Chci přispět X

Uprchlíci ve vlastní zemi: Jak se žije rodinám z ústeckých ubytoven

Přestože začaly prázdniny, dvanáct ústeckých dětí školu neopustilo: bydlí v její tělocvičně. Situace rodin ze zrušených ubytoven připomíná tu uprchlickou. Jen tu není válka a jde o naše spoluobčany.

Pato_kaj

Josef Patočka

07.07.2018 06:05

Související

Na předlické Školní náměstí v Ústí nad Labem přijíždím trolejbusem číslo sedmapadesát v brzkém odpoledni. Je pěkný, ospale teplý den. Právě začaly prázdniny a blíží se prodloužený víkend. Sluncem prohřátý vzduch navozuje školní docházce sotva odrostlému člověku nezaměnitelný pocit ještě mladého léta, příslib bezstarostných, zmrzlinou upatlaných dnů. Prázdninová pohoda je však v České republice roku 2018 privilegiem.

Dvanáctka dětí z chudých ústeckých rodin totiž školu neopustila: i se svými rodiči bydlí v její tělocvičně. Poté, co se město Ústí nad Labem celé prohlásilo za vyloučenou lokalitu, a zastavilo tak na svém území výplatu doplatku na bydlení, rozhodli se majitelé ubytoven Klíšská a „Modrá“ skončit s výhodným obchodem, pro který se vžil přívlastek „s chudobou“.

Stovky lidí si musely narychlo hledat nové bydlení. Zatímco ti z Klíšské ho také díky ochotě místostarosty centrálního ústeckého obvodu Karla Kariky našli, několika rodinám se to ani po měsíci usilovného hledání nepodařilo. Bez prostředků, bez vyhlídek a bez naděje skončily v tělocvičně.

Uprchlíci ve vlastní zemi
„Je to šílený, ti lidi vůbec nemají kam jít, mají strach, co s nimi bude,“ uvádí mě do situace dobrovolník Marek, který přijel lidem v těžké situaci pomoci na výzvu místního sdružení Konexe, jež ve vyloučených lokalitách provozuje komunitní práci. „Připomíná mi to zážitky z maďarských hranic, kde jsme byli pomáhat lidem prchajícím před válkou. Jen s tím rozdílem, že tady válka není a ti lidi mají vlastní stát. Jsou to čeští občané. A vůbec nikdo jim nepomůže,“ popisuje student z pražského Žižkova.

Bez prostředků, bez vyhlídek a bez naděje. Foto Facebook Na ulici nepůjdeme

Ve dvoře kolem dvou dřevěných stolků unaveně posedávají dospělí, s výskotem si čas všelijakými hrami krátí děti. Právě skončil oběd: vývar, rýže s rajčatovou omáčkou. Problémem je nedostatek prostředků na jídlo i otázka, kde jej připravovat. Shání se po potravinových bankách, finančně přispěla neformální skupina Food not Bombs z Prahy, která jindy vaří bezdomovcům. Mléčné výrobky se musí rychle sníst, není lednička. Vařit se nakonec může jednou denně v centru Člověka v tísni naproti přes ulici. Ještěže škola dovolila vevnitř rychlovarnou konvici, je jak vařit kafe. Večer se griluje – malé štěstí v neštěstí.

Na zamřížovaných okenicích tělocvičny visí sbírka omalovánek. Spiderman, auto, princezna. Je to výstavka od včerejška. „Snažíme se dětem zajišťovat alespoň nějaký program, aby na ně ta strašná situace nedoléhala,“ vysvětluje Marek. „Pětadvacet let neřešenej problém tu zachraňujem omalovánkama,“ směje se hořce. Z dlouhé chvíle vybarvují i dospělí. „Co vám mám povědět,“ říká unaveně Jan, který v tělocvičně skončil i s dcerou. „Jsem nervózní, tak si maluju. Do práce nemůžu, přece tady dítě nenechám samotné.“

„Teď dopoledne tu byla primátorka,“ pokračuje Marek. „Nulový zájem. Prý ‚to jsme rádi, že je o vás postaráno. Tak snad si brzy něco najdete‘.“ Lidé mají strach prozradit, že mají třeba předběžně nějaký byt přislíbený. Bojí se, že by museli z tělocvičny pryč. Hlavní, zato ustavičnou připomínkou přítomnosti státu zůstává policejní auto, zaparkované v bočním vchodu na školní dvůr. Nikdo neví, proč tam stojí. „Kdo je tady ten v té modré čapce?“ přichází se po chvíli zeptat uniformovaný příslušník. „Já jsem novinář,“ odpovídám. „Aha, tak dobře,“ schvaluje.

