Tým Karla Nováčka jezdí od roku 2006 každoročně na archeologické expedice do iráckého Kurdistánu. Tehdy v zemi doznívala euforie z pádu Saddáma Husajna. Dnes je optimismus výrazně menší.

Kurdové totiž kromě nebezpečí takzvaného Islámského státu museli v posledních letech překonat ekonomickou krizi spojenou represemi ze strany centrální bagdádské vlády a současně se vyrovnat s přílivem uprchlíků převážně z oblasti Mosulu.

Výzkumy badatelé započali archeologií města Arbílu, jež je hlavním městem Kurdského autonomního regionu. Dostalo se jim cti zahájit výzkum Arbílské citadely, která byla vyhlášena čtvrtou iráckou památkou světového kulturního dědictví UNESCO.

V současné době řeší vývoj středověkého osídlení v islámském období v celém regionu města Arbíl. K tomu se zabývají dalšími projekty, mimo jiné dokumentací ohrožené architektury města Mosul.

Irácký Kurdistán byl za minulého režimu silně perzekvován, což se také odrazilo na úrovni tamější vědecké archeologické komunity. Ta se přidržuje nacionalistického pojetí historie, tamní archeologové se pohybují v úzce vymezeném regionu, mají jazykové bariery a slabý kontakt s živou vědeckou činností. Český tým byl dokonce prvním zahraniční vědeckou komunitou, která v oblasti začala před dvanácti lety působit.

Jaké panuje v Iráckém Kurdistánu politické klima?

Karel: Kurdové nemají na Blízkém východě žádného přirozeného spojence, snad kromě Izraele, který se k nim oficiálně přihlásil. Irák je sice parlamentní demokracií, ale do toho se prolínají prvky tradiční klanové společnosti a bohatých rodin, které mají extrémně silný vliv na veřejné dění. Kurdský autonomní parlament, jehož existence vychází z irácké ústavy, je od loňského roku, kdy došlo k násilnému vyhození poslanců jedné strany, uzavřený.

Teď se jedná o tom, že by se jednání parlamentu znovu zahájila a celé to směřuje k 25. září, kdy je vyhlášeno referendum o kurdské nezávislosti. A následně budou volby. Nikdo dnes nedokáže odhadnout, jak na kurdskou nezávislost zareagují ostatní státy a síly v okolí. To je tedy základní politický problém. Pak je tady ekonomický problém. Ekonomický boom Kurdistánu se v letech 2013 a 2014 propadl. Projíždíte Arbílem, kde jsou stovky rozestavěných domů i celých čtvrtí, které už pravděpodobně nikdy nebudou dokončeny. Je tam řada investičních akcí, které zůstaly v půlce. Státní zaměstnanci a úředníci nedostávají od počátku roku 2014 výplaty.

Lenka: Pokud bychom měli Arbíl jednoduše popsat a přiblížit, dá se srovnat se současnou Dubají. Naprostou většinu staveb představují megalomanské mrakodrapy, plně klimatizované a zařízené. Je to hodně novodobé město — dynamické a moderní. Samotné historické centrum je obtěsnané novodobou zástavbou. V posledních letech se v rámci ekonomické krize, způsobené válkou s tzv. islámským státem, téměř veškerá stavební infrastruktura pozastavila. Naprostá většina výškových staveb je nedokončena, nemají využití (ve smyslu neexistujících zájemců a jejich budoucí osídlení) a v posledních letech byly často využívány jako útočiště pro uprchlíky. V rozestavěných, monumentálních stavbách byly mnohdy ubytovány celé rodiny převážně křesťanských uprchlíků z Mosulu.

Setkali jste se osobně s uprchlíky v Kurdistánu?

Lenka: Ano. My s nimi i spolupracujeme. Poslední čtyři roky se věnujeme projektu „Ohrožená architektura města Mosul“. V rámci něj se snažíme komunikovat s lidmi, kteří z Mosulu pocházejí a kteří s historickou složkou města pracovali. Jsou mezi nimi archeologové, muzejníci nebo historici. Mnoho z nich bylo donuceno z Mosulu velmi rychle uprchnout. S mnohými z nich, především s křesťany, jsme navázali přátelské vztahy. Když se setkáme, rozhovor probíhá napůl v soukromé a napůl v pracovní sféře. Měnící se společenská dynamika v Arbílu je přímým odrazem a důsledkem okupace Mosulu ISIS. Z okupovaných částí Iráku odešlo do Arbílu obrovské množství lidí, nárůst uprchlických center je velmi markantní.

Víte kolik přesně?

Karel: Kurdistán má pět milionů obyvatel a milion a půl je navíc uprchlíků, vesměs z ostatních (arabských) částí Iráku.

