V rámci březnového výzkumu Naše společnost zjišťovali v Centru pro výzkum veřejného mínění postoje občanů České republiky k různým skupinám obyvatel. Lidé byli tázáni, koho by nechtěli za sousedy.

Nejhůře dopadli lidé závislí na drogách. Ty by ve svém sousedství nesneslo 88 procent z více než tisíce dotázaných. S 74 procenty je následují alkoholici, stejné procentu si vysloužili lidé s kriminální minulostí a dominantní čtveřici nežádoucích uzavírají s 68 procenty psychicky nemocní lidé.

Sousedství je de facto nejbližší možnou platformou střetu s Druhým. Všechny čtyři skupiny mohou svou charakteristikou odkazovat k tomu, že lidí chtějí mít doma „hlavně klid“. Takový požadavek lze považovat ze preferenci „slušných lidí“, kteří nechtějí pohodu svojí domácnosti konfrontovat s lidmi propadajícími návykovým látkám a kriminálním sklonům. V případě psychicky nemocných lze uvažovat tak, že si většina dotázaných představila „tu horší“ variantu, kdy psychická nemoc implikuje násilné chování a deviaci.

Problém nastává až u páté nejméně oblíbené skupiny sousedů. Tou byli totiž více než třetinou dotázaných zvoleni „lidé jiné barvy pleti“, následováni „cizinci žijícími v ČR“, označenými třetinou respondentů.

Pokud nám má podobný výzkum nějak pomoci ve snaze pochopit často zkratovité jednání české veřejnosti ve vztahu k uprchlíkům, pak si musíme nutně všimnout, že barva pleti a země původu jsou v otázce soužití pro velkou část společnosti zásadnějšími faktory než náboženství (23 %) či sexuální orientace (21 %).

Nejzásadnější statistické posuny jsou následující: Odpor vůči cizincům se od roku 2005 při stejně kladené otázce držel okolo 20 procent, od roku 2014 však přesahuje 30 procent. O 10 procentních bodů vzrostl ve stejném roce 2014 i odpor vůči sousedům jiného náboženského přesvědčení. Náboženství přitom ještě mezi sledovanými lety 2003-2013 vůbec nebylo tématem — sousedé s jinou vírou vadili maximálně každému desátému a odpor vůči sousedům jiné barvy pleti se nad třiceti procenty z nějakého důvodu usadil už v roce 2010.

Češi a Češky naopak začali o fous víc tolerovat alkoholiky (v rámci překryvu s nárůstem konzumace alkoholu lze usuzovat, že je tomu tak zřejmě proto, že se s nimi dovedou ve větší míře identifikovat). Spolu s alkoholiky si získali zpátky část několik let staré přízně i kriminálníci.

Holt nastala doba, kdy člověk může být svině, jen když zůstane naší, rozuměj bílou sviní.

Pravolevý babylon

Největším zmatením výzkumu je handlování s pojmy levice a pravice: „Cizince odmítá 43 % levicově orientovaných dotázaných, oproti 25 % pravicově orientovaným. Podobný rozdíl je v odmítání lidí s jinou barvou pleti (levice 45 %, pravice 26 %). Rozdíl distancí k homosexuálům je nižší (levice 28 %, pravice 14 %), avšak stále statisticky významný. Podobný rozdíl v distancích je i u skupiny lidí s jiným náboženským vyznáním (levice 28 %, pravice 17 %).“

Jenže kdo se doopravdy pomátl? Výzkumníci, kteří používají pojmy politického spektra, jako kdyby měly nějakou stabilní, neměnnou esenci, a tážou se na ně bez zohlednění specifických kontextů? Nebo jsme se pomátli my, kteří bychom se bez váhání označili za levičáky a ve výzkumu přesto odpovídali stejně jako takzvaná „pravice“? Anebo se nakonec pomátl onen dotazovaný „lid“ a my bychom měli, slovy Bertolta Brechta, tento lid co nejdřív rozpustit a zvolit nový?

Možná jde jen o to, že levice i pravice jsou prázdné pojmy přinejmenším do chvíle, než je doplníme o jejich konzervativní, respektive liberální složku — a ty si jak známo mohou přisvojit obě ze stran spektra.

Z výsledků průzkumu je patrné, že s levicí (alespoň v podobě, jakou jí přisuzuje průzkum) se identifikuje konzervativní část společnosti, zatímco deklarovaní pravičáci se prezentují jako liberálové.

Progresivní část české levice tak dnes stojí proti zásadnímu nepříteli - je jím paradoxně samotný lid, o jehož konstrukci se celé své dějiny pokoušela. Dělníci, prekariát, pracující matky i otcové, ti všichni dnes brojí proti nové levici, nerozumí jí a osočují ji z kavárenství, naivity a nesrozumitelného tlachání ze slonovinových věží postmoderních teorií. Takový scénář vede mladé levičáky k cynismu.

Nastal čas, kdy musíme objevit limity, ale spolu s nimi i potenciál svojí současné pozice. Zdání nevyhnutelnosti úpadku české společnosti pramení v tom, že se levice nechala uzavřít v diskurzivní pasti vynucených otázek, na které je nucena odpovídat „buď, anebo“.

Místo způsobů, jak si originálně a neotřele vybrat jednu z vynucovaných perspektiv, musíme začít klást úplně nové otázky, a v „poziční válce“, kterou v posledku politika je, uzavřít do stejných symbolických pastí ty, kteří chtějí těžit ze společenského rozkladu.

Při tom je zapotřebí uvědomit si několik zásadních vlastností současného politického klimatu i politična vůbec.

Kategorie „lidu“, se kterou jsou dnes všechny progresivní síly v zemích Višegrádu tak bezradné, není esenciální, nevzniká sama od sebe, stejně jako není ani vědomě konstruovaná v hlavách jednotlivců. Správným chápáním konstrukce lidu ovšem není marxistický odkaz k jakémusi „falešnému vědomí“, ve kterém je společnost manipulována vládnoucí třídou — na vášních, mezi nimiž dnes vítězí strach a nenávist nad odhodláním a sounáležitostí, totiž nic falešného není, jsou autentické a skutečné.

Česká společnost není xenofobnější, rasističtější ani bojácnější než jiné společnosti. Nic jako česká společnost totiž neexistuje, je to zpola mýtický, zpola ideologický konstrukt, zvnitřněná a zvnějšněná kategorie tvořená geopolitickými, kulturněhistorickými a ekonomickými signifikanty.

Mezi těmito signifikanty je třeba hledat příčiny xenofobního afektu, který u nás a našich sousedů udeřil tak mocnou silou s příchodem uprchlické krize. A jedině mezi stejnými signifikanty je dnes třeba hledat cestu ven.