Pohřební nálada

Karel Hrubý

Poslední předseda exilové České strany sociálně demokratické v komentáři pro DR nevěští své straně příznivou budoucnost: buď rychle najde kuráž zcela změnit svou cestu, anebo opustí parlamentní politiku.

Sociální demokracie se stala slibotechnou podobnou všem ostatním stranám, její ruce jsou zaměstnány hromaděním moci a profitu, ale voličům nepřinášejí nic nového. Foto FB Jan Hamáček

Sociální demokracie je vládní stranou na ústupu. Má sice v rukou stále ještě několik vládních křesel a její ministři se občas nechají něčím významnějším slyšet, voliči ale o tuto kdysi silnou politickou stranu projevují stále větší nezájem. Schyluje se k funusu.

Principál Hamáček stále ještě povzbuzuje svými samomluvami v stranickém bulletinu, někteří ministři se vyjadřují k aktuálním otázkám, ale voličstvo už nerezonuje a straníci jsou těmi třesky plesky už unaveni. Hranice neúprosné volební šibenice se rychle blíží. Ale koryta jsou ještě plná a limuzíny dobře udržovány.

Proč se to stalo? Mimo zdi Lidového domu je to každému jasné. Ulakomili jsme se na prebendy, jdeme za svými výhodami, zaměřili jsme se na mocenské pozice a zapomněli jsme, že volič chce ideu, něco přitažlivého, co ještě v této vystrašené době strhne a povzbudí. Nechali jsme se opít Zimolovou limonádou o „košili, která je bližší než kabát“, oháníme se dvě stě let starým heslem buržoazie, že naším zájmem je „žít a nechat žít“ a poteče-li nám do bot, prodáme Liďák za miliardy a dožijeme na troskách v luxusu a spokojenosti. Amen.

Už i ti „oprsklí“ nádražní vrabci cvrlikají o tom, že nám to nadrobila trojice Babiš-Zeman-Hamáček, kteří se dali dohromady a vedou naši politiku od deseti k pěti. Nebo přesněji: od pluralitní demokracie k autoritativní samovládě. Hamáčkův úsměv ještě utišuje svědomí věřících, ale nic nemůže překrýt tu propast, do které se strana řítí. V záři vládních reflektorů a na sedadlech vládních limuzín jedeme s úsměvem vstříc svému politickému nebytí.

Sociální demokracie byla silnou, přítažlivou stranou tehdy, když její program strhával masy k zápasu o lidskou důstojnost, o lepší životní úroveň, o sociální a občanská práva, za ideje demokracie, spravedlnosti a solidarity. Od Zemanova předsednictví to je strana slibující udržení stavu, který veřejnost spíše straší.

Sociální demokracie nemá nic nového, co veřejnosti nabídnout. Co by vrátilo člověku jistotu, zbavilo ho strachu z odcizené, zmanipulované politiky, ze spárů systémů a metafabrik, ze zajetí profitu, prosperity a nezřízeného konzumu. Stala se slibotechnou podobnou všem ostatním stranám, její ruce jsou zaměstnány hromaděním moci a profitu, ale voličům nepřinášejí nic nového.

S nástupem politického a zájmového uskupení ANO se politická scéna naší země změnila. Populistické sliby svedly celou řadu voličstva pod prapor jejího vůdce, oligarchy Babiše. Demokratickým stranám nastal odliv voličstva, což postihlo i sociální demokracii.

Na změněnou situaci musela strana reagovat nejen novým vedením, změnou struktury vrcholných orgánů, ale také jinou politickou taktikou. Ta ji vedla ke koaliční spolupráci s hnutím ANO a do dnešní situace. Postavilo jí to do svízelné pozice. Uzavřela koaliční vládu s oligarchou, který se chystal vládnout státu jako „šéf“ podniku. I vinou vlivu Miloše Zemana se vede Babišově snaze soustředit ve svých rukou na úkor demokratického parlamentu víc kompetencí, než by mu dávaly demokratické zvyklosti a ústava.

Závazek sociální demokracie bránit demokracii jako jedinou formu, v níž je možné uskutečňovat stále plnější sociální spravedlnost, se tím dostával do svízelné pozice. Mne to vedlo k tomu, že jsem před takovou cestou varoval, ale do domácí politiky už nezasahoval.

