Utekl z Iráku. Když putoval s převaděčem přes Sýrii, musel být oblečen jako příslušník Islámského státu, jako svůj vlastní nepřítel, aby nepoutal pozornost. Svůj oděv ale musel včas schovat v těch oblastech země, které střeží armády bojující proti teroristům.

U hranic s Tureckem, v pásmu střeženém bombami, musel kráčet jen po cestách, které mu převaděč ukázal, ani o krok vedle, aby jeho cesta neskončila předčasně. Z Turecka na řecký ostrov Samos plul na malém gumovém člunu s dalšími dvaačtyřiceti lidmi více než pět hodin.

Jak velkou odvahu potřeboval, aby překonal vlastní strach? Strach, na který se nedá zvyknout, strach o život…

Stalo se to téměř před dvěma lety. Nedaleko svého domu spatřil bojovníka Islámského státu, který na místo pokládal nálož. Běžel to oznámit vojákům, kteří ještě tehdy v městě působili. Když se do ulice společně vrátili, nálož byla v tu chvíli odpálená. Zranila všechny, kdo byli poblíž, včetně jeho samotného. Teroristé mu pak za jeho „donašečství“ vyhrožovali. Musel odejít.

Je mladý, teprve dvaadvacet let. Potkali jsme se v Drahonicích. Držel spolu s dalšími čtyřiceti muži několik dní protestní hladovku. Někteří dostali po čtvrt roce rozhodnutí o prodloužení zadržení o další tři měsíce. Jemu bylo sděleno, že má být deportován zpátky do Iráku. Jizva na zápěstí mu bude navždy připomínat strach a bezmoc, kterou v ty dny pociťoval.

Jizva také znamená zhojenou ránu. Po půl roce stráveném v detenčním zařízení se rozhodl požádat o azyl v České republice.

„Proč jsi vlastně zůstal tady, když máš za sebou takovou zkušenost z detence?“