Vydržím. Co mi zbývá
Stejně jako Jan je na tom pan Štefan. „Dělám všechno, hlavně stavební práce,“ vysvětluje. „Všichni pořád nadávají, že mají Romové pracovat. Já bych rád. Teď ale nemůžu,“ říká vzdorně. Bydlet v tělocvičně, přitom se starat o děti a ještě shánět nový domov. „Dovedeš si představit, kdyby se to stalo bílým? Celá republika by se mohla zbláznit,“ ušklíbá se.

Jen za posledních několik dní navštívil Štefan v Ústí pět bytů. Vybavený byt si tam lze teoreticky snadno najít za šest tisíc měsíčně, s kaucí jeden nájem dopředu. Pokud ovšem máte správnou barvu kůže. „Dostupný byt neseženu,“ vysvětluje Štefan, „je to vždycky stejné. Bavíme se normálně po telefonu, všechno je v pohodě. Pak tam přijedu a majitel mi říká ‚vy jste černej? To jste měl říct hned, to asi nepůjde.‘ Co na to mám říct? S takovým člověkem už se nechci ani bavit,“ popisuje zážitek, jakých má každý člověk v Ústí s jen trochu tmavším odstínem pleti nepřeberně.

Pro někoho takového jsou k sehnání pouze „speciální“ byty: ve špatném stavu, úplně nevybavené a s kaucí vysoko nad možnosti chudého člověka bez úspor a volných prostředků. „Našel jsem nakonec byt kousek odtud, ale nechce se mi tam. Tři plus jedna, není tam ale vůbec nic, jen lino. Nájem čtrnáct a kauci chtějí jednadvacet tisíc.“

Nejhorší je pro rodiče hrůza z odebrání dětí. „Co až přijdou a budou se ptát ‚kde vaše děti spí? Na čem jim vaříte?‘ Co jim řeknu? Když mi děti vezmou, půjdu na tři roky do vězení a nikdy v životě už je neuvidím, možná až jim bude osmnáct.“ Příliš vysoké kauce navíc sociálka často nechce lidem platit, přestože na to mají nárok.

Solidarita několika místních pomáhá, je jich však málo. Foto Facebook Na ulici nepůjdeme

Na všech je patrné vyčerpání a nervozita, obava z budoucnosti, jakou mnoho z nás nikdy nezažije. Octnout se bez střechy nad hlavou, bez domova, skoro sami v nevlídném světě, který se zdá být celý postavený proti vám. Až na pár výjimek kouří všichni. Jak jinak si taky krátit dlouhou chvíli?

„Dejte mi někdo prosím cigaretu,“ žádá terénní pracovnice z Člověka v tísni, již ale všichni znají především jako svou souputnici. Mají před ní evidentně respekt, dělá co může. „Myslela jsem, že to vydržím, ale už toho mám dost,“ povzdychne si. Ještě než dokouří, obrací se na Štefana: „Slibte mi, že to vydržíte. Vydržte to do zítřka, něco najdete, uvidíte.“ Štefan pokyvuje hlavou: „No vydržím. Co mi zbývá.“

Já se tu narodil. Stejně jako vy
Štefan mladší mezitím s ostatními dětmi opodál tančí a zpívá. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Z Prahy přijeli Markovi kamarádi, kteří dělají arteterapeutický a canisterapeutický program pro děti se zdravotním postižením. Ve středu pozornosti se tak ocitá Rey, střapatý irský vlkodav úctyhodné velikosti. Nechává se dětmi po dvorku vodit sem tam s výrazem zkušeného zenového mistra. „Vypadá trochu jako oslík,“ směje se jedno z děvčátek.

Když se zvíře hrou unaví, vzniká plán vzít jednoho z rodičů a jít si s dětmi hrát na protější hřiště. To u tělocvičny je svědomitě zamčené na zámek. „A pustí nás tam?“ ptá se s obavami pro změnu jeden z hochů. Na systém neformální segregace, kdy barva kůže snadno znamená zákaz vstupu, si tu děti zvykají odmala. Potvrzuje se to také druhý den. Výlet do zoologické zahrady se podle zpráv dobrovolníků neobejde bez střetu se zaměstnankyní, která chce nejprve děti vyhodit a nadává jim do „smradů“. Než zjistí, že mají vstupenky. Omluvit se ale nechce, nemá prý proč.

