Ne vším je člověk rád
Anežka PoláškováJak plyne čas v řeckých uprchlických táborech? Ne každou svoji životní roli si člověk může vybrat. Smyslem pomoci je narovnávání rozdílů. Nemá zohledňovat zásluhu, ale potřebu.
V ulicích měst na severu Řecka se toulají opuštění psi. Jsou skoro všude. Chodí sami i ve skupinkách, většinu času se ale rozvalují na rozpáleném chodníku a spí. V těch městech stojí spousta oprýskaných domů v nejednotném stylu a továrních budov, některé jsou zchátralé a opuštěné.
Po silnicích okolo nich jezdí auta často větší než povolenou rychlostí — přecházet ulici přes přechod vyžaduje pochopení pro ten dopravní chaos. Prašný horký vzduch špiní tabákový kouř, protože kouří úplně všichni Řekové a úplně všude. Noční hukot silnic doprovází hlasitý cvrkot cvrčků, otravné bzučení komárů a občas i souboj toulavých psů.
Starší muž přichází každé ráno ke skladu s oblečením, kde má vždycky někdo z nás směnu. Aby nás potěšil, začíná zpívat nějakou arabskou píseň a občas k tomu i zvolna tančí. Tak se se svou produkcí hlásí ještě během odpoledne a večera, kdy práci v uprchlickém táboře končíme.
Veselý a milý společník, otec velké rodiny z města bez naděje, z Aleppa. A protože on i jeho rodina mají hudbu a tanec hrozně rádi, pouští nám na svém telefonu videa, jak spolu všichni holdují múzám ve svém domě v Sýrii, který už nestojí, a radují se ještě i s tím synem, který už nežije. Protože na Aleppo (neboli Halab) padají bomby možná častěji než dešťové kapky.
Tento starší muž je truhlář. Jednoho dne se zapojil do práce dobrovolníků a postavili společně dvě dlouhé dřevěné lavičky, kde se na každou z nich vešlo asi osm dospělých, nebo třeba až třináct dětí. Večer pak svolával na lavici děti, přivedl nás, dobrovolníky, přinesl kytaru a čekal, že ho budeme hudbou bavit stejně tak dobře, jako on nás. Přítel z Aleppa je veselý muž se smutným příběhem, se třemi milými dětmi, skvělou ženou a s nadějí snad někde nadohled. „Musíme si pomáhat. Všichni jsme totiž jenom lidi, stejní lidi a není rozdíl mezi muslimem a někým dalším,“ říká.
Malý uprchlický tábor v Alexandrii nedaleko Soluně se nachází v prostorách opuštěného průmyslového komplexu. Vyrostlo v něm stanové město pro zhruba tisíc Syřanů a prázdné budovy tak dostaly novou funkci a smysl. Denní režim už tu neurčují směny v továrně a chod strojů, tábor se stal městem ve městě s vlastním denním rytmem.