Lze zaslechnout názory, že Miloš Zeman by se ve svém druhém prezidentském období mohl posunout do politického středu a stát se smířlivějším k jiným názorům. Voliče extrémních stran už k ničemu nepotřebuje a do historie se možná nebude chtít zapsat s nálepkou krajně pravicového, proruského populisty, kterou si vysloužil v západních médiích.

Zeman ve svém povolebním vystoupení sice naznačil, že by mohl být umírněnější, ale vzápětí předvedl v podobě útoku na „kavárnu“, čímž myslel voliče Jiřího Drahoše, jak je pro něj těžké se krotit, když „kavárnu“ vyzval, ať v příštích pěti letech mlčí. Ve zkratce nám předvedl dva Zemany, kteří se v něm vždy svářeli: racionálního stratéga, který svoje kroky plánuje, a impulzivního provokatéra, který nic nezapomíná a neodpouští.

Navzdory svým četným přešlapům a excesům by přitom Zeman teoreticky ještě pořád měl určitou šanci svůj obraz změnit. Mohl by ubrat na kampaňovitosti svého vystupování — třeba jen proto, že žádnou kampaň už dělat nemusí. Mohl by nabídnout smířlivá gesta směrem k oné druhé části společnosti, která ho nevolila, protože společnost až dosud částečně polarizoval programově i proto, že spoléhal na to, že mu to pomůže se znovuzvolením.