Český rozhlas Vltava vysílá příští týden 30. března premiéru rozhlasového dokumentu Lenky Pitronové „Promiň, ale nevím, kdo jsi!“ o strachu české veřejnosti z uprchlíků, lidech, kteří jim pomáhají a samotných běžencích. Dokument začíná pípnutím ohlašujícím příchod textové zprávy na mobilním telefonu. Lence Pitronové píše Nizár, kterého potkala v Srbsku, když zde pomáhala uprchlíkům. Nizár pochází ze Sýrie. Krátce před Vánoci, kdy Lence Pitronové posílá zprávu, se nachází v Nizozemí.

Příběh začíná loni v červenci v době, kdy se na Václavském náměstí konala protiuprchlická demonstrace, na které se objevily makety šibenic. Následně se zde zachycuje atmosféra jedné z demonstrací, které se během léta konaly. Česká republika se zdá být na nohou, všichni, ať už se jedná o ty, kteří protestují proti uprchlíkům nebo naopak na jejich podporu, běžence řeší.

Média jsou plná zpráv o nich a Lenka Pitronová si klade otázku, kde jsou ti uprchlíci, o kterých všichni mluví. Dalo by se říci, že celý dokument je zachycením její cesty za uprchlíky, kteří jsou sice na jedné straně všudypřítomní, na straně druhé na ně ale v našich končinách není vůbec snadné narazit.

Dokumentaristka Českého rozhlasu se tak nejprve vydává na Hlavní vlakové nádraží v Praze, kde dobrovolníci pomáhají lidem propuštěným z detenčních zařízení při jejich cestě dále, ale ani zde se jí nepodaří nikoho z běženců potkat. Nakonec odjíždí s partou dobrovolníků pomáhat uprchlíkům na srbsko-chorvatskou hranici, kde se setkává s celou řadou lidí, kteří většinou z důvodu války odešli ze své země, nějakou dobu pobývali jinde, ale po čase se rozhodli odejít do Evropy.

Rozhovory s lidmi, kteří jsou na cestě, kontrastují s rozzlobenými občany České republiky, které dokumentaristka zachytila na pražských demonstracích. Na jedné straně stojí vztek a obavy a na druhé ti, kteří je vzbuzují, ale když je konečně Lenka Pitronová na srbsko-chorvatské hranici potká, působí jako obyčejní lidé, u kterých jaksi bije do očí, že bouřlivé emoce, které vyvolávají, neodpovídají tomu, jak se tito lidé projevují a jaké příběhy vypráví.

Na konci dokumentu jeho autorka 17. listopadu na cestě domů ze Srbska do Prahy na titulní straně novin čte nadpis: Evropa ve válce. Je krátce po útocích v Paříži. Od doby natočení dokumentu se situace posunula. Před pár dny se odehrál teroristický útok v Bruselu. V této souvislosti stojí z pozornost ještě jedna skupina, o které se dokument zmiňuje a která pravděpodobně bude dále posilovat a nabývat na významu.

Dokument při jedné letní demonstraci zachytil moment, kdy se průvod demonstrujících proti uprchlíkům z Václavského náměstí přesunul k Úřadu vlády. Dokumentaristka ho popisuje takto: „Přicházíme k Úřadu vlády. Silnice před budovou se pomalu zaplňuje, ale něco je jinak. Mužů, ze kterých mám strach, přibylo,“ říká Lenka Pitronová zřejmě v narážce na „urostlé, mladé, holohlavé muže“, o kterých se zmiňovala už dříve.

Jednoho z nich se ptá, proč je pro něj takhle akce důležitá, proč přišel. Na rozdíl od lidí, se kterými hovořila dříve, muž odpovídá klidně a souvisle. Zní to, jako by měl svoji odpověď dopředu připravenou a odněkud ji četl.

Vznikají lidové milice, říká muž

Lidé, které dokumentaristka zpovídala doposud, hovořili v afektu a pletli páté přes deváté, v jejich tónu byl vztek, strach a zloba. Tento muž mluví naopak dosti chladně, zdánlivě bez emocí, ale zároveň odhodlaně a bojovně, možná právě tento kontrast v kombinaci s tím, co říká, vede k tomu, že člověku naskakuje husí kůže.

Na otázku, čeho se nejvíce obává, říká: „Neobávám se ničeho, my to zastavíme.“ „A jakými prostředky?,“ ptá se Pitronová. „Všemi, pokud bude povolávák do zbraně, my půjdeme. Vznikají lidové milice. Já jsem jednoho oddílu součástí a pokud bude potřeba bránit silou, budeme bránit silou,“ odpovídá muž.

Zmínka o lidových milicích, respektive domobraně zazní v dokumentu ještě jednou, když jeden z dobrovolníků na srbsko-chorvatské hranici popisuje, z jakých důvodů se rozhodl uprchlíkům pomáhat. Měl strašně moc kamarádů, kteří jsou v iniciativě Islám v České republice nechceme a v domobraně a jak situace houstla a všichni začali mluvit o tom, jak je třeba uprchlíky střílet, navíc se mu také narodilo dítě, měl potřebu se od toho odstřihnout a svůj život překopat.

Dokument Lenky Pitronové je zasazen do druhé poloviny roku 2015, pod dojmem překotně se valících událostí, kdy se situace velmi rychle posouvá, člověk může mít pocit, že dokument už není aktuální. Pro uvažování nad tím, z čeho různé další děje vyrůstaly a na pozadí jakých událostí se odehrávaly, je ale velmi cenný. A také pro vědomí toho, že nic se neděje ve vzduchoprázdnu a z ničeho nic.

Dav rozzlobených lidí, kteří mají pocit, že je nikdo neposlouchá, jsou frustrovaní a mají strach, a onen chladně odhodlaný muž, který chce bránit svoji vlast všemi prostředky, spolu úzce souvisí. První je živnou půdou druhého. Rovněž zmínky o formující se domobraně zaznívající už loni v létě a na podzim jsou dokladem toho, že rozvoj Národní domobrany, která dnes působí už v 610 obcích a dále se šíří, nepřišel jen tak.

Poselství dokumentu Lenky Pitronové ale může být i v tom, že pokud o něčem všichni mluví a budí to emoce, je vždy dobré jít přímo ke zdroji a snažit se získat bezprostřední zkušenost toho, o co či koho se jedná. Stejně jako se dokumentaristka nespokojila s tím, že se uprchlíci všude řeší a vydala se za nimi.

Rozhlasový dokument Promiň, ale nevím, kdo jsi! Lenky Pitronové vysílá Český rozhlas Vltava ve středu 30. března od 21:45.