Renesance družstevnictví: „Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno.“

Josef Patočka

Navzdory historicky zdůvodněným předsudkům družstevnictví dnes u nás stojí na počátku nového rozmachu. Družstva představují slibnou strategii, jak zlepšit ekonomickou situaci obyčejných lidí v situaci, kdy je levicová politika v troskách.

Spotřebitelská družstva ze skupiny Coop jsou příkladem družstevního podnikání, které zajišťuje služby, jež by v řadě obcí jinak nebyly dostupné. Foto Marek Blahuš, WmC

Světový kapitalismus se od sedmdesátých let dostává do postupně se prohlubující krize. Svět kvůli tomu čelí narůstající ekologické, sociální i politické nestabilitě. Také v České republice se dnes model rozvoje založený na „dohánění Západu“ ocitá v krizi a výroky politiků o dohánění „německých mezd“ se setkávají se zaslouženým posměchem.

Je přitom zjevné, že sociálně demokratická politika, zúžená na snahu stimulovat růst kapitalistických zisků a následné snaze alespoň minimálně z nich přerozdělovat, přestává fungovat. Jednou z odpovědí na krizi kapitalismu i levicové politiky je proto v celém světě po roce 2008 nová vlna družstevnictví a iniciativ „solidární ekonomiky“. Ty se snaží vyvíjet modely naplňování základních lidských potřeb nezávisle jak na ekonomice hnané motivem zisku, tak na státním přerozdělování.

Jak se jim to daří? Na jaká úskalí narážejí? A jaký potenciál má renesance družstevnictví v České republice?

Ekonomická demokracie místo korporátního feudalismu

Ekonomická logika družstevnictví, vyjádřená v proslulých sedmi družstevních principech, je jednoduchá a nezměnila se od vytváření prvních družstev v devatenáctém století. Nejlépe vystupuje na povrch v kontrastu ke kapitalistickému podnikání, na něž bylo reakcí.

Kapitalistické korporace, které dnes dominují ekonomice, patří soukromým vlastníkům, kteří dnes stále častěji už nežijí ani na stejném kontinentě, kde firma působí, a zajímá je jen maximalizace zisku. Současným trendem je navíc oddělení vlastnictví a kontroly, kdy pro soukromé investory maximální profitabilitu zajišťují takzvané „správcovské“ (asset-manager) společnosti.

Jak popisuje Marjorie Kellyová, kapitalistické korporace jsou tedy nutně nedemokratické instituce. Akciové společnosti jako právní forma ostatně vznikly dlouho před Francouzskou revolucí, a také z historického hlediska jsou tak v podstatě pozůstatkem feudalismu.

Družstva oproti tomu patří společně svým zaměstnancům či uživatelům. Umožňují jim tak podílet se účinně na rozhodování o tom, co má podnik dělat a jak se má chovat ke svým zaměstnancům, stejně jako k širší komunitě a životnímu prostředí. Vytvořený zisk, který nemá být cílem, ale jen prostředkem k naplňování sdílených potřeb, je pak buď rozdělen mezi členy, nebo ještě lépe reinvestován do dalšího naplňování poslání družstva či do podpory vytváření dalších družstev.

Můžeme o nich tedy uvažovat naopak jako o inherentně demokratických institucích — základních stavebních kamenech demokratické ekonomiky. Jak uvidíme, v mnoha státech ostatně právě družstevní hnutí sehrála v minulosti důležitou úlohu v bojích za politickou i ekonomickou demokracii.

Výzkumy potvrzují, že mají díky tomu potenciál snižovat sociální nerovnosti, přispívat k ekonomické stabilitě nebo přechodu k ekologičtější ekonomice. Oproti dnešní korporátní monokultuře jim demokratické vlastnictví a kontrola umožňuje pružně reagovat na místní podmínky a přizpůsobovat se různým potřebám. Není divu, že jedním ze symbolů družstevnictví je již více než sto let duha jako výraz rozmanitosti.

Umějí Češi být solidární?

Je zřejmé, proč může být družstevnictví v aktuální politicko-ekonomické situaci v naší zemi přístupnějším počátečním bodem pro vymaňování základních potřeb ze závislosti na kapitálu než snaha o průlom v parlamentní politice. Přestože politické změny a autonomní aktivity družstev a dalších solidárních iniciativ mohou jít ruku v ruce a vzájemně se podporovat, zjevná výhoda družstevnictví oproti parlamentní politice spočívá v tom, že s ním není potřeba čekat na budoucí vyhrané volby. Podobně jako s organizováním se v odborech nebo spolcích je s aktivitou možné začít tady a teď.

Dobrou zprávou přitom je, že v tomto směru nezačínáme od nuly. Navzdory předsudečné představě o individualistických Češích, zkažených komunismem i kapitalismem, můžeme navazovat na bohatou a úctyhodnou tradici českého družstevnictví, o niž dodnes pečuje Družstevní asociace a v ní sdružené družstevní svazy.

Prapor této tradice pro podmínky nové éry dnes navíc zvedá narůstající řada iniciativ, z nichž některé popisuje organizace Re-Set v loňské publikaci Rostoucí podhoubí solidárních ekonomik. Ty družstevní principy přenášejí také do nových ekonomických oblastí nebo do řešení dnešních problémů, jako je klimatická a ekologická krize nebo krize bydlení.

Mezi tradiční družstva patří firmy, jako je třeba turnovské družstvo Granát, díky němuž podkrkonošští šperkaři přežili normalizaci i privatizaci. Demonstrují, že demokracie na pracovišti může fungovat, a svým působením pomáhají nejen sobě, ale i okolnímu městečku, v němž jsou váženým místním podnikem. Novou generaci výrobního družstevnictví může zase zosobňovat třeba první české IT družstvo DruIT, které nabízí — pro jiná družstva či občanské organizace za výhodných podmínek — celé spektrum služeb od hostingu po tvorbu webových stránek.

Zářným příkladem tradičního spotřebního družstva je podorlický Konzum ze skupiny COOP, který mimo jiné reinvestuje velkou část zisku do místních komunit nebo pomáhá úlevami na maržích místním producentům. Tradici spotřebitelského družstevnictví dnes oživuje celá řada spolkových a družstevních obchodů, které zkracují dodavatelské řetězce mezi ekologickými zemědělci a spotřebiteli a zajišťují pěstitelům stabilnější a důstojnější podmínky pro jejich činnost. Tyto nové potravinové podniky u nás zaštiťuje Asociace místních potravinových iniciativ.

V oblasti zásobování energiemi je samozřejmě obrovskou příležitostí pro oživení družstevnictví a využití jeho výhod pro novou éru komunitní energetiky. Pionýrem v tomto oboru je Energetické družstvo Hnutí DUHA, založené stejnojmennou ekologickou organizací s cílem rozvíjet obnovitelné zdroje energie za solidárních podmínek a umožnit do nich investovat i lidem bez vlastních nemovitostí.

Družstvo aktuálně připravuje první projekty. V jeho patách kráčejí iniciativy, jako projekt energetické komunity, který v organizaci Re-set připravujeme v Děčíně. Naším cílem je prozkoumávat, jak lze v podmínkách periferních regionů rozvíjet komunitní energetiku takovým způsobem, aby prospěla i lidem ohroženým energetickou chudobou.

Mimořádný potenciál má družstevnictví nakonec v oblasti dostupného bydlení, kde by mohlo pomoci vytvořit alternativu k předraženému komerčnímu bydlení na trzích surově kolonizovaných soukromými spekulanty, investičními fondy a developery. Zřejmě nejpokročilejší model v této oblasti představuje spolek Sdílené domy, jehož cílem je systematicky vykupovat domy z trhu a proměňovat je v projekty dostupného nájemního bydlení. Různé příklady dobré praxe a pilotní projekty v této oblasti popsal také projekt Participativní bydlení, realizovaný konsorciem občanských organizací a vědeckých pracovišť.

