Česká republika se ale zavázala uprchlíky trestně nestíhat
Petr UhlNevděční uprchlíci by měli být potrestáni návratem do České republiky a následným vyhoštěním. Evropské hodnoty jsou totiž na rozdíl od evropských peněz českým představitelům spíš na překážku.
V úterý uspořádal zpravodajský kanál veřejnoprávní České televize školení televizního diváctva. Připomínalo politické školení mužstva z doby před rokem 1990. Současné školení, nazvané přiléhavě brífinkem, vedl Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta republiky. Je důležité vědět, že je mluvčím prezidenta ústavně neodpovědného. A jak je stále jasnější, i prezidenta i jinak neodpovědného, byť lidem přímo zvoleného.
Když skončilo základní poučení, jak má náš divák chápat současné problémy světa a v něm i suverénní postavení České republiky s jejími národními zájmy, vyzval školitel novináře, aby mu kladli otázky. Z dikce jeho výzvy, položené otázky i následné Ovčáčkovy odpovědi bylo zřejmé, že otázka i odpověď byly předem domluveny.
Halt každý není dobrý herec, ale tento nedostatek bych ani Ovčáčkovi nevyčítal. K první otázce vyzval Jiří Ovčáček rychle Oldřicha Borůvku z České televize. Ten chtěl vědět, jaký postoj zaujímá „Hrad“ (pěkný demokratický termín, že?) k tomu, že Německo do České republiky „odmítá vydat zpět křesťanské uprchlíky, původně tedy z České republiky“.
Je ten Chovanec vůbec křesťan?
Mne jen mrzí, že Česká republika je — podle československých a zjevně podle francouzských s vodpuštěním volnomyšlenkářských tradic — státem laickým a sekulárním, který si do svého ústavního pořádku (hrdě či arogantně, podle toho, jak se to vezme) vepsal, že „stát se nesmí vázat na (jakékoliv) náboženské vyznání“. To jde prosím tak daleko, že se tu ani nezjišťuje, jaké víry či nevíry jsou ministr Milan Chovanec a členové vlády, kteří rozhodli o zvláštním zacházení s křesťanskými uprchlíky, tedy o jiném zacházení, než stát praktikuje vůči uprchlíkům jiným, tedy nekřesťanským, což v současném kontextu už neznamená židovským, nýbrž muslimským (čti islamistickým).
Možné důsledky Chovancovy víry či nevíry se proto neprobírají, na rozdíl od kulturněrevoluční lidové Číny, kde tak dělo na stadionech, nebo v některých národně-etnických oblastech bývalé Jugoslávie, kde se to dosud odehrává na internetových servrech. Nesvoboda je v České republice tak velká, že se Chovance ani nikdo nemůže zeptat, tedy na twittru a facebooku, zda za rozhodnutím z ohromné masy uprchlíků vyčlenit křesťany a poskytnout jim odlišné, výhodnější podmínky, je jeho křesťanská víra.
Není možno, třeba podle zákona o svobodném přístupu k informacím, zjišťovat, zda podobně jako římská církev v souladu se závěrem svého tridentského koncilu z roku 1547, kdy katolické křesťanstvo čelilo hnusnému moru luterského kacířství, i on věří, že křest je viditelné znamení neviditelné boží milosti, i když o tom evangelium zcela mlčí. Zda tedy i Chovanec věří, že křest je znamení nesmazatelné a že, vzhledem k té viditelnosti, lze dobře rozeznat křesťana od nekřesťana (a tedy od bezvěrce, muslima, jezída, žida atp.), i když se šikovný, dnes už většinou multikulturní jezíd ze syrského Kurdistánu může snadno lstivě vydávat za křesťana.
A nelze se proto ani ministra Chovance zeptat, jak to vláda dělala, když ještě běžel její program pro křesťanské uprchlíky, jak kontrolovala „občanský“ spolek Generace 21 při jeho rozeznávání křesťanů od nekřesťanů a zda se přitom jako judikátu používalo rozhodnutí onoho tridentského koncilu, včetně nástrojů tehdy ještě platného práva útrpného. To se totiž v křesťanské Evropě, na rozdíl od většiny muslimských zemí, uplatňovalo až do poloviny devatenáctého století a v USA ještě zcela nedávno, za George Walkera Bushe.
Zločince do vězení, uprchlíky do detence
První země EU, do které potenciální žadatel o azyl vstoupil - a kdy byl úředně identifikován, je zodpovědná za posouzení žádosti o azyl - ať již byla podána kdekoliv jinde v rámci EU (tak dle Dublinského řízení). Takže i když Iráčané požádají o azyl v Německu, bude jejich žádost o azyl posuzovat ČR. A také by je měly německé úřady poslat do ČR. V ČR budou pobývat ve středisku přijímacím/ pobytovém/ integračním/ zařízení pro zajištění cizinců - dle jejich aktuálního právního stavu.
Pokud v Německu o azyl nepožádali, vrací je země, kde byli zadrženi, do první země, kudy do EU vstoupili - a tato země je má vyhostit, pokud nepožádají o azyl. Právně totiž tento stát "neví", co jsou ti cizinci zač a co chtějí, ale když nemají platné pobytové doklady (víza, identifikační doklad žadatele o azyl), nemají na území státu legálně co pohledávat - budou vyhoštěni. A na vyhoštění budou čekat v detenci - pokud existuje pádné podezření, že by mařili vyhošťovací proces.
Pokud podají žádost o azyl - na to mají nezcizitelné právo a důvody k udělení azylu zjevně nepominuly - měl by jim být azyl znovu udělen. Jen už nebudou mít servis od Generace 21, ale budou se o sebe muset postarat sami. A také se o ně bude zajímat veřejnost a média. O to to budou mít těžší.
