V ulicích měst na severu Řecka se toulají opuštění psi. Jsou skoro všude. Chodí sami i ve skupinkách, většinu času se ale rozvalují na rozpáleném chodníku a spí. V těch městech stojí spousta oprýskaných domů v nejednotném stylu a továrních budov, některé jsou zchátralé a opuštěné.

Po silnicích okolo nich jezdí auta často větší než povolenou rychlostí — přecházet ulici přes přechod vyžaduje pochopení pro ten dopravní chaos. Prašný horký vzduch špiní tabákový kouř, protože kouří úplně všichni Řekové a úplně všude. Noční hukot silnic doprovází hlasitý cvrkot cvrčků, otravné bzučení komárů a občas i souboj toulavých psů.

Starší muž přichází každé ráno ke skladu s oblečením, kde má vždycky někdo z nás směnu. Aby nás potěšil, začíná zpívat nějakou arabskou píseň a občas k tomu i zvolna tančí. Tak se se svou produkcí hlásí ještě během odpoledne a večera, kdy práci v uprchlickém táboře končíme.

Veselý a milý společník, otec velké rodiny z města bez naděje, z Aleppa. A protože on i jeho rodina mají hudbu a tanec hrozně rádi, pouští nám na svém telefonu videa, jak spolu všichni holdují múzám ve svém domě v Sýrii, který už nestojí, a radují se ještě i s tím synem, který už nežije. Protože na Aleppo (neboli Halab) padají bomby možná častěji než dešťové kapky.

Tento starší muž je truhlář. Jednoho dne se zapojil do práce dobrovolníků a postavili společně dvě dlouhé dřevěné lavičky, kde se na každou z nich vešlo asi osm dospělých, nebo třeba až třináct dětí. Večer pak svolával na lavici děti, přivedl nás, dobrovolníky, přinesl kytaru a čekal, že ho budeme hudbou bavit stejně tak dobře, jako on nás. Přítel z Aleppa je veselý muž se smutným příběhem, se třemi milými dětmi, skvělou ženou a s nadějí snad někde nadohled. „Musíme si pomáhat. Všichni jsme totiž jenom lidi, stejní lidi a není rozdíl mezi muslimem a někým dalším,“ říká.

Malý uprchlický tábor v Alexandrii nedaleko Soluně se nachází v prostorách opuštěného průmyslového komplexu. Vyrostlo v něm stanové město pro zhruba tisíc Syřanů a prázdné budovy tak dostaly novou funkci a smysl. Denní režim už tu neurčují směny v továrně a chod strojů, tábor se stal městem ve městě s vlastním denním rytmem.

Nezisková organizace Refugee Support vytvořila za pouhé dva měsíce v táboře dokonalý systém základních služeb a tak dala životům lidí uvězněným v neočekávatelně dlouhé relokační proceduře jasný denní řád, důstojné a férové zacházení a psychickou podporu. Doplňuje ten nejzákladnější a často nedostačující standard poskytovaný ze strany státu a armády, která na kemp fyzicky dohlíží. V táboře je tak díky Refugee Support a jejím dobrovolníkům šest dní v týdnu otevřený freeshop s oblečením, kde si jednou za tři týdny ženy, muži a pak děti mohou vzít několik kusů oděvů ze sbírek od lidí z celé Evropy.

Vedle butiku se nachází freeshop s jídlem a hygienickými potřebami, otevřený každý den, kam obyvatelé tábora docházejí podle rozpisu vždy dvakrát týdně pro potravinový balíček, složený za peníze štědrých dárců z Evropy i mimo ni.

Stravování je poskytované armádou třikrát denně, na další nákup základních potravin a hygienických potřeb obyvatelé tábora často nemají peníze. Freeshop s potravinami poskytuje stabilně základní sortiment - sušenky, suchary, dětské výživy, datle, mléko, ovesné vločky, cukr, sůl, čaj, kávu. A pokud se sejde finančních darů více, je možné stravu zpestřit občas bílým jogurtem, ovocem, zeleninou nebo tuňákovou konzervou.

V pravidelných intervalech se tu také vydává prášek na praní, mýdlo, šampón a toaletní papír, tedy základní potřeby, které ale armáda v kempu nevydává. Servis poskytovaný Refugee Support tedy představuje nutnou součást standardu.

Jsou čtyřicetistupňová vedra. Jak stíny během dne po táboře putují, tak je následují i dvě dlouhé lavičky. Lidé na nich posedávají a rozprávějí při čekání u obchodů, ve kterých se neplatí. Stín je skoro tak cenný jak voda. Co ale ani vedro nezastaví, je jakákoliv aktivita, která naruší každodenní stereotyp...

Fotbal hrají menší i větší chlapci a občas i dívky kdekoliv po táboře a po celý den. Ve dvojici mezi stany, na hřišti před polní nemocnicí. Událostí až posvátného charakteru se pak staly dva fotbalové zápasy mezi místním řeckým týmem a týmem z uprchlického tábora. Fotbalové a volleyballové tréninky vedené dobrovolníky z Refugee Support si v dlouhých a stejných dnech získaly v táboře nesmírnou oblibu.

Na každou z těchto sportovních her potřebuje člověk kromě nadšení i správně pevný míč. Pokaždé, když jsme otevřeli dveře od skladu s oblečením, stál venku za dveřmi zástup dětí, které chtěly pumpičkou dofouknout míč. „My friend, my fiend!“, volaly a ukazovaly na změklý balón.

Pokud si vás obyvatelé tábora zrovna nepamatují jménem, univerzální označení z jejich strany pro všechny dobrovolníky nebo prostě lidi z venku je „my friend“. Ale když už jste v táboře víc než týden, skoro všichni si vás pamatují jménem. Procházím od skladu oblečení k butiku a houf dětí se rozeběhne ke mně a volá „Anežka, Anežka!“…

Ať už jdu kdekoliv po táboře, děti na mě volají a jednoduchou angličtinou se ptají, jak se mám a jestli si s nimi půjdu hrát. Když z auta vykládám krabice s jídlem, přiběhne ke mně houf malých i velkých syrských pomocníků, všechno mi berou z rukou a pomáhají náklad přenášet do skladu. Perou se o to, kdo bude mít krabici v ruce první, malí kluci se zas předvádějí, kdo unese těžší a větší náklad. A milý starší pán z Aleppa je taky občas jako dítě a ptá se mě pravidelně, jestli si s ním večer půjdu sednout a zpívat, nebo jestli mě jeho rodina může pozvat do stanu na kávu.

Ne vším je člověk rád. Třeba uprchlíkem, politickým vězněm, válečným zraněným. Ne každou svoji životní roli si člověk může vybrat a už vůbec si nemůže vybrat, do jaké rodiny a země se narodí. Někdo uteče ze země, kde je válka, kterou ale nezpůsobil. A v jiné zemi žije někdo další v blahobytu, míru a sociálním postavení, které sám neovlivnil.

Smyslem pomoci je narovnávání rozdílů. Nemá zohledňovat zásluhu, ale potřebu. „Musíme si pomáhat. Všichni jsme totiž jenom lidi, stejní lidi…“