Lekce z Kliniky: zajímejme se o druhé
Bob ČápPřípad Kliniky ukazuje, že současný režim nám umožňuje jen různé cesty izolace. V liberálním státě jako by si každý mohl nakonec myslet, co chce, ale jen tak, aby ve skutečnosti nic neměnil. Aby se to změnilo, musíme se zajímat o druhé.
„Aktivisté musejí objekt opustit. Podle zákona.“ Tak pravil ministr financí Babiš po schůzce se starostkou Hujovou (TOP 09). Klinika dnes zápolí se stejnou normalizační hydrou, jako byla ta předlistopadová, jejíž deklarovanou porážkou se legitimizují lidé, kteří dnes vyhánějí „smažky“ (dnešní „máničky“) ze Žižkova.
Politická moc, která má čerpat legitimitu z konsensu, se místo toho opírá o bulvární mainstream, za jehož autentický (protože anonymní?) projev považuje žhářský útok na Kliniku. Obrací ho proti ní, čímž dílo dokonává.
Je smutným, o to ale poučnějším, výsledkem revoluce proti autoritářské byrokracii, že největším zločinem dnes je fungovat mimo rámec státní ideologie. V liberálním státě si každý může myslet, co chce, ale jen tak, aby ve skutečnosti nic neměnil. Úplně ideální je, pokud naši nespokojenost se systémem vyřešíme tak, že utečeme „do přírody“, tedy od lidí. Tam si můžeme svobodně měnit svůj individuální život. Jeďte se politicky realizovat na chatu, vzkazuje vládnoucí ideologie.
Druhá slepá cesta je izolace sub-kulturní. Sami ze sebe děláme disidenty a disidentky, když se pokoutně scházíme po klubech, kavárnách, hospodách a bytech, abychom se stále titíž posilovali v boji, který nikdo nevede. A často jediní, kdo o naše revoluce mají zájem, jsou za to placení státem. Tajné služby nepotřebují anarchisty a trockisty, aby legitimizovaly svou činnost. Stát potřebuje tajnou službu, aby vytvářela dojem, že je existencí těchto skupin ohrožen. Není. Dokud budeme mávat vlajkami a snít o revoluci, nebudeme nikomu vadit, protože tím slutečné změny nedosáhneme.
Klinika je jiná. Rozbila stan uprostřed města, pod okny sousedů, které zapojila do svého fungování. Neizoluje se, ale prolíná s okolím. Nevytvořila prostor pro revoluci, vytvořila prostor pro realizaci. Realizaci všeho, co jinde nešlo, pro všechny, kteří jinde nemohli. Jinakost, kterou se kdekdo zaklíná, Klinika ztělesňovala, protože si ji každý mohl přijít osahat.
Klinika fakticky propojuje, čímž překračuje mez liberální tolerance a nejspíš proto musí být i zničena.
Barák nám vzít můžou, ale ne to, co nás spojuje. A to není žádný vlhký sen o Neználkově slunečním městě, to je odžitá zkušenost spolupráce, organizace a solidarity. Zkušenost, že pokud chceme uspět v jedné kauze, potřebujeme mít podporu lidí, kteří bojují jinou, podobnou kauzu o čtvrť vedle. Zkušenost, že musíme navazovat osobní vztahy mezi sebou navzájem, ale taky s lidmi mimo naši bublinu. Právě tímto způsobem můžeme snáz překonat dílčí neshody, které by ohrozily spolupráci.
Zelení a Klinika podpoří pošťačky a pošťáky, v jejich úsilí o důstojné pracovní podmínky, ti pak zase podpoří je, když bude potřeba. Lidé, kteří chtějí zachovat žižkovskou školku, podpoří ty, kteří chtějí zachovat žižkovský kemp a naopak. Nakonec se zjistí, že většina těchto kauz má společný původ a lidé společný zájem ho odstranit.
