Sedím ve vlaku a přemýšlím. V hlavě si znovu přehrávám oscarový film Hořící Mississippi režiséra Alana Parkera, který jsem viděla předchozí večer. Chtělo se mi brečet zlostí. Ten film byl tak aktuální. Amerika šedesátých let a vlna nenávisti vůči černošskému obyvatelstvu. Mobilizace bílých amerických občanů. Řádění Ku-klux-klanu. Zapalování domů, násilná přepadení, vraždy. Když ten film člověk sleduje, musí si nutně říkat, že něco takového už se nikdy nemůže opakovat. Přece se z těch událostí musíme poučit…

Z okna vlaku sleduji Labe, které mě doprovází až do Saska. Jakoby ta řeka spojovala tyhle dvě země ještě nějak jinak. Virus xenofobie a neonacismu je zákeřný a šíří se jako pandemie. Jde mi z toho mráz po zádech. Ale já na rozdíl od těch druhých netrpím strachem z neznámého, ale právě z toho, co znám, co už tu bylo. Zaslepená nenávist vůči etnické nebo náboženské skupině, to totiž není nic nového.

Syřani z hlaváku. Zajímalo mě, jak jejich příběh pokračuje. Potkali jsme je během září a října s dobrovolníky z Iniciativy Hlavák na nádraží. Chtěla jsem od nich mít informaci, jestli v pořádku dorazili do Německa. A i potom jsem si s nimi často psala, stejně tak jako s jednou jejich rodinou v Sýrii. Jsou to muži z Damašku, Hamá, Alepa. Jsou to moji kamarádi.

„Tohle jsou fotky z posledního dne, než jsem odešel z domova,“ říká mi čtyřiadvacetiletý mladík. Na snímku je jeho otec a nejmladší bratr, oba mají slzy v očích. „Víš, bylo to pro mě hrozně těžký. Těšil jsem se na úplně normální život, měl jsem svoje sny. Chtěl jsem se postarat o svoje rodiče ve stáří. Ale zrovna jsem dokončil bakalářské studium a musel bych do armády. Jenže já jsem nechtěl nikoho zabíjet, ani jsem nechtěl, aby někdo zabil mě.“

A tak se skupina spolužáků pár dní po státnicích z ekonomie vydala na cestu. Šli přes Libanon do Turecka a odtud pluli na gumovém člunu na řecký ostrov Samos. „Když vlny prudce houpaly s naším člunem, myslel jsem, že je to ten poslední výjev, co v životě vidím. Po sedmi a půl hodinách téhle hrůzy, strachu a chladu už jsem měl pocit, že jsem snad ztratil svoji poslední naději,“ dodává.

Zbytečné dny

Všichni spolužáci si po příjezdu na Samos mysleli, že už je nic horšího nemůže potkat. Jenže to byl teprve začátek. Když překračovali srbsko-maďarské hranice, šli asi šest hodin pěšky lesem a přes pole s permanentním strachem, že je zatkne policie. A pak je čekalo ještě sedm dní nekonečného čekání ve vlaku v Budapešti v zimě a téměř bez jídla. Prý mělo tehdy Rakousko uzavřené hranice. Přemýšleli, kudy dál. A tak se přes Slovensko dostali blíže k vysněnému Německu — na zbytečných osmatřicet dní do české detence.

„Někdy můžete mít pocit, že během vaší práce s uprchlíky toho pro ně děláte pořád hrozně málo. A že když uděláte nějakou tu drobnost, oni vám za ní až přehnaně děkují. Jenže podstatné je, v jaký okamžik ta maličkost přijde. Oni pak na ní můžou vzpomínat klidně celý život,“ řekla nám při dobrovolnickém školení jedna psycholožka.

Když k nám dva dny po sobě tahle parta spolužáků přijela z Vyšních Lhot na hlavák, koupili jsme jim jízdenky do Drážďan, vzali jsme je na večeři, uložili na hostel a ráno posadili na vlak. V cíli na ně čekali naši drážďanští dobrovolníci. Pár drobností, které mi pak s díky opakovaně připomínali. Teď tomu rozumím, protože vím, co mají za sebou, jaký kontrast oproti předchozím dnům a týdnům jim naši dobrovolníci poskytli.

Moji malí syrští bratři. To bylo v půlce září, když přijel devatenáctiletý chlapec z Damašku. Po měsíci v detenci, bez kontaktu s rodinou. Byl jak dítě, vystrašený, moc nemluvil. Vzala jsem ho k sobě domů. Odtud jsme pak zavolali jeho rodině do Sýrie, že je chlapec v pořádku. Jako dva nejstarší synové odešel on a jeho bratr jako první, jenže ne společně. Trvalo skoro měsíc, než se je podařilo dát do stejného uprchlického tábora v Lipsku.

