Libye, krutá past pro lidi na útěku

Iveta Polochová

Přijde-li řeč na pátrací a záchranné operace ve Středozemním moři, lidé se často ptají, proč lodě nevracejí uprchlíky do Libye, odkud vyplouvají. Podle Ivety Polochové odpověď zní: Protože Libye není bezpečnou zemí.

V Libyi na řadě míst pokračují těžké boje mezi milicemi, ekonomika zkolabovala, politická situace je velmi nestálá. Zemi se pokoušejí vést dvě různé vlády, kontrola území je roztříštěná. Právo neexistuje. Lidé na útěku tam čelí násilí a zneužívání — ať už únosům kvůli výkupnému, nucené práci, sexuálnímu násilí či vynucené prostituci. Mnozí jsou drženi v zajetí. Kvůli bezpečnostní situaci není v zemi moc těch, kteří by jim pomáhali — humanitárních organizací.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Lékaři bez hranic poskytují mimo jiné zdravotnickou a humanitární pomoc uprchlíkům v několika libyjských detenčních zařízeních. Díky tomu mohou přinést přímé svědectví o tom, s čím se zadržení lidé na útěku musí potýkat. Uprchlíci, migranti a žadatelé o azyl se v libyjských detenčních zařízeních ocitají po zadržení při nočních raziích, na checkpointech nebo prostě na ulici (často jsou vyvlečení třeba z taxíku, zatímco stojí na semaforu). Někteří tam končívají poté, co je libyjská pobřežní stráž zadrží ve Středozemním moři a přiveze zpět.

Jakmile se tam jednou ocitnou, nevědí, na jak dlouho. Běžně zde zůstávají dlouho a bez možnosti dožadovat se svých práv. Jsou bez kontaktu s vnějším světem a nemají se na koho obrátit s prosbou o pomoc. Častokrát nemohou ani dát vědět blízkým, že žijí. To má pochopitelně vliv na jejich mentální zdraví, mnoho jich má sebevražedné myšlenky, poruchy spánku, záchvaty paniky, depresi, úzkost, vykazují symptomy posttraumatické stresové poruchy.

Téměř všichni obyvatelé detenčních center trpí nějakými fyzickými nebo psychickými zdravotními obtížemi. Foto Tankred Stoebe, MSF

Nová detenční zařízení se objevují takřka přes noc a zadržováni jsou nezřídka nuceni pracovat na jejich stavbě či úpravách. Někdy proto, aby si vykoupili cestu ven. Stejně náhle jako se objevují nová detenční centra, ta stará zanikají. Někteří lidé jsou převáženi mezi různými zařízeními, přesouváni na neznámá místa nebo prostě zmizí. V zemi nefunguje právní systém a prakticky nikdo nedohlíží na to, aby nebyli zadržováni mučeni či zneužíváni.

Většina zadržovaných má strach hovořit o násilí a zneužívání, kterému čelí. Nicméně týmy Lékařů bez hranic léčí pravidelně střelná poranění nebo zranění způsobená bitím. Násilí se dopouštějí nejen stráže, ale někdy i další zadržovaní, které dozorci pověřili dohledem nad pořádkem v jednotlivých celách.

Lékaři bez hranic ošetří měsíčně v libyjských detenčních střediscích přes tisíc lidí. Většinou trpí nemocemi, které jsou důsledkem podmínek v zařízeních. Tedy onemocněními dýchacích cest (špatné odvětrávání), akutními průjmovými onemocněními, infekcemi močových cest, kožními nemocemi, jako je svrab. V důsledku nehygienických podmínek a nedostatku čisté vody tam řádí blechy a vši.

Bez vzduchu a denního světla

Mnohá z center jsou přeplněná, dovnitř nepronikne denní světlo a není zajištěno odvětrávání. Detenční centra jsou často v budovách bývalých továren či skladů, které nejsou přizpůsobeny dlouhodobému pobytu mnoha lidí. V některých je tolik uprchlíků, že se v noci při spánku ani nemohou natáhnout (důsledkem bývají bolesti kostí a svalů). Je tam špatný přístup k latrínám a do sprch, které navíc bývají v úděsném stavu.

