V posledních letech jsme zažívali vlnu vzestupu pravicového populismu. Selhávání liberální demokracie a nezvládaná migrační vlna nabudily xenofobní nálady a usnadnily šíření kulturní nenávisti. Koncept universálního lidství, solidarita a internacionalismus jako by byly na ústupu.

Posun k nacionálním a silně konzervativním hodnotám kontaminoval i politický mainstream a oslabil i jinak tradičně solidární levicové hnutí, které bylo zasaženo spory mezi takzvanými sluníčkáři a xenofoby. Napříč politickým spektrem se šíří protekcionismus a odpor vůči evropské integraci, který by v případě brexitu dostal významný impuls.

Hrozba krajní pravice však může i spojovat. Ve Francii to různé politické síly donutilo k spojení proti Marine Le Penové, v Rakousku proti Norbertu Hoferovi. Bude to ale podobné s Donaldem Trumpem, kterého se obávají i sami republikáni?

V příštím roce budou volby do německého Bundestagu, kde varovně nastupuje Alternativa pro Německo (AfD). Čím mu bude čelit levicová Die Linke? Přichýlením k vizi nacionálně homogenního státu, nebo širším spojenectvím všech proti nahnědle populistickým šikům Franke Petryové?

Trvat nekriticky na „vítačské“ euforii by bylo sebevražedné, bez hodnoty universální solidarity by to zase už nebyla levice. A té skutečné levici musí být jakákoliv forma skupinové nenávisti cizí.

Několik posledních průzkumů veřejného mínění naznačilo, že voliče už více trápí jejich nízké mzdy, špatná dostupnost zdravotní péče nebo špatně fungující doprava. Strach z migrantů je aktuálně poněkud na ústupu.

Lidé jsou možná už přesyceni dva roky trvající masáží. Především se ale dovídají o určitých opatřeních, která migrační vlnu momentálně brzdí. Efektivní a věcná regulace migrace může zmírnit i příkop uvnitř levice. Lze pak odhadnout, že nedosáhnou-li pravicoví populisté s využitím vlny strachu významného vítězství, začnou se opět vytrácet.

Bude ale stačit příměří v Sýrii, dohoda s Tureckem a funkční ochrana schöngenské hranice?

Rizika masového exodu nebyla zažehnána. Dohoda s Tureckem může padnout a vedle balkánské migrační trasy jsou tu i jiné možnosti. Důvěra v mainstreamové strany je narušená. A hlásat předem spojenectví s nimi je problém. Vždyť pokud francouzští socialisté prosazují neoliberální revizi pracovního zákonodárství, nebo když němečtí sociální demokraté kývnou na zpřísnění asociálních reforem Hartz IV, jaký to může být spojenec pro levici?

Slabost moderní perspektivy s širších zakotvením žene levici k tomu, že se začíná brodit bahnem již jednou odmítnutých a nyní znovu ožívajících iluzí jako stalinismus či nacionalismus, vydávaných dnes za vlastenectví.

↗

Pravicový populismus zřejmě ztrácí vítr z plachet. Využije toho levice k tomu, aby znovu zkonsolidovala svoje síly? Ilustrace wallpapersonly.net

Izolacionalismus a obrana kulturně homogenních okruhů obrací tok dějin do minulosti. Ale historie neplyne vždy jen vpřed, má své zákruty i vratiproudy. A k ideologickému krytí slouží různé deriváty teorie kulturních konfliktů, od Huntingtona po  Dugina, včetně relativizace odsudku teorií rasových.

Náchylná je k tomu především starší generace, na kterou měly stereotypy minulého století zásadní formační vliv. Na vině je však i negativní sociální zkušenost zejména v sociálně silně zasažených regionech.

Obranné reflexy nelze zrušit. Je zapotřebí je racionálně zvládnout. Bez toho se zase kumuluje napětí a pocit dekadence jako před rokem 1914. Z toho pak vyrůstá úsvit extrémistů, kterému nadbíhají za poklesu demokratické kultury i mnozí politici z hlavního proudu.

Mladší, urbanizovaná kulturní generace narozená koncem minulého století už uvažuje poněkud jinak. A právě ona bude v řádu deseti let dominovat produktivnímu věku. Někdy bývá nazývána generací Y a oproti současné dominující generaci X je již formovaná globální zkušeností a informačními technologiemi. Jsou to lidé více pluralitní, kosmopolitní, flexibilní, s nechutí k nacionální uzavřenosti nebo k přílišnému tradicionalismu.

Lidé instinktivně hledající viníka všech problémů v čemkoli cizím tu ovšem budou dál. A opotřebovaný Starý svět bude muset dál čelit výbojům z jiných koutů. Uzavřít se před světem je však falešná odpověď.

Jsem přesvědčen, že globalizace a s ní i evropská integrace je objektivní. Vstupujeme už do jakéhosi „antropocénu“, v němž se lidstvo stává stále více universálním. Ale předpokládá to jak obranu dosažených civilizačních met, tak i odvahu měnit sociálně ekonomický obsah našeho společného bytí.

Řím aby se stal velkým, dokázal absorbovat mnoho kulturních vlivů, ale ne najednou. Bylo by naivní věřit v krizi v nějaký zázrak. Proměnit se musí i náš stále více odcizený systém. A k tomu nestačí jen postmoderní zpochybnění jeho struktur.

Nestačí ani léčit narůstající chaos snůškou neurčitostí a sektářských bláznivin. V takovém scénáři by totiž měla ultrakonzervativní a xenofobní pravice svůj hlavní vzestup teprve před sebou.