V říjnu jsem je byla navštívit. Musela jsem. Moji malí syrští bratři mi pořád psali, jak je jim strašně smutno bez rodičů. A rodiče mi psali z Damašku, jak se mají bezpečně dostat za chlapci do Německa, že s dalšími třemi malými dětmi se opravdu bojí riskovat cestu na gumovém člunu. V lednu jsem u nich byla znova. Už ale ne v táboře na okraji Lipska v areálu tamějšího výstaviště. Tentokrát v jejich novém domově v centru města, v ubytovně, kde mají společný pokoj.

Tak je tomu podobně i u dalších našich syrských kamarádů. První zhruba dva měsíce strávili v táboře. V táboře, ze kterého se může volně vycházet do města, kde člověk může dobrovolně navštěvovat jazykové kurzy, volnočasové aktivity, muslimskou modlitebnu. Po nějaké době strávené v táboře dostávají žadatelé o azyl každý týden kapesné, stravu mají zajištěnou třikrát denně. Následně se stěhují do bytů, kde jich bydlí vždy několik. A to už navštěvují jazykovou školu každý den, učí se německy, dostávají sociální dávky pokrývající jejich základní potřeby. A tím se postupně učí fungovat samostatně, umět hospodařit s časem i finančními prostředky.

Jak mladí bratři, tak spolužáci z ekonomky, všichni by chtěli, až dostanou azyl a zlepší se v němčině, pokračovat ve studiu na vysoké škole. A většina z nich by se taky chtěla po válce vrátit zpět do Sýrie…

Uživit

Ptám se obou skupin kamarádů, jak se jim v Sasku žije, jak si myslí, že je vnímají tamní obyvatelé. „V Lipsku jsme si všimli, že bývají často demonstrace krajní pravice a jejich odpůrců. Ale osobně jsme naštěstí žádný konflikt nezažili,“ říkají naši mladí bratři.

„No já nevím, německá vláda se o nás určitě stará dobře, jen je tu uprchlíků hodně a azylová procedura se hrozně táhne. A co se týče zdejších občanů, občas se cítím dost nesvůj. Chtěl jsem si třeba přes aplikaci objednat spolujízdu do vedlejšího města. Řidič viděl moje arabské jméno — já se tedy rozhodně netajím tím, že jsem Syřan — a kvůli tomu mě pak odmítl autem svézt,“ oponuje jeden z nich. „Víš, tady v Německu,“ říká mi starší muž z Alepa, který naši skupinku doprovází a ztiší hlas, „tady je fakt dost neonacistů. Já tu žiju čtrnáct let a už jsem nějaký ty útoky zažil. Naposledy kolem mě projelo auto a z jeho okna po mě někdo hodil láhev od piva.“

Tento asi padesátiletý Syřan se úspěšně živí jako fotbalový trenér. „Jsem od malička zvyklý tvrdě pracovat. Bylo nás doma dvanáct. Studium pro nás všechny by otec nebyl schopen zaplatit, takže jsem musel pracovat od svých osmi let.“ A teď, v malém městě, kde žije, pomáhá nově příchozím krajanům s jejich novým začátkem. Pomáhá třeba i tomu staršímu muži, který je také z Alepa a v Německu je na rozdíl od něj teprve čtyři měsíce. Oba mi ukazují fotku rodného města před válkou a nyní. „Tohle byl můj dům,“ ukazuje jeden z mužů na snímek kamenných trosek. Větu už nedokončí, rozpláče se.

Samí muži. Je to tak, většina z těch, co jsme na hlaváku potkali, byli muži. Když mi čtyřiadvacetiletý mladík říká, že se chce ve stáří postarat o své rodiče, popisuje tím zároveň, jak funguje rodinné soužití v arabském světě. Vypráví mi o tom, že muž chodí do práce, žena jen výjimečně. Muž nese odpovědnost za to, že uživí svoji manželku, početnou rodinu a svoje rodiče. Jestliže můj kamarád, kterému je dvacet čtyři, chce zabezpečit na stáří svoje rodiče, musí pracovat. A práci si bude hledat tam, kde mu nepůjde o život.

Někteří mě prosí, ať v článku nezmiňuji jejich jména a fotografie, že by z toho jejich rodiny v Sýrii mohly mít problém. Chodím tedy po Lipsku a dělám fotky letáků místních anarchistů a aktivistů. A když si pročítám jejich slogany, uvědomuji si znova, že lidé z válečných zemí utekli do Evropy, kde jim také hrozí nějaké nebezpečí. „Keine Zukunft für Nazis!“

Vracím se vlakem do Prahy. Venku už je tma a v Labi se odrážejí světla pouličních lamp a rozsvícených budov. Na internetu si čtu zprávu o tom, že partnera jedné naší kamarádky aktivistky v Praze napadli extrémisté a pobodali ho do břicha. Její partner je muslim. Labe zatím nehoří.