Vystoupení prezidenta Donalda Trumpa a nově zvoleného starosty New Yorku Zohrana Mamdaniho na tiskové konferenci po jejich společné schůzce interpretovala většina pozorovatelů jako nečekaný moment politického souznění. Oba politici působili uvolněně, dokonce se jeden o druhém vyjadřovali takřka pochvalně. Trump pogratuloval Mamdanimu k volebnímu vítězství a několikrát zopakoval: „Čím lépe si povedete, tím budu radši.“ A přitom Mamdaniho kryl před mnohdy ostrými otázkami novinářů.

V jednu chvíli zazněl na adresu Mamdaniho dotaz, zda i nadále pokládá Trumpa za fašistu. Trump do toho žertovným tónem vstoupil a otázku smetl ze stolu tím, že Mamdaniho vybídl, ať zkrátka odpoví „ano“ a přejde k dalším dotazům. Média vyzdvihovala nenucenost jejich vzájemné interakce a společný důraz na snížení životních nákladů obyvatel New Yorku, včetně toho, že oba souhlasně kritizovali vysoké ceny energií.

Řada komentátorů se shodla na tom, že přátelská atmosféra mezi oběma muži všechny překvapila a rozhodně neodpovídala očekáváním. Demokratický socialista známý tím, že chce posilovat práva nájemníků, prosazuje veřejnou dopravu zdarma a kritizuje spoluvinu USA na genocidě, najednou nachází společnou řeč s reakčním politikem, který dlouhé roky podněcuje rasistická, autoritářská hnutí.

Co však mohlo na první pohled působit jako velké překvapení, bylo ve skutečnosti předvídatelné setkání dvou navzájem kompatibilních politických strategií. Obě se zaměřují na hmotné potřeby lidí, a přitom ponechávají nedotčené hlubší mocenské struktury, které pro své fungování potřebují nerovnost, vykořisťování a donucovací prostředky.

Popularita a politika laciné úlevy

Základem legitimity byla pro Trumpa od počátku popularita. Snažil se získat obdiv širokých mas, budoval si status celebrity a pěstoval populistickou rétoriku ne proto, aby demokratizoval moc, ale proto, aby obhájil vládu v rukou člověka, který má obrovský majetek a sám je na štíru se zákonem.

Uznání, které Mamdanimu projevil, mělo Trumpovi sloužit k sebepotvrzení v očích veřejnosti. Tím, že se přidá na stranu čerstvě zvoleného politika, těšícího se široké podpoře, upevňuje svou pozici reprezentanta obyčejných lidí, bez ohledu na to, že jeho politickou agendou zůstává sebezáchova před soudy, osobní obohacení a elitářská koncentrace moci.

Mamdaniho strategie se opírá o jiný kalkul, který se s tím Trumpovým shoduje pouze vnějškově. Politika dostupného bydlení a služeb mezi voliči rezonuje, protože míří na ty, kteří pociťují krizi kapitalismu na vlastní kůži. Rozpočet velké části domácností pohlcují ceny bydlení, potravin, energií a dopravy, zatímco mzdy stagnují. Život v New Yorku je zvlášť v poslední době neúnosně nákladný.

Mamdaniho platforma tento palčivý problém postavila do centra své politiky jako východisko pro socialistickou reformu. Svůj mandát ve funkci starosty Mamdani spojuje s politickými kroky, jako je zmrazení cen nájmů, městské autobusy zdarma či obecní vlastnictví základních statků. Důraz na snížení cen posouvá socialistickou politiku do mainstreamu tím, že jí vtiskuje charakter pragmatické úlevy, nikoli ideologické transformace.

Takováto strategie má své výhody. Může zakotvit levicovou politiku v materiálních potřebách a vybudovat podporu pro veřejné služby. Avšak zaměření na cenovou dostupnost v sobě nese i jisté riziko. Pokud se snižování cen stane hlavním cílem a horizontem, nikoli mostem pro systémovou změnu, hrozí nebezpečí, že celý tento politický projekt vyústí v pouhou humánnější verzi téhož pořádku. Anebo hůře, vytvoří podhoubí pro represivnější a nelidštější formu novodobého fašismu. Život bude levnější — nikoli však svobodnější.