Hygienická situace v detenčním centru na jih od Misraty. Jediná toaleta v celém táboře zůstává bez odtoku. Foto Tankred Stoebe, MSF

Bez jídla musí zadržovaní občas přečkat i několik dní. Příděly jsou nevyhovující co do kvality i kvantity. Za poslední rok Lékaři bez hranic ošetřili nejméně padesát dospělých trpících už akutní formou podvýživy.

Správci detenčních zařízení v Libyi negarantují lidem přístup k lékařské péči. Poskytuje ji hrstka humanitárních organizací. Činí tak za velmi omezených podmínek, ne vždy mají volnou ruku v rozhodnutí, které pacienty a jak rychle mohou ošetřit. Někde se k nim vůbec nedostanou.

Detenční zařízení jsou pod kontrolou různých stran, a jak se mění rozložení sil na území, střídají se správci detenčních center. Lékaři bez hranic pak musí znovu a znovu od začátku vyjednávat přístup k pacientům.

Lidi na útěku a migranty vedle toho v Libyi drží i pašeráci a ozbrojené skupiny na různých farmách, ve skladech, bytech či domech. Obrovské množství uprchlíků, migrantů a žadatelů o azyl se v Libyi (i během cesty z rodných zemí) setkalo se sexuálním násilím, mučením, či jsou mezi nimi oběti obchodování s lidmi.

Pokles počtu lidí překonávajících Středomoří v tuto chvíli není žádný úspěch

Nedávný pokles v počtu lidí na útěku překonávajících Středozemní moře tedy nelze oslavovat jako úspěch. Zůstávají totiž uvězněni v nelidských podmínkách libyjských detenčních center nebo v rukou pašeráků. Nejenže to není řešení, je to i kruté. Samozřejmě každá země má právo na ochranu svých hranic, ale zároveň se většina zemí zavázala poskytovat ochranu (azyl) těm, kteří ji potřebují. Pomiňme pro teď otázku, kdo má nebo nemá na azyl právo. Každý člověk má právo o azyl alespoň požádat. A učinit tak v  bezpečné zemi. Tou Libye není.

I to je důvod, proč Námořní záchranné koordinační centrum v Římě, které koordinuje pátrací a záchranné operace humanitárních organizací ve Středozemním moři, plavidla se zachráněnými uprchlíky posílalo a posílá do nejbližších takzvaně bezpečných přístavů — do Itálie. Současná snaha, aby evropské peníze pomáhaly zadržovat prchající v Libyi, představuje opak toho, co by mělo být cílem ochrany zranitelných lidí.

Lékaři bez hranic proto volají po tom, aby tam uprchlíci přestali být svévolně zadržováni v detenčních zařízeních, která nesplňují žádné mezinárodní normy. Aby jim byly poskytnuty důstojné podmínky a ochrana před násilím a zneužíváním. V neposlední řadě je zapotřebí vytvořit legální a bezpečné způsoby, jak mohou žádat o azyl v bezpečných zemích. To je koneckonců i nejlepší řešení pro Evropu, jak mít migraci pod kontrolou, odříznout pašeráky lidí od tučných výdělků a zároveň respektovat práva lidí na útěku.

Komentář byl napsán pro Deník Referendum a Denník N.

    Diskuse
    JN
    September 10, 2017 v 18.52
    Zamyšlení nad některými morálními aspekty migrační krize a důvody pro opuštění domova
    Při úvahách nad účinky moralizování a nad nelidským ždímáním migrantů jejich překupníky, vězniteli a vrahy můžeme propadnout konspiračnímu zdání, jakoby za ve vlnách migrace se měnícím světem stáli v pozoruhodné symbióze jeho nápravci s jeho vydřiduchy.


