Evropa čelí pohybu obyvatel, jaký nezažila od konce druhé světové války. Migrace nás však doprovází po celou naši historii. Nepřestane existovat, když zavřeme oči, ani když postavíme větší ploty.

Veřejná debata se vede poněkud absurdně o společnosti rozdělené na ty, kteří chtějí uprchlíky přijímat, a na ty, kteří je přijímat nechtějí. Nemůžeme si však klást otázku, zda souhlasíme nebo nesouhlasíme s migrací, stejně jako se neptáme, zda souhlasíme s gravitací.

Jsme uprostřed historické situace, kdy samotný fakt migrace ovlivníme jen velmi málo. Ovlivnit ale můžeme, jak se k ní jako společnost postavíme. Nesmíme zapomínat, že jsme vázaní mezinárodním uprchlickým právem stejně jako Listinou základních práv a svobod. Nacházíme se v situaci, kdy musíme dostát našim závazkům. Lidé prchající před válkou potřebují pomoc.

Při hledání řešení nesmíme především ztratit lidskost, respekt ke spravedlnosti a tolik zmiňovaný zdravý rozum. V roce 2001 registrovala Česká republika 18 094 žádostí o azyl, aniž to vzbudilo jakoukoli veřejnou debatu. Letos je to zatím 1245 žádostí a nemluvíme skoro o ničem jiném.

V některých zemích Evropy má uprchlická krize rozměr humanitární katastrofy. V takové situaci si nevystačíme s národní perspektivou a musíme přijmout skutečnost, že nejsme izolovaný ostrov, ale součást Evropy. Věřím, že česká společnost má příležitost díky této krizi o sobě zjistit něco pozitivního. Přesvědčují nás o tom každý den stovky dobrovolníků, kteří obětují týdny a měsíce svého času pomocí druhým.

Nelze si nevšimnout, že zatímco v České republice se vede debata o „nelegálních imigrantech“, v západní části Evropy se hovoří o válečných uprchlících. Jak o těchto lidech mluvíme, ovlivňuje, jak se k nim chováme, co si o nich myslíme a jaká opatření vůči nim přijímáme. Uprchlická krize má mnoho aspektů, v České republice se však akcentuje především bezpečnostní rozměr.

Aniž bych chtěla jakkoli zpochybňovat oprávněná bezpečnostní opatření, nesmíme opomíjet otázku, zda někdy sama o sobě nepodněcují paniku mezi lidmi. Navíc, samotná jejich medializace snižuje jejich preventivní potenciál. Musíme vážit, kdy přijatá opatření bezpečnost skutečně zvyšují a kdy pouze rozdmýchávají pocit ohrožení.

Je třeba si uvědomit, že terorismus má za cíl šířit strach a nedůvěru, dávejme si proto pozor, zda mu v tomto někdy nejdeme naproti. Nežeňme do náruče teroristů ty, kteří před ním utekli.

Na otázku příčin a možných řešení tzv. uprchlické krize neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Věřím ale, že s chladnou hlavou a s respektem k lidským právům, zákonům a mezinárodním úmluvám, se lze dobrat důstojného řešení. Takového, které nezpochybní naši představu o nás samých, o našem soucitu, solidaritě, o naší lidskosti. Ale naopak ji upevní.