Mise Bapska-Berkasovo
Anežka PoláškováAnežka Polášková přináší další dojmy z dobrovolnické mise. Její reportáž a fotogalerie tentokrát odhalují dramatickou situaci na srbsko-chorvatských hranicích.
„Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva.“
V záři ospalého podzimního slunce poletují mouchy a vosy nad nekonečnými lány kukuřičných polí. Vlažné slunce osvětluje sítě pavučin mezi vinicemi. V oblasti srbsko-chorvatského hraničního přechodu Bapska-Berkasovo přestalo po dlouhé době pršet. Je teplo. Asfaltová cesta je prohřáta, takže na ní může vsedě odpočívat zástup lidí čekajících na autobus. Hranice jsou po několika krizových dnech opět otevřené a autobusy odvážejí běžence do Opatovce pravidelně i během noci. V následujících dnech tak snad nehrozí, že by se lidé umačkali v davu.
Jeden tisíc, dva tisíce… kráčí dál.
„Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem…“
Trávím s Danielou několik nocí ve vyhřívaném stanu UNICEF, který je určen pro matky s dětmi. Na přespání, přebalení, odpočinek.
Je to jako ta nejsmutnější tklivá píseň, volání o pomoc beze slov, když dítě pláče bolestí. Už ani nevnímá hlasy okolo sebe, které se ho snaží utišit. Chlapci je pár měsíců a má nezhojenou, zhnisanou ránu po obřízce. Do toho má krvavé opruzeniny. Lékaři bez hranic nám předávají pro chlapce hojivou mast. Nářek neustává.
Až v Bapske zjišťuji, kolik podob má smutek. Smutek ženy, matky několikatýdenních trojčátek. Sedí nad svými křehkými synky ve stanu, krmí jednoho po druhém sunarem rozpuštěným ve studené vodě. Lahvičku má jen jednu. Ostatní dvě děti pláčou. Matka má pro své chlapce jen dva dudlíky. Když jedno z dětí usne, vyndáme mu dudlík z pusy a dáme ho tomu, kterému chyběl. Jeden z chlapečků vypadá, že má zimnici, pořád se klepe. Lékař z UNHCR se mu nehodlá věnovat. Ne, chlapec se neklepe zimou, to je neurotický třas. Daniela to zná moc dobře od traumatizovaných dětí z kojeneckého ústavu. Matka je skloněná nad svými synky se smutkem, pro který mi chybí slova. Ten obraz je jak pieta.
„Promiňte, omlouvám se, ale sem nesmí muži, jen matky a děti,“ říkám otci půlročního chlapečka. „Promiňte, můžete tu zůstat, to jsem nevěděla, je mi to líto…“ dovídám se, že jeho ženu, matku dítěte, zastřelili nedávno v Iráku.
Tři tisíce, čtyři tisíce. Lidé stojí, sedí, čekají…
Je noc a hudbou noci je hluk davu, pláč dětí, občas křik. Teplota klesá. Matka nám přináší do vyhřívaného stanu děťátko zabalené v dece. Rozbalí ten drobný balíček. Dítě je vyhublé, prochladlé, zkroucené, slepé.
Hudbou noci je také dětská ukolébavka, monotónní tišící hlas matky. Převlékáme dítko se svalovou atrofií, drobounké. Převlékáme ho do teplého svetříku a kombinézy. Ale pořád pláče. Běžím k pracovníkům UNHCR. Umožní rodině předejít dlouhý dav lidí na začátek a dostat se do autobusu co nejdříve.
„Půjdeme se svou mládeží i se starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinovu.“
Je brzo ráno a tak hustá mlha, že vidím hloučky lidí jen na dvoumetrovou vzdálenost. Hledím před sebe. Vyzáblé zkřivené nohy, berle, vyčerpaná tvář muže, mladého muže, který zrovna vyšel na kopec k hraničnímu přechodu. Běžím pro vozík. V noci se na vozík muselo dlouho čekat. Starci o holi a nemocné staré ženy museli sedět na zemi na dekách, než se na ně dostala řada.
Je mi zima. Nad ránem bývá skoro mrazivo a vzduch je syrový a vlhký. Větší zima ale musí být těm dvěma mužům v kraťasech, co mě zrovna míjejí. Nebo té ženě v žabkách naboso. Když odcházeli ze Sýrie, bylo tam ještě teplo. Čeští dobrovolníci je hned všechny podarují teplým oblečením.
