O dění v období 2014-2017 lze mluvit jako o evropské migrační krizi. V té době proudily do Evropské unie několikanásobně vyšší počty běženců, než na jaké byla dosud zvyklá. Jestliže se do té doby počty migrantů přijímaných do EU pohybovaly kolem 70 tisíc ročně, v roce 2014 to bylo už kolem čtvrt milionu a v roce 2015 přes milion. V roce 2016 pak už jen necelých 400 tisíc uprchlíků, i to je však stále vysoké číslo. V první polovině roku 2017 šlo zhruba o 200 tisíc příjezdů.

Můžeme tu samozřejmě vysledovat souvislost s chronickým globálním problémem lidí bez domova. V roce 1997 jich bylo podle statistik OSN na 40 milionů a toto číslo se v roce 2014 zvýšilo na 60 milionů (nyní je to přes 65 milionů lidí). Souvisí to s rozšířením nestability, války a chudoby na další území. Ve chvíli, kdy významné množství těchto lidí začalo mířit z Afriky a Jihozápadní Asie do EU, vznikl tím pro Evropany objektivně obtížně zvladatelný problém.

Samozřejmě že obecně platí zásada „Migration is not crime“. Lidé migrují odedávna a svoboda pohybu a právo na usídlení jsou v současné globalizující se společnosti zaručeny i de iure. Ovšem s pohybem lidí souvisí i určitá rizika, a proto musí být migrace regulována. Samozřejmě v souladu s konvencemi o lidských právech a dalšími pravidly. Humanizace i sekuritizace problému běženců jsou jen dvě strany téže mince a je chybou stavět je proti sobě.

Praktická reakce Evropy byla ovšem opožděná, a tak vzniklo napětí, které vedlo k tomu, že se otázky migrace zmocnili jednak panikáři a různí „fobíci“, jednak populistické politické síly. A opožděné řešení se pak dostalo pod silný politický tlak zamlžující jeho věcné aspekty. Přesto, že migrační příliv do EU kulminoval v roce 2015, problémy migranty přežívají. Letošní rok, který je také významným volebním rokem, věc dále politizuje.

Věc komplikoval i fakt, že paralelně s migrační krizí se objevil problém tzv. Islámského státu a zesílení teroristických aktivit, spojených s touto džihádistickou platformou. I když většinu nedávných teroristických útoků v EU páchali občané EU, jednalo se původně o příchozí ze zemí, odkud ve stejnou dobu přicházely i statisíce migrantů, hledajících politický azyl či ekonomickou a sociální šanci na lepší život. Neschopnost oddělit legální a nelegální migraci proto znamenala vážnou bezpečnostní komplikací.

Různá situace v zemích EU

Dopady migrační krize byly v EU různé. Největšímu tlaku přicházejících běženců čelily země jako Řecko, Itálie, ale také Maďarsko, Srbsko či Rakousko. Mezi cílové země patřilo především Německo. Naopak v zemích ve střední Evropě se pohybovali běženci v řádu stovek. To tvořilo základ odlišného přístupu k evropské reakci na migrační krizi. Místo sdílení důsledků krize byla požadována jiná geometrie odpovědnosti.

Země nejvíce zasažené přílivem běženců vyžadovaly pomoc s kvanty žadatelů o azyl a pod jejich tlakem Evropská komise rozhodla přerozdělit běžence podle určitého rozpisu. Zejména země Visegrádské čtyřky naopak jakékoliv kvóty z Bruselu rozhodně odmítaly. Volají nejen po odpovědnosti zemí, které k sobě migranty zvaly, ale i po odpovědnosti velmocí za zvládání příčin, které migraci vyvolaly (měly by nést hlavní náklady na stabilizaci zemí původu). Zde byly jakékoliv „vítačské“ nálady odmítány nejtvrději.

Téma migrace se promítlo i do charakteru voleb, které v poslední době v Evropě proběhly (Francie, Rakousko, Holandsko). Další volby nás ještě čekají, zejména v Německu a také v České republice. Krize přispěla k vzestupu populistických stran, které mají xenofobii za své hlavní téma. Téma šíření paniky a strachu z cizinců je přitom velice účinné a musí na něj reagovat i ostatní poltické strany. V komunikaci s občanem nelze vystačit se střetem humanismu pomáhajících a šovinismu různých islamofobů, šířících pogromistické nálady.

Tato krize se dá zvládnout

Tématy pro politiky se stalo nejen evropské sdílení běženců, ale i ochrana společných schengenských hranic, znovuzavedení mimořádných kontrol na vnitřních hranicích a identifikace osob, novelizace azylového zákona i zákona o pobytu cizinců, požadavky na vyšší podporu represivního aparátu, zpracování krizových plánů na ochranu domácího obyvatelstva a podobně. Regulace mimořádných migračních procesů tak dostává konkrétnější obsah.

To nemusí být v rozporu s respektem k právům uprchlíků dle ženevských úmluv a s odporem vůči šíření xenofobie. Naopak věcná argumentace a konkrétní řešení pomohou zvládat negativní nálady veřejnosti. Síla odporu v zemích, kde migranti prakticky žádní nejsou, potvrzuje, že hnacím motorem agrese ze strachu je zejména neznalost. Vždyť u nás jsme bez větších problémů a paniky zvládli v poválečné minulosti desítky tisíc Řeků nebo nedávno podobná kvanta lidí z rozbité Jugoslavie.

Migrační vlna ve srovnání s rokem 2015 nyní mírně polevila. Souvisí to zejména s omezením balkánské migrační trasy. Omezení nastalo zejména následkem vývoje v Sýrii, ale také kvůli dohodě s Tureckem. Podchycení milionů uprchlíků už tam mělo zásadní význam (stavba zdi na turecké hranici, záchytné tábory a azylové řízení mimo území Evropy). Ovšem další milion uprchlíků z Afriky uvízl v Libyi, odkud pronikají do Itálie, funguje nová migrační trasa z Maroka do Španělska. Vyhráno tedy není a téma to stále je, a to i pro naše nadcházející volby.

Tato krize se dá zvládnout politicky i u nás, bez xenofobního šílenství a otevírání dveří militarizaci a postfašismu. Chce to připomínat řešení geopolitických a sociálně ekonomických příčin útěku lidí z jejich domovů. Evropské řešení dopadů krize musí být společné a ne vrchnostenské, proti národním řešením. A pomoc běžencům nesmí být na úkor našich občanů a s respektem k pravidlům, podle kterých Evropané žijí.