Ten mimo jiné přišel na pozoruhodný poznatek: navzdory očekávání jsou lidé i v České republice ochotní a schopní zapojit se v nebývalé míře do sdílení zdrojů a demokratického spolurozhodování s dalšími lidmi o společných projektech — pokud jim to umožní důstojně bydlet. Jedná se o důležité ponaučení: pokud platí, že družstva mají u nás kvůli zneužití své organizační formy komunistickou diktaturou stále ještě špatnou pověst a lidé jsou ke sdružování skeptičtí, pak je také pravdou, že právě úspěšné družstevní projekty, pomáhající řešit dnešní problémy, mohou jejich pověst napravit.

Od izolace k hnutí

Historie i současná renesance družstevnictví ukazují na důležitou věc, která s výše pojmenovaným principem souvisí: solidarita přichází ke slovu zejména tehdy, když se kapitalismus ocitá v krizi. Není divu, že podobný rozmach, jako v aktuálním období po finanční krizi roku 2008, naposledy družstevnictví globálně zažívalo v sedmesátých letech nebo předtím v meziválečném období.

Právě v krizi sedmdesátých let můžeme najít počátky moderní podoby hnutí solidárních ekonomik, které se rozvíjelo především v Latinské Americe. Do sedmdesátých let spadají také první snahy o lokální rozvoj „komunitních ekonomik“ v deindustrializací postižených oblastech Spojených států.

Občas se tak lze dokonce setkat s námitkou, že takové iniciativy vlastně jen pomáhají kapitalismu překonat těžká období a řešit jeho problémy. Tradiční skepse k solidárním ekonomikám a družstevnictví vůbec — a argumenty ve prospěch veřejného vlastnictví či přerozdělování — zrcadlí dávné Marxovy polemiky s „utopickými socialisty“. Kritika vychází z představy, že solidární iniciativy jsou nezbytně proti velkým kapitalistickým podnikům slabé a nemohou v konkurenci obstát.

Takováto kritika má svůj pravdivý základ. Družstva mohou vytvořit solidární a rovnostářské vztahy ve svém nitru. Ve vnějším prostředí ale i nadále čelí konkurenci kapitálu, který do jisté míry může zneužít jejich přednosti a úspěchy jako nepřímou dotaci pro podnikání s ještě více predátorskými rysy.

Jak to? Pracujícím, kteří žijí v nekomerčním či dostupném bydlení, můžeme zkusit platit o to méně. Pokud se o lidi bez domova postarají sociální pracovníci, nemusíme investovat do dostupného bydlení. A pokud je nahradí dobrovolníci, nemusíme nakonec platit ani sociální pracovníky, a ještě můžeme snížit daně... a tak dále.

V tomto smyslu mohou i solidární iniciativy či sociální podniky a práce jejich účastníků — stejně jako domácí péče nebo neformální praktiky vzájemné pomoci — fungovat jako skrytá subvence pro soukromý zisk. Takové riziko je tím větší, čím menší a izolovanější solidární iniciativy jsou.

Logickou odpovědí hnutí solidárních ekonomik tak je, že se u vytváření jednotlivých iniciativ nelze zastavit. Je třeba snažit se je od začátku spojovat do propojeného ekonomického systému, který je schopný vytvářenou hodnotu v co největší míře cirkulovat v uzavřeném solidárním prostředí, odstíněném od konkurenčních tlaků kapitalistického trhu.

Sám pojem solidární ekonomiky ostatně vznikl v anarchistickém Katalánsku jako odpověď na otázku, jak řešit spolupráci mezi samosprávnými výrobními kolektivy a komunitami ve městech a na venkově. Podstatou je zásada, že solidární musí být také vztahy mezi družstvy a příbuznými iniciativami, jako jsou odbory, nikoli pouze v rámci jednotlivých organizací.

Některé takovéto současné strategie solidárních ekonomik popisuje organizace Re-Set v publikaci Ekonomika pro dobrý život. Princip „spolupráce mezi družstvy“ tak dnes ztělesňuje třeba baskická družstevní korporace Mondragón nebo hnutí v italském státě Emilia-Romagna, kde družstva sdružují přes dvě třetiny populace a produkují až třetinu veškerého HDP.

V obou regionech, i když v druhém případě s výrazně menší mírou centralizace, družstva fungují jako federace, propojená společnými finančními — samozřejmě družstevními — institucemi, které systematicky podporující vznik dalších družstev a chrání celý ekosystém před predátorským finančním kapitálem. Uvedené příklady mimo jiné také ukazují na zásadní význam etických finančních institucí.

Družstva jako pozapomenutá zbraň odborů

Jinou formou spolupráce mohou pak být spojenectví se sociálními a politickými hnutími — historicky jimi byly především odbory. Odborová hnutí byla v minulosti klíčovými investory a organizátory především spotřebitelských a bytových družstev, s cílem pomoci svým členům i přímo — a na trhu nezávisle — naplňovat jejich potřeby.

Takováto praxe byla v minulosti v Evropě zcela běžná. Důležitou strategií je pro odbory dodnes v kontextech, kde ekonomická situace nepřeje tlaku na zvyšování mezd.

Za pozornost stojí, že se k družstevnictví jako k méně konfrontační aktivitě odbory v minulosti uchylovaly v etapách politické represe, jako když se katalánská CNT soustředila na budování spotřebitelských družstev během autoritářského režimu ve Španělsku ve dvacátých letech dvacátého století. Jiný příklad nabízí uruguayská federace bytových družstev, která umožňovala spřízněnému odborovému hnutí udržovat vztahy a rozvíjet aktivitu i v době ilegality po vojenském převratu na počátku 70. let. To jen dokresluje, nakolik vlastní družstevní podnikání může být naopak pro různé druhy sociálních hnutí klíčovým zázemím a oporou proti kapitálu i represivním státům.

I dnes by partnerství s odbory a dalšími hnutími mohlo pomoci solidárním iniciativám vykročit z izolace, do které se dostanou, pokud zůstanou pouze etickými alternativami pro uvědomělé spotřebitele ze zajištěné střední třídy. A naopak odborům by mohlo družstevnictví pomoci lépe naplňovat potřeby a zájmy svého členstva v situaci, kdy reálné mzdy stagnují a dohánění západních mezd je nepravděpodobné.

Řídit stát jako družstvo

Tam, kde to politická situace umožňuje, nakonec dává smysl, aby i solidární podniky dělaly to, co každý den dělají podniky nesolidární: vstupovaly do politiky, lobbovaly za změny vyhlášek a zákonů, snažily se vytvářet pro sebe podpůrné regulační prostředí a soutěžily o státní dotace a podporu. Není náhoda, že jedny z nejmohutnějších družstevních ekonomických ekosystémů dnes existují tam, kde se družstvům podařilo během dějinného vývoje stát se významným politickým aktérem, aniž by se přitom nenechaly politickými stranami a státy ovládnout a pohltit, jako se to stalo u nás v éře státního socialismu.

Logickou nejbližší politickou úrovní pro rozvoj místních družstevních ekonomik jsou města. Ta mohou být také realističtější výchozí pozicí tam, kde jsou politické kanály na celostátní úrovni uzavřené nebo příliš vzdálené.

Na spolupráci s městy a obcemi stojí metoda takzvaného budování komunitního bohatství, kdy obce systematicky přesměrovávají zakázky radnice a městských organizací k místním firmám, a tam, kde takové instituce chybí, zakládají družstva, vlastněná pracujícími, nebo podporují družstevní bydlení a komunitní energetiku v různých modelech takzvané „spolupráce veřejného a občanského sektoru“ (public-common partnerships).

Popsaný model, vyvinutý původně v deindustrializací postižených oblastech Spojených států, se dnes osvědčuje v anglickém Prestonu. Jedná se o středně velké město na severozápadě Anglie, kde po letech neúspěšných snah o „oživování“ místní ekonomiky lákáním nadnárodních investorů umožnil uvedený přístup malý ekonomický zázrak, když město v žebříčcích nejlepších měst k životu ve Velké Británii dokonce v roce 2018 předstihlo Londýn.