Musíme se zajímat o druhé, o jejich potřeby, nabízet jim ruku a nebojovat jen za sebe, protože pak bojujeme každý sám a všichni prohráváme. Není třeba budovat nové hnutí pod jednou hlavičkou. Je třeba vytvářet nové aliance, hledat spojence.
Dlouho se nám vnucovalo, že ekologické a odborové hnutí stojí proti sobě. Přesto mají tato hnutí více společného než rozdílného. Jejich skutečná spolupráce upřímně děsí každého mocipána.
Politická moc, proti které stojíme, jsou politici a političky ve výkonných funkcích. A pokud nechceme, aby tam seděli tito nebo jim podobní, musíme udělat vše proto, aby tam seděl někdo jiný. Někdo takový, kdo bude rozhodovat, tak jak chceme my. Ideálně tedy my sami.
Ať už to s Klinikou dopadne jakkoliv, neteskněte, organizujte se.
Nijak jsem se v celé věci neangažoval, až se předvčerem na blogu iDnes objevil text V. Kroupy "Doufám, že vás vynesou v zubech...", kde autor vyjadřoval naději, že nejen bude Klinika vyklizena, ale že bude osazenstvo při vyklízení navíc policií řádně zvalchováno.
A to za své politické postoje.
Což není nic jiného než fašismus, který přece na rozdíl od demokracie nepopírá násilí jako možnost politického boje.
Inu, kapku jsem se v diskusi pod blogem rozohnil.
Celé to dopadlo tak, že blog zůstal, kde je (a mimochodem má "karmu" 41, tj. je velmi souhlasně přijímaný),,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, a mně byl na iDnes zrušen účet.
((( přiznávám, že nějaké to ostřejší, v diskusích nevhodné slovo z mé strany padlo )))
K popukání...
Tato „negativní demokracie“ (= procedura řízení mocenských vztahů, umožňující jednotlivcům (!) sledovat a prosazovat jejich vlastní zájmy), je a do budoucna pořád více bude k ničemu. Máme „politické“ strany, které nereprezentují (a neprosazují) zájmy žádné z objektivně existujících sociálních skupin. A máme dokonce i „politická hnutí“ (řekl bych spíše „hnití“) typu ANO, „Úsvitu“ (který ovšem netušil, co to je přímá demokracie), kdysi (zaplaťpánbůh) VV. Vesměs buď výtahy k „moci“ nebo lešení, o které se opírá už získaná moc ekonomická.
Jistě, i tato „negativní“ demokracie je podstatně lepší než vláda jedné strany a to, čemu se kdysi – zase zaplaťpánbůh - nesmyslně říkalo „demokratický centralismus“. Ale pořád to není ono. Věčná škoda Občanského fóra.
Systém „politických stran“ je nejlepším prostředím pro běžnými prostředky neodhalitelnou korupci, jím produkovaní „profesionální politici“ (některým se ovšem dopředu omlouvám) se řídí známou hláškou feldkuráta Katze, že totiž „v dobách míru je politika (pardon: v originále polní kurátství …) slušně honorovaným zaměstnáním, při kterém se člověk nepředře …
Obávám se, že je naléhavě potřeba změnit systém. Volební, ale i Ústavu. Aspoň začít diskutovat, jak na to. „Vyrobit“ demokracii „pozitivní“, založenou na aktivitě občanů, ochotných se angažovat ve veřejném zájmu, a to bez ohledu na jejich případnou „stranickou“ příslušnost/nepříslušnost. „Zdola“ (kde toho nejde moc „ukecat“, kde se všichni znají). A takto zvolení zástupci nechť mezi sebou vyberou ty, kteří půjdou „výš“. A zase „výš“.
Vlastně „sovětský“ systém. (Ale velepozor !: ten systém, který v Rusku vznikl spontánně za I. války a který posléze smetl Lenin svou „Velkou říjnovou socialistickou revolucí“. Zničit tento „politicko/nepolitický“ systém, celkem prostý ideologie a stranických - včetně bolševických - vlivů, byl totiž hlavní smysl té „jeho revoluce“ - to se málo ví …).
