Doma je tam, kde se zabíjí

Anežka Polášková

Půl roku strávil v detenci a stejně dlouho může trvat, než dostane rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. Čeká někde ve vzduchoprázdnu. Rodina zůstala v Iráku. Vzpomínky na domov ho děsí, nostalgie neexistuje.

Utekl z Iráku. Když putoval s převaděčem přes Sýrii, musel být oblečen jako příslušník Islámského státu, jako svůj vlastní nepřítel, aby nepoutal pozornost. Svůj oděv ale musel včas schovat v těch oblastech země, které střeží armády bojující proti teroristům.

U hranic s Tureckem, v pásmu střeženém bombami, musel kráčet jen po cestách, které mu převaděč ukázal, ani o krok vedle, aby jeho cesta neskončila předčasně. Z Turecka na řecký ostrov Samos plul na malém gumovém člunu s dalšími dvaačtyřiceti lidmi více než pět hodin.

Jak velkou odvahu potřeboval, aby překonal vlastní strach? Strach, na který se nedá zvyknout, strach o život…

Kresba jednoho z dětí v detenčním zařízení v Bělé: Ať Bůh ochraňuje rebely. Foto Anežka Polášková

Stalo se to téměř před dvěma lety. Nedaleko svého domu spatřil bojovníka Islámského státu, který na místo pokládal nálož. Běžel to oznámit vojákům, kteří ještě tehdy v městě působili. Když se do ulice společně vrátili, nálož byla v tu chvíli odpálená. Zranila všechny, kdo byli poblíž, včetně jeho samotného. Teroristé mu pak za jeho „donašečství“ vyhrožovali. Musel odejít.

Je mladý, teprve dvaadvacet let. Potkali jsme se v Drahonicích. Držel spolu s dalšími čtyřiceti muži několik dní protestní hladovku. Někteří dostali po čtvrt roce rozhodnutí o prodloužení zadržení o další tři měsíce. Jemu bylo sděleno, že má být deportován zpátky do Iráku. Jizva na zápěstí mu bude navždy připomínat strach a bezmoc, kterou v ty dny pociťoval.

Jizva také znamená zhojenou ránu. Po půl roce stráveném v detenčním zařízení se rozhodl požádat o azyl v České republice.

„Proč jsi vlastně zůstal tady, když máš za sebou takovou zkušenost z detence?“

×