Utekl z Iráku. Když putoval s převaděčem přes Sýrii, musel být oblečen jako příslušník Islámského státu, jako svůj vlastní nepřítel, aby nepoutal pozornost. Svůj oděv ale musel včas schovat v těch oblastech země, které střeží armády bojující proti teroristům.

U hranic s Tureckem, v pásmu střeženém bombami, musel kráčet jen po cestách, které mu převaděč ukázal, ani o krok vedle, aby jeho cesta neskončila předčasně. Z Turecka na řecký ostrov Samos plul na malém gumovém člunu s dalšími dvaačtyřiceti lidmi více než pět hodin.

Jak velkou odvahu potřeboval, aby překonal vlastní strach? Strach, na který se nedá zvyknout, strach o život…

Stalo se to téměř před dvěma lety. Nedaleko svého domu spatřil bojovníka Islámského státu, který na místo pokládal nálož. Běžel to oznámit vojákům, kteří ještě tehdy v městě působili. Když se do ulice společně vrátili, nálož byla v tu chvíli odpálená. Zranila všechny, kdo byli poblíž, včetně jeho samotného. Teroristé mu pak za jeho „donašečství“ vyhrožovali. Musel odejít.

Je mladý, teprve dvaadvacet let. Potkali jsme se v Drahonicích. Držel spolu s dalšími čtyřiceti muži několik dní protestní hladovku. Někteří dostali po čtvrt roce rozhodnutí o prodloužení zadržení o další tři měsíce. Jemu bylo sděleno, že má být deportován zpátky do Iráku. Jizva na zápěstí mu bude navždy připomínat strach a bezmoc, kterou v ty dny pociťoval.

Jizva také znamená zhojenou ránu. Po půl roce stráveném v detenčním zařízení se rozhodl požádat o azyl v České republice.

„Proč jsi vlastně zůstal tady, když máš za sebou takovou zkušenost z detence?“

„Po prvním měsíci, co jsem strávil v Bělé, jsem si říkal, že hned jak mě propustí, musím odsud co nejrychleji utéct. Z toho chování policie jsem byl naprosto v šoku. Při zadržení mě spoutali, nechali mě den a půl bez jídla a bez pití a za celý ten měsíc, než mě převezli do Drahonic, jsem si nemohl ani vyměnit oblečení.“

Vypráví i o tom, jak policie zmlátila partu afghánských běženců, jak si ještě vybavuje ty zkroucené obličeje přimáčknuté na sklo, když šel venku okolo budovy. Policie prý také chodila každý den v jedenáct večer kontrolovat pokoje, jestli všichni spí. Když byl někdo vzhůru, použila na tyto muže paralyzér. „To snad nemyslíš vážně…“ zdráhám se tomu uvěřit. Prý se to stalo jeho kamarádům. Fakt, říkali mu to…

„Jenže pak jsem v Drahonicích potkal spoustu fajn lidí, kteří mi hrozně pomohli. Sociální pracovníky, zaměstnance security. Ze všech se stali moji kamarádi. A pak tam taky začal jezdit Mikuláš Vymětal, Saša Flek a spousta dalších dobrovolníků. Vlastně díky nim jsem se rozhodl, že už v Čechách zůstanu. Jenom nemám rád ty policajty.“

Sedí u mě doma a tohle všechno mi vypráví. Nejsme v návštěvní místnosti v detenčním zařízení s výhledem na vysoké ploty a ostnaté dráty a tak si můžeme povídat déle než pouhou hodinu.

Jeho rodné město je zcela pod kontrolou Daeše. Střeží každodenní život na ulicích, nemocnicích, úřadech. Ženy mají nařízeno chodit výhradně v burkách a trestné dokonce je si na ulici zapálit cigaretu nebo pořizovat fotografie. Trestné je mít v telefonu snímky milé dívky a staženou hudbu nebo nejít do mešity v čase modliteb. Trestem může být třeba useknutí ruky. Tohle nemá s náboženstvím nic společného. Teror je teror.

„Jak vypadal tvůj každodenní život pod kontrolou teroristů?“ ptám se dál. „Všechno se změnilo, nic nebylo normální. Snažil jsem se moc nevycházet ven. Jen třeba nakoupit, co bylo potřeba, a pak rychle domů,“ pokouší se popsat těžko představitelné. Studovat už nebylo možné, pracovních příležitostí bylo jen velmi málo. Život se zastavil. „Asi půl roku jsem nepotkal žádný svoje kamarády. Bál jsem se, proto jsem byl pořád doma. Začal jsem mít psychické problémy, musel jsem brát léky, abych se cítil líp…“ svěřuje se.

„Plánuješ se jednou do Iráku vrátit?“ ptám se, zatímco si prohlížíme fotky jeho města. „A co bych tam viděl? Ne, nikdy.“ Protože doma je tam, kde se zabíjí. „O čem sníš?“ „Že tu dostanu azyl a že si najdu v Praze práci a byt.“

Snažím se pochopit, jak teď plyne jeho čas. Půl roku strávil v detenci a stejně dlouho může trvat, než dostane rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. Čeká někde ve vzduchoprázdnu, jako by nepatřil nikam. Matka a dva jeho bratři zůstali v Iráku. Vzpomínky na domov ho děsí, nostalgie neexistuje.

Myslí také na budoucnost. Učí se česky, zlepšuje se v angličtině. Myslí na budoucnost v České republice. Pořád mi opakuje, jak je hrozně rád, že tu zůstal.

Idylické dětství jedenáctiletého syrského kluka. Nejradši chodil plavat, pokud možno každý den. Snil o tom, jak jednou nechá postavit u svého domu bazén. A že si pořídí psa. Večery rád trávil v širokém okruhu svých příbuzných a známých, kteří k nim domů chodili několikrát v týdnu.