Lenka: Takže i s tímto faktem se Kurdi museli potýkat, nejen s extrémně tvrdým ekonomickým režimem, ale také s rychle narůstajícím počtem obyvatel ve své zemi. Uprchlíci jsou často odkázáni na zajištění životního standardu pouze prostřednictvím kurdských uprchlických center a humanitární činnosti neziskových zahraničních organizací.

Karel: V Arbílské oblasti vyrostly kilometry a kilometry čtvereční uprchlických táborů. Porovnání stavu krajiny na satelitních snímcích z doby před rokem 2014 a dnes je ohromující. Část lidí žije přímo ve velkých městech, zbytek, zejména Arabové, které si Kurdové nechtějí pouštět do měst, žije v izolaci.

Lenka: Arbíl se to snaží tuto situaci udržet na bezpečné úrovni. Vymezení se Kurdů vůči Arabům je tam citlivé téma. V podstatě, říct Kurdovi, že je Arab, znamená pro něj urážku.

Jaký je tedy vztah křesťanů a Kurdů?

Karel: Mezi nimi vládne celkem oboustranný respekt. Tam problém není.

Lenka: Oni nás berou automaticky jako křesťany, když tam přijedeme. Neexistuje být bez vyznání.

Karel: Většina Kurdů jsou sunnité a nejsou nijak zvlášť ortodoxní, ale přesto mají tendenci rozlišovat mezi arabskými křesťany, tzv. Asyřany, a křesťany kurdského jazyka. Jejich malé skupinky žijí v kurdském vnitrozemí, v okolí měst Koya, Akre nebo v Kirkúku. Obě skupiny mají shodný liturgický jazyk, prastarou aramejštinu, v běžném styku používají jedni arabštinu a druzí kurdštinu.

Zde je potřeba ještě říci, že vztah centrální irácké vlády ke křesťanům se v minulosti dramaticky vyvíjel. Křesťanům se vyčítá, že byli za Saddáma protežovanou skupinou. On křesťany skutečně podporoval: jednak si v nich budoval mocenskou protiváhu, snažil se rozdělovat společnost, aby ji lépe ovládal, jednak ten pozitivní vztah ke křesťanům prezentoval v zahraničí jako důkaz demokratické tváře Iráku. V roce 2003, po pádu Saddámovy vlády, začal v mosulské oblasti doslova „hon na křesťany“. Kostely byly vypalovány, biskupové byli vražděni, křesťanská shromáždění se stávala cílem teroristických útoků.

Kdo za tím stál?

Karel: Sunnitští radikálové, al-Káida a její odnože. Po roce 2003 mnoho křesťanských rodin trvale odcestovalo do zahraničí a začala tak zatím poslední vlna irácké emigrace. Situace se od té doby nijak nezlepšila a vyústila v obsazení Mosulu tzv. Islámským státem a vyhnáním všech zbývajících křesťanů. Téměř milion křesťanů odešel z Mosulu, a to byli lidé, kteří bud odešli za svými příbuznými do Evropy, do Spojených států, nebo odešli do Bagdádu a Arbílu. V Arbílu byla původně malá křesťanská vesnice, která vyrostla ve velkou a rušnou městskou čtvrť. Kolem významných kostelů tam existovaly parkové plochy, které v roce 2014 oplotili a vybudovali na nich tábory pro chudší imigranty. To, že se uprchlické tábory postupně přemění na běžná sídliště a stanou se integrální městskou čtvrtí, je na Blízkém východě poměrně častý jev.

Plánují se vaši tamní přátelé vrátit zpátky do svých domovů?

Karel: Individuální představy kudy dál jsou nesmírně rozličné. Jsou lidé, kteří už se mentálně od Iráku odřízli, chtějí za každou cenu pryč, mají nějaké traumatické zkušenosti. Nebo jim — jako třeba naší kolegyni — umřeli jejich bližní a celá jejich rodina už dříve emigrovala a nabádá ji, aby se odstěhovala za nimi do Kanady. Ale pak je tam velká skupina lidí, kteří se chtějí vrátit do vyrabovaných a okupovaných oblastí, ale uvědomují si, že život tam nebude snadný, že ten problém není vyřešen. Že se křesťané jako mávnutím kouzelného proutku nestanou zase zpátky respektovanou menšinou. Už jsme zachytili velmi hořké reakce mosulských křesťanů, že teď už pro křesťany v Mosulu nebude místo. Nevíme, co je na tom pravdy, ale zjevně první zkušenosti z dobytého města nejsou uplně dobré.

Když se vrátíme zpátky k vaší práci. Dotkly se vás nějak důsledky války?

Lenka: Ano, samozřejmě. Profesně se nás dotkly tím, že naprostá většina našich zájmových lokalit se pro nás stala nepřístupných. Ležela buďto na frontové linii nebo přímo v pásmu okupovaném ISIS. A pro nás se staly v průběhu projektu absolutně fyzicky nedostupnými. Což nás výrazně limitovalo, jak v interpretaci, tak dataci jednotlivých lokalit. Byli jsme závislí pouze na data dálkového průzkumu Země a prospekce těch lokalit probíhala pouze prostřednictvím satelitních snímků.