Dnes se o budování komunitního bohatství mluví jako o potenciálním novém modelu rozvoje, založeného na propojení silných, demokraticky řízených veřejných služeb s různými starými i novými formami družstev a jiných solidárních ekonomik. Právě podobný model by zřejmě mohl překonat dichotomie minulého století mezi státním socialismem a soukromým kapitalismem, pomoct obnovit demokratickou a místní kontrolu nad ekonomikou a přispět k zajišťování důstojného života zároveň s obnovou jeho ekologických základů.

Díky nezávislosti na státu mohou silná družstva a další iniciativy solidární ekonomiky spolu s odborovými organizacemi a dalšími sociálními hnutími tvořit autonomní, na státu nezávislou mocenskou základnu, o kterou se levice může opřít, i když zrovna ve volbách nevyhrává. V neposlední řadě pak v situacích, kdy je levice slabá a ke státním zdrojům a moci nemá přístup, mohou sloužit jako laboratoř a trenažér ekonomických modelů založených na solidaritě, demokratické kontrole a sdílení.

Autonomní občanské organizace jako družstva — a jejich partnerství s veřejným sektorem — mohou také demokratizovat kontrolu nad ekonomickými institucemi a službami. Skýtají tak cestu, jak se vyhnout tradičním neduhům sociálních států, mezi něž může patřit přehnaná byrokratizace či nedostatek ohledů vůči skupinám se zvláštními potřebami.

Málo se dnes připomíná, že družstva a jiné iniciativy vzájemné pomoci v dělnickém hnutí v tomto směru předznamenaly řadu mechanismů a funkcí sociálního států dlouho před tím, než začaly dělnické strany v západních zemích vyhrávat volby a než se principy prosazované původně družstevním hnutím po druhé světové válce staly běžnou praxí v novém ekonomickém modelu regulovaného kapitalismu.

Belgický družstevní konglomerát Vooruit tak například nechával spotřebitele ve svých obchodech šetřit si z nákupů na důchod. Ve Velké Británii zase tvořily dělnické vzájemné zdravotní pojišťovny jako ta ve velšském Tredegaru předobraz budoucí národní zdravotní služby NHS.

Jinak řečeno, zavádění sociálních států a s nimi spojených veřejných služeb v minulosti neznamenalo jen trochu zvýšit daně a sociální dávky, ale spíše chtít „řídit stát jako družstvo“. Vidíme tedy, že veřejné služby a solidární iniciativy vůbec nemusí být v protikladu, a naopak mohou působit v synergii. Ani ty nejpokročilejší sociální státy ostatně družstevnictví nevytlačily zcela.

Málo se tak ví, že i skandinávský model do velké míry dodnes stojí na všeobecně rozšířeném družstevnictví. Švédsko a Finsko patří mezi státy s nejvyššími podíly členství v družstvech na světě a těší se i díky tomu jedněm z nejvyšších měr mezilidské důvěry, která s členstvím v družstvech silně koreluje. Silná družstevní hnutí fungují v synergii s veřejným sektorem také v mimořádně úspěšných státech globálního Jihu, jako je Kostarika nebo indická Kérala.

Začít s tím, co máme

Solidární ekonomiky mohou tedy v malém rozvíjet zárodky budoucích velkých změn, a zároveň být oporou a živnou půdou pro hnutí, která k nim směřují. V české společnosti, kde jsou dnes sociální hnutí slabá a levicová politika v troskách, mohou mít proto v tuto chvíli reálně velký význam a jejich rozvoj by měl být jednou z našich priorit.

Nabízí se přitom vycházet z toho, co tu už dnes máme. Tři typy aktérů mohou být v rozvoji nové vlny družstevnictví klíčové. Jsou to odbory, občanské organizace a obce.

Odborové organizace mohou družstevnictví znovuobjevit jako jednu z potenciálních cest k naplňování rozmanitých potřeb svých členů v situaci, kdy náklady na život neustále rostou, zatímco mzdy stagnují. Tímto směrem míří experimenty s obnovováním spotřebního družstevnictví v některých odborových či odborům blízkých organizacích. Inspirací může být spolupráce mezi odbory nájemníků a spotřebitelským spolkovým obchodem Obživa v Praze.

Družstevnictví je také nejlogičtější volbou pro sociální podnikání již existujících občanských organizací, které jím mohou chtít pomoci naplňovat potřeby svých členů či cílových skupin. Příkladem může být zmiňované energetické družstvo Hnutí DUHA, které může být nástrojem rozvoje a propagace obnovitelné energie i demonstrací jejího potenciálu pro řešení společenských problémů: a zároveň také předobrazem budoucí demokratizace energetiky.

Třetím potenciálním aktérem rozvoje družstevnictví — zvláště v nepřítomnosti spojenců na národní úrovni — mohou být obce. Pro ty mohou být družstva prostředkem místního ekonomického rozvoje a zajištění chybějících služeb: ať už jde o samoobsluhu, bydlení nebo obecní výtopnu. Ve všech případech by většina soukromých investic zvnějšku do uvedených služeb prohloubila odtok hodnoty z místní ekonomiky. Pokud je podnik ve správě obcí zřízeného družstva, místní ekonomika jeho provozem naopak zesílí.

České družstevnictví má za sebou slavnou minulost a nemusíme pochybovat, že má i budoucnost. Potřebovali ho naši předkové a potřebujeme jej dnes i my. Tak jako oni jen musíme jeho další rozvoj odpracovat. Společně. Protože, jak říkal František Cyril Kampelík: „Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno.“

Diskuse
JP
December 29, 2024 v 15.09
Družstevnictví - náhrada za revoluci?

"Světový kapitalismus se od sedmdesátých let dostává do postupně se prohlubující krize" - tímto tvrzením Josef Patočka zahajuje tento svůj příspěvek o kapitalismu. Je toto jeho tvrzení oprávněné? Mnoho lidí na levici by mu docela jistě přisvědčilo; ovšem přinejmenším stejně velkým právem by bylo možno pronést výrok přesně opačný, totiž že světový kapitalismus nikdy nebyl tak silný, tak prosperující jako právě dnes.

Pokud bychom touto "krizí kapitalismu" mínili jeho krize ryze ekonomické, pak tyto byly daleko dramatičtější v éře prvotního kapitalismu, v dobách kdy se vlády ještě nenaučily (či nechtěly) zvládat jeho živelný pohyb. V 19. století, za časů Marxe, po jednu dobu světový kapitalismus pravidelně každých 10 let prožíval svou cyklickou krizi z nadvýroby; takže Marx dokonce dospěl k přesvědčení, že tyto cyklické krize jsou neodstranitelným atributem kapitalismu, jeho ekonomickou zákonitostí. A na základě téže zkušenosti dospěl k přesvědčení, že jedině centrálně plánovaná ekonomika (v komunistické společnosti) může tyto cyklické krize kapitalismu (respektive produkce) odstranit.

V dramatické systémové krizi byl kapitalismus ještě za časů velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století; ale od té doby prakticky nelze zaznamenat žádnou natolik zásadní systémovou krizi, že by dokázala otřást samotnou podstatou kapitalismu. Samozřejmě, v kapitalismu - díky jeho zmíněné živelnosti - vždy znovu a znovu bude docházet k otřesům a dílčím krizím; ale to je jak řečeno součást jeho vlastní podstaty, v žádném případě doklad jeho systémového ohrožení.

Z hlediska politického se světový kapitalismus v největší krizi nacházel v polovině minulého století - téměř celá polovina planety byla komunistická respektive socialistická, a i celá řada států z oblasti třetího světa pro sebe deklarovala "nekapitalistickou cestu vývoje". Dnes už je ovšem tato floskule prakticky naprosto zapomenuta; s výjimkou natolik bizarních výjimek jako je Severní Korea prakticky všechny státy na této planetě usilují o co největší rozvoj tržní ekonomiky, čili kapitalismu. A to dokonce i v Číně, kde mocensky stále vládne komunistická partaj, ale v ekonomické oblasti se praktikuje víceméně ryzí kapitalismus.

