Utekl z Iráku. Když putoval s převaděčem přes Sýrii, musel být oblečen jako příslušník Islámského státu, jako svůj vlastní nepřítel, aby nepoutal pozornost. Svůj oděv ale musel včas schovat v těch oblastech země, které střeží armády bojující proti teroristům.

U hranic s Tureckem, v pásmu střeženém bombami, musel kráčet jen po cestách, které mu převaděč ukázal, ani o krok vedle, aby jeho cesta neskončila předčasně. Z Turecka na řecký ostrov Samos plul na malém gumovém člunu s dalšími dvaačtyřiceti lidmi více než pět hodin.

Jak velkou odvahu potřeboval, aby překonal vlastní strach? Strach, na který se nedá zvyknout, strach o život…

Stalo se to téměř před dvěma lety. Nedaleko svého domu spatřil bojovníka Islámského státu, který na místo pokládal nálož. Běžel to oznámit vojákům, kteří ještě tehdy v městě působili. Když se do ulice společně vrátili, nálož byla v tu chvíli odpálená. Zranila všechny, kdo byli poblíž, včetně jeho samotného. Teroristé mu pak za jeho „donašečství“ vyhrožovali. Musel odejít.

Je mladý, teprve dvaadvacet let. Potkali jsme se v Drahonicích. Držel spolu s dalšími čtyřiceti muži několik dní protestní hladovku. Někteří dostali po čtvrt roce rozhodnutí o prodloužení zadržení o další tři měsíce. Jemu bylo sděleno, že má být deportován zpátky do Iráku. Jizva na zápěstí mu bude navždy připomínat strach a bezmoc, kterou v ty dny pociťoval.

Jizva také znamená zhojenou ránu. Po půl roce stráveném v detenčním zařízení se rozhodl požádat o azyl v České republice.

„Proč jsi vlastně zůstal tady, když máš za sebou takovou zkušenost z detence?“

„Po prvním měsíci, co jsem strávil v Bělé, jsem si říkal, že hned jak mě propustí, musím odsud co nejrychleji utéct. Z toho chování policie jsem byl naprosto v šoku. Při zadržení mě spoutali, nechali mě den a půl bez jídla a bez pití a za celý ten měsíc, než mě převezli do Drahonic, jsem si nemohl ani vyměnit oblečení.“

Vypráví i o tom, jak policie zmlátila partu afghánských běženců, jak si ještě vybavuje ty zkroucené obličeje přimáčknuté na sklo, když šel venku okolo budovy. Policie prý také chodila každý den v jedenáct večer kontrolovat pokoje, jestli všichni spí. Když byl někdo vzhůru, použila na tyto muže paralyzér. „To snad nemyslíš vážně…“ zdráhám se tomu uvěřit. Prý se to stalo jeho kamarádům. Fakt, říkali mu to…

„Jenže pak jsem v Drahonicích potkal spoustu fajn lidí, kteří mi hrozně pomohli. Sociální pracovníky, zaměstnance security. Ze všech se stali moji kamarádi. A pak tam taky začal jezdit Mikuláš Vymětal, Saša Flek a spousta dalších dobrovolníků. Vlastně díky nim jsem se rozhodl, že už v Čechách zůstanu. Jenom nemám rád ty policajty.“

Sedí u mě doma a tohle všechno mi vypráví. Nejsme v návštěvní místnosti v detenčním zařízení s výhledem na vysoké ploty a ostnaté dráty a tak si můžeme povídat déle než pouhou hodinu.

Jeho rodné město je zcela pod kontrolou Daeše. Střeží každodenní život na ulicích, nemocnicích, úřadech. Ženy mají nařízeno chodit výhradně v burkách a trestné dokonce je si na ulici zapálit cigaretu nebo pořizovat fotografie. Trestné je mít v telefonu snímky milé dívky a staženou hudbu nebo nejít do mešity v čase modliteb. Trestem může být třeba useknutí ruky. Tohle nemá s náboženstvím nic společného. Teror je teror.

„Jak vypadal tvůj každodenní život pod kontrolou teroristů?“ ptám se dál. „Všechno se změnilo, nic nebylo normální. Snažil jsem se moc nevycházet ven. Jen třeba nakoupit, co bylo potřeba, a pak rychle domů,“ pokouší se popsat těžko představitelné. Studovat už nebylo možné, pracovních příležitostí bylo jen velmi málo. Život se zastavil. „Asi půl roku jsem nepotkal žádný svoje kamarády. Bál jsem se, proto jsem byl pořád doma. Začal jsem mít psychické problémy, musel jsem brát léky, abych se cítil líp…“ svěřuje se.