Tato situace odráží hlubší rozpor přítomný v soudobém kapitalismu. Liberální demokracie a tržní instituce už nejsou celospolečensky vnímány jako samy o sobě legitimní. Jejich hodnota se totiž čím dál víc poměřuje tím, nakolik jsou schopny zajistit bezprostřední zlepšení materiální situace lidí.

Tento posun vytváří prostor pro radikální změnu, prolamuje totiž staré přesvědčení, že stávající systém si zasluhuje loajalitu už jen z titulu své existence. Současně ale tentýž vývoj skýtá systému nové prostředky, jak se bránit. Populární vůdci mohou lidem nabídnout krátkodobou úlevu, která vrátí důvěru stávajícím institucím, a přitom ponechá nedotčené právě ty síly, které krizi způsobily.

Cenová dostupnost se pak stává spíše tlakovým ventilem než cestou k transformaci. Současně hrozí, že se požadavky levice redukují na zevšeobecnění touhy střední třídy po méně nákladné existenci uvnitř kapitalismu — bez ohledu na jeho vykořisťovatelský dopad na zbytek společnosti.

Srdečné setkání Trumpa a Mamdaniho není znamením ideologické jednoty demokratického socialismu a pravicového populismu. Ukazuje však, že oba tyto směry se nyní pohybují v politickém rámci, kde legitimita spočívá ve vydobytí krátkodobých ekonomických zisků pro běžné Newyorčany spíše než na principech, k nimž se hlásí. Otázkou je, čeho se budou muset vzdát, aby těchto zisků dosáhly.

Cenová dostupnost jako úplatek za podporu

Příchylnost k Trumpovi se může jevit jako výhodná politická taktika, pokud ale na tuto hru přistoupíme, může nás to zavést do situace, kdy získá autoritářství auru něčeho něco nejen přijatelného, ale dokonce progresivního.

V bohatých kapitalistických státech se objevuje dlouhodobá a příliš často pohodlně přehlížená politická úmluva ve stylu „něco za něco“. Lidé získají krátkodobé zlepšení své ekonomické situace, dotované veřejné služby a úlevu od finanční tísně dané vysokými cenami zboží výměnou za to, že přistoupí na pokračující imperiální násilí a domácí rasově založené represe. V současné době v sobě tato „stará“ úmluva nese navíc zvýšené riziko nástupu fašismu.

Pracující lidé v centrech impéria mají zaručený lepší přístup ke zboží, zatímco bohatství se nadále vydobývá na pracující třídě kolonizovaných, sankcionovaných či militarizovaných částí světa. V domácí politice pak tatáž úmluva umožňuje prohlubování nerovností, přičemž dopady jsou mírněny prostřednictvím kontroly udržování pořádku, cílených sociálních dávek a selektivních investic.

Toto uspořádání spočívá na ekonomické úlevě coby nástroji zachování systému. Namísto aby státy bojovaly se strukturami, které vytvářejí chudobu, snaží se tlumit nespokojenost tím, že učiní přežití nepatrně snazší. Politické instituce se stávají strážci společnosti, kde se počítá s nerovností, a stability se dosahuje nikoli emancipací, nýbrž regulovaným kompromisem.

Tuto nepsanou úmluvu také v čím dál větší míře posiluje to, co bychom mohli označit jako autoritářský finanční komplex. Současný kapitalismus pomáhá udržovat propletenec finanční moci, korporátní kontroly a represivních orgánů, které krotí nepokoje ve chvíli, kdy se nerovnosti vyhoupnou na neúnosnou úroveň.

Policejní kontrola, dohled, vězeňské praktiky přenesené do civilní sféry a militarizovaná zahraniční politika nejsou jen nástroje k udržení stávajícího pořádku; představují také ziskový sektor, který expanduje právě díky tomu, že nerovnosti přetrvávají. V tomto kontextu pomáhá politický důraz na cenovou dostupnost zachovat systém, protože zmírňuje každodenní tlak, přičemž ponechává nedotčený právě průmysl, který se pro svůj růst opírá o represe doma i v zahraničí.

