Konec éry čítankových disputací
Radovan BartošekŘada lidí dnes předpokládá, že s každým teroristickým útokem je vstřícná pozice k uprchlíkům vyvrácena. Doba čítankových disputací o národu však musí definitivně ustoupit skutečné politické práci, chceme-li v dnešních výzvách obstát.
Po teroristických útocích v Bruselu jsme mohli být svědky podobných prohlášení, jaké jsme měli možnost slyšet po útoku na Charlie Hebdo a v Paříži. Tato prohlášení se nějak vztahují ke konkrétní události, kterou využívá jako pozadí pro manifestaci názoru. Původní událost přitom slouží především k zdůraznění argumentační váhy takového prohlášení.
Jde vlastně o specifickou formu argumentačního faulu. Charlie Hebdo je kontroverzní plátek, který schytává ostrou kritiku nejen od náboženských a politických fanatiků, ale rovněž od liberálních demokratů na pravé i levé straně politického spektra. Ale zkuste po vystřílení jeho redakce říct, že „nejste Charlie“. I když nenarušujete pietu a neschvalujete terorismus, ale pouze si nárokujete právo na uchování vlastního názoru, internety vám neodpustí.
„Být Charlie“ se pod tíhou celé tragédie stává součástí bontonu. Kultivovaná kritika se stává něčím neslušným.
Kromě toho, že se teď všichni, věřící i ateisté, „modlí za Brusel“, volá také řada lidí po uzavření hranic před uprchlíky. Teroristické útoky opět slouží jako podpora tvrzení, že uprchlická krize představuje přímé bezpečnostní ohrožení, které ústí v útoky. Odpovědí na toto nebezpečí by pak měla být jedině tvrdá represe na vnějších hranicích Evropské unie. Každý, kdo vůči uprchlíkům zastává byť jen částečně smířlivé stanovisko, je umlčován tvrzením, že svým „sluníčkovým“ postojem nese za útoky jakousi morální a politickou spoluodpovědnost.
Abychom předešli vzniku cizineckých ghett, ve kterých vyrůstají kandidáti na terorismus, pomůže nám nevpustit na naše území žádné chudé cizince, kteří by se u nás nikdy nedokázali plně integrovat, protože bychom jim nikdy nepřestali dávat najevo, že pravý evropan je čitě bílý, ne černý, hnědý nebo přičmoudlý jako nějaký Ital. Zkrátka k nám nepustíme žádný plebs z kolonií, vstup do své země umožníme jedině cizincům bohatým.
Má to jenom háček, že pro ty bohaté cizince, které tu vítáme s otevřenou náručí jako strategické partnery a investory, jsme plebs z kolonií my, že naše země je pro ně kolonie. Budeme to my, kdo skončí v chudinských ghettech, a naši potomci, kdo bude hledat důstojnost a osvobození v sebevražedných atentátech na koloniální pány.
Nutno přiznat, že ten závěrečný obraz má opravdu něco do sebe...