Dokážu si představit, že titulek může být zarážející. Jak může africká země, navíc Uganda, projevovat lidskost, když představuje - stejně jako mnoho dalších afrických států — politicky a ekonomicky nestabilní zemi? Důvod je prostý, spočívá v přístupu k uprchlíkům. Uganda, onen africký stát známý diktaturou Idiho Amina, trápený občanskou válkou i působením dětských vojáků, za něj musí sklízet obdiv.

V roce 2016 nepřijímaly nijak vysoké počty uprchlíků státy Evropské unie, ba ani Spojené státy americké, které svorně hořekují nad tím, že žádné nemohou přijmout, a snaží se svá rozhodnutí legitimizovat nejrůznějšími výroky o terorismu, zneužívání sociálních dávek či „západní“ prosperity. Chudá Uganda je zemí s jednou z nejrychleji narůstajících uprchlických populací na světě. Vloni se sem uchýlilo před hrůzami občanské války takřka milion jihosúdánských běženců, z velké většiny žen s dětmi.

Podle statistik Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky tak v Ugandě vloni pobývalo přes milion osob se statusem uprchlíků či žadatelů o azyl, zejména právě z válkou postiženého Jižního Súdánu. Mezinárodní finanční podpora pro jihosúdánské uprchlíky nebyla přitom zdaleka dostatečná na pokrytí potřebných výdajů.

Nelze tak neobdivovat odvahu Ugandy, která se i přes relativně slabé finanční možnosti postavila situaci čelem a nabídla uprchlíkům přístřeší, ačkoliv podmínky v uprchlických táborech samozřejmě nemohly být zcela vyhovující. Organizace Refugees International přesto píše, že Uganda zasluhuje obdiv za „ochranitelský a důstojný“ přístup k uprchlíkům.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky na svých stránkách přístup východoafrické země charakterizuje takto: „Ačkoli Uganda čelila bezprecedentnímu přílivu uprchlíků v roce 2016, pokračovala v politice vítání a štědré pohostinnosti vůči násilně vystěhovaným lidem v regionu a držela se své politiky otevřených dveří. Uganda má jedno z nejpříznivějších prostředí pro uprchlíky, včetně svobody pohybu, práva pracovat, vlastnit živnost i zajištění přístupu k veřejnému vzdělávání a zdravotnictví.“

Není to však jen Uganda, která přijala uprchlíky z válkou zmítaného Jižního Súdánu. Nezanedbatelné množství uprchlíků přijala také Etiopie, Keňa, Súdán a Kongo. Srovnáme-li si „uprchlickou situaci“ v Ugandě se situací v České republice, vyjde nám Uganda jako morální vítěz. Nenechala jihosúdánské uprchlíky napospas jejich neštěstí a i přes nedostatek financí nabídla alespoň útočiště a morální kredit.

Odlišnost jako zástupný důvod

Český stát z takového srovnání vychází tristně. Přijal jen dvanáct uprchlíků z válkou zmítané Sýrie. Je přitom ekonomicky mnohem silnější než spousta afrických zemí. Ačkoli o azyl v České republice žádají také uprchlíci z Ukrajiny a z jiných zemí, celkový počet úspěšných žadatelů je mimořádně nízký.

Čeští politici a potažmo i politici celé visegrádské skupiny hovoří v případě muslimských uprchlíků o kulturních a náboženských odlišnostech a o nesourodosti kultur jako o důvodu k odmítnutí. Uprchlíci nejsou jako „my“, ale „odlišnost“ migrantů nikdy není reálným důvodem pro přijetí nebo nepřijetí. Ve skutečnosti je jím sociální postavení.

