Při sledování světa kolem nás není těžké dojít k závěru, že liberální demokracie, která se po roce 1989 měla stát jedinou formou vlády bez vážného vyzyvatele, zažívá krizi.

Občané propadají apatii a nezájmu, o čemž svědčí obecně velmi nízká volební účast. Případně následkem toho, že jejich vlády nejsou schopné řešit problémy, které mají, se nechávají strhávat nenávistnými náladami a hledají někoho, na kom by si mohli svoji frustraci vybít. To vše se děje v situaci postupného odumírání sociálního státu, více méně pokračující snahy o neoliberální reformy, úbytku pracovních míst a ekonomických tlaků, které doléhají na občany.

Kde hledat příčinu této krize? Autoři knihy Demokracie v postliberální konstelaci ji vidí ve vztahu demokracie a liberalismu, který stojí v jádru liberální demokracie. Stávající artikulace tohoto vztahu se podle nich vyčerpaly (tento stav nazývají postliberální konstelací). Přesto ale neprosazují demokracii bez liberalismu nebo liberalismus bez demokracie.

Jejich cílem je znovu promyslet spojení obou složek. Činí to pomocí rozboru čtyř směrů soudobé demokratické teorie: neorepublikanismu, deliberativní demokracie, postliberální demokracie a demokracie radikální. Tyto směry postliberální konstelaci reflektují a snaží se nově uchopit vztah liberalismu a demokracie.

Přestože v knize najdeme kapitoly od tří různých autorů, jednotlivé části knihy na sebe navazují a tvoří jeden provázaný celek. Uvedené směry jsou pojaté kriticky, ale zároveň s ohledem na to, co mohou přinést z hlediska nové konceptualizace vztahu demokracie a liberalismu.

Jak uchránit demokracii před elitami?

Celou knihou se prolíná otázka, jak demokracii uchránit před jejími hlavními nepřáteli, oligarchickými elitami. Publikaci je možné chápat jako polemiku s teorií soutěživé demokracie, jejíž autorem je Joseph Schumpeter. Právě Schumpeter za základ demokracie považuje soutěž politických elit o moc, která probíhá prostřednictvím voleb. Omezená nabídka subjektů, ze kterých si voliči vybírají, a překážky, které brání vzniku nových uskupení, vedou k tomu, že vůle lidu je manipulována a do určité míry dokonce vytvářena samotnými elitami.

Autoři knihy Demokracie v postliberální konstelaci se nakonec vzhledem k podmínkám, ve kterých se dnes demokratické režimy nachází (mimo jiné existence velkých a komplexních společností a stoupající počet funkcí, které má plnit stát), přiklání k modelu reprezentativní demokracie. Ten ale nutně produkuje politické elity.

Jeden z autorů knihy, Jan Bíba, zdůrazňuje, že naším cílem by mělo být učinit reprezentativní demokracii více reprezentativní, a to jak do hloubky, tak do šíře prostoru, v němž jsme reprezentováni. Bíba neodmítá koncept reprezentace ve prospěch různých forem participační demokracie, ale spíše vyzývá k potýkání se se současnými reprezentativními institucemi, k usilování o jejich přeměnu, případně o vytvoření nových. Přitom netvrdí, že reprezentativní instituce jsou jediným místem demokratického zápasu.

Velký důraz také klade na hledání prostředků, jak učinit kontrolu elit efektivní. V této souvislosti zmiňuje různé nástroje, jako je demokracie na pracovištích, skupinová reprezentace, agonistická veřejnost či doplňková přímá demokracie v podobě referend.

Rozvíjení schopností nebo potřeb?

Se zajímavým prvkem, který do určité míry vybočuje z celé knihy, přichází C. B. Macpherson, jemuž se věnuje Jan Bíba v části o postliberální demokracii. Macpherson vymezuje dvě pojetí lidské přirozenosti. Na jedné straně jsou kreativní individualisté, na druhé posesivní individualisté. Těm prvním jde o rozvíjení svých schopností, druhým o maximalizaci užitku. Pod posesivním individualistou si můžeme představit konzumenta, který stále navyšuje své potřeby.

Toto pojetí je v knize kritizováno z několika důvodů. Macpherson proměnu posesivních individualistů na kreativní individualisty příliš jednostranně spojuje se změnou v ekonomické struktuře společnosti (odstranění nedostatku životních a pracovních prostředků). Zároveň pracuje s představou, že ve společnosti kreativních individualistů vymizí nebo přestanou být přehnaně důležité politické konflikty.