O nějaké "krizi kapitalismu" tedy ve skutečnosti nemůže být řeč; v nesrovnatelně větší krizi se naopak nachází vše, co by tomuto kapitalismu chtělo být alternativou. Jedinou reálnou hranicí světovému kapitalismu by mohla být hrozící planetární ekologická krize; je ovšem otázkou, jestli ta je primárně důsledkem kapitalismu, anebo ale současné průmyslové civilizace jako takové. V každém případě ve státech reálného socialismu bylo devastování životního prostředí ještě daleko horší nežli ve státech (vyspělého) kapitalismu (snad s výjimkou USA). A pokud je v tomto článku princip družstevnictví předkládán a vynášen jako model řešení i ekologické krize - zkusme si jenom představit, že by na celém světě jedním společným aktem bylo zavedeno družstevní vlastnictví. A položme si otázku, jestli jenom proto by se lidé rázem vzdali svého konzumního, poživačného způsobu života, a místo toho všichni prohlédli a začali žít asketickým životem uvědomělého ochránce planety. Už jenom při této představě se ozřejmí, jak naprosto iluzorní jsou všechny představy o samospasitelnosti družstevního modelu vlastnictví.

Josef Patočka zde vytváří ten paralogismus, že na základě faktu že do družstev vstupují a je zakládají většinou lidé sociálně a ekologicky odpovědní a angažovaní konstruuje úsudek, že tedy když všude budeme mít družstva, že taktéž všude budeme mít sociálně a ekologicky angažované družstevníky. Je to případ asi stejně toho druhu, jako když Masaryk v Československu zavedl demokracii, a pak do ní marně sháněl opravdové demokraty.

----------------------------------------

Tolik tedy k údajné krizi kapitalismu (pokud je dnes něco v souvislosti s kapitalismem v reálné krizi, pak je to především jeho standardní politická forma, tedy model liberální demokracie). Podívejme se teď ale blíže na samotný princip družstevnictví, družstevního vlastnictví které autor článku natolik propaguje, a ve kterých spatřuje výchozí základnu pro renesanci světové levice.

Tuto svou tézi opírá o vyjmenovávání řady příkladů - víceméně úspěšného - fungování družstevních organizací či podniků, ať v minulosti či v době současné. K tomu je nutno poznamenat:

Po celou dobu trvání lidstva vedle sebe koexistovaly (a se navzájem svářely a potýkaly) dva zásadně protichůdné principy: princip privátního zájmu, a tedy soukromého vlastnictví na straně jedné, a princip zájmu veřejného, společného, podloženého vlastnictvím společným respektive státním na straně druhé. Princip vlastnictví pospolitého byl často zdůvodňován nábožensky (nejen v judaismu ale třeba i v taoismu), tak že statky tohoto světa jsou lidem dány bohy (či Bohem), a že tedy ze samotného principu nesmí a nemohou patřit jednotlivému člověku.

V každém případě jak řečeno institut společného vlastnictví respektive "veřejných statků" doprovázel lidstvo po celou dobu jeho existence; jestliže tedy J. Patočka jako argument pro svou tézi o socialistickém potenciálu družstevnictví uvádí ty či ony jednotlivé případy, je to do značné míry poukaz off topic, neboť se netýká samotného jádra problému. Toto nejvlastnější jádro problému se dá koncentrovat do těchto dvou klíčových otázek:

1. Je reálně myslitelné, aby se družstevní forma vlastnictví stala dominující, systémově určující formou společenské/planetární produkce?

2. I kdyby se tak skutečně stalo a světová produkce přešla na družstevně-kolektivní formu vlastnictví - znamenalo by to skutečně signifikantní zvýšení kvality lidského života? To jest, stal by se tento "družstevnický" svět skutečně humánnějším, lidsky kvalitnějším, mohli by takto produkující a pracující lidé prožívat nějakou vyšší míru smyslu své existence? Mohli by si skutečně užívat výrazně vyšší míru vlastního sebeurčení?

K otázce č. 1: může se družstevní model produkce stát celospolečensky, celoplanetárně systémově dominantním, určujícím? Jak už bylo uvedeno, ty či ony formy kolektivního vlastnictví byly přítomny vždy; ale prakticky nikdy se v celých dějinách lidstva nestalo (snad s výjimkou jihoamerických redukcí), že by se družstevní model produkce takovýmto způsobem dokázal prosadit. Ostatně, naprostá většina oněch "společně sdílených statků" se týkala nekomerční sféry; ale ve sféře materiální produkce byl vždy naprosto určující prvek soukromého vlastnictví, soukromého zájmu, soukromé iniciativy. Pokud tento soukromovlastnický princip nebyl potlačen politicky, ovšem s důsledkem dramatického propadu efektivity produkce.

A právě tento naposled uvedený faktor činí krajně nepravděpodobným, že by se kdy družstevní model vlastnictví mohl dokázat prosadit jako systémově dominantní, určující. A to především v moderní produkci ne. Jestliže kolektivní formy vlastnictví (a hospodaření) mohly ještě celkem dobře koexistovat s agrární formou produkce (tedy takové kde se vykonávají stále ty samé pracovní cykly), pak moderní dynamická produkce vyžaduje především iniciativu, invenčního ducha jednotlivce; tedy někoho kdo je činný především ve svém vlastním, soukromém zájmu. (Ostatně úpadek izraelských kibuců byl do značné míry zapříčiněn právě tímto faktorem: striktně pospolité vlastnictví - a tedy rovnostářské rozdělování zisku - zcela podvazovalo soukromou iniciativu. To jest: každý kdo byl nějak více schopný nakonec opustil kibuc a jeho komunu, a odešel jako soukromník do města.)

Krátce řečeno: v bezprostředním srovnání efektivity, dynamičnosti, agility produkce to soukromý sektor konec konců vždy vyhraje nad sektorem kolektivistickým, družstevnickým. Jednotlivé případy (většinou vzniklé za těch či oněch výjimečných podmínek) nemohou nijak vyvrátit tento obecně platný fakt.

---------------------------------------

K otázce druhé: i kdyby veškerá společenská/planetární produkce přešla na princip družstevního vlastnictví - způsobila by tato změna skutečně nějaký zásadní převrat v kvalitě lidského života? V míře lidské svobody?

Už jsme si uvedli, že ze samotného faktu že (dnes) do družstev vstupují především jedinci s vyšší osobní mírou sociální a ekologické odpovědnosti nijak nevyplývá, že (povinné) zavedení družstevnictví by stejně pozitivní změnu zapříčinilo i u všech ostatních. - Navíc je nutno si uvědomit (jak už také zmíněno v souvislosti s izraelskými kibucy), že tento povinný kolektivismus by způsoboval trvalou frustraci u všech těch, kteří preferují životní styl založený na vlastní osobní iniciativě, a tedy i na vlastním (soukromém) prospěchu.

Josef Patočka argumentuje tím, že v těchto družstvech by - díky vnitrodružstevní demokracii - vládl mnohem vyšší stupeň samosprávy, sebeurčení nežli jak je tomu při práci za mzdu pro soukromého, tedy kapitalistického zaměstnavatele. Tento argument se skutečně zdá být závažným a přesvědčivým; je tedy nutno se na něj podívat blíže.

Tak tedy: panující představa je taková, že všichni družstevníci, vedeni duchem vzájemné pospolitosti, si soudružsky a kolektivně rozhodují své vlastní záležitosti. Skutečně, lákavá představa.

Jenže - ačkoli si to jen málokdo uvědomuje, jakékoli společné rozhodování respektive hlasování (a to třeba i v obecných politických volbách) má vždy velmi dvojsečný charakter: jestliže já jako jednotlivec mohu svým hlasem spolurozhodovat o společných záležitostech, pak na straně druhé stejně tak platí, že všichni ostatní mohou takto rozhodovat o mně! Jinými slovy, já jakožto jednotlivec jsem vystaven vůli majority; kterážto vůle se někdy může stát i vysloveným diktátem.

