V létě roku 1989 přišel Francis Fukuyama s vlastní představou konce dějin. Tvrdil, že liberálnědemokratický kapitalismus představuje nejlepší společenský řád a další pokrok je možný jen díky jeho postupnému rozšíření po celém světě.

Tato představa však vydržela nanejvýš tři desetiletí. Dnes se naopak ocitáme na opačném pólu: že liberálnědemokratický kapitalistický světový řád se složitým systémem pravidel, která garantují základní lidská práva (svobodu projevu, všeobecnou zdravotní péči, veřejné školství atd.), se rozpadl. Místo něj nastupuje brutální svět, ve kterém velcí požírají malé a ideologie pozbývají významu — záleží prý už jen na hrubé ekonomické, vojenské a politické moci.

Proto se například americký prezident Donald Trump nerozhodl intervenovat ve Venezuele, aby tam obnovil demokracii, nýbrž zjevně zaútočil kvůli přístupu k obrovským zásobám ropy a nerostných surovin. Stejně tak ruský prezident Vladimir Putin napadl Ukrajinu, aby si přivlastnil její území a obnovil Velké Rusko, jaké existovalo před bolševickou revolucí a v jiné podobě i po ní.

Převládající světový názor se tváří jako realismus zbavený iluzí a ideálů. Pokud jste nevýznamný stát, čeká vás život v permanentním strachu. Máte-li nějakou moc, ani na okamžik ji neváhejte využít: jediná jistota je, že žádné principy a záruky už neplatí. V tomto novém postideologickém světě prý spadla maska lidských práv či respekt k suverenitě států.

Jenže nic z toho není pravda. Náš postliberální svět je ideologií prostoupen ještě víc než ten liberálnědemokratický. Trumpova vize MAGA je ryzí ideologií, i když ji její vlastní praxe denně popírá. Steve Bannon, klíčový ideolog trumpovského populismu, se označuje za leninistu usilujícího o zničení státu. Přesto se za Trumpa stal americký státní aparát všudypřítomný a silnější víc než kdy dřív — pravidelně porušuje zákony a zasahuje do demokratických procesů i trhů. Pro MAGA znamená „svoboda projevu“ právo mocných urážet a ponižovat slabé (imigranty, nebílé obyvatelstvo či sexuální menšiny), nikoli možnost, aby byl hlas utlačovaných a vykořisťovaných slyšet.

Totéž platí pro Izrael a Rusko. Izrael je dnes ovládán sionistickým fundamentalismem, který se odvolává na Starý zákon, aby legitimizoval brutální kolonizaci Gazy a Západního břehu. Putin zase opírá svou moc o eurasinaismus, ideologii namířenou proti západnímu individualistickému liberalismu a zdůrazňující údajné tradiční křesťanské hodnoty. Jedinec má ustoupit společenství a být připraven obětovat se pro stát.

V tomto duchu formuloval jeden z hlavních Putinových ideologů Alexandr Charičev základní rysy takzvaného Homo putinus a jeho údajný „sebeobětující charakter“: „Pro nás má život sám o sobě zřejmě mnohem menší hodnotu než pro západního člověka. Věříme, že existují věci důležitější než pouhá existence. To je v podstatě základ každé víry.“

Všechny tyto případy jsou na hony vzdáleny od realistického pohledu na svět: převládající „realismus“ ignoruje extrémní ideologii, která je nutná k udržení statu quo.

Tento rozpor je základem i jednoho z klíčových rysů dnešního světa: stále více států se při udržování moci spoléhá na ozbrojené kriminální gangy. Haiti, trestané více než dvě století za úspěšnou revoluci otroků, je vyhroceným příkladem takzvaného selhávajícího státu — gangy tam kontrolují osmdesát procent území. Něco podobného můžeme vidět v Ekvádoru, kde gangy otevřeně obsazují části měst, nebo v některých oblastech Mexika zcela ovládaných drogovými kartely.