    Domnívám se, že podstatou, kterou je třeba řešit a která je příčinou největší části utrpení migrantů, mnohdy i jejich smrti, je kromě těch skutečně relevantních důvodů pro opuštění domova i obchodování s lidmi jako se zbožím a "marketingová kampaň" ve zdrojových zemích migrace. Čtyřicet procent lidí, zachráněných z chatrných plavidel ve středomoří, bylo k nastoupení do pašeráckých člunů donuceno (tato informace pochází od Arjana Hehenkampa, ředitele humanitární organizace Lékaři bez hranic). Čtyřicet procent lidí bylo podle Arjana Hehenkampa do pašeráckých člunů nahnáno násilím(!), někdy dokonce pod pohrůžkou smrti (podle březnové zprávy Mezinárodní organizace pro migraci bylo na pobřeží u libyjského města Sábrata zavražděno 22 migrantů poté, co odmítli nastoupit na loď pašeráků). To je skutečně varující a zároveň to nabourává zažitou představu o migrantech a jejich motivacích k odchodu, a o dobrodiní, které jim prokazujeme tím, že jich přijmeme co nejvíce. 

    Zkouším si představit to rozhodování zda prožít svůj život v důvěrně známém prostředí, jehož vztahům a složitostem dobře rozumím, anebo zvolit nebezpečnou cestu s nejistým výsledkem a život v prostředí, kterému nerozumím a ve kterém další generace mých potomků, až se v nich jednou z ničeho nic ozve hlas ztraceného domova, budou možná s tímto novým domovem v napjatém vztahu...

    Pokud by život v tom důvěrně známém prostředí byl snesitelný, pokud by to prostředí zůstávalo známé a neměnilo se před očima v něco nepochopitelného, pokud bych nebyl dobrodruh, pokud by mi marketingová kampaň obchodníků s lidmi nevymyla mozek, pokud bych nebyl odchycen na ulici a uskladněn jako zboží čekající na cestu přes moře a po vykoupení z tohoto koncentráku nahnán na přeplněnou potápějící se loď...,

    pak bych raději zůstal tam, kde to miluji, kde mě mají rádi, kde za dobro považujeme všichni stejné věci.

    Je otázkou, zda morální pohled může všechna ta "pokud" (snad s výjimkou touhy po dobrodružství) hodit jednoduše za hlavu a říci prostě "pojďte k nám" i v tom případě, kdy by k tomu nebyly skutečně relevantní důvody NA STRANĚ SAMOTNÝCH MIGRANTŮ, nikoli na straně někoho jiného (například potřeba nových "lidských zdrojů" pro NAŠI ekonomiku, potřeba nových poplatníků NAŠEHO důchodového systému, potřeba PAŠERÁKŮ vydělat na ždímaných migrantech peníze pro financování islamistického terorismu, potřeba IDEALISTŮ vybudovat multikulturní společnost, a podobně). 

    Tím jednoduchým "pojďte k nám", vyslovovaným i ve zmíněných sporných situacích, možná narušujeme křehké ekosystémy lidských vztahů, destabilizujeme dosud fungující země, z míst možná doposud šťastného života děláme kořist pro někoho jiného. Lidem, kteří neodejdou či odejít nemohou, dáváme na výběr zda v nefungující zemi, kde zdravotnictví či školství suplují humanitární organizace, vezmou do ruky kalašnikov, nebo se stanou kořistí těch s kalašnikovem. Země, která snad mohla být místem šťastného života, bude vydrancována, kulturní památky zničeny a opět se objeví metastázy IS.

    Mezi výše uvedenými myšlenkami jsem zatím opominul důležitou otázku postoje obyvatel v cílových zemích migrace, kterou nelze odbýt jednoduchým moralizováním, neboť se stává objektivním faktorem, ovlivňujícím výsledný vývoj v těchto zemích ve spolupůsobení s charakterem migrace a jejími pravidly (či jejich pociťovanou absencí). Pokud vyloučíme možnou snahu o manipulaci (která nemusí vždy směřovat ke stejnému cíli, ke kterému viditelně směřuje moralizování) a budeme tedy předpokládat čisté úmysly, mělo by být moralizování nahrazeno co nejhlubší informovaností o všech souvislostech migrační krize a snahou realisticky předvídat vývoj převládajícího postoje obyvatel cílových zemí. Je přitom třeba si uvědomit, že moralizování - ale i předvídání - ty samotné postoje zpětně ovlivňuje: Veřejné moralizování bude společnost pravděpodobně spíše polarizovat (možná nejprve skrytě - krajní postoj nebude zpočátku veřejně přiznáván), naopak snaha o předvídání, která bude budit dojem objektivní předpovědi, bude tyto postoje obyvatel směřovat do převládajícího proudu jako jakési sebenaplňující se proroctví. 