Do omrzení však opakuji a budu stále připomínat: znovu se otevřela cesta těm, kteří chtějí řídit stát a společnost autoritativním způsobem, obcházet demokratické instituce, vytvářet manipulací veřejné mínění, které je tlačeno do duševního přízemnosti senzacemi, skandály, bludnými předsudky, poplašnými informacemi. Těmi má být vytlačeno z vědomí veřejnosti to podstatné, co se dnes děje: že se znovu podemílají pilíře pluralitní demokracie a solidarita mezi občany zajišťující soudržnost národa i státu.

Znovu ožívají strachy, averze, fóbie rasové, sociální, názorové. Využívá se dokonce i náboženského motivu hlásáním bludu „co muslim, to terorista“, a tím se vyvolává odpor k poskytnutí pomoci lidem bez domova, ohrožovaným násilím ve své vlasti a hledajícím pomoc u národů, které dosáhly rozkvětu a vysoké životní úrovně.

Cílem sociální demokracie by mělo být uskutečnit stav, v němž člověk, voliči, respektive jejich svobodně zvolená reprezentace budou řídit náš svět a osudy nejen dle principů zvyšované produktivity a konzumu, ale také podle lidských potřeb, přání a tužeb. Nejen podle technicky dokonalých modelů, ale také podle hlasu našich hlav a srdcí.

I naše česká sociální demokracie stojí na popsaných zásadách. Ale její politika je dnes nezřetelná. Má-li se znovu stát vlivnou demokratickou stranou podporovanou početným voličstvem, musí lidem poskytnout perspektivu, která dá naději a zbaví je strachu a nejistot. Perspektivu, která svou konkrétností a odvahou strhne, která se soustřeďuje nejen ke každodenním potřebám, tomu hmatatelnému a konzumovatelnému, ale také k hodnotám přesahujícím dnešek a mířícím do budoucnosti.

Svoboda, demokracie, právo a ohled k druhým, touha být celými lidmi, a nikoli jen úspěšnými výrobci a spokojenými konzumenty řízenými sobectvím mocných a neosobními silami a mechanismy. Tyto hodnoty musí v politice sociální demokracie nabýt větší váhy. Naší sociální demokracii dnes zkrátka chybí kuráž, s níž by dovedla otevřít perspektivu nového, lidštějšího světa. Da capo al fine… Opakovat až do konce… Pomůže-li to ještě.

Diskuse
JP
January 8, 2021 v 10.16
Sociální demokracie s novou ideou?

Naprosto sympatická analýza současného stavu společnosti; ovšem

- za prvé, není možno rozpoznat nic, na základě čeho by byly reálné vyhlídky na to, že s nějakou novou, svěží ideou může přijít právě sociální demokracie

- za druhé je zde jeden hodně klíčový rozpor, kdy K. Hrubý na jedné straně prosazuje nutnost odvratu od plochého konzumismu, ale na straně druhé chce novou ideu orientovat "podle lidských potřeb, přání a tužeb" - jenže holým faktem je, že naprostá většina lidu si v prvé řadě přeje právě konzum

- za třetí, Hrubého (o sobě zcela správné) téze o nových hodnotách ("svoboda, demokracie, právo a ohled k druhým, touha být celými lidmi, a nikoli jen úspěšnými výrobci a spokojenými konzumenty řízenými sobectvím mocných a neosobními silami a mechanismy") - to daleko spíše připomíná program reformních komunistů z roku osmašedesátého, nežli program klasické sociální demokracie.

Pokud by tedy současná sociální demokracie skutečně měla být schopna stát se nositelkou opravdu všeobsáhle humánní ideje, musela by přestat být partají pouze sociální, a musela by se stát stranou ideovou, ve výše zmíněném smyslu. Ale není vidět naprosto nic, co by u současné sociální demokracie mohlo skýtat takovouto vyhlídku.

"... holým faktem je, že naprostá většina lidu si v prvé řadě přeje právě konzum."

Ano, už Marx podřizoval všechno ostatní v prvé řadě ekonomickému hledisku.

Pane Nusharte, to takhle v žádném případě není pravda. To je naprosto vulgarizovaný výklad Marxe - který do nás sice byl vtloukán ideology minulého režimu, ale proto není o nic pravdivější.

Myslíte - není to pravda u klasického marxismu, nebo u postmarxismu? Není to pravda u "mladého Marxe"?

Není to pravda u žádného autentického marxismu, pane Nusharte.

O "autentickém marxismu" jsem zatím nic neslyšel. Čím se vyznačuje?