A ostatně i systém, který stál už o víc než 140 let dříve u zrodu revoluce americké …
Bude to těžké.
Ale „revoluce“ v tomto smyslu je nezbytná, pokud nemáme (a hlavně naše děti a vnoučata) žít v „systému“, kde několik tisíc bude rozhodovat o všem (včetně prachů) a zbytek bude u televize, pivka a nějakých křupek zírat na reklamy, přerušované čas od času krváky, pornem, horory a „fantasy“ nesmysly. Ostatně revolucionář Jorge Mario Bergoglio to taky nemá snadné …
Omlouvám se, trochu jsem se nechal unést …
Nenechejme se antidemokraty traumatizovat a nepřipusťme jejich záměr - ochromit demokratický dialog a funkční právní režim.
Pluralitní systém je doposud k mání, a tím i možnost přesvědčit většinu občanské společnosti, že politická moc má čerpat legitimitu z konsensu.
Pokusil bych se proto pane Čápe trochu pozměnit vaše provolání, váš model kýženého politického režimu..............Někdo takový, kdo bude rozhodovat, tak jak chceme my. Ideálně tedy my sami.........následujícně:
...Někdo takový, kdo bude rozhodovat na základě konsensu - tedy s naší spoluúčastí.....
Myslím, že jde o fundamentální spor mezi republikánstvím a demokracií.
Republikánství požaduje vládu práva. Konzistentní výsledek je důležitější než to, co daná společnost považuje v konkrétní situaci za morálně správné (podle hesla "spravedlnost je slepá").
Naproti tomu demokracie znamená nepředvídatelné rozhodování komunity (ačkoli v praxi to není tak horké). Morálka, která platila včera, nemusí platit dnes. To může mít pozitivní i negativní důsledky. Znamená to výjimky z práva, a není náhoda, že mnoho republikánů demokracií pohrdá.
Je to podobný spor jako katedrála a bazar - spor mezi elegantní a předem danou, ale rigidní strukturou, v kontrastu s ošklivou a nahodilou strukturou, která se dokáže velmi dobře přizpůsobit situaci.
Autor, zdá se, argumentuje spíš pro (přímější) demokracii, větší angažovanost občanů ve věcech veřejných - což je mi sympatické, nicméně je třeba uvědomit si výše uvedený rozpor, a že existuje mnoho lidí, kteří požadují opak.
Jde o narážku na tuto slavnou knihu:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3%A1la_a_tr%C5%BEi%C5%A1t%C4%9B
Ta mluví právě o struktuře projektu.
Mimochodem, ten váš odkaz není funkční. Ale našla jsem si to na
https://cs.wikipedia.org/wiki/Katedr%C3%A1la_a_tr%C5%BEi%C5%A1t%C4%9B
???
Prostě jsem zadala do vyhledávače "katedrála a bazar".
Co se týče odkazu, to jsou jen citované české znaky, odkaz by měl normálně fungovat.
doopravdy existuje.
Stupeň takového pohrdání je daný zájmem občanů o takovou republiku a jejich znalostí nároků, který na ně demokratický režim klade.....bych doplnil pane Samohýle.
To si myslím vůbec není pravda. Myslím, že rozdíl (mezi republikány a demokraty) je v míře ochoty přijmout jakési autoritářství (nebo chcete-li jinak, v míře elitismu), a to je v podstatě (zdá se) lidem nějak vlastní, výše uvedené je jen racionalizace.
Napadá mě příklad ústavního soudce Vojtěcha Cepla, který se velmi negativně vyjadřoval o přímé demokracii. V kontrastu s ním se mi vybavuje Milan Valach, který byl naopak jejím vášnivým obhájcem. Nepochybně byli oba velmi vzdělaní lidé a ty "nároky" si uvědomovali; přesto měli radikálně odlišný názor a preferenci. Ačkoli Milan Valach byl asi méně odpůrcem republikánství (byl demokrat, nikoli anarchista) než byl Vojtěch Cepl odpůrcem demokracie.