Americký prezident svými kroky v mezinárodní politice stále více ohrožuje světový řád, který vznikl po 2. světové válce. Ke vzniku tohoto řádu, jehož osu tvoří Organizace spojených národů, systém mezinárodního práva a tisíce nevládních i vládních mezinárodních organizací, přitom významně přispěly právě Spojené státy.

V souladu s izolacionistickou ideologií svého hnutí Amerika na prvním místě (MAGA) se Trump na jedné straně stále více odklání od mezinárodní spolupráce, na druhé straně pak zejména v poslední době čím dál intenzivněji podléhá pokušení využívat — či spíše zneužívat — americkou vojenskou mašinérii k silové politice, kterou lze nejlépe popsat jako „imperialismus“.

Z různých Trumpových vyjádření vyplývá, že těžiště mezinárodní politiky nevidí v hledání kompromisů a spolupráce všude, kde je to možné, ale v dělení světa do sfér vlivu mezi USA, Ruskem a Čínou. Evropskou unii, jak vyplývá z nedávno zveřejněné americké bezpečnostní strategie, pak vidí spíše jako konkurenta než spojence USA. Strategie potvrzuje, že Trumpovy USA by EU nejraději rozbily do suverénních národních států.

Přednost přitom dávají těm evropským zemím, jejichž politika by kopírovala nacionalistické a extrémistické tendence v americké politice — od opuštění snah emancipovat nejrůznější menšiny, až po tvrdou antiimigrační politiku.

Dokument varuje, že Evropa prý kvůli přílivu migrantů může ztratit svoji identitu i kulturu, což se ale zdá být především problém samotných Spojených států. Některé výzkumné instituce v USA, jako je Chicago Project, totiž upozorňují, že mnohé z toho, co se v současných Spojených státech děje, je poháněno strachem bílé většiny, že se kvůli demografickým trendům a migraci stane menšinou.

Rozvracení řádu

Mezinárodní řád, který se podařilo vybudovat po roce 1945, je křehký, avšak v kontextu snah udržovat určitou mezinárodní stabilitu rozhodně ne bezvýznamný. Okolo Trumpa se ale teď vynořila celá řada lidí, kteří nyní tvrdí, že mezinárodní právo nikdy nefungovalo. A že bezcenné jsou i nejrůznější mezinárodní organizace. Důležitá je prý síla.

Tyto názory nacházejí úrodnou půdu i v Evropě, kde krajní pravice a populističtí nacionalisté tvrdí totéž. Právě v Evropě přitom mezinárodní dohody, budování nadnárodních struktur a postupná integrace národních států do jednoho celku přispěly k tomu, že kontinent, který vyprovokoval dvě světové války, žije už osmdesát let v míru.

Pokud docházelo od 2. světové války na geografickém území Evropy k vojenským konfliktům, měly je na svědomí buď země, kde právě zkolabovaly komunistické režimy udržující silou při životě nefunkční „federace“, jako byla Jugoslávie, anebo země, které se k evropským snahám o vybudování společenství založeném na vzájemném respektu a vládě práva nepřipojily, jako je Rusko. Jeho válečnická filozofie naopak spíše souzní s přesvědčením Trumpovy administrativy, že rozhodující jsou národní zájmy a síla.

V českém kontextu je schvalování Trumpova pohrdání mezinárodním právem ze strany některých politických sil o to pikantnější, že právě v našem regionu přispěly mezinárodní smlouvy a organizace k pádu komunismu. Rozklad komunistického impéria odstartovaly Helsinské dohody v roce 1975, v jejichž rámci se komunistické země zavázaly k respektu pro lidská práva.

Tento závazek pak vedl ke vniku lidskoprávních hnutí, která začala erodovat komunistický systém. Jinými slovy: k pádu komunistických režimů přispěl důraz na lidská práva, odkazující se na mezinárodní dohody, přinejmenším stejně jako později tlak administrativy Ronalda Reagana na „uzbrojení“ ekonomicky upadajícího Sovětského svazu.

Americký prezident mezinárodními organizacemi a právem, které by jakkoliv svazovaly USA, v podstatě pohrdá. Když se ho nedávno novináři z The New York Times ptali, co ho v mezinárodní politice případně omezuje, odpověděl, že jen jeho „morálka a mysl“.