MP
January 10, 2021 v 16.59
Josefu Poláčkovi

Inu, on to musel těm reformním komunistům šedesátých let někdo vymyslet :-) Právě z hlediska vize budoucnosti toho přinesli zatraceně málo -- a není divu, měli dost starostí s nápravou přítomnosti.

Jinak, ono to zní jako hrozná fráze, protože jde, pokud se bere vážně, o neobyčejně obtížnou věc -- ale ony se ty tužby, přání a potřeby musí osvobodit, aby k něčemu byly. S přáním , aby sousedovi chcípla koza a abych měl dražší auťák než on se dá docela dobře orientovat ta stávající společnost, ale kupodivu ani v ní to není v těch lidských tužbách to nejdůležitější, nakonec i miss America obvykle hovoří o tom, jak by si přála světový mír.

MP
January 10, 2021 v 17.12
Jiřímu Nushartovi

Víte, kolik by toho musel pan Poláček napsat, aby Vám vysvětlil všechno, o čem jste nic neslyšel. Mějte s ním trochu soucit.

Ale s tím autentickým marxismem je to docela jednoduché. To je vlastně každá větev marxistického myšlení, která ví, že jde o osvobození lidí a zrušení soukromého vlastnictví je pouhý prostředkem tohoto osvobození, nikoli cílem. A která myslí samostatně a nikoli v navyklých frázích. Autentickým marxistou je právě tak komunista Kosík, Ernst Fischer a Lukács do své emigrace do stalinistického Sovětského svazu, jako Marcuse, Horkheimer nebo Záviš Kalandra.

A abych Vás ušetřil spekulací o tak složitých problémech, to Vaše tvrzení není pravda u Marxe (mladého, staré i středního), u Engelse, Rozy Luxemburgové ani u Lenina. A pokud jste některé z těch jmen neslyšel, zkuste to s wikipedií.

Říkáte, pane Profante, že autentickým marxismem je

každá větev marxistického myšlení, která ví, že jde o osvobození lidí, přičemž zrušení soukromého vlastnictví je pouhým prostředkem tohoto osvobození, nikoli cílem. 

Dovolte mi položit tři otázky.

1. Co konkrétně znamená "osvobození lidí"? (Budete mluvit o "odcizení"?)

2. Od čeho (od koho) mají být osvobozeni? (Myslím, že od útlaku.)

3. Je možné osvobodit někoho proti jeho vlastní vůli?

MP
January 11, 2021 v 9.20
Milý pane Nusharte,

nebudu mluvit o odcizení. To slovo je pro Vás zbytečně komplikované a mátlo by Vás. Ale na jasnou otázku Vám dám jasnou odpověď:

Ne, nemůžete nikoho osvobodit proti jeho vůli a dokonce ani tehdy, když se jen nechce o své osvobození sám zasazovat. Ale lze odbourávat represivní podmínky, které lidi v v té nepotřebě svobody udržují.

Strýček Tom, hrdý na to, že je "dobrý negr" a jeho bílí pánové si ho váží a adolescentka, která pohrdala svou novou paní, protože na ni neuměla vzít bič -- to jsou, bohužel, podle podle všeho nejrealističtější motivy slavní knihy Beecher-Stoweové. A vidíte, nejsou to ty "přirozené kořeny", ke kterým by se dnes hlásili Afro-Američané z Black lives matter.

A dokonce jsem slyšel, že i v zapadlých moravských víská se už ženy, které by bití považovaly za projev zájmu ze strany partnerů, vyskytují už jen sporadicky.

JP
January 11, 2021 v 10.33
Osvobodit potřeby - jaké?

Už jsem Vaši přítomnost skoro začínal postrádat, pane Profante. Váš styl argumentace je skutečně nezaměnitelný a nenahraditelný. ;-)

Nicméně ve věci samé zůstávám nadále u značných pochybností. Říkáte, že miss America "hovoří o tom že by si přála světový mír"?... No ano; ovšem nějak velice nápadně mi to připomíná proslulého Havlova zelináře. Který si sice také možná osobně přál spojení všech proletářů na této planetě; nicméně onu ceduli s příslušným heslem do výlohy své prodejny umisťoval výhradně proto, že to od něj bylo očekáváno. A že by si způsobil potíže, kdyby tak neučinil. A s tou "miss America" to asi sotva bude nějak principiálně jiné: možná že si některá z těchto exkluzivních děv skutečně víceméně upřímně přeje "světový mír"; ale daleko spíše se vkrádá podezření, že ona tato ušlechtilá slova pronáší jenom proto, že se to tak "patří", že se to od ní očekává, že si tím buduje svůj vlastní image. Který se pak ovšem na trhu krásy nechá velmi výhodně zpeněžit.

