Holocaust byl jedním z nejvýraznějších symptomů německého integrálního nacionalismu, který legitimizoval diskriminaci osob na základě „rasy“ — jakkoliv se nám dnes tento termín může jevit těžkopádně - a mnozí židé si samozřejmě uvědomovali nebezpečí. Dnes jsou mediálně známí židovští uprchlíci coby takzvané Wintonovy děti, méně známý je pak odjezd členů školy Aliyah do Dánska.

V českém kontextu je jistě málo známý i případ lodi St. Louis. Loď plná židovských uprchlíků se v roce 1939 vypravila z Hamburku na předem domluvenou utečeneckou cestu do kubánské Havany. Kuba ovšem přijala pouhých 29 jedinců z celkového počtu 937 uprchlíků a „zbytek“ směřoval do Spojených států. Ty je však odmítly, podobně se k nim postavila i Kanada a uprchlíci tak obrátili kurz do belgických Antverp. Mnoho z nich pak zřejmě zahynulo v koncentračních táborech.

Aby se předešlo podobným situacím, byla v návaznosti na události druhé světové války schválena nejen Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948, která stanovovala, že všichni lidé mají užívat stejných základních práv a svobod bez jakéhokoliv projevu diskriminace.

Především ale byla dne 28. července 1951 na Valném shromáždění Organizace spojených národů v Ženevě podepsána úmluva o právním postavení uprchlíků. Tento dokument měl jasně stanovenou humánní povahu. Uprchlíkem je osoba, která se „nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti“.

Tato definice uprchlíka je pro Organizaci spojených národů a zejména pro Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů zásadní. Je v ní jasně uveden humánní vztah OSN k uprchlíkům, kterým tak mělo být zajištěno zázemí v případě osobního ohrožení. Dokument z roku 1951 dosud podepsalo 145 států světa — včetně České republiky dne 11. května 1993.

Úmluva z roku 1951 však jako uprchlíky označuje pouze osoby nacházející se mimo vlast následkem událostí, které se udály před 1. lednem 1951. Jsou tím myšleny válečné události, které byly primárním důvodem pro sepsání úmluvy. Úmluva proto byla rozšířena protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. ledna 1967, který v New Yorku tentokrát podepsaly i Spojené státy americké, jež přitom nikdy nepodepsaly úmluvu z roku 1951. Tento protokol rušil předchozí působnost, tedy „následkem událostí před 1. lednem 1951“, a díky protokolu již neměla úmluva časové omezení. Česká republika podepsala protokol dne 11. května 1993.

Jasně definované označení uprchlíka založené na principu humanity (bez rozlišení na základě rasy, náboženství nebo země původu) se však prakticky od podepsání úmluvy v Ženevě dostávalo do zajetí ideologií. Zatímco od konce druhé světové války rostl zájem evropských států o pracovní imigraci, která pokračovala až do ropné krize v do 70. let 20. století, zároveň docházelo vlivem vnitropolitických a válečných konfliktů i vlivem ekonomických krizí k destabilizaci režimů v Africe a v Jižní Americe.

Studená válka