Po teroristických útocích v Bruselu jsme mohli být svědky podobných prohlášení, jaké jsme měli možnost slyšet po útoku na Charlie Hebdo a v Paříži. Tato prohlášení se nějak vztahují ke konkrétní události, kterou využívá jako pozadí pro manifestaci názoru. Původní událost přitom slouží především k zdůraznění argumentační váhy takového prohlášení.

Jde vlastně o specifickou formu argumentačního faulu. Charlie Hebdo je kontroverzní plátek, který schytává ostrou kritiku nejen od náboženských a politických fanatiků, ale rovněž od liberálních demokratů na pravé i levé straně politického spektra. Ale zkuste po vystřílení jeho redakce říct, že „nejste Charlie“. I když nenarušujete pietu a neschvalujete terorismus, ale pouze si nárokujete právo na uchování vlastního názoru, internety vám neodpustí.

„Být Charlie“ se pod tíhou celé tragédie stává součástí bontonu. Kultivovaná kritika se stává něčím neslušným.

Kromě toho, že se teď všichni, věřící i ateisté, „modlí za Brusel“, volá také řada lidí po uzavření hranic před uprchlíky. Teroristické útoky opět slouží jako podpora tvrzení, že uprchlická krize představuje přímé bezpečnostní ohrožení, které ústí v útoky. Odpovědí na toto nebezpečí by pak měla být jedině tvrdá represe na vnějších hranicích Evropské unie. Každý, kdo vůči uprchlíkům zastává byť jen částečně smířlivé stanovisko, je umlčován tvrzením, že svým „sluníčkovým“ postojem nese za útoky jakousi morální a politickou spoluodpovědnost.

Předpokládá se, že s každým teroristickým útokem je k uprchlíkům vstřícná pozice vyvrácena: hípíci by měli pokorně mlčet, uznat svou vinu a přejít na temnou stranu síly. Každý, kdo to odmítne, je nejmíň vlastizrádce.

Ohrožuje každý zastánce „refugees wellcome“ politiky svým stanoviskem naši bezpečnost? A hlavně, může protiuprchlická represe naši bezpečnost zvýšit?

↗

Charlie Hebdo je kontroverzní plátek, který schytává ostrou kritiku nejen od náboženských a politických fanatiků, ale rovněž od liberálních demokratů na pravé i levé straně politického spektra. Foto Lisa Risagerová, flickr.com

Představme si, že by od začátku do Evropy nepřišel jediný uprchlík. Hranice by byly hermeticky uzavřeny a svět mimo EU by byl ponechán svému samovolnému rozkladu. Mohl by se v takovém světě stát Brusel místem teroristických útoků? Nepochybně ano, protože lidé, kteří zde útočili, byli belgickými občany. Disponovali belgickými pasy, měli v Belgii zázemí, kontakty, znali místní prostředí. A jak se ukazuje, nejméně jeden z nich se bez větších problémů pokusil vycestovat do Sýrie a pak se zase vrátil zpět do Evropy. Nikoli jako uprchlík, ale jako občan Evropské unie.

To samé platí i pro útoky v Paříži. Islámský stát může své bojovníky infiltrovat do masy uprchlíků, ale z čistě strategického hlediska takové jednání nedává mnoho smyslu, protože v Evropě už tisíce potenciálních a na místní prostředí adaptovaných bojovníků má.

Tím skutečným nepřítelem a aktuální hrozbou je právě evropský islamismus, který našel úrodnou půdu v etnických a sociálních ghettech, ve kterých dospěla ztracená a nikým nehledaná generace devadesátých let. Generace jaksi přebytečná, nechtěná, zbavená jakékoli vize a perspektivy.

Lidé, kteří volají po co nejtvrdší perzekuci uprchlíků a odmítají byť jen připustit, že jádro problému může být někde úplně jinde, tedy nemohou zvýšit bezpečnost Evropy ani o píď. Jejich vize policejního státu perzekuujícího muslimy může naopak sílící radikalizaci jedině podpořit.

Místo toho, abychom se soustředili na řešení příčin našeho vnitřního bezpečnostního problému, který je výsledkem selhávání systému, hledáme vnějšího nepřítele, na kterého bychom všechny své problémy svedli.

Spor o postoj k uprchlíkům není v prvé řadě sporem o humanismus, ale sporem o realistický a na faktech založený přístup ke světu a k řešení problémů a výzev, které před nás staví.

Kdyby to nebylo tak vážné, možná bychom si salónní tlachání o evropských hodnotách a kultuře mohli dovolit. Doba čítankových disputací o národu však musí definitivně ustoupit skutečné politické a sociální práci.