Nebýt humanitárních organizací a dobrovolníků, uprchlíci by na tom byli ještě bídněji než dosud. A docházelo by mezi nimi s největší pravděpodobností k úmrtím, častěji i k nemocem než dosud a k mnohem většímu strádání.

Prohlášení politiků a jejich konání je mnohdy v příkrém rozporu. Slyšíme, že uprchlíkům je třeba pomáhat, ale až na výjimky (především Německo) to nikdo v potřebné míře nedělá. A Česká republika je v tomto ohledu ostrůvkem negativní deviace. Slyšíme, že je třeba pomáhat v zemích, ze kterých k nám uprchlíci přišli, jenže pomoc tam není dostatečná či dokonce žádná.

Represe a mediální obrana

Jak informoval Deník Referendum, dobrovolníkům, kteří pomáhají uprchlíkům na hranicích balkánských států, dochází s příchodem zimy síly i vybavení. Museli proto vydat mezinárodní výzvu, jež vnikla v České republice, a v níž apelují na vlády, aby dostály své odpovědnosti. A občany žádají, aby jim v naléhání pomohli. Populismus politiků a byrokratické mašinerie států jsou však překážkou řešení problému, kterému se u nás říká „uprchlická krize“.

Česká vláda se zabývá represí a její mediální obranou, pomoc téměř neposkytuje. Uprchlíky zavře na dlouhé týdny či měsíce do vězení, kde mají horší podmínky než vězni, vyždímá z nich peníze a potom je pustí, ať pokračují, kam chtějí. Tu a tam nabídne zanedbatelnou částku zemím, kde pobývá či prochází hodně uprchlíků - Maďarsku deset, Jordánsku sto milionů -, jednou poslala do Maďarska na pomoc policisty, samozřejmě až v momentě, když už tam po uprchlících nebylo vidu ani slechu.

Xenofobně laděná nechuť a neschopnost uvést slova do souladu s činy charakterizuje nejen českou vládu, ale ta se tímto přístupem smutně proslavila. Konečně se o Češích ve světě ví.

Vnitro zametá stopy

Ministerstvo vnitra propustilo afghánskou rodinu z vězení v Bělé-Jezové a vyhostilo ji z České republiky, evidentně proto, aby nemohla podat svědectví u Evropského soudu pro lidská práva. Podle verdiktu tohoto soudu porušuje režim v detenci v Bělé úmluvu o lidských právech, konkrétně článek 3 - zákaz mučení, ponižujícího a nelidského zacházení nebo trestání, a jsou tam velmi špatné podmínky, zvláště pro děti. Vyzval proto české úřady k přemístění této rodiny jinam nebo k jejímu propuštění.

↗

Při pohledu na masarykovský úřad prezidenta nás musí v kontextu posledních dní jímat smutek. Repro DR

Podle ministra Chovance přitom propuštění rodiny není reakcí na rozhodnutí soudu, prý pominuly důvody pro zajištění a rodina, která si stěžovala i u českých úřadů, bude vyhoštěna. V momentě, kdy soud vyslovil verdikt, tak náhle, z ničeho nic Chovanec de facto oznamuje, že se tato rodina nedopustila „nezákonného jednání“ a proto mohla být propuštěna. „Nezákonné jednání“ totiž Chovanec označuje jako důvod zadržování uprchlíků a jejich zavírání do vězení bez soudu. (Přitom jde jen o přestupek, za nějž jsou normálně jen pokuty.)

Návrh na vydání předběžného opatření poslala štrasburskému soudu nevládní Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). „Soud potvrdil existenci nehumánních podmínek pro rodiny s dětmi v detenčním zařízení v Bělé, na které neziskové organizace včetně OPU dlouhodobě upozorňují. Doufáme, že toto rozhodnutí, i když předběžné povahy, bude mít zásadní vliv na změnu v systému umísťování dětí do detenčních zařízení,“ sdělila Tereza Bártová, právnička OPU.

O špatných podmínkách pro nemocné děti mluví třeba i rodiče čtyřletého Hissara ze Sýrie. S chronickým astmatem strávil v zařízení skoro dva měsíce. „V noci dostal záchvat. Trvalo nám půl hodiny, než jsme se dozvonili na bezpečnostní službu. Pak trvalo další půl hodinu, než jsme se dostali ke zdravotnické pomoci. Syn mezitím zmodral a málem jsme o něj přišli,“ řekl Abdelmuhsin Hammora České televizi .

Ministr vnitra chystá tento týden napodobit Grigorije Potěmkina, zve do detence v Bělé na prohlídku evropské velvyslance. To se zde asi bude tráva natírat nazeleno, jako u předem ohlášených kontrol v kasárnách před listopadem 89.

Miloš Zeman klasickým fašistou

„Děti slouží jako živý štít. Tím, že vyvolám soucit k dětem, přenáším jej i na ty, kdo se za dětmi skrývají a soucit si nezasluhují,“ řekl Zeman v rozhovoru pro jeden z bulvárních plátků. Před tím napadl „mladé muže s iPhony,“ kterých je prý mezi uprchlíky naprostá většina. Jde o poslední z řady výroků, kterými Zeman opakuje nenávistné nepravdy či nepodložené hospodské plky coby zjevenou pravdu, jen aby se zalíbil co největšímu počtu voličů. Kdyby byl prezident trestný, čelil by nejspíš trestnímu oznámení za šíření nenávisti a pomluv.

Zemanův posun ve vnímání demokracie a jejích hodnot je viditelný a v poslední době se stupňuje. Tento týden byl mainstreamovým médiem poprvé označen za fašistu:

„Je asi pravda, že říkat lidem, že jsou fašisté, není velmi produktivní: urazí se, zatvrdí a budou se ještě více fašizovat. Ale jaký jazyk mám používat, když podle mého názoru je takový Miloš Zeman klasickým fašistou? Myslím, že se jím stal, byť jím možná v minulosti nebyl, protože k jeho proměně nastaly vhodné podmínky. Dějiny nám jasně říkají, jaké pojmy máme pro dnešek používat (fašisté se tehdy za své označení nestyděli, naopak sami si ho vymysleli), ale politická korektnost nám v tom brání. Nazýváme je extremisty, protože říkat jim fašisté považujeme za urážlivé. Myslím si, že děláme chybu a můžeme na ni doplatit tím, že si dějiny zopakujeme,“ napsal v Respektu Martin M. Šimečka.

S Martinem Šimečkou lze jen souhlasit — a dodat, že jde o širší jev. Příliv uprchlíků v nebývalé míře a neřešení problémů s tím spjatých je společný jev, který se nedá oddělovat. Nejde jen o „uprchlickou krizi“, hovořit můžeme i o naší krizi, hodnotové, morální a politické.

Fašizování Miloše Zemana i některých českých ministrů o tom vypovídá více než přesvědčivě. Masaryk se musí nejen při dnešním výročí vzniku republiky v hrobě obracet.