Spadají sem ovšem i íránské revoluční gardy a „mravnostní policie“: fungují jako ideologická represivní síla, často zacházející do extrémů, jež očividně kompromitují samotnou vládu — vzpomeňme vraždu Mahsy Amíníové po jejím zatčení kvůli údajně nesprávnému nošení šátku. Dále jsme tu měli Wagnerovu skupinu, kterou ruská vláda využívala jako zástupnou sílu pro vojenské operace v zahraničí — až se nakonec sama obrátila proti Putinovu režimu.

Nejkřiklavějším příkladem jsou však izraelští osadníci, kteří zcela otevřeně terorizují Palestince na Západním břehu. Jednají samostatně a páchají všemožné zločiny — od vypalování domů a olivových hájů až po bití a zabíjení. Izraelské obranné síly tomu většinou jen přihlížejí a zasahují teprve při aktivním odporu Palestinců. I v tomto případě stát toleruje a fakticky využívá kriminální skupinu, aby si zachoval možnost popírat vlastní odpovědnost za situaci.

A pak je tu Trump. Někdejší podněcovatel povstání a útoku na symbol ústavní moci Spojených států nyní provádí vnitřní kolonizaci země tím, že do měst řízených demokraty nasazuje militarizované jednotky imigračního a celního úřadu (ICE), aby zastrašovaly jejich obyvatele.

ICE od Trumpova návratu do Bílého domu rozšířila své stavy o 120 procent, nabrala 12 000 nových agentů. V náborové kampani se zaměřila na bělošské nacionalisty, a po pouhých 47 dnech výcviku jim dala do rukou zbraně. S maskovanými tvářemi fungují jako Trumpovi „osadníci“ — bez soudních příkazů vnikají do amerických domácností. Jeden mexický kněz působící v Minneapolisu prohlásil, že ozbrojení úředníci ICE jsou horší než drogové kartely v jeho zemi.

Zásadní rozdíl je tu ovšem v tom, že Trump si od své „gangsterské“ složky nedrží odstup. Je jejich přímým velitelem a přikazuje jim ignorovat demokratické instituce i vůli místních úřadů.

Trump tak spojuje roli nejvyššího vykonavatele zákona s vůdcem gangu. Připomíná to postřeh G. K. Chestertona, že „křesťanství je jediné nábožženství na světě, které vystihlo, žže vššemohoucnost Bohu nestačí, žže musel být, aby byl Bohem cele, nejen králem, ale i buřičem“. S určitou dávkou ironie lze říci, že Trump se snaží fungovat podobně: zároveň jako faktický vládce USA, vládnoucí zemi převážně pomocí dekretů, současně ovšem i jako největší protistátní rebel.

Tomuto paradoxu nedávno nasadil korunu, když zažaloval federální daňový úřad (IRS) a od agentury, nad níž má dohled, požaduje odškodnění ve výši deseti miliard dolarů. Tvrdí, že byl poškozen jako soukromá osoba — a přitom by zřejmě měl mít poslední slovo v tom, zda dojde k vyrovnání a v jaké výši.

I někteří republikánští zákonodárci vyjádřili pochybnosti nad tím, že Trump je zároveň žalobcem i žalovaným. Sám uznal svou „zvláštní pozici“, kdy musí „uzavřít dohodu — vyjednávat sám se sebou“. Jak poznamenal demokratický senátor z Kalifornie Adam Schiff: „Je to zvláštní druh zvráceného uznání, které je mu třeba za tu neuvěřitelnou drzost přiznat. Je to do očí bijící.“

Něco podobného už jsme jednou viděli ve filmu: v mistrovském raném díle Woodyho Allena Banáni (1971). V jedné scéně vystupuje hrdina Fielding Mellish u soudu jako vlastní obhájce, vyslýchá sám sebe, pokřikuje otázky na prázdnou lavici svědků a pak se k ní rozběhne, aby podal zmatené odpovědi. O půl století později realita dohnala i tuto grotesku.

Z anglického originálu Trump the Rebel King publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.