Zastánci kolektivního, pospolitého způsobu rozhodování vždy implicitně vycházejí z představy, z předpokladu "společné vůle"; tedy fakticky rousseauovské "volonté générale". Zkrátka vycházejí z představy, že všichni družstevníci spolu existují ve vzájemné harmonii, že jsou vedeni společnou vůlí, že každý z nich se sám definuje především jako součást tohoto kolektivu. Jenže - co když získám pocit, že tento kolektiv trvale rozhoduje v rozporu s mými vlastními zájmy?... U soukromého vlastníka se tato frustrace jednotlivého pracovníka obrací proti jeho bossovi, proti jeho zaměstnavateli; ale v kolektivním, družstevním rozhodování takováto frustrace nevyhnutelně vede ke vzájemnému napětí, konfliktům uvnitř kolektivu samotného. Ostatně, už Aristoteles konstatoval, že mnohem vyšší konfliktní potenciál vzniká tam, kde o všem mohou rozhodovat mnohé různé, navzájem zcela rovnoprávné vůle; nežli tam kde rozhoduje vůle jediná.

------------------------------------

Jak vidíme, samotný princip kolektivního rozhodování ani zdaleka nemusí vytvářet prostředí vzájemné harmonie a pospolitosti, jak by se napohled zdálo. Ale podívejme se teď na samotný obsah a rozsah toho, o čem by tato družstva mohla rozhodovat; to jest jaký je reálný charakter a kvalita jejich sebeurčení.

Ano, ta věta zní napohled neodolatelně: "Mohu být svým vlastním pánem, mohu si všechno rozhodovat sám, nikdo mi nemůže nic přikazovat." Ovšem - takovýto stav bezprostřední autonomie nemá jenom družstevní kolektiv, ale dejme tomu i malovýrobce-soukromník. Dejme tomu malý soukromý obuvník, švec který u svého vlastního verpánku dělá sám svou práci, případně ještě - abychom se i zde přiblížili principu kolektivismu - spolu se členy své rodiny.

Položme si otázku: rezultuje z této jeho bezprostřední rozhodovací autonomie nějaký zásadně vyšší stupeň jeho životní kvality, jeho životní spokojenosti? O čem on si zde vlastně skutečně může rozhodovat? Ano on si může sám rozhodnout jestli si ke svému verpánku sedne už v sedm hodin ráno nebo až v půl osmé, nikdo ho nemůže honit k nějakým píchačkám. A může mít i tu "svobodu", že si třeba může vybírat své zákazníky.

Ale - jestliže se chce uživit jako švec, pak nakonec musí dělat víceméně tu samou práci, jako kdyby dělal dejme tomu u Bati. (Přičemž u Bati by si zřejmě přišel na daleko vyšší plat.) Musí dělat tu samou práci, s tím samým vypětím, a pravděpodobně s mnohem delším pracovním dnem, pokud chce uspět v prostředí všeobecné konkurence.

Josef Patočka sám přiznává, že tato družstevní autonomie má své hranice, že nijak nemůže ovlivnit externí komerční vazby (družstevního) podniku. Že je tedy možno si takto "demokraticky" rozhodovat jenom čistě interní záležitosti. Jenže - otázkou je do jaké míry zde takováto hranice vůbec reálně existuje; to jest, do jaké míry i interní rozhodování družstevníků není fakticky určováno zvenčí, diktátem všeobecné konkurence a diktátem zisku.

Konkrétně: jako jedna z největších předností družstev platí, že si jejich členové dosažený zisk mohou rozdělit sami mezi sebou. Že ho nemusí odvádět zaměstnavateli-kapitalistovi. Jenže - jak už bylo zmíněno, tento fakt naprosto nemusí znamenat, že budou mít ve vlastní kapse reálně více nežli u toho kapitalisty! Míra zisku totiž nebývá zdaleka tak vysoká, jak se obecně soudí. To jest: ty obrovské zisky která levice vždy vidí u kapitalistů, to v největší části není jejich osobní majetek, nýbrž týkají se produkčních fondů v jejich vlastnictví. To znamená: nejvyšší podíl utržených zisků musí jít vždy do těchto produkčních fondů, ať už je majitelem jednotlivec, akciová společnost či družstvo. Ten prostor, ve kterém by družstevníci mohli volně disponovat svými zisky, je tedy ve skutečnosti velice omezený. A to se týká i naprosté většiny dalších zdánlivě výsostně interních rozhodnutí družstevníků. Ještě jednou: diktát všeobecné konkurence a zisku zasahuje hluboko i do těchto zdánlivě "nezávislých" demokratických rozhodovacích procesů družstev.

-----------------------------------

Tím se dostáváme zpět k našemu hlavnímu tématu, k našim dvou hlavním otázkám: jak jsme si ukázali, je nejenom krajně nepravděpodobné, že by se družstevní forma produkce mohla stát dominantním, systémově určujícím modelem společenské produkce; ale navíc je velmi pochybné, že by tato družstevní forma (za předpokladu zachování volné tržní ekonomiky) mohla přivodit nějaký zásadní posun v kvalitě lidského života, v míře lidského sebeurčení. Totiž: pokud by byla zachována tržní ekonomika, pak ta je ze své nejvlastnější podstaty kapitalistická; jak je pak vůbec možno závažně uvažovat o tom, že uvnitř přetrvávajících rámcových podmínek kapitalismu by bylo možno úspěšně budovat jakési "buňky socialismu" jenom tím že se zavede družstevní forma vlastnictví?!...

Celá tato iluze o samospasitelnosti principu družstevnictví ostatně na zcela fatálním nedorozumění, či spíše na naprosto fatálním intelektuálním selhání. Josef Patočka sám zmínil polemiku Marxe s utopickými socialisty; ale bohužel tento střet nesledoval dále do hloubky. Marx utopickým socialistům vytýkal a předhazoval především to, že oni svět socialismu chtějí vytvořit jenom na základě svého vlastního přání, svých vlastních vizí. Víceméně v tomto smyslu: "My si p ř e j e m e mít svět bez vykořisťování, svět vzájemné pospolitosti a harmonie - a tak si tento svět zřídíme! Tím že zavedeme kolektivní vlastnictví." Co Marx vytýkal svým oponentům: že oni reálný svět chtějí podřídit svému snění, místo aby vycházeli z toho, jaké jsou vlastní o b j e k t i v n í zákonitosti a trendy socioekonomické reality. Právě proto Marx s Engelsem své vlastní teorie nazvali "vědeckým socialismem", protože oni svůj model komunismu chtěli postavit na tento reálný, objektivní základ. (Chyba Marxe a Engelse neležela v samotné "vědeckosti" jejich modelu; nýbrž naopak v tom že ten nebyl vědecký, objektivní dost, nakonec i u nich zvítězila ideologie, přání nad realitou.)

Ano, i Marx samozřejmě směřoval ke společnému vlastnictví, ke společnému rozhodování za komunismu; ale pro něj byl tento institut společného vlastnictví až zcela p o s l e d n í m článkem celého objektivního materiálně dějinného vývoje! Zatímco utopičtí socialisté si s analýzami tohoto objektivního ekonomicko-sociálního vývoje nijak nelámali hlavu, jejich postojem jak řečeno bylo: "My si zavedeme náš socialismus, však realita se tomu už nějak přizpůsobí!"

O co se jedná: veškerý projekt družstevnictví, který natolik entuziasticky vzývá současná levice, fakticky není ničím jiným nežli návratem, pádem do způsobu myšlení utopických socialistů! Ani tato družstevní levice si nedává naprosto žádnou práci s analýzou objektivních trendů, zákonitostí ekonomicko-sociální reality; i tato družstevní levice bohorovně vyhlašuje: "My si zavedeme družstevnictví, protože to se nám jeví humánnější; však ekonomicko-sociální realita se už nějak přizpůsobí, krok za krokem se stane socialistickou!"