Rasismus je všudypřítomný a nelítostný. Ve facebookových skupinách jako „Ústečáci sobě“ projevují mnozí lidé nad osudem lidí z uzavřených ubytoven nepokrytou radost, posmívají se. Většina se netají tím, že by byli nejraději, kdyby se Romové z města odstěhovali. Však také po rozhodnutí majitelů o uzavření ubytoven předaly úřady jejich obyvatelům seznam ubytovacích zařízení převážně mimo město. Většina lidí z „Modré“ se přitom cítí být v Ústí doma. „Já jsem se tu narodil. Je mi třicet jedna let, žiju tu celý život. Nechce se mi odtud,“ říká Štefan.

„O tomhle pohledu a klidu jsem v této ulici Klíšská vždycky snila!!! Bůh existuje!!! Ulice bez cigošů...,“ rozplývá se na sociální síti zpěvačka Eliška Lüftnerová, která se na svých stránkách – mezi příspěvky o drbání psů a chování miminek, fotkami z vystoupení, citáty Paola Coelha – označuje za „českou Edith Piaf“.

Autorka ani nevěděla, kde se vystěhovaná ubytovna nacházela. Spletla si ji s nedalekým domem, kde žijí převážně chudší rodiny. Repro DR

Později příspěvek stáhne a upraví: „Abych nebyla nazývána rasistkou, kterou nejsem, trošičku pozměním text“. Tentokrát píše už jen o „neslušných občanech“ kteří „asi slušnými nikdy nebudou… Jakých občanů se to týká, ať si každý udělá obrázek svůj,“ dodává se spikleneckým smajlíkem. Nenávist spojuje lidi v pospolitém bratrství těch „slušných“, rozuměj bílých. Mohou se na Facebooku vzájemně utvrzovat a poplácávat se po zádech za údajnou odvahu „nazývat věci pravými jmény“.

Útlá solidarita
Pověst „gádžů“ zachraňuje jen pár místních. „Nebýt toho Brože, už jsme dávno na ulici,“ odtuší Štefan. Dlouholetý komunitní pracovník a spoluzakladatel Konexí, křestním jménem Miroslav, přišel na ubytovny nabídnout lidem podporu hned, jak se dozvěděl, že se mají zavírat. Místním pomohl rozběhnout iniciativu „Na ulici nepůjdeme“, jíž se podařilo uspořádat demonstraci, kauzu rozmáznout v médiích a donutit úřady k ústupkům. Lidem v tělocvičně se za situace krajního nedostatku dobré vůle či téměř úplného selhání oficiálních institucí snaží pomoci útlá neformální síť dobrovolníků.

Když se loučím, úřady o sobě dávají vědět znovu v osobě přítomného strážníka. „Jste tu ve škole, v celém areálu je zakázáno kouřit,“ upozorňuje. Na chudé musí být přísnost a pravidla je pojednou potřeba dodržovat. Po odjezdu se dozvídám, že bylo zakázáno i večerní grilování. Snad aby si náhodou obyvatelé tělocvičny nemysleli, že jsou na prázdninách, a nezachtělo se jim zůstat.

Solidarita zdola alespoň částečně zaplňuje prostor opuštěný „spořádanou“ společností, k anarchistické romantice to má ale daleko. Evidentně scházejí prostředky, zázemí, peníze. Všechno se dává dohromady narychlo, zdola. V Praze probíhá materiální sbírka, vznikl také účet na finanční příspěvky. Z nouze ctnost – podobně jako loni na okupované ubytovně „Kuncovka“. To bylo ale ve studentském Brně, tady je sehnat pomoc obtížnější.

Vzhledem k tomu, jak snadno a bez většího zájmu prochází vyhlášení bezdoplatkové zóny v Ústí, Kladně a dalších městech, je nejhorší skutečnost, že se možná jedná o předzvěst budoucnosti. Namísto chudoby se město zbavuje chudých. Zákon o sociálním bydlení dál schází. Mezitím v tělocvičně předlické školy žijí lidé. A útlá síť, která jim pomáhá vrátit se do života, – tentokrát pod heslem „Na ulici nepůjdeme“ – stojí a padá s každým svým jednotlivým uzlem. Máte-li chvíli, čekají tam na vás.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.