Další věcí byla nejistota, jestli budeme moci vycestovat. Jestli budeme moci expedici skutečně realizovat. V roce 2014 jsme čekali do poslední chvíle, teprve 14 dní před naším odletem jsme kupovali letenky. Uskutečnit expediční sezónu jsme se rozhodli především z důvodu stabilní bezpečnostní situace, kterou jsme dlouhodobě sledovali a zároveň konzultovali s našimi kurdskými spolupracovníky, kteří byli přímo v místě dění. Pokud se na toto rozhodnutí podívám zpětně, byl to dobrý krok.

V té době jsme tam byli s jednou polskou a s jednou maďarskou expedicí jediní, kteří nepřerušili práci. A to se mimo jiné odrazilo především v obrovském ocenění místních badatelů i veřejnosti, že stále pracujeme na projektu, fyzicky jsme přítomni a náš výzkum pokračuje dále. Podpora místních pramenila převážně z ocenění faktu, že jsme se nedali zastrašit a do Kurdistánu se vypravili k pokračování práce i přes v té době nepříliš stabilní situaci. Ani oni sami si nebyli jisti tím, co bude. Centrální vláda zavřela ze dne na den banky a panovaly obavy z možné expanze ISIS dále do vnitrozemí iráckého Kurdistánu. V této době byla všude cítit skrytá nervozita. A v této době už jsme začali pociťovat první přívaly uprchlíků do Arbílu a blízkého okolí.

Karel: Já bych zdůraznil, že v tom množství lidí, kteří přišli do Arbílu, byli často lidé chudí, kteří museli zanechat doma veškerý majetek. Ti byli zcela odkázáni na pomoc. Ale když se procházíte po křesťanské čtvrti v Arbílu, nejste svědky žádné humanitární katastrofy. Neštěstí neprosakuje na ulici, nejsou tam zjevné problémy. Tamní společnost dokázala uprchlíky absorbovat a s klidem všechno zvládnout. To je obrovská lekce pro místní islamofoby a všechny bojovníky proti migraci: společnost 5 milionů lidí absorbovala 1,5 milionu uprchlíků v situaci, kdy byla ekonomicky úplně na dně a procházela politickou krizí. Kurdská administrativa bere celou situaci jako danost, které se nemůže vyhnout, kterou musí řešit a snaží se jí řešit nejlépe, jak dokáže. Má můj obrovský obdiv.

Lenka: Neuzavřou se. Nejde to. Ale ani je to nenapadne. Uzavření hranic nic neřeší. Pomoc byla neuvěřitelná a naprosto báječná.

Jak se jako archeologové díváte na procesy migrace?

Karel: My je studujeme. Migrace v minulosti byly a jsou do značné míry hybnou silou historického vývoje a změny. A ať se nám to líbí nebo ne, těm změnám se nedá zabránit. Všechny minulé společnosti, které si kolem sebe postavily čínskou zeď, byly v tom okamžiku už určeny k zániku. Takže migraci je nutno přijmout jako historický fakt, kterému nelze čelit a kterému je třeba se s větší nebo menší ctí vyrovnat.

Lenka: A určitě ho nějakým způsobem regulovat. To je asi důležité říct. Já jsem zastánce regulovaného migračního systému. Největší potíž současné uprchlické krize je její tendenční způsob medializace.

A co vás čeká letos?

Karel: Uzavřeli jsme projekt, tříletý grant plus rok psaní publikace. Po dokončení těchto věcí jsme požádali o další projekt, ten je ve fázi schvalování a uvidíme.

Letos tedy nepojedete?

Karel: Letos pojedu já jako člen mezinárodních týmů. Určitá kontinuita je tam pořád, ale samozřejmě se těšíme, že budeme pokračovat v našem vlastním projektu, protože máme tu práci perfektně rozloženou a víme přesně, co chceme dělat. Myslím si, že to nese skvělé výsledky. Pevně věřím, že to bude pokračovat.

Lenka: Čeká nás také pokračování na mosulském projektu pod záštitou Orientálního ústavu Akademie věd v Praze. O něm proběhla výstava v Praze letos na jaře, bude pokračovat do zahraničí. A mimo to připravujeme další monografii týkající se tohoto v poslední době tolik aktuálního tématu — destrukce a obnovy historického dědictví města Mosul.

Článek Euforie po Husajnově pádu a invaze uprchlíků. Čeští archeologové v nebezpečném Kurdistánu vyšel původně na serveru HlidaciPes.org. Vznikl ve spolupráci s projektem Online encyklopedie migrace.