Je tohle vůbec možné? Stát s úrovní HDP, která by umožnila dobře žít nejen všem jeho obyvatelům, samoživitelkám, menšinám, živnostníkům, ale i několika desítkám tisíc každoročně přijímaných uprchlíků, se chová, jako by nenáviděl lidi.

Příklad první: Bezdoplatkové zóny. Jistě, máme systémový problém s obchodem s chudobou. Jsou zde paraziti na sociálním systému. Ale nemluvím o těch nejchudších, nezaměstnaných, zpravidla samozřejmě Romech. Nýbrž o provozovatelích ubytoven, kde tito nejchudší nacházejí útočiště.

Když jste na tom opravdu špatně a nemáte zaměstnání, kterým byste zajistili rodinu, anebo máte tak malý příjem, že to na obživu nestačí, stát vám pomůže doplatkem na bydlení, zažádáte-li si o něj. Je to šlechetné a važme si toho, dokud někoho nenapadne tuto vymoženost zrušit. Nikdo nevíme, kdy takovou pomoc budeme potřebovat.

Stát toto dělá s vědomím, že ne každý má na trhu rovné podmínky, a ne každý se tím pádem může zajistit nezávisle, bez podpory. Říká se tomu solidarita a je to jedna z nejlepších vlastností lidí i institucí.

Když se lidí, kteří nemají dost peněz na bydlení — ano, jsou to zpravidla Romové a ano, nemají na něj i vinou diskriminace — sejde na jednom místě hodně, objeví v tom někdo podnikatelskou příležitost. Založí si ubytovnu. Mizernou, zaplivanou, předraženou, ale ubytovnu. Chudí mají kde bydlet a stát to zatáhne. Zlaťáky se sypou.

Je to zátěž, ale z hlediska rozpočtu jde stále o drobné. Stát, který téhle situaci přihlíží, se chová jako idiot. Ale stát, který se rozhodne řešit ji tak, že v místech, kde je lidí s právem na doplatek na bydlení větší koncentrace, doplatky prostě zruší, se chová jako zlý skřet.

Ubytovny skončí a bydlení s nimi. Bez náhradního řešení. Kdo řešil bytovou nouzi zaplivanou ubytovnou — a to nikdo nedělá rád a z vlastní vůle — je najednou v ještě prekérnější pozici. Svědectví o tom přinesl DR před pár dny. Co si o takovém řešení zákonodárci mysleli. Co?

Že bude nejlepší, když ti lidé prostě pojdou hlady a bude po problému? Nemusíte být Albert Einstein, abyste domysleli, co takové řešení zapříčiní.

Příklad druhý: Porody. Rozumějte proces přivádění nových lidí na svět.

Jsou ženy, které prostě chtějí rodit doma. O dobrých důvodech i rizicích takového záměru se již popsalo mnoho papíru i nul a jedniček. I když bych sama doma spíš nerodila, kdo jsem, abych ignorovala, či dokonce utiskovala ženy, pro něž je to první volba? Vždyť je to běžné v tolika civilizačně vyspělejších zemích, než je ta naše.

Co na to stát? Namísto aby takovým ženám umožnil, či spíše zajistil bezpečí a patřičnou péči, začne ji kriminalizovat. Porodní asistentka Johanka Kubaňová dostala za vedení domácího porodu před pár dny pokutu 120 tisíc korun. Rozhodnutí není pravomocné a paní asistentka se odvolá. Přejme jí štěstí.

Co tento případ sděluje? Je to další příklad toho, jak stát se zapšklostí skřeta zašlapává jinakost a namísto systémového řešení, které by lidi chránilo, předepisuje postup, který je uvádí do životy ohrožující situace.

Namísto aby si žena, která nechce rodit v nemocničním zařízení, prostě najala školeného odborníka, musí de iure zůstat napospas sama sobě a amatérům. Namísto aby se stát zbavil parazitických provozovatelů ubytoven, vyžene lidi na ulici. Logika? Tu zde nehledejte.

Příklad třetí: Pavel Košulič, vynikající vinař z jižní Moravy. Ryzí člověk, poctivec, drobný podnikatel. Tohle je jeho příběh: Žádal o dotaci na stroj u Státního zemědělského intervenčního fondu. Už jen vyplnit žádost je nad možnosti člověka, který se musí starat od rána do noci o chod své živnosti. Musí si proto najmout firmu, aby to udělala za něj. Není totiž Agrofert, který na to má speciální oddělení.

Dotace jako idea jsou výborná věc, která umožňuje v prostředí nerovných podnikatelských podmínek existovat i těm, kteří jsou malí, dbají na ekologii, kulturní dědictví a podobně. Problém je, když z ní podnikateli kvůli pomalé práci úřadů zbude sotva polovina a jako vedlejší produkt vznikne ještě penále za zpožděné splátky věřiteli, jako se to stalo zde. Výsledek? „V takovém státě už definitivně žít nechci,“ říká člověk, s nímž by se přece mělo zacházet jako se solí téhle země.

Příklad čtvrtý: Česká republika nepřijme ani jednoho z 450 uprchlíků, kteří uvízli na rybářské lodi u pobřeží Itálie. Uprchlíků. Přestaňme jim říkat migranti. Ti lidé do Evropy nejedou na dovolenou, ale proto, že nemohou žít ve své vlasti. Premiéra Babiše o tuto pomoc požádal premiér Itálie Giuseppe Conte. 450 lidí. To je méně, než máme mnozí mezi přáteli na Facebooku. Česká republika by je měla přijmout všechny.

Mohli jsme pomoct evropskému partnerovi, mohli jsme pomoct pár rodinám a jednotlivcům začít žít nový život v bezpečí. Ne, my jsme se rozhodli zachovat jako fracci, kteří přehlížejí dění ve světě a sobecky opakují: „Já, já, já“ a ukazují prstíčkem na sebe.

V podobných příkladech bychom mohli pokračovat. Stát prostě zmnožuje doklady o tom, že jako instituce namísto rozumného a lidskostí vedeného řešení problémů a výzev zavádí jako princip zašlapávání jinakosti, lhostejno, zda jinakosti vzniklé svobodnou volbou (porody doma, živnostníci), či v důsledku kalamit či strukturálních neřešených problémů (Romové, uprchlíci). Bavíme se přitom o státě, který požívá opravdový blahobyt a v němž by nikdo nemusel žít ve strachu, že nebude mít čím nakrmit sebe a své děti, že nedostane příležitost rozvíjet svůj talent, případně, že se mu nedostane péče, kterou si je ochotný nota bene zaplatit se svého.

Stát není stroj. Stát jsou konkrétní lidé a jejich zodpovědnost za konkrétní rozhodnutí, která prosadili. Mohli prospívat lidem, ale rozhodli se naopak.

Ale také to tak můžeme nechat být. A jen čekat, kdo další „divný“ či „nestandardní“ bude příště na řadě.