Nedávno Trump oznámil, že USA vystupují ze 66 mezinárodních organizací. Jde především o úřady, komise a poradní panely, jež se zaměřují na klima a další otázky. Tyto instituce jsou prý „zbytečné, špatně řízené a nehospodárné“. Ovládají je prý zájmy těch, kteří se snaží prosazovat vlastní agendu, jež je v rozporu s tou americkou. Mohou prý být ohrožením pro americkou národní suverenitu, svobodu a celkovou prosperitu.

Spojené státy hned po návratu Trumpa do Bílého domu před necelým rokem odstoupily od Pařížské úmluvy o změně klimatu, což Trump učinil už během svého prvního funkčního období v letech 2017-2021. Nyní také nařídil, aby se USA stáhly z Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC).

Trump také znovu — stejně jako během svého prvního mandátu — oznámil, že USA vystupují z UNESCO. Trumpova administrativa hrozí i vystoupením ze Světové zdravotnické organizace, které zastavila podporu.

A ačkoliv se USA nikdy nepřipojily k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu, uvalila Trumpova administrativa sankce na čtyři soudkyně Mezinárodního trestního soudu. Šlo o odvetu za vydání zatykače na izraelského premiéra Netanjahua a zahájení vyšetřování údajných amerických válečných zločinů v Afghánistánu.

K jisté stabilitě mezinárodního společenství přispívala po léta i finanční a materiální pomoc, kterou USA poskytovaly řadě zemí a organizací. Se zrušením americké agentury pro rozvojovou pomoc (USAID) tato pomoc vyschla.

Bezhodnotová politika

Trump se už ve vztazích se zeměmi, na něž útočí, neodvolává na lidská práva či snahy je demokratizovat. V jeho proslovu po vojenské akci ve Venezuele, během níž americké speciální síly zajaly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, nezaznělo slovo „demokracie“ coby kýžený cílový stav ani jednou. Zato jsme mnohokrát slyšeli slovo „ropa“.

O demokracii, lidská práva a spolupráci nejde ani v Trumpových hrozbách na adresu dalších zemí. Grónsko by si nejraději vzal prý proto, že ho USA prostě potřebují pro svoji bezpečnost. Na Kanadu vyvíjel tlak, ať se připojí k USA, proto, že by to prý bylo levnější řešení z hlediska bezpečnosti. A také proto, že by sjednocený severoamerický kontinent vypadal dobře na mapě.

Skoro dvě století stará Monroeova doktrína, kterou Trump oprášil, v podstatě říká, že USA mají na západní polokouli právo svoje zájmy prosazovat třeba i silou. Mají tam být hegemonem. Co na tom, že tato doktrína byla reakcí na snahy tehdy silných imperiálních mocností z Evropy posilovat vliv na americkém kontinentu.

Trump v souladu s logikou Monroeovy doktríny argumentuje tím, že v některých zemích musí zasáhnout proto, že se jich chtějí zmocnit státy, jako jsou Čína a Rusko, které zamýšlejí rozšířit svoji sféru vlivu na západní polokouli. To byl jeho argument, když hned po nástupu do funkce vyhrožoval, že si Spojené státy vezmou silou zpět Panamský průplav, protože ho prý ovládla Čína.

Už při objasňování útoku na Venezuelu bylo ovšem jasné, že hlavním důvodem pro útok tam byla snaha zajistit si kontrolu nad ropnými zdroji země. V případě Grónska jsou pak argumenty, že se ho USA musí zmocnit, protože tak jinak učiní Rusko a Čína, zcela vylhané. USA mají už teď na tomto ostrově, který patří skrze Dánsko k NATO, volnou ruku, pokud by chtěly posílit svoji vojenskou přítomnost. A už teď mají těžební práva v případě řady vzácných nerostů, které se v Grónsku vyskytují.

Jisté je, že případná anexe Grónska silou by byla novým milníkem, protože americká vojenská akce v Grónsku by NATO fakticky zničila. Odpadl by tak další významný pilíř světového řádu po 2. světové válce.

Kdyby takový vývoj vedl k tomu, co fakticky obhajuje nová americká bezpečnostní doktrína, tedy k erozi EU, octnul by se svět ve zcela nové situaci. O vliv v něm by se dělily USA, Rusko a Čína.

Doposud takové představy o mezinárodní politice vzcházely jen z autoritářských režimů v Rusku a v Číně. V cestě jim stálo společenství demokratických zemí, opírající se o mezinárodní právo a instituce. Trump dělá vše proto, aby toto společenství i pilíře, na nichž stojí, zničil. Je přitom jasné, že výsledný systém by byl vysoce nestabilní a mohl by zapříčinit třetí světovou válku mnohem spíše než ten současný, jimž Trump evidentně pohrdá.