„Plánuješ se jednou do Iráku vrátit?“ ptám se, zatímco si prohlížíme fotky jeho města. „A co bych tam viděl? Ne, nikdy.“ Protože doma je tam, kde se zabíjí. „O čem sníš?“ „Že tu dostanu azyl a že si najdu v Praze práci a byt.“

Snažím se pochopit, jak teď plyne jeho čas. Půl roku strávil v detenci a stejně dlouho může trvat, než dostane rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. Čeká někde ve vzduchoprázdnu, jako by nepatřil nikam. Matka a dva jeho bratři zůstali v Iráku. Vzpomínky na domov ho děsí, nostalgie neexistuje.

Myslí také na budoucnost. Učí se česky, zlepšuje se v angličtině. Myslí na budoucnost v České republice. Pořád mi opakuje, jak je hrozně rád, že tu zůstal.

Idylické dětství jedenáctiletého syrského kluka. Nejradši chodil plavat, pokud možno každý den. Snil o tom, jak jednou nechá postavit u svého domu bazén. A že si pořídí psa. Večery rád trávil v širokém okruhu svých příbuzných a známých, kteří k nim domů chodili několikrát v týdnu.

V březnu 2011 ještě nemohl vědět, kde za pár let bude. Myslel si, že konflikty rychle ustanou. Se svojí rodinou se opakovaně účastnil demonstrací. Odpor proti autoritářskému vůdci Asadovi dával najevo i psaním protirežimních básniček a dopisů, které pak předčítal svým příbuzným.

Do plyšového medvídka udělal díru a texty tam schovával. Ukládal tam také prázdné nábojnice, které našel na ulici. V ulicích se totiž střílelo, Asadova armáda denně zabíjela během demonstrací několik lidí.

Ve válečném městě vydržel něco málo přes rok. Jednoho dne rodina dostala zprávu od přítele, který pracoval u policie, že další den chystá armáda ve městě útoky. Když odjížděli, viděli už kolony tanků, které se chystali k přikázanému cíli…

Chlapec s rodiči a dvěma staršími bratry odjeli do Damašku. Mysleli, že na chvíli, že přece brzy bude po bojích a zase se vrátí domů. Nechali tam všechny svoje věci. Strávili v Damašku asi čtvrt roku, ale situace v rodném městě se nadále zhoršovala. Zažádali si tedy o víza a na pozvání svého strýce odletěli do České republiky, než se situace zklidní.

Bylo mu vlastně jedno, kam odjedou, nijak se tím netrápil. Do Prahy se těšil na stejně starého bratrance, rozhodně v té nové zemi nebude sám. A vlastně to měla být jen delší návštěva, víza dostali na tři měsíce. Po několika týdnech tu ale požádali o azyl.

Konec války v nedohlednu. Město syrského chlapce a jeho rodiny je z velké většiny pod kontrolou Daeše. Menší část zůstává pod kontrolou Asadova režimu a právě do těchto oblastí se často nedostává jídlo, voda, elektřina, a už není výjimkou, že tu lidé umírají hlady.

„O azyl jsme požádali v listopadu 2012 a už v prosinci jsem šel poprvé do školy. Ve třídě měl jeden kluk vedle sebe volné místo. Šel jsem k němu a použil jsem jedinou větu v češtině, kterou jsem se naučil: ‚Mohu si k Vám přisednout?‘…“ Dodnes jsou to nejlepší kamarádi.

Chlapec ze Sýrie zvládal svůj boj s novým jazykem statečně. „Řekl jsem si, že se každý den naučím deset nových slov.“ Později mu s výukou jazyka pomáhala soukromá učitelka a teď mluví bezchybnou češtinou. Jen jeho pražský bratranec se mu občas směje, že má přízvuk jako Ostravák. Dnes je mu patnáct a chodí do osmé třídy. Jeho dva starší bratři studují medicínu, on by chtěl být pilotem.

„Chtěl by ses někdy do Sýrie vrátit?“ ptám se. „Určitě jo. Ale jenom když to tam bude jako dřív a lidi se zas budou chovat normálně.“

Mám nové sousedy, nové kamarády. Jsem za to ráda. Učí mě poznávat svou zemi a pochopit hrůzy války skrze osobní příběh. Zároveň si uvědomuji, že ta integrace není jen o jejich schopnosti se učit, přijímat a osamostatňovat. Je taky o nás. Musíme se integrovat ve společnosti, která se mění, musíme se naučit rozumět jinému a novému. Protože nakonec porozumění je o hledání společného.