Žijeme v bláznivých časech. Zprávy z politického provozu nás o tom ujišťují každý den několikrát. Kulturní provoz skoro nikoho nezajímá, ale i v něm se propisuje duch doby.

Při opravě národní kulturní památky, Müllerovy vily, byla na jejím plotě k vidění cedule hlásající: „Grifo opravuje Müllerku“.

Opravuje se také Belvedere ve Vídni. Porovnejme si obsah dvou sdělení vůči veřejnosti. Ve Vídni se dovídáme, kdo to vede, co se děje, za kolik, kdo to provádí. Jaksi jako když se utrácejí veřejné peníze.

V případě Müllerovy vily se nám hravě sděluje, že opravuje grifo, tedy maskot muzea dosti všeobecně přezdívaný prasolev. Lidová moudrost kolemjdoucích se tentokrát demonstruje v dotazu: „Grifo? Není to ta firma, která opravovala v Motole?“

V dikci Muzea Prahy si sdělení o opravě národní kulturní památky Müllerova vila představuji zhruba takto: „Müllerce už kapalo na karbid a opravu potřebovala jako prasolev drbání. Opravu si zaslouží a my ji zvládneme!“

Grifo, nazývaný prasolev, je všudypřítomný symbol muzea. Logo vzniklo za cenu 287.000,- Kč bez DPH. Cenu dalších prací je možné si vyžádat. Grifo v materiálech muzea různě poletuje, za vrchol nevkusu považuji projekci barikády na prasoleva v době letošního květnového vzpomínání na osmdesáté výročí konce války v Praze. Pražské povstání nepřežilo asi 3000 lidí a prasolev u toho nebyl.

Muzeum Prahy chystá otevření stálé expozice v hlavní budově. „U nás se muzeuje jinak.“ Hlásá upoutávka. Slovo „muzeuje“ neexistuje, přestože mu je rozumět.

„Tahle legendární otvíračka se totiž zapíše do historie. Na to my máme čich.“

Počkejme si, až se usadí prach po PR kampani muzea. Třeba se pak rozproudí nějaká fundovaná debata o muzejní křižovatce, kterou Muzeum Prahy naznačilo. Radní, poslanec, politik TOP 09 Jiří Pospíšil se politicky za novou podobu Muzea Prahy postavil. Vnímám ho jako politika, který má čich.

Celkové náklady Muzea Prahy na aktivity spojené s oblastí public relations, zahrnující mzdové náklady interních zaměstnanců, dohody o provedení práce a smluvní vztahy s externími dodavateli služeb, činily:

• v roce 2023 — 2 340 545 Kč (tj. 1,06 procent celkového rozpočtu muzea)
• v roce 2024 — 2 296 652 Kč (tj. 0,9 procent celkového rozpočtu muzea)

Je tedy otázka, zda šum kolem otevření, kdy PR běží na plné obrátky, někdy utichne a dostane se na věcnou debatu.

Tato kulturní glosa se záměrně tedy ještě netýká otevření hlavní budovy Muzea Prahy, která mi ze všech dostupných indicií připadá jako lepší pouťová atrakce a hříčka.

Ze zacházení s Müllerovou vilou je možné všimnout si pracovních postupů Muzea Prahy. Vila patří k tomu kulturně nejcennějšímu na území České republiky. Pětadvacet let na místě pracovala Maria Szadkowska, které se podařilo propojit dvě významné pražské vily (druhou vilu postavil Otto Rothmayer) do jednoho prohlídkového okruhu s úžasným informačním centrem.

Dvojice vil umožňuje československé vyprávění o elitách od vzniku republiky do roku 1966, kdy zemřel Otto Rothmayer. V jeho vile nacházíme lidi od Masaryka po Sudka, ale i, možná hlavně, počátky a pokroky emancipace žen. U Müllerů se scházely podnikatelské i kulturní elity obou někdejších zemských jazyků.

Müllerova vila je asi nejzdařilejší ukázkou Raumplanu architekta Adolfa Loose. Zajímavé jsou nuance spolupráce Loose a profesora Karla Lhoty. Dvojice vil v muzejním celku, který vytvořila Maria Schadkowska, patří k tomu evropsky nejzajímavějšímu pro kultivované návštěvníky Prahy.

Podle informace pražského magistrátu Muzeum hl. m. Prahy obdrželo v roce 2024 celkem patnáct výpovědí s dvouměsíční výpovědní lhůtou ze strany zaměstnanců, z toho jedenáct na pozici referenta a čtyři na pozici vedoucího pracovníka.

Nad rámec toho bylo ukončeno šest pracovních poměrů dohodou, a to výhradně u vedoucích zaměstnanců, přičemž v těchto případech bylo vyplaceno odpovídající odstupné. Dá se tomu říkat čistka?

Jednou z osobností, které muzeum opustily, byla i Maria Schadkowska.

Nemyslím si, že modernizace a transformace muzejní instituce probíhá takto. Myslím si, že vedení Muzea Prahy své kroky činí úmyslně a že se otevře krátké okno příležitosti jeho kroky reflektovat na výsledku, u příležitosti otevření hlavní budovy, která obsahuje elektronickou projekci za padesát milionů korun.

V rozhlase zaznělo, že se přípravná skupina expozice scházela v počtu devíti lidí dva měsíce, někdy dokonce každý týden. Otevření nové expozice v muzeu s miliony sbírkových předmětů a s více než sto padesáti zaměstnanci obvykle znamená výsledek odborné práce řady let a pečlivého výběru témat, které se vejdou na danou plochu. Témat vyprávěných za pomoci sbírkových předmětů.

Ředitel Muzea Prahy, přírodovědec doktor Ivo Macek nabízel — nebo dál nabízí — své přednášky po internetu za více než dvacet tisíc. Když se tam přátelé informovali, dověděli se, že když zaplatí do pátku, dostanou slušnou slevu. Přednášky nenabízelo Muzeum Prahy, přestože závěrečné setkání mělo, podle svědectví dotazujících se přátel, proběhnout právě zde.

Počkejme si tedy na „legendární otvíračku“. Nemám k ní důvěru, ale rád se nechám přesvědčit, že jsem se mýlil. Konec konců Muzeum Prahy má opravdu úctyhodnou vědeckou radu a jistě mu je znám zákon o ochraně sbírek muzejní povahy 122/2000 Sb.

Zatím nás ale čeká program pro rodiny, při kterém je možné vyrobit si krmítko, nechat si pomalovat obličej a zhotovit ozdoby na vánoční stromeček ve stylu 19. století.

Až se všichni vydovádí, bude snad prostor pro debatu, jaká se v Muzeu Prahy v nově otevřené budově za veřejné peníze poskytuje veřejná služba.

Ale jak známe prasoleva, možná jeho požadavkům bude učiněno zadost těmi krmítky.