V tomto smyslu se cenová dostupnost stává nástrojem pacifikace — zejména pro newyorskou pracující třídu, která požaduje skutečné systémové změny. Levnější doprava a nižší účty za energie znamenají reálné zlepšení v životě lidí, současně ale mohou sloužit jako návnada či pobídka k přijetí politického řádu, který má na svědomí globální exploataci a domácí represe. Otázka tedy nestojí tak, zdali materiální úleva má, či nemá hodnotu, nýbrž zda takováto úleva může fungovat jako náhrada strukturální transformace, místo aby k této transformaci směřovala.

Takto nastíněný rámec ukazuje, o co se dnes v New Yorku hraje. Mamdaniho důraz na téma dostupnosti bydlení a základních životních potřeb může dát vzniknout nové struktuře veřejného vlastnictví, která bude hozenou rukavicí pro kapitál. Může se ale také stát mechanismem, díky němuž se život Newyorčanů zlevní, ale základní mašinérie vykořisťování zůstane beze změny.

Mamdaniho rozhodnutí ponechat ve funkci policejní komisařky Jessicu Tischovou je dobrou ilustrací tohoto napětí, protože naznačuje, že i nová administrativa bude pokračovat v politice policejního dohledu, který v minulosti upřednostňoval ochranu majetku, soustředění na vandalství a „rozbitá okna“ a systém dohledu před strukturální spravedlností.

Zůstanou-li tyto instituce beze změny, hrozí, že cenová dostupnost poslouží jako ochranný štít pro systém, který prohlubuje nerovnost a přitom předstírá, že ji zmírňuje. Nebo přesněji, vytvoří nové a přijatelné formy represe, nespravedlnosti a vykořisťování tím, že dá prostor k naplnění neetických tužeb střední třídy, která přehlíží útlak druhých, aby sama mohla pohodlně žít.

Tento vzorec není v mezinárodním měřítku ničím novým. Evropské systémy sociálního státu byly z velké části vybudovány na drancování koloniálních zdrojů. Prosperita Spojených států se opírala o globální nadvládu, vojenskou moc, dolarovou hegemonii a vyvlastňování. Levné zboží se neobjeví jen tak zčista jasna. Je dotováno neviditelnými lidskými náklady.

Levicový projekt, který se snaží snižovat životní náklady, aniž by se zabýval těmito globálními, na rasových nerovnostech založenými kořeny problému, může reprodukovat ekonomiku, v níž je pohodlí metropole zajišťováno prostřednictvím podrobení druhých.

Více než jen levnější přežívání

Proměnu veřejného vědomí, která umožnila Mamdaniho vítězství, bychom neměli podceňovat. Lidi už nepřesvědčuje tvrzení, že kapitalismus a liberální demokracie jsou inherentně legitimní. Měřítkem legitimity je dnes schopnost institucí zajistit hmatatelné zlepšení životních podmínek lidí.

V éře krize je takováto proměna pochopitelná. Krize totiž podrývá ideologickou loajalitu a otevírá prostor pro radikální alternativy, ukotvené v naplňování základních potřeb. V zásadě se dá říct, že tak jako Mamdani využívá diskurz „dostupnosti“, aby učinil svou značku liberálního socialismu politicky přijatelnější, úplně stejně využívá týchž tužeb i Trump pro svůj vlastní projekt fašismu.

Tato proměna otevírá příležitost pro socialistickou politiku. Pokud lidé požadují zlepšení materiálních podmínek, levice jim může ukázat, že nic takového jim tržní systémy spolehlivě zaručit nemohou. Snižování cen nestačí. Úspěch může přinést až demokratizace kontroly nad produkcí, půdou, energií, dopravou a financemi. Je zapotřebí nahradit soukromé vlastnictví vlastnictvím sociálním a bydlení, dopravu, potraviny a energie začít chápat jako veřejná práva, nikoli jako zdroje zisku.

Cenová dostupnost bydlení, zboží a služeb může tento přechod urychlit, pokud se stane prvním krokem směrem k dekomodifikaci. Autobusová doprava zdarma poukazuje k systému městské hromadné dopravy. Zmrazení nájmů poukazuje k sociálnímu bydlení a komunitně vlastněným pozemkovým fondům. Nižší účty za energie poukazují k demokraticky vlastněným veřejným službám. Na druhou stranu tytéž kroky mohou odvést pozornost od radikálnějších požadavků, jako je zaručený důstojný příjem či socializace ekonomiky.

