V úterý uspořádal zpravodajský kanál veřejnoprávní České televize školení televizního diváctva. Připomínalo politické školení mužstva z doby před rokem 1990. Současné školení, nazvané přiléhavě brífinkem, vedl Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta republiky. Je důležité vědět, že je mluvčím prezidenta ústavně neodpovědného. A jak je stále jasnější, i prezidenta i jinak neodpovědného, byť lidem přímo zvoleného.

Když skončilo základní poučení, jak má náš divák chápat současné problémy světa a v něm i suverénní postavení České republiky s jejími národními zájmy, vyzval školitel novináře, aby mu kladli otázky. Z dikce jeho výzvy, položené otázky i následné Ovčáčkovy odpovědi bylo zřejmé, že otázka i odpověď byly předem domluveny.

Halt každý není dobrý herec, ale tento nedostatek bych ani Ovčáčkovi nevyčítal. K první otázce vyzval Jiří Ovčáček rychle Oldřicha Borůvku z České televize. Ten chtěl vědět, jaký postoj zaujímá „Hrad“ (pěkný demokratický termín, že?) k tomu, že Německo do České republiky „odmítá vydat zpět křesťanské uprchlíky, původně tedy z České republiky“.

Je ten Chovanec vůbec křesťan?

Mne jen mrzí, že Česká republika je — podle československých a zjevně podle francouzských s vodpuštěním volnomyšlenkářských tradic — státem laickým a sekulárním, který si do svého ústavního pořádku (hrdě či arogantně, podle toho, jak se to vezme) vepsal, že „stát se nesmí vázat na (jakékoliv) náboženské vyznání“. To jde prosím tak daleko, že se tu ani nezjišťuje, jaké víry či nevíry jsou ministr Milan Chovanec a členové vlády, kteří rozhodli o zvláštním zacházení s křesťanskými uprchlíky, tedy o jiném zacházení, než stát praktikuje vůči uprchlíkům jiným, tedy nekřesťanským, což v současném kontextu už neznamená židovským, nýbrž muslimským (čti islamistickým).

Možné důsledky Chovancovy víry či nevíry se proto neprobírají, na rozdíl od kulturněrevoluční lidové Číny, kde tak dělo na stadionech, nebo v některých národně-etnických oblastech bývalé Jugoslávie, kde se to dosud odehrává na internetových servrech. Nesvoboda je v České republice tak velká, že se Chovance ani nikdo nemůže zeptat, tedy na twittru a facebooku, zda za rozhodnutím z ohromné masy uprchlíků vyčlenit křesťany a poskytnout jim odlišné, výhodnější podmínky, je jeho křesťanská víra.

Není možno, třeba podle zákona o svobodném přístupu k informacím, zjišťovat, zda podobně jako římská církev v souladu se závěrem svého tridentského koncilu z roku 1547, kdy katolické křesťanstvo čelilo hnusnému moru luterského kacířství, i on věří, že křest je viditelné znamení neviditelné boží milosti, i když o tom evangelium zcela mlčí. Zda tedy i Chovanec věří, že křest je znamení nesmazatelné a že, vzhledem k té viditelnosti, lze dobře rozeznat křesťana od nekřesťana (a tedy od bezvěrce, muslima, jezída, žida atp.), i když se šikovný, dnes už většinou multikulturní jezíd ze syrského Kurdistánu může snadno lstivě vydávat za křesťana.

A nelze se proto ani ministra Chovance zeptat, jak to vláda dělala, když ještě běžel její program pro křesťanské uprchlíky, jak kontrolovala „občanský“ spolek Generace 21 při jeho rozeznávání křesťanů od nekřesťanů a zda se přitom jako judikátu používalo rozhodnutí onoho tridentského koncilu, včetně nástrojů tehdy ještě platného práva útrpného. To se totiž v křesťanské Evropě, na rozdíl od většiny muslimských zemí, uplatňovalo až do poloviny devatenáctého století a v USA ještě zcela nedávno, za George Walkera Bushe.

Zločince do vězení, uprchlíky do detence

Ano, proč Německo odmítá uprchlíky, kteří prchají i z České republiky, „vydat“? Takto přímo kapciózně se ptala Ovčáčka veřejnoprávní televize za souhlasného mlčení mluvčího prezidenta údajně právního státu, kde výraz vydat člověka přece znamená vydat do jiné země, nebo naopak z jiné země do České republiky výhradně tu osobu, a to i proti její vůli, která je stíhána pro trestný čin (tedy zločin či přečin), byvši obviněna z trestného činu, pokud oba státy uznávají, že je její trestní stíhání v souladu s právem obou zemí. Pro přestupek (a jeho spáchání tu je právně sporné až vyloučené) nelze totiž nikoho do ciziny vydat. Jiné než „vydat“ je „předat“ nebo „přemístit“ apod., což jsou termíny užívané podle pravidel Evropské unie a takzvaného Dublinu. Jinou osobu než obviněného z trestného činu podle českého právního řádu vydat nelze.