Když mnozí politici i občané horečně naříkají nad islamizací Evropy a střetem islámského a křesťanského světa, sluší se jim připomenout snahu Pavla Bělobrádka přijmout turecké akademiky na české vysoké školy po neúspěšném vojenském převratu v Turecku nebo přijetí miliardáře Ghaitha Pharaona Maďarskem. Turečtí akademici i Ghaith Pharaon jsou muslimové, ale jejich náboženská příslušnost najednou nehraje roli, nestávají se terčem agresivní politické rétoriky a jejich případy tak nejsou ani příliš medializované, přičemž u prostých migrantů je tomu přesně opačně - jejich náboženská a kulturní příslušnost je cíleně zviditelňována.

To má vliv na skutečnost, kdo je a kdo není přijat. Případ Ghaitha Pharaona je však opravdu komický, protože tento saúdský miliardář byl Spojenými státy usvědčen z podpory terorismu a islámského fundamentalismu. Ale má peníze, tak ho přijmeme, řeklo si zřejmě Maďarsko.

Ekonomický status až na prvním místě

V imigrační politice evropských států je sociální třída důležitější než kulturní nebo náboženský aspekt. Příklad podobného typu představují takzvaná „zlatá víza“. O nedávném skandálu s uniklými seznamy vydaných zlatých víz Kyprem se před pár dny psalo v DR. Bohatí Číňani nebo oligarchové z Ukrajiny a z Ruska si v evropských zemích za rozsáhlejší investici zajistí občanství dané země, jež dostanou v řádech týdnů nebo měsíců. Politika zlatého víza se uskutečňuje zejména ve Velké Británii, Portugalsku, na Kypru nebo Maltě.

Jedná se o naprosto nemorální imigrační politiku, kterou jen zvýrazňuje a podtrhuje skutečnost, že se jí uvedené státy vůbec netají. Politika zlatého víza je navíc odůvodňována uplatněním rozsáhlých investičních pobídek bohatých migrantů. Mají tak posílit evropské ekonomiky, které jsou v porovnání s africkými, asijskými nebo východoevropskými státy mnohem silnější. Zcela jalově pak vyznívá rétorika o nutnosti nápravy životních podmínek obyvatel v rozvojových zemích rozvojovou pomocí, aby migranti „zůstali u sebe doma a nejezdili do Evropy“.

Je nasnadě, že odčerpáváním zdrojů z ekonomicky slabších zemí takzvaná migrační vlna z Afriky do vyspělých evropských zemí nebude klesat. Kvůli rostoucím ekonomickým rozdílům mezi bohatým Severem a chudým Jihem bude jenom růst. Není to však situace v časech budoucích, děje se to již dnes: Vy, bohatí, pojďte k nám, vaši chudí soukmenovci ať zůstanou doma, vzkazují evropské země od Kypru až po Británii.

Na podobné scestí se bohužel vydala i Česká republika. V dubnu 2017 česká vláda schválila zákon omezující ekonomickou migraci, a naopak umožňující snazší imigraci v případě významných investicí. V případě investice lze obdržet vízum až na pět let, čímž česká politika dává jednoznačně najevo, že tím bohatí migranti snadno dosáhnou na trvalý pobyt v České republice, potažmo v Evropské unii. Opět je zde zásadní sociální status. Na jedné straně snazší imigrace pro bohaté a na druhé omezení imigrace méně bohatých. Věta „všichni lidé jsou si rovni“ tak ztrácí opodstatnění.

V době, kdy lze vypozorovat reálný posun od humanitárního přístupu k uprchlíkům, jenž charakterizoval naši politiku ještě během války v Jugoslávii, k „antihumanitárnímu“ přístupu, působí situace v Ugandě jako příklad evropských hodnot. Námi opouštěných. Uganda sice nikdy neměla dostatek financí na hmotné nebo sociální zajištění uprchlíků, ovšem Česká republika reaguje mnohem hůře.

Česká republika strká hlavu do písku a dělá, že se jí žádná uprchlická krize netýká. Na druhé straně pobízí bohaté migranty k imigraci. To vše prý ve jménu střežení hodnot, jež jsme však vlastní praxí fakticky opustili.