V rámci březnového výzkumu Naše společnost zjišťovali v Centru pro výzkum veřejného mínění postoje občanů České republiky k různým skupinám obyvatel. Lidé byli tázáni, koho by nechtěli za sousedy.

Nejhůře dopadli lidé závislí na drogách. Ty by ve svém sousedství nesneslo 88 procent z více než tisíce dotázaných. S 74 procenty je následují alkoholici, stejné procentu si vysloužili lidé s kriminální minulostí a dominantní čtveřici nežádoucích uzavírají s 68 procenty psychicky nemocní lidé.

Sousedství je de facto nejbližší možnou platformou střetu s Druhým. Všechny čtyři skupiny mohou svou charakteristikou odkazovat k tomu, že lidí chtějí mít doma „hlavně klid“. Takový požadavek lze považovat ze preferenci „slušných lidí“, kteří nechtějí pohodu svojí domácnosti konfrontovat s lidmi propadajícími návykovým látkám a kriminálním sklonům. V případě psychicky nemocných lze uvažovat tak, že si většina dotázaných představila „tu horší“ variantu, kdy psychická nemoc implikuje násilné chování a deviaci.

Problém nastává až u páté nejméně oblíbené skupiny sousedů. Tou byli totiž více než třetinou dotázaných zvoleni „lidé jiné barvy pleti“, následováni „cizinci žijícími v ČR“, označenými třetinou respondentů.

Pokud nám má podobný výzkum nějak pomoci ve snaze pochopit často zkratovité jednání české veřejnosti ve vztahu k uprchlíkům, pak si musíme nutně všimnout, že barva pleti a země původu jsou v otázce soužití pro velkou část společnosti zásadnějšími faktory než náboženství (23 %) či sexuální orientace (21 %).

Nejzásadnější statistické posuny jsou následující: Odpor vůči cizincům se od roku 2005 při stejně kladené otázce držel okolo 20 procent, od roku 2014 však přesahuje 30 procent. O 10 procentních bodů vzrostl ve stejném roce 2014 i odpor vůči sousedům jiného náboženského přesvědčení. Náboženství přitom ještě mezi sledovanými lety 2003-2013 vůbec nebylo tématem — sousedé s jinou vírou vadili maximálně každému desátému a odpor vůči sousedům jiné barvy pleti se nad třiceti procenty z nějakého důvodu usadil už v roce 2010.