Současná levice, poté co ztroskotala "velká" revoluce, chce tedy k témuž cíli dospět jakousi "plíživou revolucí", kdy se už ani vůbec nesnaží o porozumění vysoce komplexním procesů v reálné ekonomice, a místo toho propadá iluzi že tuto objektivní realitu je možno obejít pouhou změnou vlastnického titulu. Je snad zbytečné dodávat, že tento pokus o "revoluci bez revoluce", o systémovou změnu aniž by se skutečně zasáhlo do určujících procesů v systému, je předem odsouzen k nezdaru. Tento fetiš družstevnictví který vzývá, ke kterému se modli současná levice, je pouze výrazem jejího naprostého intelektuálního selhání, kdy racionální analýzy reality byly nahrazeny čirým vyznáním víry.

JP
December 30, 2024 v 14.56
Vědecký socialismus versus utopický socialismus

V minulém výkladu jsme si objasnili základní rozdíl mezi utopickým a vědeckým socialismem: zatímco vědecký socialismus své vize o (revoluční) změně společenského uspořádání staví na analýze objektivních systémově-dějinných trendů, oproti tomu utopický socialismus své představy o této změně nestaví na ničem jiném nežli na vlastním subjektivním přání "lepšího světa". Utopický socialismus tedy subjektivisticky a voluntaristicky předepisuje světu, jaký má být; zatímco vědecký socialismus pouze urychluje, aktivuje reálné potenciály které jsou obsaženy ve vlastní dynamice dějin. Řekli jsme si také, že u současné levice natolik populární představa "družstevnictvím k socialismu" patří výhradně do kategorie socialismu utopického, neboť nevychází z analýz objektivních systémových procesů, nýbrž tyto věcné analýzy nahrazuje vlastními přáními a tužbami. Marx používal pro takovéto snové, utopické představy pohrdlivé označení "Kopfgeburt", porod či zrod z hlavy. Zkrátka, někdo si naprosto libovolně něco vymyslí, a tento výplod vlastní fantazie vzápětí začne pokládat za realitu.

Vzhledem k zásadní důležitosti tohoto "vědeckého socialismu" a jeho rozdílu k socialismu utopickému bude zřejmě záhodno a zapotřebí se na celou záležitost podívat ještě více do hloubky. Ještě jednou tedy: na základě jakých skutečností byli Marx a Engels přesvědčeni, že právě jejich model socialistické/komunistické revoluce je "vědecký", tedy odpovídají reálným, objektivním vývojovým trendům a mechanismům? A bylo toto jejich přesvědčení o nevývratné objektivitě jejich modelu skutečně oprávněné? Jak uvidíme, odpovědi na tyto otázky nejsou nijak jednoduché, respektive nijak jednoznačné.

Především je nutno si ozřejmit, na jakém základě Marx vůbec přišel na myšlenku, na předpoklad že lidské dějiny se odvíjejí nikoli pouze živelně, pouze spontánními, nepredikovatelnými akty jednotlivých osob, nýbrž že v tomto zdánlivě chaotickém pohybu ve skutečnosti určujícím způsobem působí skryté zákonitosti, které vykonávají formující vliv na charakter a uspořádání celé lidské společnosti a všech jejích institucí, včetně státu.

Zde je nutno si uvědomit, že Marx by toto své pojetí zákonitého dějinného vývoje vůbec nemohl rozvinout bez teoretického základu, který mu poskytl jeho filozofický předchůdce Hegel. Ovšem - Hegel jakožto vrcholný představitel klasické německé idealistické filozofie tento dějinný vývoj pojal v prvé řadě jakožto vývoj "světového ducha". Takovéto idealistické pojetí se dnes, v éře vědeckého pojetí světa, může zdát být zcela nepřípadné až přímo směšné (a Marx ho také soustavně zesměšňoval jakožto "duchaření"); nicméně faktem je, že v této idealistické podobě Hegel dokázal do geneze světového myšlení prosadit dva rozhodující momenty:

- za prvé on byl tím vůbec prvním myslitelem, který takto naprosto důsledně lidský svět pojal jakožto zákonitě se samovyvíjející entitu

- za druhé Hegel měl jedinečně vyvinutý smysl pro celek, pro pochopení (společenské) reality jakožto jednoho jediného, vnitřně provázaného komplexu. Kterýžto komplex je - v jednotlivých fázích svého vývoje - profilován, určován jedním dominantním principem.

O jak přelomové objevy se jednalo je možno si přiblížit srovnáním nejen s érou předhegelovskou, ale i s dobou současnou, která tyto Hegelovy objevy už opět dávno zapomněla, s jeho myšlenkovými schématy už není schopna pracovat.

Co se zákonitého vývoje lidské společnosti, lidských dějin týče, pak zrovna v dnešním vydání deníku Právo jakýsi český vědátor (a zároveň kněz) vykládá svá moudra o tom, že dějiny jsou prý naprosto chaotické, nepredikovatelné, neboť je svým jednáním tvoří lidé, jejichž subjektivní rozhodnutí prý nelze předem nijak odhadovat. - Že tito údajně naprosto nepodmínění lidé žijí ve zcela konkrétních rámcových společenských a ekonomických podmínkách, které je nutí na ně reagovat, tedy chovat se zcela konkrétním, a tedy předvídatelným způsobem, takováto myšlenka zřejmě vysoce přesahuje možnosti představivosti českého vědce. Epistemologicky vzato takovýto názor o absolutní nepodmíněnosti fenoménů lidského světa neznamená nic jiného nežli regres do středověkého nominalismu; tedy tvrzení že neexistují žádné obecné entity, nýbrž vždy jenom konkrétní, ryze smyslově uchopitelné jednotliviny.

A co se týče neschopnosti dnešního světa pracovat s komplexním pojetím reality, pak jejím názorným dokladem je právě víra současné světové levice v samospasitelnost družstevní formy vlastnictví. Tato víra spočívá na tom, že z celého rozsáhlého komplexu společensko-ekonomického dění se svévolně vytrhne, vyškubne jeden jediný aspekt, jeden jediný moment - tedy v daném případě forma vlastnictví - a tomto jedinému izolovanému momentu se má náhle přizpůsobit celá komplexní realita!

Vůbec je možno zcela obecně říci, že snad 99 procent všech chybných názorů na společenskou realitu rezultuje právě z této všeobecně rozšířené neschopnosti komplexně-systémového pojetí, pochopení socioekonomické reality.

Ale zpět k Marxovi. Marx - ačkoli jak už zmíněno na Hegelovi nenechal nit suchou pro jeho idealistické pojetí - ve skutečnosti implicitně převzal oba tyto základní momenty hegelovské filozofie: pojetí lidských dějin jakožto vývoje probíhajícího ve zcela určitých fázích, podle zcela specifických zákonitostí, a za druhé pojetí společnosti, společenského dění jakožto jednoho jediného, vnitřně provázaného komplexu.

Ovšem - tam kde pro Hegela vývoj světových dějin probíhal jakožto dílo "světového ducha", tam materialista Marx jakožto centrální dějinný impuls dosadil vývoj zcela konkrétních lidských znalostí a dovedností, vyvíjejících se v průběhu rozvoje produkčních schopností a sil lidstva. Tam kde pro Hegela dynamika dějin byla vedena dialektikou metafyzických principů jednotlivého a obecného, tam pro Marxe byl touto dynamikou sociální pohyb, z něj vyplývající třídní konflikt a třídní boj.

Neotřesitelné přesvědčení Marxe a Engelse o "vědeckosti" jejich dějinného (a dějinně revolučního) modelu tedy spočívalo na těchto základních axiomech:

- hmota váží více než duch

- to znamená, reálný vývoj lidské společnosti není určován tím, co si lidé sami o sobě a svých motivacích sami myslí, nýbrž jaké jsou reálné, materiální podmínky a atributy té které společenské formace

- tento reálný pohyb a vývoj v materiálně-produkční sféře je možno objektivně analyzovat, a tedy i predikovat jeho budoucí vývoj, až k finálnímu stavu beztřídní společnosti.

