Odmietnime voľbu medzi neoliberalizmom a fašizmom
Eduard ChmelárVelká část stoupenců francouzské důsledné levice se rohodla nehlasovat ve druhém kole prezidentských voleb ani pro Macrona, ani pro Le Penovou. Eduard Chmelár sepsal pro partnerský Poleblog.sk obhajobu tohoto často kritizovaného přístupu.
Po prvom kole francúzskych prezidentských volieb sa rozhoreli vášne, ktoré vyprovokovalo vyhlásenie Jeana-Luca Mélenchona, že odmieta podporiť ktoréhokoľvek z dvoch postupujúcich kandidátov s tým, že výber medzi korporativizmom a šovinizmom nie je jeho voľbou. Neskôr svoje slová zmiernil, keď vo vysielaní TF1 naliehavo svojich voličov žiadal, aby neurobili tú hroznú chybu, že budú hlasovať za Národný front a prirovnal to ku skoku s doskokom v nedohľadne — no ani tentoraz nepodporil Macrona. Podľa jeho názoru sa totiž v druhom kole nedá vybrať vhodný kandidát, pre socialistov to nebude mať nijaký význam a energiu treba sústrediť na parlamentné voľby.
Po týchto slovách sa na jeho adresu zniesla z radov niektorých popredných európskych socialistov vlna kritiky. Bývalý grécky minister financií a líder hnutia za demokratizáciu Európskej únie Diem25 Janis Varoufakis otvorene vyzval Francúzov, aby volili Emmanuela Macrona s tou istou energiou a nadšením, s akým sa proti nemu postavia hneď prvý deň po voľbách. Vplyvný člen Labour Party z radikálneho ľavicového krídla a známy britský novinár Paul Mason sa vyjadril, že podľa neho nie je čo riešiť a tvárou v tvár fašistickému kandidátovi ľavica musí podporiť neoliberálneho, nedá sa nič robiť. Podľa neho tvorí progresívnu alianciu práve spojenectvo ľavice s neoliberálmi. Priznal síce, že ešte pred niekoľkými rokmi, keď považoval za najväčšieho nepriateľa neoliberalizmus, by to neurobil, ale dnes treba brániť demokraciu rovnako ako v tridsiatych rokoch minulého storočia.
V nasledujúcich riadkoch sa pokúsim vysvetliť, prečo považujem tento záver za nesprávny a prečo by ľavica mala odmietnuť voľbu medzi progresívnym neoliberalizmom a reakčným konzervativizmom.
V prvom rade, pocit, že čelíme tomu istému problému ako pred nástupom Mussoliniho a Hitlera je nepresný, demagogický a vlastne nebezpečne pomýlený. Neprijateľne zjednodušuje reálnu súčasnosť, ktorá je historicky jedinečná. Svet je dnes komplikovanejší a aj nástrah je oveľa viac na to, aby sme ich mohli redukovať do jedného jediného nebezpečenstva. Navyše, globálny korporatívny kapitalizmus dnes v sebe nesie mnohé prvky fašizmu a má pre sociálnu a environmentálnu stabilitu tejto planéty rovnako zhubné následky ako nacizmus. Čo je však najdôležitejšie — ľavica za posledné dve desaťročia nie je po prvýkrát tlačená do takejto voľby.
Hrozí ale, že si lidé zvykají na to, že na levici nezáleží. Politickou scénu bez levice už mají v Polsku a v Maďarsku, v dohledné době bude možná i v UK.
Naučit se volit menší zlo je třeba. Trump byl porazitelný, brexit byl odvratitelný, ba i Erdogan mohl prohrát. Doufat ve vyostření poměrů, v navození revoluční situace v důsledku zvolení horšího kandidáta je taktika, která nefunguje. Takový státník má nejlepší předpoklady posílit svou moc a už jen jako nováček-novátor šanci na něco jako 100 měsíců hájení. A i kdyby ne, neprověřených špatných kandidátů je v záloze vždy dost. A prostoru ke směřování dolů stejně tak.
Spoléhat na to, že levicové hlasy nebudou pro vítězství Macrona třeba, je nepatřičné už proto, že porážka nebezpečného kandidáta "na hlavu" je lepší než porážka "o fous". Populističtí kandidáti jsou po ztrátě přízně "pro legraci", jak se to u nás stalo M. Sládkovi.
Nesouhlasím ani s představou, že levice má být jaksi "out", aby nebyla vnímána jako součást establishmentu. KSČM není již 27 let ve vládě a co z toho pro ni vzešlo? Nebo nemá být levice ani v parlamentu?
Co tedy říct na závěr? Netušil jsem, že se M. Zeman v prezidentské funkci až takhle "vybarví". Ale tušil jsem, že K. Schwarzenberg garantuje standardnější výkon prezidentské funkce. Ve stávající situaci jsem se však volby přesto nezúčastnil. Nebyl ještě vyhrocený problém s Ruskem, nenastala ještě uprchlická krize, vládla Nečasova vláda, M. Zeman se vyjadřoval eurooptimisticky, K. Schwarzenberg zůstával coby prezidentský kandidát sedět ve špatné vládě a radši snad ani nemluvit o stupiditě podpory, jíž se neúspěšnému uchazeči o funkci dostávalo ze strany médií a celebrit. Zemanovu triumfu se asi zabránit nedalo. Pohled směřovaný do budoucnosti místo zpět mě ovšem na cestu do volební místnosti přivést mohl a měl.