Holocaust byl jedním z nejvýraznějších symptomů německého integrálního nacionalismu, který legitimizoval diskriminaci osob na základě „rasy“ — jakkoliv se nám dnes tento termín může jevit těžkopádně - a mnozí židé si samozřejmě uvědomovali nebezpečí. Dnes jsou mediálně známí židovští uprchlíci coby takzvané Wintonovy děti, méně známý je pak odjezd členů školy Aliyah do Dánska.

V českém kontextu je jistě málo známý i případ lodi St. Louis. Loď plná židovských uprchlíků se v roce 1939 vypravila z Hamburku na předem domluvenou utečeneckou cestu do kubánské Havany. Kuba ovšem přijala pouhých 29 jedinců z celkového počtu 937 uprchlíků a „zbytek“ směřoval do Spojených států. Ty je však odmítly, podobně se k nim postavila i Kanada a uprchlíci tak obrátili kurz do belgických Antverp. Mnoho z nich pak zřejmě zahynulo v koncentračních táborech.

Aby se předešlo podobným situacím, byla v návaznosti na události druhé světové války schválena nejen Všeobecná deklarace lidských práv z 10. prosince 1948, která stanovovala, že všichni lidé mají užívat stejných základních práv a svobod bez jakéhokoliv projevu diskriminace.