Nebudeme se zde hlouběji nořit do problematik ani filozofického vztahu hmoty a vědomí, ani do stejně tak složité problematiky třídního boje; rozhodující jsou zde pro nás dva základní momenty:

Za prvé, toto Marxovo přesvědčení o "vědeckosti" jeho dějinné doktríny má naprosto reálný základ. V každém případě nesrovnatelně reálnější nežli voluntaristické představy jak tehdejších utopických socialistů, tak stejně tak voluntaristické představy dnešní levice o "revoluci" prostřednictvím družstev.

Za druhé se ovšem Marx při formulaci své téze o údajně "nezadržitelném" dějinném vývoji směrem k beztřídní, komunistické společnosti dopustil přinejmenším dvou zcela fatálních chyb.

První chyba spočívá ve velmi jednostranném pojetí třídního konfliktu; jak řečeno tuto specifickou záležitost zde nebudeme hlouběji rozebírat.

Druhá chyba je pro nahlédnutí mnohem snadnější: Marx postuloval jeden - pro koncept komunistické společnosti - naprosto klíčový axióm, který je ale při bližším přihlédnutí takto zcela neudržitelný. Tento axióm sugeruje, že člověk je ze své nejhlubší podstaty tvor společenský, tedy pospolitý, solidární - a že tedy jenom a pouze specifické, temporální historicky-systémové podmínky třídního konfliktu a třídního panství ho mohou zdržet od toho, aby se zcela přirozeně vrátil do prvotního stavu sociálně harmonické a solidární beztřídní společnosti.

Marx tento svůj axiom opírá o tézi, že materiální produkce lidstva (která je jak řečena v jeho dějinném modelu rozhodující) má prý "společenský charakter". Neboť je k ní nutná vysoká míra vzájemné kooperace. Tuto Marxovu tézi jsem už zde svého času rozebral: na první pohled velice přesvědčivá, ale její fatální vada spočívá v tom, že zde Marx z nesporného faktu ryze technické kooperace bez dalšího vyvodil tézi o sociální, mezilidské pospolitosti a solidarity lidské bytosti. To jsou ale dvě zcela rozdílné záležitosti. Při dané příležitosti jsem použil příměr, že i smečka vlků při svém lovu vykazuje vysokou míru kooperace; ale přesto právě vlčí smečku asi nebudeme pokládat za zářný vzor humanity a nesobecké solidarity. Ano, lidé spolu ve své produkční činnosti navzájem kooperují; nicméně každý jednotlivý aktér je takto produkčně činný primárně ve svém vlastním osobním, tedy ryze soukromém zájmu...

To znamená: ano, Marxova teorie dějin a společnosti má do jisté míry naprosto nárok na to být označována za "vědeckou"; na straně druhé se ale v jejím formulování dopustil naprosto zásadních chyb, či spíše jednostranných výkladů a hodnocení. Přičemž motivace těchto jednostranných výkladů a motivací byly nikoli objektivně vědecké, nýbrž ryze ideové (respektive ideologické), totiž Marxův eminentní (a emocionální) zájem na dokázání nevyhnutelnosti sociální, komunistické revoluce.

Proč jsou pro nás tyto výklady natolik důležité? - Prostě proto, že celý ten koncept současné světové levice o samospasitelnosti družstevnictví fakticky spočívá právě na tomto Marxově fundamentálním omylu o tom, že člověk je ze své podstaty skrz naskrz společenský tvor, a že ze své přirozenosti nevyhnutelně a nezadržitelně směřuje k socialismu.

Dnešní utopičtí socialisté (tedy: hlasatelé principu družstevnictví) se už sice neodváží tuto tézi o nevyhnutelné predestinaci lidského rodu k socialismu vyslovit veřejně (po naprostém ztroskotání světa "reálného socialismu" by dnes už tato téze zněla naprosto směšně); oni ke svému cíli směřují určitou oklikou, ale fakticky se jedná nakonec o ten samý cíl, založený na té samé premise.

Dnešní utopičtí socialisté používají tu argumentační okliku, že napřed vylíčí a vypočítají, čím vším současný kapitalismus deformuje, dehumanizuje lidský svět. Což není při troše inteligence a pozorovacího talentu až zas tak obtížné; i současný "moderní" kapitalismus zůstává stále ještě kapitalismem, tedy ve své podstatě asociálním modelem uspořádání společenských vztahů. Po tomto výčtu všech negativních vlastností kapitalismu tito hlasatelé družstevnictví pak předloží katalog všech pozitivních vlastností, které jsou podle jejich přesvědčení spojeny s principem družstevnictví, tedy kolektivního družstevního vlastnictví. A tím je pro ně řetězec argumentů úspěšně uzavřen; jestliže je tedy kapitalismus natolik ahumánní a asociální a oproti tomu princip družstevního vlastnictví natolik solidární, humánní a demokratický - jak by pak vůbec bylo myslitelné, že by lidé (přinejmenším jejich naprostá většina) netoužili právě po tomto družstevním socialismu?!...

Touto argumentační oklikou (či spíše naopak: zkratkou?...) je pak možno zcela se vyhnout všem výše uvedeným fundamentálním problémům vší socialistické teorie, především oné klíčové téze o údajně pospolité, kolektivistické podstatě a povaze lidské bytosti, o údajně nevyhnutelném směřování lidského rodu k socialismu.

--------------------------

Tímto konstatováním je tedy naše úvahy na dané téma možno uzavřít. Veškeré u současné levice natolik populární představy a modely o cestě k socialismu přes formu družstevního vlastnictví je možno bez dalšího odsunout do kategorie "utopický socialismus". Který jako takový nemá, nemůže mít žádnou další seriózní relevanci.

Tuto relevanci si do jisté míry stále zachovává "vědecký socialismus" Marxe a Engelse. Jejich model sice trpí zcela zásadními a závažnými vadami respektive chybnými interpretacemi; to jsou ale chyby a vady v zásadě snadno a jednoznačně detekovatelné, a je tedy principálně možno je opravit a odstranit.

Veškeré další snahy o vytvoření alternativy ke kapitalismu tedy musejí navazovat na "vědecký socialismus" Marxe a Engelse, nikoli na voluntaristické, utopické snění současných levicových "družstevníků".

JP
January 2, 2025 v 11.00
Současná levice a bída myšlení

K celé této třídílné sérii článků které zde Josef Patočka publikoval na téma družstevnictví, respektive vůbec na téma případných cest k socialismu je nutno ještě připojit celkové hodnocení.

Já jsem autorovy téze podrobil zásadní kritice, neboť celý tento levicový projekt družstevnictví z důvodů které jsem podrobně osvětlil v mých komentářích považuji za naprosto chybnou cstu, která nikdy nemůže vést k zamýšlenému cíli, ale která naopak všechnu energii a aktivitu současné levice zavádí falešným směrem.

Jestliže jsem ale kritizoval téze vyslovené autorem článku, nemá to nijak znamenat že by tato kritika směřovala osobně proti němu. Josef Patočka předložil a rozebral dané téma jako vždy velmi důkladně, rozmyslně a - v rámci možností - diferencovaně; jediná závada leží v tom že ani on nedokázal překročit hranice převládajícího narativu současné světové levice.

Je to tedy v prvé řadě tato světová levice jako celek, která se stále ještě utápí v myšlenkových, či spíše v ideologických schématech která jsou voluntaristická, která bazírují pouze na vlastních přáních a nijakým způsobem se neopírají o nezaujaté analýzy objektivních dějinných, společensko-ekonomických procesů.

Ale ani tato myšlenková slabost a chabost současné levice nepramení zcela sama ze sebe. Ona sama je pouze jedním specifickým případem naprostého úpadku teorie společenských věd současné civilizace, současné éry vůbec. Už hluboko v minulém století mnozí autoři (především z prostředí tzv. "Kritické teorie") znovu a znovu poukazovali na to, jak dramatickým způsobem se stále více zplošťuje způsob myšlení v průmyslově technické civilizaci. Jak se z jejího života stále více ztrácí schopnost autenticky filozofického myšlení, které jediné může mít potenciál odhalovat skryté podstaty, skryté zákonitosti a tendence společenského, respektive společensko-ekonomického dění. Místo toho jsou tyto hloubkové analýzy čím dál tím více vytěsňovány plytkým pozitivismem, který se vyčerpává v pouze vnějškovém popisu věcí, v neustálé honbě za stále větším množstvím empirických dat, která ale nedokáže nijakým způsobem interpretovat, zařadit do širších a hlubších souvislostí.

