Letošní volby ve Francii jsou mimořádné, lidé chtějí opravdovou změnu

Petr Jedlička

Komentář k situaci před francouzskými volbami poskytl DR i sociolog Michal Uhl, který dlouhodobě sleduje francouzské politické dění. Ptali jsme se na specifika letošního střetu, atmosféru mezi voliči i rozdíly mezi kandidáty levice.

Když člověk pozoruje francouzskou politiku soustavně prostřednictvím francouzské televize a francouzského tisku, nabízí se mu poněkud jiné úhly pohledu než divákům a čtenářům globálních anglojazyčných médií — úhly, řekl bych, bližší pohledu samotných Francouzů. Vy sledujete letošní volby právě takto. V čem jsou z daného pohledu obecně jiné než předchozí?

Podobně jako i jinde ve světě je právě i ve francouzské prezidentské volbě zřejmá únava z klasických stran. I ve Francii se rozšířilo přesvědčení, že klasické politické struktury nejsou schopny adekvátně reagovat na volání populace. Na frustrace, obavy a subjektivní pokles životní úrovně hledají velké tradiční strany ztěžka recept. Ve Francii je to vnímáno především jako selhání klasické levice, která byla v minulosti schopna nespokojenost a pocit nespravedlnosti popsat a zarámovat — a samozřejmě k němu navrch přidat řešení.

Problém je o to palčivější, že francouzští socialisté mají potíž najít srozumitelného a přesvědčivého představitele nebo představitelku už mnoho mnoho let. Když se podíváme do historie: v roce 2002 nepostoupili do druhého kola, kde pak levicový elektorát v zoufalosti volil Chiraca proti Le Penovi. V roce 2007 kandidovala nepřesvědčivá Ségolene Royalová, kterou porazil až příliš energický Sarkozy. V roce 2012 dala Francie unavená ze sarkozismu přednost Hollandovi, ale to také spíše z nouze. Zklamaný a stále frustrovanější volič hledá čím dál nervózněji řešení stále narůstajících problémů.

Proč vlastně znovu nekandidoval prezident Hollande? Jen kvůli nízké podpoře?

Z velké části ano. Měl rekordně nízkou podporu a rozhodl se vyhnout evidentnímu fiasku. Sebedůvěře Socialistické strany to však nepřidalo. Obecně platí, že tradiční politické elity nejsou schopny řešit sestupující subjektivní životní úroveň občanů, vysokou nezaměstnanost, narůstající sociální rozdíly či důsledky postkolonializmu. Dnes dosluhující prezident, který měl vcelku rozumný program, se toho stal obětí. Sliboval, že sníží nezaměstnanoast, ale výsledek se nedostavil.

Letos má ale problém zjevně i pravice.

Ano. Françoise Fillona velmi poškodila série skandálů, které se objevily až poté, co vyhrál primární volby. Týkají se mimo jiné fiktivního zaměstnávání příbuzných za velmi vysoké částky z veřejných zdrojů.

×