V nedávném dokumentu Apoleny Rychlíkové byly zábrany proti bezdomovcům ironicky hodnoceny jako umělecká díla. Do sbírky progresivních instalací nyní přibyly další kusy. Je čas na recenzi.

Provokující umělci znovu vtrhli do ulic. Do veřejného prostoru vnesli prvky takzvaného brutálního primitivismu: na stěny podniků, které odmítají diskriminaci, namalovali hákové kříže a zašifrované narážky na úctu k Adolfu Hitlerovi. Plátno si vytvořili z kaváren, budovy diakonie i z prodejny podprsenek. Symboly doplnili nápisy jako „Smrt HateFree“, „Uprchlíci táhněte“ nebo „Klinika hoří!“

Barbarství a prvoplánové odkazy na Třetí říši nelze chápat jinak než jako parodii na nacismus. Jinak by míra hlouposti nedávala dost dobrý smysl. Tvůrci se zřejmě rozhodli ukázat současné problémy v jejich brutální nahotě a nastavit nám hajlující zrcadlo.

Buďme realisti a požadujme nemožné

K pochopení ale musíme znát celý kontext díla. Už nějakou dobu se centrem Prahy potulují performeři v uniformách, kteří znamenitě parodují činnost „české vojenské armády“. Oficiálně byli nasazeni proti teroristům, což ale musí rozesmát snad každého: teroristé vedou nekonvenční válku, v tajnosti se prosmýknou a zaútočí. Množství protivníků jim může být samozřejmě úplně jedno.

Soldateska v maskáčích tak šikanuje bezdomovce a cestující bez jízdenky. Ne každý ovšem tyto ironické happeningy pochopil a společenské napětí nás dál šponuje nervy. Není divu, když se politická elita nepře o to, kolik tisíců uprchlíků přijmeme, ale zda vůbec pomáhat lidem.

Umělci se svými svastikami tak ťali do živého, když se jim podařilo vyprovokovat například Jiřího Ovčáčka, který přirovnal pravicové extremisty hrozící smrtí a holokaustem k „extremistům“ levicovým, kteří se starají u uprchlíky a protestují proti porušování lidských práv. A celá kauza samozřejmě nesmí být zneužita „proti slušné většině občanů odmítajících migraci“. Ovčáček se stal mluvčím jednostranné politické korektnosti po česku: bílého Čecha musíme detailně identifikovat, s jemnocitem a vybraným slovníkem. Nácek není nácek, ale jen vlastenec, který se bojí, hájí hodnoty a dělá takové ty správné české věci.

Oproti tomu každý uprchlík je prostě muslim, ti jsou na jedno brdo. Muslim je terorista. Stejně i levičák, to je zase Stalin. Český „národ“ je tedy jemná tkanina různorodých individualit s perličkami na dně, zatímco kolem něj bobtná nerozlišitelná masa — zlý Druhý. Muslim, HateFree kavárna, podprsenka, cokoliv.

Nyní můžeme lépe pochopit, kdo přesně má být cílová skupina těchto instalací. Domnívám se, že jsou to obhájci národní neochoty podělit se. Nejedná se přitom o sobectví — to si hledí svého — , ale o zahořklou závist. Převládající náladu charakterizuje anekdota o sedlákovi, který svému sousedovi závidí krávu a stěžuje si Bohu. „Chceš taky takovou, viď?“ ptá se Bůh. „Ne, ale bylo by fajn, kdyby ta sousedovic pošla.“

Každou chvíli někdo otravuje s tím, že tu máme bezdomovce nebo matky bez domova a musí se to řešit. Ale vždyť žijeme v nejlepším z možných světů a někdo musí dělat kontrast, díky kterému se zbytek kochá ze svého blahobytu! Když se apeluje na solidaritu s příchozími, kterým bychom tedy mohli darovat část vlastního bohatství, celý argument se snadno otočí: sami máme málo, Evropská unie nás okrádá a teď nás chtějí dojit ještě Arabáši! Když ne my, tak nikdo. A když my, tak nikdo jiný.

Politický organismus totiž vstřebal geny klausovské privatizace — zakrněli jsme ve schopnosti pečovat o sdílené. Přírodu jsme předali korporacím, místo dětských hřišť rostou sklady, ze sociálního státu se stala reality show, kde se soutěží o přežití. O nic se nelze rozdělit.

Kde začít se změnou? Navrhuji pokračování celého projektu: hákové kříže nesmývat, ale přemalovat je do pestrobarevných svastik a konečně tak změnit jejich význam. Ramena by odkazovala do všech světových stran — slabí ze všech koutů světa si zaslouží soucit, všichni jsme si rovni. Konečně bychom tak nacistům vzali jejich symbol, bez něhož ostatně nemají, co sdělit.

Na nás leží sdílená zodpovědnost za ochranu muslimů, kaváren a podprsenek. Jen my sami můžeme smýt vinu z vlastní epochy. Jiste, česká společnost, která se zříká resentimentu a na druhé nepohlíží jako na zloděje vlastní slasti, je možná utopií. Ale přesně takovou utopii nyní potřebujeme, pokud se čmárání symbolů nemá přenést z výloh také na rukávy poplivaných.

Buďme tedy realisti a požadujme nemožné.