Abychom se vrátili k tomu osvobození: dozajista je zapotřebí aby se americká společnost osvobodila například takovým způsobem, že stejnou naději na zisk korunky miss America mají nejen platinové barbie evropského původu, nýbrž i černovlásky původu afrického respektive afroamerického. Nicméně tato - dejme tomu občanská, nechceme-li používat ošklivé slovo "rasová" - rovnost celou věc ještě nedělá o nic lepší. Totiž tu věc, že celý tento způsob života nejen americké, ale vůbec západní společnosti je nastaven na dominanci hodnot krajně povrchních. A že na tomto základním faktu nezmění naprosto nic, jestli se zde tu a tam vyskytne někdo, kdo své řeči o "spojení proletářů všech zemí" - pardon o "míru na světě" myslí třeba opravdu upřímně.

"Autentický marxismus" se pane Nusharte vyznačuje prostě tím, že vyjadřuje skutečné Marxovy myšlenky a téze. Za tím účelem je ale zapotřebí si něco z toho Marxe přečíst; a nespoléhat se jenom na různé pamflety na adresu Marxe a marxismu.

Říkáte "skutečné Marxovy myšlenky a téze", pane Poláčku?

Ne tedy myšlenky a téze Kosíkovy, Lukácsovy, Horkheimerovy, ani myšlenky a téze Ernsta Fischera, Záviše Kalandry či Herberta Marcuseho?

Ano, autentický marxismus nejsou pamflety na adresu Marxe, je potřeba přečíst samotného Marxe - ty skutečné Marxovy myšlenky jsou obsaženy pouze v jeho "Písmu", pouze "Písmo" je skutečným autentickým marxismem!

No... zkuste to vysvětlit panu Profantovi, že autenticita není epigonství. (Mimochodem, pane Poláčku, jsem také rád, že nezaměnitelný styl argumentace pana Profanta opět vnáší do těch našich diskusí tu tolik potřebnou šťávu a přetváří tak upadající a v poslední době nudné diskuse na DR v autentické adrenalinové prožitky.

MP
January 12, 2021 v 10.7
Josefu Poláčkovi

Ale právě o to jde. Miss USA, aby vyhrála, musí mimo příslušný vzhled předvést také určité žvatlání, s očekávatelným obsahem a pečlivě tabuizovanými tématy. Ta tabu se posouvají, dnes by nejspíše už směla -- a možná podle očekávání porotců i měla -- mluvit o klimatické krizi. Nejlépe před billboardem sponzora, výrobce luxusních tryskáčů pro individuální přepravu.

Na jedné straně je to jeden z mnoha příkladů, jak si represivní společnost přivlastňuje vlastní radikální kritiku, komodifikuje ji a neutralizuje. Zároveň je to pokrytectví, které vzdává hold ctnosti -- ona ta miss velmoci, která v posledních sedmdesáti letech vedla bezkonkurenčně nejvíce krvavých intervencí, nejspíše mluví docela upřímně a z duše většiny Američanů, když chce mír; a šestnáctiletá mentální anorektička je vesměs rozpolcená mezi tím, jestli by chtěla být raději miss nebo Grétou T.

Proto se dá vůbec mluvit o osvobození lidských přání a potřeb -- prosvítají i ve zkomolené a zmrzačené podobě, v nevolnosti, kterou v nás provoz této společnosti vyvolává (abych si vypůjčil slova dalšího autentického marxisty, Herberta Marcuse).

Oproti tomu byla situace Havlova zelináře celkem nevinná. Dal něco do výlohy, kolemjdoucí to nečetli a nevnímali, on i oni věděli, že to tam dává jen proto, že by ho jinak udal ten vzteklý dědek z přízemí (nebo někdo ze zelinářské mafie, ono to bylo tvrdé a konkurenční prostředí v tehdejší ekonomice nedostatku) a příslušné úřady by to udání museli otráveně řešit. To heslo přitom nemluvilo z duše ani tomu vzteklému dědkovi (ten se zaplétal s režimem jen proto, že mu režim umožňoval realizovat stařecké nenávisti), natož úředníkům, kterým udával.