Většina matek a otců nosí své děti v náručí. A to celou cestu z válečné Sýrie, Afghánistánu nebo Iráku. Když mají malých dětí více, tak ty děti, které už umí chodit, nesou místo rodičů zavazadla. Na to už se nemůžeme dívat. A tak Daniela celou noc i den běhá půl kilometru pod kopec a rodinám pomáhá vynášet v náruči děti a těžká zavazadla nahoru.
„Pak přišli do Élimu. Tam bylo dvanáct vodních pramenů a sedmdesát palem. Tam při vodách se utábořili.“
Pět tisíc. Dav se zasekl. Čeští dobrovolníci ho musí dělit do skupinek, aby se lidé neumačkali.
Ten čaj, co lidem rozdáváme, je hrozně sladký. Ale tak jsou na to ve své zemi zvyklí. Lidé se usadí na deku nebo na dřevěné palety pod přístřeškem, popíjejí čaj, vodu a povídají si. A vypráví nám své neuvěřitelné příběhy.
Dětem, čtyřem sourozencům, bude lépe ve stanu, než se dav pohne. Už jsou větší, chodí do školy. Teda chodily, než utekly ze Sýrie. Překvapuje mě jejich radost. Skrze mlhu prosvítají paprsky chladného slunce a občas jim svítí do očí. Děti si s námi hrají, pořád se chtějí fotit, pózují ve skupinkách. Když jim dáme sušenky a bonbóny, nejdřív se rozdělí s ostatními, pak nabídnou nám, nakonec si nechají něco pro sebe.
Hudbou rána je veselá dětská melodie s mrazivým válečným textem. Děti zpívají: „Father, mother, sister, brother, where are you, where are you? I want to see you, I want to see you, every day!“
„Izraelci jim vyčítali: Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“
Mám ráda tu nenapodobitelnou vůni novorozenců - voní po mléku, voní svojí jemnou pokožkou, voní láskou a klidem. Novorozenci uprchlíků nevoní, žádné z nich nevoní. Cítím z nich strach, neštěstí, nemoci. Poletují kolem nich mouchy.
I nad haldami odpadků poletují mouchy. Pole připomíná válečnou krajinu. Odhozené hračky, jídlo, deky, obaly. Nad tím vším nakyslý zápach. To teď patří ke koloritu místa.
Najednou přestaly jezdit autobusy, nevíme proč. Na několik hodin se dav zasekne, fronta se prodlužuje do nedohledna. Lidé jsou vyčerpaní. Vypadají nervózně, začínají se s námi hádat. Atmosféra houstne. Nedokážeme jim vysvětlit, že za nic nemůžeme. Mirek běží pro kytaru. Po pár minutách je situace k nepoznání. Dav zpívá, tančí, směje se. Krize zažehnána. V dalších dnech je hudba v pěším koridoru samozřejmostí.
„Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Man hú?“ (To je: „Co je to?“) Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“
Je to jak mana. Hladoví jsou nasyceni, promrzlí jsou oděni, smutné děti potěšeny. Čeští dobrovolníci jsou připraveni na všechno. Ve skladu jsou oděvy rozděleny podle velikostí a druhů. Mezi skladem a výdejním stánkem běhají celou noc naši kamarádi, aby oblékli tisíce lidí. A Rosťa zase tráví celé dny a noci v kuchyni, připravuje balíčky s bílým chlebem a cizrnovou pomazánkou a vaří ten hrozně přeslazený čaj. A další kamarádi nafukují pro děti balónky, švédský dobrovolník bere míč a hraje s dětmi fotbal.
Podzimní slunce střídá mlha a vlhké chladno. Sítě pavučin jsou pokryté drobnými kapkami. Vinice jsou suché.
Šest tisíc, sedm tisíc, osm tisíc…
Dlouho hledám slova, jak tu mizérii popsat. Ale to se prostě nedá, ty zážitky jsou nesdělitelné.
Dlouho jsme neměli válku tak blízko nás, v naší zemi. A teď tu je, čtu ji z tváří těch lidí, z příběhů, které mi vyprávějí. Jsem svědkem obrovského lidského neštěstí.
„Buď dalek každého podvodu; nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý, neboť svévolníka neospravedlním.“