    S ohledem na utváření postoje obyvatel cílových zemí i s ohledem na prospěch samotných migrantů je tedy třeba trvat na jasných a současně uskutečnitelných a vymahatelných pravidlech migrace. Absence pravidel není pro migranty prospěšná, vytváří totiž napětí mezi původními obyvateli a nově příchozími a zahlcením kapacit i narušením solidárního vztahu původních obyvatel k nově příchozím znevýhodňuje skutečné uprchlíky. Ekonomické migranty znevýhodňuje také, neboť jako odmítnutí žadatelé o azyl žijí v jakémsi právním vakuu s ustavičnou obavou z nucené deportace. 

    Jediný, kdo z absence pravidel těží, jsou obchodníci s lidmi.

    Radikální levice se tedy protlačováním svých ideálů světa bez hranic a neřízené migrace staví na stranu těchto obchodníků (doufejme, že nevědomky), prostřednictvím jejichž zisků je velmi pravděpodobně financován islamistický terorismus. 

    To, že migranti směřují do Evropy a nikoliv do kulturně bližších a někdy i velmi bohatých zemí, kde by ale nebyli přijati, je vlastně oceněním naší - na křesťanských kořenech založené - evropské kultury, proti které se však levicoví propagátoři migrace tak ostře vymezují a pod kterou chtějí "subverzivní dekonstrukcí" jednou provždy podříznout větev. Važme si tedy tohoto migranty mimoděk poskytnutého ocenění. Těm, kteří přišli, je třeba pomáhat, navazovat s nimi osobní vztahy a bourat hranice jejich ghett. 

    Deník L´Osservatore Romano, citovaný Vatikánským rozhlasem (4.8. 2017), píše o vzrůstajícím počtu nezletilých migrantů, mezi nimiž začínají převažovat ženy. Jsou bez dokladů a z azylových středisek mizí neznámo kam. Obchodníci s lidmi obcházejí vesnice subsaharské Afriky a verbují další mládež k migraci. Tak vznikají novodobí afričtí otroci. 

    Naivní ideologická podpora migrace způsobuje utrpení.
    JN
    September 11, 2017 v 19.4
    Autorka článku je tiskovou koordinátorkou Lékařů bez hranic.
    Uvítal bych, pokud by objasnila, proč Lékaři bez hranic odmítli dohodu s italskou vládou o pravidlech humanitárních operací ve Středozemním moři.
    September 12, 2017 v 6.42
    Nepovídejte, pane Nusharte
    Kdyby vás skutečně zajímalo, proč Lékaři bez hranic (jakož i další humanitární organizace) odmítají požadavky italského ministerstva vnitra, dávno byste si to přečetl na jejich webu:
    http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/clanek/lekari-bez-hranic-budou-nadale-zachranovat-zivoty-ve-stredozemnim-mori-ale-odmitaji-podepsat

    Stručně řečeno, přistoupit na ony požadavky by znamenalo nechat víc lidí umřít.
    September 12, 2017 v 7.50
    Píšete, pane Nusharte, že naivní podpora migrace způsobuje vznik novodobého otroctví. Ale na to, aby se člověk mohl stát novodobým otrokem, se vůbec nemusí narodit v subsaharské Africe:
    https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=448910&sId=&mId=
    JN
    September 12, 2017 v 10.41
    Panu Macháčkovi
    Lékaři bez hranic na jedné straně odmítají dohodu s italskou vládou, na druhé straně vyzývají k podpoře Itálie "v její chvályhodné snaze zachraňovat životy".

    Vyjádření MSF proti sobě staví "základní humanitární principy nezávislosti" a "politické zájmy členského státu Evropské unie". Cituji z dokumentu:

    "Součástí pravidel je sice ustanovení, že policie bude jednat „bez předsudků k humanitární činnosti,“ avšak to může být různě interpretováno. Kromě toho nebyl zohledněn požadavek, aby policie na palubě byla pouze neozbrojená. Přítomnost ozbrojených policistů a povinnost humanitárních pracovníků schraňovat jakékoli důkazy, by byla v přímém rozporu se základními humanitárními principy nezávislosti, neutrality a nestrannosti. Humanitární organizace by tak podléhaly politickým zájmům členského státu Evropské unie. Na to Lékaři bez hranic nemohou přistoupit..."