Popis toho, jak určité pojetí lidské přirozenosti udržuje a zpevňuje jistou podobu demokratického a zároveň ekonomického systému, je však i navzdory této kritice zajímavý. Macpherson přesvědčivě ukazuje, jakým způsobem byl koncept posesivních individualistů ideologicky využit.

Východiskem ale není zpochybnit přechod od jednoho pojetí přirozenosti k druhému, případně problematizovat to, k čemu dané pojetí vede, nýbrž odmítnout koncept lidské přirozenosti jako takový. Tímto směrem se nicméně ubírá kritika esencialismu ze strany poststrukturalistické radikální demokracie, o které je v knize také řeč.

Ta ale naopak až příliš spojuje tvorbu identit a proměnu lidských preferencí s politických zápasem, přestože tyto procesy mohou probíhat v mnoho různých oblastech života, kde se politický zápas odehrává s odlišnou mírou intenzity, a tvorba identit a preferencí se tak může odvíjet i od něčeho, co s politickým zápasem souvisí jen velmi vzdáleně.

Není nic radikálnějšího než demokracie

Na základě kritického rozboru C. B. Macphersona a Norberta Bobbia se v knize popisují čtyři paradigmata budoucích postliberálních demokracií. Pro demokracii je klíčový konflikt, protože právě on činí moc viditelnou. Cílem postliberální demokracie nemá být eliminace moci, ale její uznání a přeskupení.

K demokracii patří pluralita vzájemně si konkurujících nároků, které se artikulují v řadě ohnisek přítomných napříč společností, a také jistá forma neteleologického perfekcionismu, který si můžeme představit jako určitý vzor, ke které demokracie směřuje.

Tato paradigmata dále rozvíjí kapitola věnovaná radikální demokracii v pojetí Chantal Mouffe. Problém podle ní nespočívá v ideálech moderní demokracie, ale ve skutečnosti, že její principy nejsou dostatečně implementovány, a to ve společnostech, které si je nárokují. „Jakmile uznáme, že moderní demokracie byla ustanovena na základě tvrzení, že všechny lidské bytosti jsou svobodné a rovné, stane se zřejmým, že není možné nalézt radikálnější princip organizace společnosti.“

Kam až sahá demokratická imaginace?

Autoři knihy explicitně říkají, že postliberální perspektiva otevírá prostor pro novou demokratickou imaginaci. Tento prostor si ale záměrně zužují, a to nejenom tím, že se celá kniha odehrává na poli liberální demokracie, ale také příklonem k její reprezentativní podobě a důrazem na velké a komplexní společnosti či současnou podobu států, jako by se jednalo o neměnné podmínky, za kterých se demokracie uskutečňuje.

Perspektivy, které se dnes otvírají, jsou ale mnohem širší, a to i se zachováním liberální demokracie. Patří mezi ně pohyb směrem od globálního k lokálnímu a nárůst významu místních komunit. Ale současně i pohyb opačný, který si vynucuje nějakou formu globálního vládnutí. Příčiny těchto pohybů souvisí se řadou problémů, se kterými se lidé musí vyrovnat, od sociálních, demografických, ekologických, energetických až po hospodářské.

Co a v jaké podobě převáží, není jasné, ale je možné, že výsledkem bude proměna dnešních států, velikosti a komplexnosti společností, ve kterých žijeme, a zároveň se změní i to, na jaké úrovni života společnosti bude probíhat hlavní politický střet. Spolu s tím se může diametrálně proměnit a možná i zaniknout reprezentativnost současných demokracií.

Rámec, který si vytyčili autoři knihy, je legitimní, neměli bychom ale zapomínat na to, že prostor pro demokratickou imaginaci sahá dál. To, že dnes je běžná určitá podoba států, reprezentativní demokracie, jistá velikost a komplexnost společností, neznamená, že to vše musí existovat i nadále, a přesto se stále můžeme pohybovat v rámci liberální demokracie. Jako u každého lidského výtvoru platí, že jeho existence není nic daného a nevyhnutelného.

Demokracie v postliberální konstelaci. Milan Znoj, Jan Bíba, Jana Vargovčíková. Praha: Karolinum. 2014.