Otázka sloužila k tomu, aby bylo jasné, že nevděční uprchlíci patří do vězení (do detence) a pak musejí být (za trest) vyhoštěni do Iráku, i když do České republiky zřejmě přicestovali z Libanonu či z Jordánska, kde už žili jako uprchlíci. Odkud sem vlastně přišli, vláda tají, a taky se nikdo, pokud vím, na to nezeptal, svět je velký a kdopak by se v těch orientálních despociích vyznal.

Ovčáček připravený dotaz použil jen k poselství, že se „Hrad“ nebude vměšovat do německých záležitostí, a zároveň ke kopnutí si do povinných kvót, jimiž orgány Unie vnucují suverénní České republice ke škodě jejích národních zájmů nějaké uprchlíky (byť v minimálním počtu), když je přece známo, že žádné uprchlíky nechceme (my je nechceme, a to „my“ je Hrad a Chovanec).

Mezitím přišla z Německa zpráva, že ti nevděční iráčtí uprchlíci, kteří „patří“ České republice, v Německu požádali o azyl a potrvá nějakou dobu, než německý právní stát žádosti posoudí. Ministr Chovanec, který to vysvětlil českým médiím, je ale přesvědčen, že se iráčtí uprchlíci, které zařadil do skupiny „nelegálních migrantů“ se sem vrátí a pak je Česká republika vyhostí do Iráku, pokud se nerozhodnou znovu požádat o azyl. „Ale vzhledem k tomu, že chtěli Českou republiku opustit, nepředpokládám, že by tady chtěli zůstat," řekl ministr. Irácký Kurdistán je podle něho bezpečnou oblastí. Je jen s podivem, proč to v tom Německu nejde tak jednoduše a rychle jako tady a proč tam, na rozdíl od České republiky o azylu a vyhoštění nerozhodují dobří ministři, nýbrž nějaké správní úřady podle zákonů a mezinárodních smluv.

Český právní nárok na irácké uprchlíky připomíná český právní nárok na „české“ děti v Norsku, což je další ostudná kapitola českého nacionalizmu.

Miloš Zeman už má takovou povahu

Ano, i v západních zemích vlivem loňské zvýšené migrace a zvýšeného vlivu krajní pravice rostou protiunijní nálady značné části obyvatelstva, statisticky nejvíce asi v Anglii (nikoliv ve Skotsku) a v Nizozemsku, částečně k ve Francii a v Německu. Jenže vlády těchto zemí, britská a nizozemská, stále přesvědčivě a upřímně hájí evropské hodnoty, onen velkolepý mírový projekt sjednocené Evropy.

Za poslední tři roky zcela obrátil prezident Miloš Zeman, z (předstíraného) stoupence Evropské unie se stal její národovecký rozbíječ, oživující v zájmu vyřizování svých osobních účtů s ČSSD ty nejtemnější pudy, které v české společnosti přetrvávají od Rakouska-Uherska přes první republiku až po stalinizmus padesátých let. Zeman mi připadá jako škorpión, který v rusky vyprávěné bajce uštknul žábu, jež ho na zádech převážela přes rozvodněný potok, takže oba zahynuli. V okamžiku společné smrti odpovídá škorpión žábě na její otázku, proč tak učinil, slovy: у меня уже такой характер — já už mám takovou povahu.

Ustrašená Sobotkova vláda sice mírně za ústavně neodpovědným prezidentem zaostává, ale rozdíl je malý. Její odpor proti „kvótám“, tedy proti závaznému přerozdělování uprchlíků i v situaci, kdy Řecko a částečně i Itálie se marně domáhají evropské solidarity (která je jedním ze základních principů projektu zvaného Evropská unie) jako v jediné evropské zemi roste.

Po změně vlády po slovenských volbách jsou premiér Fico a jeho ministr vnitra Kalinčák méně agresívní, a Varšava a Pešť, další antimigrační a protiunijní bašty, na poslední návrhy Evropské komise na přerozdělovací mechanizmus mlčí úplně. Tedy Varšava, která je pod tlakem Evropské komise, mlčela do pátku, kdy premiérka Szydlová málem se slzami v očích děkovala premiéru Sobotkovi, že ji přijel podpořit v odmítání onoho „špatného rozhodnutí“ (tak ona nazývá návrh) Evropské komise na přerozdělování uprchlíků po evropských zemích.

Mezinárodní právo má přednost před schengenským

Mezinárodní právo, jehož základem je ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a rovněž ratifikovaný newyorský protokol z roku 1967, týkající se právního postavení uprchlíků, který původní úmluvu rozšířil zvláště o uprchlíky z oblastí tehdejších a budoucích válečných oblastí, má přednost před evropskou (unijní) úpravou schengenského prostoru hlavně proto, že dublinský mechanizmus Dublin III), předvídaný už maastrichtskou smlouvou a stvrzený smlouvou lisabonskou, se prostě neuplatňuje. Tato část Unie se zhroutila, protože se Unie nedala cestou postupné konfederalizace k federaci.