    Jinými slovy to znamená, že Lékaři bez hranic trvají na tom, aby na hranicích Schengenského prostoru nebyla ozbrojená policie.
    JN
    September 12, 2017 v 12.48
    "Přistoupit na ony požadavky by znamenalo nechat víc lidí umřít."
    To je otázka, která nemá zcela jednoznačnou odpověď, pane Macháčku.

    Někteří migranti mají pro opuštění svého domova naprosto relevantní důvody, jiní mohou být oběťmi "náborových kampaní".

    Sama autorka píše, že lidé se v "detenčních zařízeních" (spíše koncetrácích) ocitají například i po zadržení při nočních raziích na ulici ("často jsou vyvlečení třeba z taxíku..."). Umožněním "odbytu tohoto lidského zboží" je vytvářen prostor pro "výrobu dalších migrantů" za účelem zisku.
    September 12, 2017 v 22.37
    Základy gramatiky
    Konstatování „Když bude po vašem, umřou lidé,‟ není žádná otázka, je to věta oznamovací.
    JN
    September 13, 2017 v 12.58
    Panu Macháčkovi
    Vyhnul jste se věcné reakci na předložené argumenty.
    September 13, 2017 v 21.55
    Jaképak argumenty?
    Zřejmě jste si nevšiml, pane Nusharte, že jste to vy, kdo si tu pod článkem o tom, co se děje v Libyi, do jaké to „bezpečné‟ země se Evropská unie chystá vracet nepohodlné migranty a jakým vládcům chce platit za věznění deportovaných lidí, sáhodlouze vykládá, co ho zrovna napadlo, zcela bez souvislosti s textem.

    K obsahu článku jste nevznesl ani jeden věcný argument. Zato napadáte autorku a organizaci, kterou zastupuje. Humanitární organizaci, které vyčítáte, že zachraňuje lidské životy.

    Pokoušíte se kádrovat lidi v nouzi, abyste dokázal, že nejsou hodni práva na život a nestojí za záchranu. Nestačí vám, že nikdo od vás nežádá, abyste někoho zachraňoval, musíte na ty, kteří narozdíl od vás zachraňují, štěkat jako vzteklý jezevčík a okusovat jim paty.

    Proč by měl zrovna na vás někdo věcně reagovat? Podle vás je zřejmě věcná reakce mluvit o otázce tam, kde se vás nikdo na nic neptal.
    JN
    September 14, 2017 v 8.17
    Děkuji Vám za odpověď, pane Macháčku.
    Zda by přistoupení MSF na dohodu s italskou vládou (o pravidlech záchranných operací ve Středozemním moři) opravdu znamenalo nechat víc lidí umřít, to je pro mě otázkou, na kterou nemám jednoznačnou odpověď. Pro Vás to otázkou není, protože jednoduše věříte, že by tomu tak bylo. Myslím, že není špatné něčemu věřit, pokud si je ovšem člověk vědom toho, že to neví, že právě (jen?) věří.
    Z Vaší příkré reakce mám pocit, jako byste mi chtěl zakázat, abych si nějaké otázky vůbec kladl. Nejspíše považujete takové jednání za krajně nežádoucí a narušující jakousi pracně budovanou názorovou jednotu. Tohoto ožehavého tématu se dotýká i výborný dokument Vitalije Manského "V paprscích slunce" :-) (http://www.ceskatelevize.cz/porady/11044976427-v-paprscich-slunce/21556227020/)

    Stane-li se někdo obětí "náborové kampaně" obchodníků s lidmi, poukázání na tuto skutečnost (kterou potvrzují četná svědectví, ředitel MSF Arjan Hehenkamp i sama autorka článku) nelze v žádném případě vnímat jako "kádrování" migrantů, ale právě naopak, jako podnět k zamyšlení, jak tomu v budoucnu zabránit.

    Zamyslet se ale mohou jen lidé, kteří nemají ve všem jasno už dopředu.
    + Další komentáře