„Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva.“

V záři ospalého podzimního slunce poletují mouchy a vosy nad nekonečnými lány kukuřičných polí. Vlažné slunce osvětluje sítě pavučin mezi vinicemi. V oblasti srbsko-chorvatského hraničního přechodu Bapska-Berkasovo přestalo po dlouhé době pršet. Je teplo. Asfaltová cesta je prohřáta, takže na ní může vsedě odpočívat zástup lidí čekajících na autobus. Hranice jsou po několika krizových dnech opět otevřené a autobusy odvážejí běžence do Opatovce pravidelně i během noci. V následujících dnech tak snad nehrozí, že by se lidé umačkali v davu.

Jeden tisíc, dva tisíce… kráčí dál.

„Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem…“

Trávím s Danielou několik nocí ve vyhřívaném stanu UNICEF, který je určen pro matky s dětmi. Na přespání, přebalení, odpočinek.

Je to jako ta nejsmutnější tklivá píseň, volání o pomoc beze slov, když dítě pláče bolestí. Už ani nevnímá hlasy okolo sebe, které se ho snaží utišit. Chlapci je pár měsíců a má nezhojenou, zhnisanou ránu po obřízce. Do toho má krvavé opruzeniny. Lékaři bez hranic nám předávají pro chlapce hojivou mast. Nářek neustává.

Až v Bapske zjišťuji, kolik podob má smutek. Smutek ženy, matky několikatýdenních trojčátek. Sedí nad svými křehkými synky ve stanu, krmí jednoho po druhém sunarem rozpuštěným ve studené vodě. Lahvičku má jen jednu. Ostatní dvě děti pláčou. Matka má pro své chlapce jen dva dudlíky. Když jedno z dětí usne, vyndáme mu dudlík z pusy a dáme ho tomu, kterému chyběl. Jeden z chlapečků vypadá, že má zimnici, pořád se klepe. Lékař z UNHCR se mu nehodlá věnovat. Ne, chlapec se neklepe zimou, to je neurotický třas. Daniela to zná moc dobře od traumatizovaných dětí z kojeneckého ústavu. Matka je skloněná nad svými synky se smutkem, pro který mi chybí slova. Ten obraz je jak pieta.

„Promiňte, omlouvám se, ale sem nesmí muži, jen matky a děti,“ říkám otci půlročního chlapečka. „Promiňte, můžete tu zůstat, to jsem nevěděla, je mi to líto…“ dovídám se, že jeho ženu, matku dítěte, zastřelili nedávno v Iráku.

Tři tisíce, čtyři tisíce. Lidé stojí, sedí, čekají…

Je noc a hudbou noci je hluk davu, pláč dětí, občas křik. Teplota klesá. Matka nám přináší do vyhřívaného stanu děťátko zabalené v dece. Rozbalí ten drobný balíček. Dítě je vyhublé, prochladlé, zkroucené, slepé.