřívějších komentářích k velké televizní debatě prezidentských kandidátů jste ocenil socialistického prezidentského kandidáta Benoîta Hamona. V posledních průzkumech ho ale značně předstihují liberál Emmanuel Macron a důsledný levičák Jean-Luc Mélenchon. Kde vidíte hlavní rozdíly ve vystupování a plánech těchto tří kandidátů, kteří se více než ostatní ucházejí o hlasy levicově orientovaných Francouzů?

Benoît Hamon má vskutku aktuálně nejhorší postavení, které ho de facto již nyní vyřazuje z boje o prezidentské křeslo. Průzkumy mu přisuzují méně než deset procent hlasů. Macron a Mélenchon, ale i pravicový nominant François Fillon a národovkyně Marine Le Penová, mají mezi devatenácti a třiadvaceti procenty.

Hamon, který je svým programem jinak velice zajímavý a na poměry socialistické strany poměrně odvážný, evidentně nemá charisma a politickou sílu na to, aby po vzoru německého Martina Schulze strhl socialisty na svou stranu. Doplácí na to, že existuje jak umírněnější, tak radikálnější levicová alternativa — právě Macron a Mélenchon. Lidé tak nemají příliš důvodů Hamona volit.

Navíc Mélenchona ani Macrona, kteří byli v minulosti ministry v socialistických vládách, dnes netíží těžkopádná značka Socialistické strany. Není náhodou, že se socialistům ve Francii přezdívá sloni. Hamonovi ztěžuje situaci i to, že jsou socialisté rozpolceni a řada z nich podporuje Macrona. Nedávno se přidal i bývalý premiér Valls s odkazem, že si nepřeje corbynizaci socialistické strany.

A Macron a Mélenchon?

Macron je středolevý kandidát Blairova střihu s přesvědčivým projevem a dnes už skoro nevídaným proevropským zápalem. Byť je mu coby bývalému bankéři vyčítáno elitářské pozadí, postavil své občanské hnutí En Marche! zdola. Na jeho shromáždění chodí tisíce lidí a po dlouhé době se zde objevil kandidát, kterého lidé rádi poslouchají a který je schopný nabídnout pozitivní vizi bez strašení či hledání viníků. Dnes by ho volili pravděpodobně i voliči pravice, kteří se nemohou smířit se skandály kandidáta Fillona. Ten se propracoval z pozice jasného favorita až do situace, kdy se s ním prakticky nepočítá.

Mélenchon potom kombinuje vlastnosti tribuna lidu s poctivým intelektuálním zázemím svých argumentů. Je ideálním kandidátem levicové inteligence. Pro Českou republiku by však mohl být znepokojivý jeho vztah k EU. Chce zásadní reformu EU, včetně revize Lisabonské smlouvy — takové, která by odstraňovala neoliberální prvky EU. Byť bychom s Mélenchonem mohli ve většině postojů i souhlasit, jeho politická strategie je značně problematická. Nepodaří-li se mu proměna EU, navrhuje z EU vystoupit.

Evropská unie dnes brání vládám realizovat jejich politiku, pokud neodpovídá střednímu ekonomickému proudu, což se ukázalo například v Řecku. Ale pokud bude reakcí politické reprezentace útěk, nezůstane v EU nakonec nikdo. Mélenchon v tomto ohledu následuje Corbyna. Z pohledu obyvatel daného státu se jedná o racionální krok, ale z pohledu zájmu kontinentu se jedná o geopolitickou hrozbu.

Z geopolitického hlediska je pro střední a východní Evropu rovněž zajímavé, že tři ze čtyř relevantních kandidátů na prezidenta Francie chtějí vylepšit současné problematické vztahy s Ruskem. Přičemž Fillon, Mélenchon i Le Penová považuji debatu o tom, kde začínají a končí hranice Ruska, za otázku k diskusi — byť každý po svém. Mélenchon je ve velkém obsahovém sporu s politikou Ruské federace, ale domluvu považuje za politicky racionální. Fillon a především Le Penová pak mají k autoritářskému Rusku kulturně, politicky a finančně poměrně blízko. Jediný, kdo drží současný evropský kurz v nezměněné podobě, je Macron.

Marine Le Penové se budeme v DR věnovat zvlášť, ale na jednu věc bych se vás jako znalého pozorovatele ještě rád zeptal: V čem zejména se liší projev Le Penové od vystupování vůdčích postav české národovecké scény a hnědé části naší pravice?

Le Penová změnila za poslední roky strategii a její strana ubrala na dryáčnictví. Její politika připomíná něco mezi ODS a Okamurovou SPD. Front National skrývá svůj antisemitismus a nenávistnou politiku vůči menšinám halí do diskursu, který by v českém prostředí byl považován zcela za normu. Dnešní elektorát FN je z části také bývalý elektorát levice, pracující třída, která je frustrovaná, nerozumí složitým kauzalitám politiky a hledá srozumitelnou a jednoduchou příčinu svých problémů.