Detence migrantů je asi protiprávní

Nad předběžnou otázkou, kterou český soud položil Soudnímu dvoru EU, se zamýšlí Petr Uhl. Odpověď EU ukáže, zda vězněním migrantů porušuje Česká republika platné právo.

Soudnímu dvoru Evropské unie v Lucemburku předložil dne 24. září český Nejvyšší správní soud (NSS) v Brně tuto předběžnou otázku: Má samotná skutečnost, že (český) zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince podle článku čl. 2 písm. n) nařízení EU č. 604/2013 za následek neaplikovatelnost institutu zajištění podle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení?

Nařízení EU, které společně vydávají Evropský parlament a Rada Evropské unie, se do práva daného státu většinou nepřenáší, bruselským slangem řečeno „neimplementuje se“, a často se uplatňuje přímo v praxi státních orgánů každé země. Je tomu tak zřejmě i v tomto případě.

Nutno dodat, že kromě unijního nařízení není v ČR žádný jiný právní titul k věznění (zadržování, detenci) migrujících a z trestného činu neobviněných (trestně nestíhaných) osob. A tento titul je ještě podmíněn existencí kritérií definovaných českými právními předpisy. „Nebezpečím útěku“ se podle uvedeného článku onoho nařízení totiž rozumí „existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených (českými) právními předpisy (zvýraznil autor)“, která jsou taková, že je možno se v daném případě domnívat, že může uprchnout takový cizinec, na nějž se vztahuje řízení o přemístění (předání) do jiné země (v souladu s Dublinem III do první bezpečné země, na jejímž území se ocitl). A zadržen může být jen za účelem onoho předání, pokud je vůbec možné.

Zlé Maďarsko, které vyděsilo Evropu stavbou žiletkového plotu na hranici se Srbskem a pak dokonce i s Chorvatskem (což je členský stát EU), vracené uprchlíky už ani nepřebírá, část registrovaných vydává za žadatele o azyl v Maďarsku, i když tam o mezinárodní ochranu nepožádali, ale migranty aspoň nevězní, jen jim dalo možnost bydlet v pobytovém táboře či středisku. Maďarsko je halt liberální stát, na rozdíl ČR, jehož policie přece musí vědět, kdo se „jí“ pohybuje na „jejím“ území a lidi bez řádných dokladů smí zadržet. Proč to musí vědět a lidi zadržovat? No prostě proto, aby byl pořádek.


Ministr vnitra Milan Chovanec s premiérem Bohuslavem Sobotkou vracejí českou společnost do autoritářského politického režimu. Repro DR


Je z říše právních či spíše bezprávních snů, pokud někdo argumentuje tím, že cizinec přece nelegálním překročením státní hranice porušil zákon, že se tím dopustil přestupku, a proto může být uvězněn. Říká to ministr vnitra Milan Chovanec. Za přestupky se ale nezavírá. „Narušením hranic“ a jejich ochranou byl prošpikován slovník ministra vnitra v této zemi před více než 25 lety, kdy překročení hranice bylo ještě trestným činem. Chovanec s premiérem Sobotkou vracejí českou společnost do autoritářského politického režimu, čeští antikomunisté by měli varovat, že to je návrat k „totalitě“, místo toho jim prostřednictvím ODS a Úsvitu tleskají. Ani před rokem 1990 se ale za přestupek nemohlo zavírat.

Zabraňme uprchlíkovi v útěku!
Použitím přívlastku „samotná“ u slova „skutečnost“ vyznívá otázka českého NSS položená Soudnímu dvoru EU sugestivně, ba kapciózně. Nemusí to přece být jen skutečnost, jež „samotná“, tedy sama o sobě, způsobí, že zajištění cizince je protiprávní, nýbrž i skutečnost, jež to způsobí až ve spojení se skutečnostmi jinými. Zdá se, že český NSS je vůči migrantům předběžně zaujat, stejně jako česká vláda, které nechce přijímat ani žádné uprchlíky a maskuje to bojem proti „kvótám“.