Azylovou proceduru mohou kdykoliv z vlastní vůle přerušit a požádat o repatriaci - s cestou na náklady ČR.
Z domovské země mohou začít připravovat cestu do jakékoliv vytoužené země (ano, mohou požádat o víza, UNHCR jim udělila status osoby s nárokem na mezinárodní ochranu), kde mohou usilovat o azyl (předchozí anabáze bude úředně "neznámá". Jen by si měli najmout lepšího právník než "kohosi ze Švédska".
Ti uprchlíci získali azyl na základě prokázaného pronásledování kvůli své náboženské příslušnosti. Pocházejí však z relativně bezpečné oblasti bez přímých bojů, kam se případně mohou - ze své vůle - vrátit.
Nikoho nelze nutit, aby zůstával v ČR. Nikoho nelze nutit, aby si nechával status azylanta - může ho odmítnout.
Ale jsem naprosto přesvědčený, že lze vyžadovat, aby kdokoliv - stát nebo jedinec - dodržoval zákony a nesl zodpovědnost za svá rozhodnutí.
Za sebe si myslím, že kromě všech možných jiných důvodů k cestě do Německa ty Iráčany vedla nedůvěra ke státním orgánům (jak to znají z domova) a přesvědčení, že zákony a procedury se dají různě ohýbat a přecházet (jak to znají z domova).
Vždyť i proto si několik tlumočníků původem "odtamtud" v ČR nechalo zaplatit od žadatelů o azyl peníze za to, že tlumočník podplatí úřady i polici a zajistí žadatelům o azyl - azyl. Prostě tak, jak by to šlo "u nich".
Porušení ústavní sekulárnosti není ovšem jediná protiprávnost, jíž se česká vláda podporou výkladů svého ministra vnitra o „záchytu“ podle něho „ilegálních (nezákonných) migrantů“ a jejich „detencí“ dopouští. Až teprve od loňského prosince (od 17. 12.) platí změna zákona o azylu, podle níž nyní ministerstvo vnitra už může „rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců“ i tehdy, bude-li onen žadatel „přemístěn do státu (…) Evropské unie“, ovšem jen tehdy, „existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného předpisem EU nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“.
Překroucením tohoto ustanovení lze ovšem tvrdit, že dopadá i na irácké „křesťany“, pokud po vrácení z Německa tu nepodají znovu žádost o azyl, neboť o nich český stát prý právně "neví", co jsou zač a co chtějí (to přece každý stát musí o každém člověku vědět!), takže podle ministra Chovance budou vyhoštěni a „na vyhoštění budou čekat v detenci, pokud existuje pádné podezření, že by mařili vyhošťovací proces“. Karel Vojta ale také správně upozornil na to, že požádají-li tito Iráčani v České republice o azyl znovu, měl by jim být udělen.
„Záchyt“ se uskutečňuje a uskutečňoval různě, ale jeden postup bylo zadržení běženců na nástupišti na nádraží třeba v Břeclavi nebo ve vlaku z Břeclavi přes Brno a Prahu do Drážďan. To by tak hrálo, aby uprchlíci prchali i z České republiky. Česká republika (malinko asi ještě Slovensko, ale tam měli zadržovaní snad vždycky i volné vycházky) byla ale jediná, kdo takové dlouhé týdny a někdy i měsíce věznil a ještě jim za to účtoval za stravu a pobyt, což jim strhával z jejich peněz, které jim zabavil
Lze tvrdit, že předchozí všechny „detence“ „ilegálních migrantů“, tedy před polovinou loňského listopadu byly protiprávní. Někteří zadržovaní, například při opouštění českého území, díky dobrovolnickým právníkům, podali na stát kvůli tomu žaloby, těch bylo celkem 250. A v 90 případech české soudy uznaly, že rozhodnutí o zadržení bylo protiprávní, a to z různých důvodů. Jenže vnitro a cizinecká policie se obrátily kasační stížností na Nejvyšší správní soud, který dne 24. září loni opatrně rozhodl, že k právnosti takového zadržení se má vyjádřit Evropský soudní dvůr v Lucemburku. I když NSS věděl, že nejvyšší soudy v Rakousku a Německu v podobných kasačních řízeních daly za pravdu soudům nižších stupňů. Zde jde jen o to, zda stát smí věznit lidi, i když v azylovém zákoně není důvod věznění, tedy úmysl státu předat cizince do jiného státu, výslovně uveden. Psal jsem o tom v
http://denikreferendum.cz/clanek/21384-detence-migrantu-je-asi-protipravni
Schengenská pravidla (Dublin III) nedodržuje snad žádný stát EU, protože to není (nebylo) technicky možné. Teď, od prosince, už tedy i český stát tento důvod zadržování cizinců má. Ostuda, že to byl jediný stát v EU, který z těchto důvodů lidi včetně dětí věznil a ještě je obíral o jejich poslední peníze, ale zůstala.
V záplavě polemik, kdy se mísí psané právo s představami, jak by to mělo být, a právo českého státu s právem unijním a mezinárodním, jaksi uniká to podstatné: jen postupná federalizace (s konfederalistickými mezistupni), tj. přenesení působnosti v záležitostech migračních, ale také v jiných oblastech, zejména sociálních, zahraničněpolitických, policejních, trestněprávních, daňových atd. do působnosti orgánů Evropské unie, rozhodujících nikoliv konsensem, nýbrž většinovým, byť kvalifikovaným způsobem, může zachránit samu existenci EU. Bez sjednocování Unie zanikne. Patřím k těm, kteří udělají vše pro to, aby nezanikla. Je i líto, že česká vláda a její ČSSD stojí na opačné straně sporu.