Na tom se nelámaly páteře a nešpinila duše dehtem, nejvýše limbus někdejšího režimu, první pekelný kruh začínal až o kus dál a zdaleka nebyl tak idylický.

"OSVOBOZOVÁNÍ" PROTI VŮLI "OSVOBOZOVANÝCH"

Pane Profante, autoritativně nadiktovaná definice svobody a následné vnucování takto autoritativně vymezené svobody rozhodně žádnou svobodou není.

Odbourávání podmínek, které udržují lidi v nepotřebě toho, co "lidé vašeho kmene považují za svobodu" (a co tedy autoritativně jako definici svobody vnucujete i všem ostatním, kteří ale za svobodu považují něco jiného než Vy), toto odbourávání oněch podmínek není vůbec přáním těchto lidí, je to jen přáním Vaším, přáním "lidí vašeho kmene".

MP
January 13, 2021 v 9.59
Milý pane Nusharte,

Nějak jsem se nevšiml, že bych někde diktoval definice a pak je vynucoval. Ale budiž.

Negramotný člověk s absencí běžných forem společenské komunikace je už přibližně nějakých sto let v moderních společnostech typu té, ve které žijeme, docela dost znevýhodněn. A to obvykle dědičně -- jeho děti mají statisticky silně sníženou šanci na to, aby se ze situace vyloučení (a s ní spojovaného ponižování) dostaly.

Takový člověk se naučí žít v situaci, která je, a velmi často bývá hrdý, že dokáže ledacos, co neumí jeho gramotní spoluobčané. Z pochopitelné hrdosti dost často vysvětluje svým dětem, že jim škola k ničemu není.

A "lidé mého kmene" trpí představou, že je přesto třeba trvat na povinné školní docházce, hádat se s rodiči a pomáhat těm dětem, kterým neumí nebo nechce pomoci se školou jejich rodina. A nejen to, hádáme se o školu, na které má stejnou šanci získat základní vzdělání dítě z proletářské rodiny jako dítě těch, kteří díky svému vzdělání vidí, co škola má naučit a nenaučí a mají vůli a peníze starat se o doučování svých ratolestí.

Paradoxně proto, že odmítáme ty děti ze vzdělanostně méně podnětných rodin (brr, ohavný šamanský termín) považovat za příslušníky jiného kmene. Dokonce to považujeme za tak samozřejmé, že nemáme trpělivost s těmi, kteří z vlastní blbosti nebo za cizí peníze hýkají o tom, že rozvracíme přirozené prostředí těch dětí a přitom vůbec nevíme, zda naučí-li se číst a počítat, budou šťastnější.

Takže ano, stojím za svým přesvědčením o tom, co lidi osvobozuje a snažím se ho prosadit. Tak, jako jin stojí za svým přesvědčením a snaží se prosadit třeba odmítnutí úmluvy proti násilí na ženách.

V této naší úvaze o svobodě (o tom, co je to svoboda - o vlastních "definicích" svobody)

jsme, pane Profante, vyšli z Vaší myšlenky, že autentickému marxismu jde o svobodu a ono pověstné zrušení soukromého vlastnictví je jen pouhým prostředkem k této svobodě. (Teze o zrušení soukromého vlastnictví jako prostředku ke svobodě je sporná - její platnost závisí právě na tom, jak chápeme pojem svoboda, tedy opět na té "definici" svobody.)

Říkáte, že "lze odbourávat represivní podmínky, které lidi v nepotřebě svobody udržují", a jako příklad uvádíte odbourávání negramotnosti. Jak ale souvisí negramotnost (nebo vzdělání obecně) se svobodou? Dosahuje negramotný (nevzdělaný) člověk té svobody hůře a s většími obtížemi, než člověk gramotný (vzdělaný)? To opět závisí na tom, jak pojem "svoboda" chápeme, opět to závisí na naší definici svobody. Pokud tedy svobodu vidíme třeba spíše jako možnost dobrého pracovního uplatnění s přiměřeným finančním ohodnocením, pak to odbourávání nevzdělanosti (respektive určitá konformní socializace směrem k vládnoucímu schématu) je paradoxně i odbouráváním represivních podmínek, které udržují lidi v nepotřebě svobody - tedy v nepotřebě svobody podle tohoto nastoleného schématu takto definované.

+ Další komentáře