Připomeňme jen, že v celé EU usoudily jen pomocí judikatury, tedy bez zákona či právního předpisu, na vážné nebezpečí útěku cizince, jenž má být podle Dublinu III předán do jiného státu EU, pouze britské soudy, jiné ne. Spojené království k posouzení tohoto nebezpečí žádná kritéria ve vnitrostátním právním předpisu definována nemá a ani se, jak oznámilo, k jejich přijetí, na rozdíl od ČR, nechystá. Odůvodnilo to však výslovně existencí systému common law, v rámci něhož je součástí práva (law) tradičně i judikatura, v níž jsou tato kritéria podrobně vymezena. Systém common law se na evropském kontinentu neuplatňuje, nebo, přesněji řečeno, proráží tam jen výjimečně a okrajově.

Český NSS nyní coby soud kasační rozhoduje ve složení senátu Daniela Zemanová (předsedkyně), Zdeněk Kühn (soudce zpravodaj) a Miroslav Výborný (soudce) o stížnosti Policie ČR proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž vyhověl správní žalobě tří kurdských Iráčanů (muže a jeho dvou nezletilých dcer), kteří po svém propuštění ze „záchytu“ už „nedisciplinovaně“ prchli zřejmě do Německa, nevyčkávajíce na předání do Maďarska. Policie předtím rozhodla, že tyto osoby zbaví osobní svobody v záchytném (detenčním) zařízení a pokusí se je (neúspěšně) předat do Maďarska. Po rozhodnutí krajského soudu je ale musela propustit. NSS má rozhodnout až dostane odpověď na svou předběžnou otázku, položenou Soudnímu dvoru EU.

Nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku,“ stojí ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948, „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem“. A dalších šest desetiletí lidstvo, tedy všechny státy světa, usiluje o naplnění této zásady, kterou přijalo pod dojmem bezpráví a zvůle nastolenými národním socialismem (německým nacismem) a japonským militarismem a po hrůzných zkušenostech druhé světové války.

Britský common law na kontinentu neplatí
Toto úsilí, vyvíjené v kontextu univerzalismu lidských práv, který uznávají, alespoň na papíře, všechny státy světa, naráží na mnoho obtíží. Jedna z hlavních byla nechuť vládců a jejich podporovatelů v diktaturách státněsocialistických (do začátku devadesátých let) a také fašistických (v Evropě Španělsko a Portugalsko), vojenských (v Evropě Řecko) a občas ještě i v teokratických politických režimech (v Evropě jen Vatikán) reformovat právní řád a také denní praxi podle všeobecně uznávaných zásad právního demokratického státu.

Další potíž je v rozdílném chápání práv člověka v USA, kde se primárně vychází z individuálních práv na svobodu slova, na náboženské vyznání, na podnikání a na vlastnictví majetku, a v Evropě (a v dalších státech, vymanivších se z koloniální nadvlády), kde se zachovaly a dále rozvíjely ochrana práv kolektivních a sociální stát.

Třetí, postupně překonávaný problém, je britské precedenční chápání právních předpisů a z něho plynoucí praxe v Anglii a do značné míry jejích někdejších kolonií, kontrastující s francouzsko-německým hierarchickým právním vědomím. Celá kontinentální Evropa rozlišuje mezi právní silou ústavy (a ústavních zákonů), mezinárodních závazků státu, obyčejných zákonů, nařízení vlády, vyhlášek a jiných obecně platných a závazných právních předpisů a dalších (psaných) vnitřních předpisů a pokynů, jimiž se řídí orgány veřejné moci.

Další potíž je nerovnoměrnost pokroku při zavádění a uplatňování demokratického řádu lidských práv v mezinárodních společenstvích jako Rada Evropy, Evropská unie, v obdobných společenstvích v Africe a Americe a také v OSN. Brzdou tohoto pokroku jsou geopolitické velmocenské zájmy, a to politických či obchodních impérií jak postupně zanikajících (SSSR, USA), tak i nově vznikajících (BRICS a EU), včetně panství mezinárodních kapitálových společností.