Ba co hůř, bez takovéhoto základu může cenová dostupnost systém naopak konsolidovat. Stát, který snižuje ceny, aniž by zpochybnil vlastnictví, ponechává struktury zisku nedotčené a spíše než na strukturální změny se spoléhá na subvence, daňovou politiku či dočasný regulační tlak. Když k tomu dojde, pak se vládním projektem stane zodpovědné spravování kapitalismu, nikoli jeho překonání. Ještě znepokojivější je další důsledek — totiž vytvoření podmínek k tomu, že se krajní pravici podaří požadavek cenové dostupnosti uzurpovat.

A toto riziko je znásobeno také volební politikou. Zvolení do funkce s sebou přináší tlak na uzavírání kompromisu s existujícími strukturami. Starostové se ocitají v situaci, kdy musejí manévrovat mezi finančními trhy, úvěrovými ratingy, strukturami majetkových daní, musí jednat s odbory, musí si poradit s omezeními danými federálním financováním i se zájmy vlastníků nemovitostí.

Pod těmito tlaky se cenová dostupnost stane technokratickým nástrojem k pacifikaci veřejnosti, aniž by tím byly jakkoli ohroženy zájmy těch, kteří jsou za cenovou nedostupnost života ve městě zodpovědní. Skýtá legitimitu jak takzvaně „progresivním“, tak krajně pravicovým autoritářským elitám, které si tak ospravedlňují svou vlastní moc a vládu.

Socialistické hnutí si proto musí budovat moc mimo volební instituce. Sdružení nájemníků, družstevní podniky ve vlastnictví zaměstnanců, kampaně za veřejné bankovnictví, stávky za snižování jízdného, klimatické blokády a masové organizace mohou vyvinout tlak, jakého zvolení politici sami dosáhnout nemohou.

Levice na křižovatce

Setkání Trumpa a Mamdaniho symbolizuje možný bod obratu. Krize kapitalismu narušila ideologickou jistotu. Lidé se dožadují výsledků. Političtí aktéři z různých částí spektra budou nyní soutěžit o to, kdo jich dosáhne lépe. Někteří přislíbí cenovou dostupnost bez svobody. Jiní přislíbí národní soudržnost a sounáležitost bez spravedlnosti. Skutečná radikální levice musí ovšem nabídnout něco jiného.

Tím, co je ve hře, nejsou okrajové reformy ani ideologická čistota. Ve skutečnosti se hraje o to, jestli se politika založená na dostupnosti může stát přechodovou fází na cestě ke skutečně demokratické kontrole společnosti, anebo naopak — a pravděpodobněji — trvalým urovnáním, které normalizuje vykořisťování výměnou za pohodlný život. Jedna cesta vede k veřejnému vlastnictví, internacionalistické solidaritě, zrušení represivních institucí a postupnému odbourání kapitalistického vytěžování. Druhá cesta stabilizuje útlak tím, že ho učiní méně bolestivým.

Schůzka Trumpa a Mamdaniho ukázala, jak snadno se může levicový projekt upřednostňující téma životních nákladů nechat pohltit politickou logikou systému, proti němuž chce bojovat. Trump podpořil vlastní legitimitu tím, že se sbratřil se socialistickým vítězem. Mamdani získal přístup k prostředkům a příslib spolupráce tím, že nasadil přátelský tón. Oba ze schůzky odcházeli posíleni — a systém zůstal neotřesený.

Poučením z tohoto okamžiku je potřeba jasné strategie. Cenová dostupnost nesmí nahradit emancipaci. Cílem nesmí být levnější přežití — musí jím být společnost, kde přežití není určováno tržními silami či zajišťováno imperiálním násilím.

Stále ještě trvá naděje, že překročíme hranice vlastního pohodlí a dosáhneme kolektivní síly. Naším úkolem je se této síly chopit a začít budovat socialismus zdola.

Z anglického originálu Cheap Living, Costly Politics, publikovaného na serveru Common Dreams, přeložila MAGDALÉNA JEHLIČKOVÁ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.