Jestli existuje politický pánbůh, projevil v poslední době s kontinentální Evropou velkorysou trpělivost. V Rakousku nevyhrál Hofer. V Nizozemí Wilders zdaleka nedosáhl, co si představoval, bude dál stárnout a kysnout ve své nenávistné polosamotě. Evropská krajní pravice má dobré vlivové agentury, spolupracuje mezi sebou, může se opřít nejen o ruské peníze. Přesto tu byl předposlední aprílový víkend.

Vytunelovaná Frauke

Frauke Petryová se na sjezdu Alternativy pro Německo v Kolíně nad Rýnem pokusila dát své straně umírněnější ráz, chtěla ji přiblížit širší voličské klientele. V liberálním a tolerantním Kolíně se při sobotě venku demonstrovalo, uvnitř se zařezávala předsedkyně ve vysokém stupni těhotenství s pátým dítětem, prvním od spolustraníka. Návrh Petryové byl jasně odmítnut, strana se vydala na pochod doprava, mnozí tvrdí, že k bezvýznamnosti. Novináři po celém Německu křičeli: „Hlavně ji nelitujte, sklízí, co zasela.“ Šlo to těžko, Petryová je přeci jen inteligentní, občas i vtipně vystupující žena. K moci se dostala posunem doprava. Párkrát už na tribunách brečela, teď seděla jako — zařezaná.

Přestože strana utrpěla chvíli před volbami cosi jako bankrot, počítá se obecně s tím, že se dostane při volbách do Spolkového sněmu, s výsledkem kolem devíti procent. Petryová je nyní zcela vytunelovanou předsedkyní strany. Kdyby Alternativa neuspěla ve volbách, moha by dostat další šanci. Chtělo by se říci, při znalosti chodu skutečných stran. Jenže Alternativa pro Německo není skutečná strana. Připomíná spíše pavilon šelem, kde se tísní hodně druhů a dochází krmení. Strach a nenávist jsou devizami strany navenek i dovnitř.

Ostrá Alice a matador

Vítězkou víkendu je osmatřicetiletá Alice Weidelová. Ekonomka, znalá světa, žila mimo jiné v Číně. Má poradenskou firmu. Jindy velmi korektní německá média si rýpla, když psala o tom, že strana, která má v programu klasickou rodinu, jde do voleb s lesbičkou žijící s partnerkou a dětmi u Bodamského jezera, tedy oblasti pro bohaté. Weidelová přivedla sjezd k aplausu, když prohlásila, že všichni lidé z Turecka, kteří volili v referendu Erdogana, by se k němu také měli zpátky nastěhovat.

Druhou tváří AfD do voleb je matador Alexander Gaulad, ročník 1941. Prošel slušnými funkcemi v CDU, pracoval jako velmi konzervativní publicista a čtyři roky byl v Hesensku šéfem státní kanceláře. Narodil se ve východním Německu, utekl do západního, po revoluci působil zas ve východním. Voličstvu bude nabízet nacionalismus a extrémně pravicovou rétoriku. Frauke Petryová měla tendenci najít pro Alternativu pro Německo místo na politické mapě, podobně, jako se to postupně podařilo Levicové straně. Gauland je zárukou protisystémového kurzu. Napsal řadu knih, má historický a historicko-politický záběr, je to starý muž, který byl uvnitř dění a celý život na sobě intelektuálně pracoval. V  současné Evropě se jasně ukazuje, že část přirozené voličské základny levice přešla k ultrapravici. Německý příklad ukazuje, že se najde dost lidí s politickou zkušeností a neukojenou ambicí, kteří jsou ochotni k dobrodružství na pravém okraji politického spektra. Alternativa pro Německo disponuje i prominentními přeběhlíky ze sociální demokracie.

Marine má náskok

Na krajní pravici v Německu probíhá krystalizační proces, který pro Marine Le Penovou odpracoval její otec, než po něm stranu zdědila. Le Penová otevřela stranu pro větší publikum, dokonce i otec při tom překážel, takže byl vyloučen. Petryová stejný manévr uspěchala. Le Penová má před sebou pět let s Macronem, mladým prezidentem vyrostlým na troskách vzniklých neschopností někdejších velkých stran. Nevíme, co Macron přinese Franci a Evropě. Věděli jsme, že ve druhém kole bude Le Penová s některým ze tří dalších možných. Český komentář k možnosti druhého kola Le Penová — Mélechon zněl: „To bych přál našim antikomunistům. Muset volit mezi fašistkou a komunistou.“

V příštích letech bude dominantní evropskou zemí Německo. Po francouzských volbách bude mít v Evropě co zcela měnit a předělávat, protože na to bude prostor. Pro Evropu by bylo dobré, kdyby Německo vedl Martin Schulz ve velké koalici.

Po černé neděli evropské ultrapravice jsme získali chvíli času. V současných volebních kláních, kdy rozhoduje pár procent, se to už příště opakovat nemusí. Politický pánbůh není. Jsou tu lidé, kteří požadují změnu a nevědí jakou. V politice přibývá dobrodruhů obou pohlaví a strategií, jak rychle strhnout pozornost. Měli bychom odložit současný emocionální způsob vnímání politiky. Měli bychom se naučit milovat ty nudné, kariéristické, vyčůrané, trochu korupční, líné, alibistické a místy prolhané blbečky z klasických stran. Pro naši společnou budoucnost jsou prostě skvělí a těžko nahraditelní. A občas se někdo z nich povede a chytí dokonce i formát.