Ďábel bývá ukryt v detailu, a tím je, jako v mnoha jiných případech, jazykový význam slova. Česká verze Všeobecné deklarace lidských práv říká, jak jsme viděli, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem“. Stejně tak ruská – „необходимо, чтобы права человека охранялись властью закона“. Polská verze volá po „zaručení lidských práv právními předpisy“, francouzská mluví o „un régime de droit“ a anglická používá obvyklý, ale nepřesný termín „the rule of law“, podobně německá „die Herrschaft des Rechtes“.

Je každý právní předpis zákonem?
Anglické „law“ přitom znamená jak zákon, tak i právo, v tomto případě hned v několika významech tohoto českého slova. Zákon schválený britským parlamentem či v USA kongresem se jmenuje „act“. Ale slova „act“ se užívá i pro smlouvu a pro předpis nižší právní síly než je parlamentní zákon v kontinentální Evropě. Jazyková pestrost je průvodním znakem anglosaského a anglofonního práva.

Proto už ani nevím, jak pojmenovalo britské ministerstvo zahraničí svůj předpis, vydaný náměstkyní ministra zahraničí v roce 1999 (tedy před přijetím ČR do EU), jímž se ukládalo britským policejním orgánům, aby – podle vlastní úvahy – bránily (tedy i silou) příslušníkům některých etnických skupin ve vstupu na území Spojeného království. Týkalo se to asi šesti etnických skupin, Romů (hlavně z ČR a ze Slovenska), ale také Somálců a Pontských Řeků. Musel jsem vyvinout značné úsilí (Wikipedie ještě neexistovala), abych se dozvěděl, kdo to vlastně jsou Pontští Řekové, kolektivně a masově tolik ohrožující Spojené království, a zda nějak souvisí s Pontským Pilátem, známým římským prokurátorem.

Jako zmocněnec české vlády pro lidská práva (byla to vláda Miloše Zemana) jsem se také ptal, jak britská cizinecká policie pozná Roma, a klad jsem si také otázku z rozhovoru vojáka Švejka se sapérem Vodičkou, zda opravdu každý Rom za to může, že je Rom. Britská policie mi na tyto otázky odpověděla praxí, když podrobovala cestující selekci podle jejich vzhledu už na ruzyňském letišti. Ano, ve Velké Británii může být zákonodárcem i náměstek ministra.

Tyto jazykové odlišnosti se pochopitelně promítaly a i nadále se budou trochu promítat do formulací právních norem a do judikátů, které ovlivňují práva a povinnosti lidí a vymezují oprávnění státních orgánů v jednotlivých zemích. Sbližování práva, v tomto případě v EU, je však nepopiratelné. A je to dobře, je to totiž ku prospěchu lidí, v daném případě občanů stále propojenější Evropy.

EP a Rada Evropské unie se už nyní moudře vyhnuly ve svém nařízení slovu „právo“ či „zákon“, a použily – pěkně po polsku – výraz „právní předpisy“. Jistě, v systému common law lze za právní předpis považovat i judikát a judikaturu (či befel náměstkyně ministra vnitra). Na evropském kontinentu to ale měla být jen taková norma, kterou zákon považuje v té které zemi za právní předpis, tedy zákon schválený parlamentem. nařízení vlády nebo ministerská vyhláška, k jejichž vydání je úřad zmocněn zákonem.

ČR je na svou státní moc ještě přísnější, protože její ústavní zákon (je to její Listina základních práv a svobod) stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ A zákon je jen takový právní předpis, na němž se usnese parlament.

Doufám jen, že toto české specifikum bude známo Soudnímu dvoru EU, když se český NSS tváří, že o tom neví a zbytečně se ptá, jak to je.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.