O dění v období 2014-2017 lze mluvit jako o evropské migrační krizi. V té době proudily do Evropské unie několikanásobně vyšší počty běženců, než na jaké byla dosud zvyklá. Jestliže se do té doby počty migrantů přijímaných do EU pohybovaly kolem 70 tisíc ročně, v roce 2014 to bylo už kolem čtvrt milionu a v roce 2015 přes milion. V roce 2016 pak už jen necelých 400 tisíc uprchlíků, i to je však stále vysoké číslo. V první polovině roku 2017 šlo zhruba o 200 tisíc příjezdů.

Můžeme tu samozřejmě vysledovat souvislost s chronickým globálním problémem lidí bez domova. V roce 1997 jich bylo podle statistik OSN na 40 milionů a toto číslo se v roce 2014 zvýšilo na 60 milionů (nyní je to přes 65 milionů lidí). Souvisí to s rozšířením nestability, války a chudoby na další území. Ve chvíli, kdy významné množství těchto lidí začalo mířit z Afriky a Jihozápadní Asie do EU, vznikl tím pro Evropany objektivně obtížně zvladatelný problém.

Samozřejmě že obecně platí zásada „Migration is not crime“. Lidé migrují odedávna a svoboda pohybu a právo na usídlení jsou v současné globalizující se společnosti zaručeny i de iure. Ovšem s pohybem lidí souvisí i určitá rizika, a proto musí být migrace regulována. Samozřejmě v souladu s konvencemi o lidských právech a dalšími pravidly. Humanizace i sekuritizace problému běženců jsou jen dvě strany téže mince a je chybou stavět je proti sobě.

Praktická reakce Evropy byla ovšem opožděná, a tak vzniklo napětí, které vedlo k tomu, že se otázky migrace zmocnili jednak panikáři a různí „fobíci“, jednak populistické politické síly. A opožděné řešení se pak dostalo pod silný politický tlak zamlžující jeho věcné aspekty. Přesto, že migrační příliv do EU kulminoval v roce 2015, problémy migranty přežívají. Letošní rok, který je také významným volebním rokem, věc dále politizuje.