ČR k tomuto systému přistoupila vstupem do Evropské unie už v roce 2004, poté opětovně ratifikací lisabonské smlouvy v roce 2009, ale kromě infantilního odmítání „kvót“ (tedy přerozdělování uprchlíků po Evropě) neučinila nic k nápravě, tedy nic v duchu zásad společné Evropské unie. Dnes se vlády těchto států pokoušejí, ze strachu, že ztratí oblibu u svých voličů, torpédovat každou snahu o nápravu aspoň v měřítku Unie. Zbývají obě mezinárodní smlouvy, tedy úmluva a protokol, které platí a fungují, tedy by fungovat aspoň měly.

Zatímco západoevropské státy přistupovaly k ženevské úmluvě a newyorskému protokolu v průběhu padesátých a šedesátých let, Československo to učinilo až po listopadu 1989, který se odehrál, aspoň podle mých vzpomínek ze strany lidí z Charty 77 a Občanského fóra (pozdějšího Občanského hnutí) ve znamení svobody, překonávající zadrátování hranic (i mezi státy sovětského bloku) a později i překonávající a fakticky rušících hranice samotné. Proto tu vstoupily obě mezinárodní smlouvy v platnost až v listopadu 1991 respektive v únoru 1992 a o rok později je převzaly ona nástupnické státy.

Unie chce ČR pomoci, aspoň doporučeními

Podle nedávného stanoviska vídeňské Agentury základních práv (FRA), která je poradním orgánem Evropské komise, musejí státy Evropské unie zaručit žadatelům o azyl nebo o jinou mezinárodní ochranu, a to i těm, kteří uprchli z takzvaných bezpečných zemí, čtyři nejdůležitější práva.

První je právo uprchlíka na azyl, včetně práva „du non-refoulement“, tedy na nevrácení do země původu, pokud mu tam hrozí pronásledování. Druhé je jeho právo na opravný prostředek proti soudním a správním rozhodnutím státu, jakož i na právní pomoc při podání a projednání odvolání či jiného opravného prostředku. Třetí je právo dítěte, kdy je nutnou vždy jednat především v jeho zájmu. A čtvrté je podle FRA právo žadatele o azyl nebýt diskriminován, tedy nebýt posuzován podle své skutečné či domnělé národnosti, rasy, náboženství či víry, sociálního původu nebo politického či jiného přesvědčení.

↗

Čeští představitelé mají celkem jasno v tom, co by se mělo dít s lidmi, o jejichž předchozích osudech nevědí nic. Foto Ondřej Mazura, DR 

A právě úmluva a protokol zavazují členské státy těchto smluv k dodržování zásady „du non refoulement“, tedy nevracení uprchlíka na hranice zemí, v nichž by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy, a to i z důvodu válečného konfliktu. Státy se také dobrovolně zavázaly, že takové uprchlíky nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost, i když vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, pokud se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokážou dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost, uvádí to článek 31 úmluvy. Slova „nezákonný vstup nebo přítomnost“ se dnes v Unii, tedy v jejích předpisech, interpretují jako „nepravidelný vstup a nepravidelný pobyt“, například v angličtině „irregular situation“, to jen pro Chovance a česká média to jsou migranti nezákonní nebo rovnou ilegální.

Odpovědnost médií

Vůči „naší“ vládě (tak se to opravdu na rozdíl od jiných zemí v České republice běžně i v soukromých hovorech říká) zaujímají média lokajský postoj. Bohužel i Česká televize, a jak si postěžovaly Britské listy, i veřejnoprávní Český rozhlas. Jejich článek „Uprchlíci nejsou nelegální“, správně rozhlasu vytýkající výraz „nelegální uprchlíci“, je však bohužel od anonymního autora a neuvádí ani autora textu, který tento výraz v rozhlase použil.

Jsem relativním kritikem tržní ekonomiky a zásadním odpůrcem kapitalizmu, zvláště neregulovaného a oligarchicko-klientelistického, avšak sjednocení Evropy je pro mne žádoucí metou.

A soudím, že odpovědnost tří veřejnoprávních médií je v současném protievropském štvaní zřejmá. Je mnohem větší než třeba v Británii nebo Nizozemsku, kde vlády přece jenom drží unijní étos, protože v nich sedí lidé, kteří pochopili, že Unii je především projekt světového míru a evropské solidarity (a trochu i solidarity vůbec) a politické a právní spolupráce, a teprve potom prostor svobodného, bezcelního trhu. Česká politická elita, a s ní i většinová média, považuje Evropskou unii, ať už duchu svých tradičních postojů, nebo kvůli nadbíhání nízkým pudům, jež má za většinové a rozhodující a jichž se hrozně bojí, za příležitost k co největšímu podojení evropských peněz nebo norských a švýcarských fondů, prostě za dojnou krávu. Klientelizmus a korupce jsou prostředky, jak Unii lépe podojit.

Možnost výměny této elity pomocí voleb bohužel nevidím. Napadá mě jen jediná cesta — přesvědčovat veřejnost Evropské unie a politické elity v jejich členských státech, aby přistoupily k omezení a případně i zastavení toku peněz lidem, kteří jménem států visegrádské čtyřky odmítají evropské a univerzální zásady humanity, další sjednocování Unie, dokonce i společnou měnu euro.