Tato všeobecná myšlenková plochost a impotence současné civilizace se pak ovšem nevyhnutelně projevuje i ve zcela konkrétních případech, tedy kromě jiného i v naprosté neschopnosti současné světové levice do svého myšlenkového aparátu vůbec i jenom vstřebat už dávno známé poznatky a postuláty marxistické teorie. Tato neschopnost pak vede k tomu že tato levice odpovědnou analytickou práci nahrazuje utopickým sněním o světě, kde "všichni budou bratři", jenom tím že všem lidem překlopíme přes hlavy jednotící střechu společného družstevnictví.

Pokud tedy současná levice vůbec má nějak nalézt cestu ze svého stávajícího myšlenkově-ideového marasmu, pak se napřed musí dokázat osvobodit od tohoto plochého, pozitivistického způsobu myšlení průmyslově-komerční civilizace. Musí tedy dokázat napřed překročit omezený myšlenkový rámec této civilizace; a teprve poté si může dělat naději na to její omezený rámec překročit i v rovině praktické, sociální respektive sociálně ekonomické.

JP
January 7, 2025 v 10.50
Socialismus a utopie

K celé záležitosti je zapotřebí připojit ještě jedno konstatování. Bylo řečeno, že víra velké části současné levice v samospasitelnost principu družstevnictví, tedy v cestu k socialismu prostřednictvím družstevního vlastnictví patří do kategorie "utopický socialismus", neboť tyto představy nevycházejí z žádných analýz objektivních systémově-dějinných procesů, nýbrž jejich jediným fundamentem je vlastní přání vyznavačů tohoto modelu, jejich osobní touha po lepším, humánnějším, pospolitějším, lidsky hřejivějším světě. Jakkoli jsou tyto tužby pochopitelné a legitimní, sám o sobě tento ryze emocionální postoj nemůže poskytovat žádnou reálnou základnu pro případnou komplexní změnu společenského uspořádání.

Ovšem - ve skutečnosti nejen tento projekt družstevnictví, ale už sám socialismus je a už natrvalo zůstane pouhou utopií. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Je nutno si připomenout: tento projekt socialismu je dítětem počátku osmnáctého století - tedy doby kdy ještě existovalo jenom minimální vědomí toho, jak extrémně komplexní, mnohodimenzionální a mnohovrstevnatý útvar je lidská společnost. Tehdy do značné míry převládal ještě duch revolucí - tedy víra v to že postačí jedním velkým úderem změnit mocenské a majetkové poměry, a že už jenom tímto o sobě velice jednoduchým způsobem je možné jednou provždy navodit říši "volnosti, rovnosti, bratrství".

Ti kdo i dnes vzývají cíl socialismu, ti stále ještě věří tomu, že kapitalismus - vůči němuž je socialismus alternativou, protipólem - že tento kapitalismus je pouze jakousi historickou anomálií, pouze systémem nespravedlnosti a vykořisťování, který většinová společnost (tedy: pracující lid) dříve či později smete, a na místo něj instaluje onu vysněnou společnost všeobecné harmonie a pospolitosti.

Tato levice si stále ještě nechce připustit a přiznat, že tento systém kapitalismu v žádném případě nevznikl nějak pouze náhodně, nýbrž že je naprosto přirozeným, zákonitým, a fakticky nevyhnutelným vyústěním vší dosavadní produkční činnosti lidstva. Svým způsobem tato produkční činnost lidstva byla vždy "kapitalistická", to jest zaměřená na maximalizaci výnosů, na maximalizaci vlastního prospěchu; jenom v dřívějších dobách nebyly produkční síly lidstva ještě natolik vyvinuté, aby se už tehdy mohl vytvořit a rozvinout "čistý" kapitalismus, v jeho klasické podobě. Nicméně - už v dobách starověku existovaly naprosto zřetelné elementy jakéhosi "protokapitalismu"; už Platón a Aristoteles kritizovali výstřelky ryze komerčního počínání (především ze strany obchodníků, a v prvé řadě pak finančníků respektive lichvářů).

Vývoj produkční činnosti lidstva tedy od samotného počátku spontánně, přirozeně směřoval a směřuje k tržní ekonomice - tedy ke kapitalismu. Všechna tvrzení vyznavačů socialismu, že je tomu prý naopak, že prý vývoj směřuje k socialismu, v tomto světle nejsou ničím jiným nežli účelovými konstrukty. Marx tuto svou víru v nezadržitelný nástup beztřídní komunistické společnosti stavěl na tom, že prvotní lidská společenství také neznala soukromý majetek, třídní uspořádání a vykořisťování; jenže to byl právě ten stav kdy k nějaké majetkové a třídní diferenciaci ještě vůbec nemohlo dojít, prostě proto že zde vůbec ještě prakticky žádný hmotný majetek nebyl. Tímto naprosto nezralým počátečním stavem lidstva tedy v žádném případě nelze odůvodňovat teorie o "nevyhnutelném" vývoji respektive návratu k této beztřídní, sociálně homogenní společnosti.

Ještě jednou tedy: veškerá víra v definitivní nástup socialismu (tedy tato socialistická varianta víry v "konec dějin") je sama o sobě utopií; čirým přáním nepodloženým naprosto žádnými objektivními věcnými důkazy.

Nicméně - bylo by stejně tak zcela zásadní chybou z této skutečnosti vyvozovat závěr, že by onen zmíněný kapitalismus (i s jeho politickou formou liberální, buržoazní demokracie) měl či musel být definitivním osudem celého lidstva. Bylo řečeno, že tento systém kapitalismu se vytvořil, vyvinul spontánně, přirozeně, zákonitě - ale to ještě naprosto neznamená, že se s jeho existencí musíme pasivně a trpně smířit. Je mnoho způsobů jednání, které vznikly přirozeně-evolučně, například touha člověka zabíjet jeho nepřátele; a přesto veškerá lidská civilizace směřuje právě k tomu tyto "přirozené" instinkty a způsoby jednání potlačit.

Ještě jednou tedy: ano, musíme - a to s veškerým úsilím a nasazením - hledat cesty a způsoby, jak a čím nahradit kapitalismus, tento o sobě velmi primitivní způsob organizace společenské produkce, a s ní souvisejících mezilidských a společenských vztahů. Je tedy nutno hledat alternativy; ale při tomto hledání nám nijak nebude ku prospěchu, když se budeme oddávat falešným iluzím a utopiím o nějaké snadné cestě k socialismu.

Ještě jednou: lidská společnost jako taková je extrémně komplikovaný útvar; o kterém dokonce sám Einstein konstatoval, že je to nejsložitější, nejkomplexnější útvar v celém vesmíru. Jako první krok v hledání případných alternativ ke kapitalismu je tedy nutno si uvědomit:

- neexistuje žádné snadné, jednoduché řešení

- nikdy nebude existovat nějaký "čistý", nezkalený socialismus

- jakákoli alternativa ke kapitalismu musí být založena na velice komplexním modelu, který v sobě bude novým způsobem integrovat různé, navzájem protichůdné síly a zájmy.

Tato nová společnost - kterou se doufejme časem podaří vytvořit - bude představovat natolik zásadně novou kvalitu, že pro ni dnes ještě vůbec ani nemáme odpovídající označení. Pokud v této souvislosti vůbec ještě nějakým způsobem oprávněně může svou roli hrát pojem "socialismus", pak jenom a pouze pro vyjádření nutnosti oproti systému kapitalismu postavit nějakou humánnější, sociálně spravedlivější alternativu. Ale to budoucí společenské uspořádání - to bude nevyhnutelně kombinací prvků jak socialismu tak ale i kapitalismu, aniž by ale bylo v plném slova smyslu jedním nebo druhým.